Jerman

Již před premiérou bylo z médií známo, že režisér Frič připravuje v Dlouhé inscenaci, která bude chválou zpomalení životního rytmu a nic nedělání. Děj se odehrává kdesi na pomyslné pláži a končí vcelku banálním přáním mírného léta a mírné zimy, žádných válek a žádných záplav. Jinak však divák sleduje během devadesáti minut scénky s navzájem málo souvisejícími texty (soudě podle programu snad úryvky z různých literárních děl?) s velkou filmovou projekcí (po většinu doby nehybné) Marie Poulové v pozadí. Smysl dění na jevišti však chápe, obávám se, jenom sám tvůrčí kolektiv. I pro diváky zvyklé na moderní divadlo krajně nesrozumitelné.

Zdramatizování minipovídek finské autorky je řetězením krátkých scének, navzájem občas souvisejících, zasazených do depresivně vyhlížejícího potemnělého dekoru ošumtělého pokoje někde ve vesnici na severu Finska. Absurdní obhroublá grotesknost a tragikomičnost postav, neutěšený svět, napadla mě určitá podobnost s atmosférou her McDonagha. Místy vtipné, jindy mrazivé, závěr režijně zajímavý. Žádné velké divadlo to ale nebylo, smysl inscenování těchto povídek Na zábradlí mi nějak unikl.

Další z inscenací tandemu Mikulášek Viceníková, bez průběžného narativu, kde je snaha zdivadelnít určité téma, řetězením často ne zcela souvisejících scének. Po Požitkářích, Posedlosti a Hamletech mám pocit, že je to "more of the same". Obscura je navíc místy značně nesrozumitelná, postupem často dost nudná a nejsem asi jediný divák, který pár dnů po shlédnutí inscenace si nebyl schopen vůbec vybavit, o čem se to vlastně hrálo. Podle mého soudu nejslabší Mikuláškova režie tohoto typu. A tak jediné co mi trvaleji utkvělo v paměti bylo zjištění, že Anežka Kubátová (která se krátce objevila v plavkách) má stále hezkou postavu, trochu málo ne...

Tři soubory, kombinace zpěvu, tance a akrobacie ve stylu nového cirkusu, údajně "akrobatický muzikál". Vznikl ovšem podivný slepenec s chabou dějovou linkou. Hudba je sice krásná ale v muzikálu i sbor musí umět jak zpívat tak tančit, a to zde není ten případ. Pohybově Marantha Gospel Choir, kde řada členů má pěkně přes váhu, působí zcela ochotnickým dojmem. Navíc té "dechberoucí akrobacie", kterou zde očekáváme je zatraceně málo, jistě nejslabší počin Losers od začátku jejich půsovení, nechápu kam dal P. Horníček rozum, pustit se do takové komerce. Pěkný finanční vývar, první tři řady za 890 Kc, nejlevnější lístky za 490 Kc, good luck.

V této inscenaci volí režisér Dočekal některé hodně moderní postupy, velmi nápadité je především ztvárnění dvou klíčových bitev, zajímavé je kostýmování herců. Občas především v druhé polovině představení se však inscenace stává místy takřka klasickou. Viděl jsem tento kus na podzim roku 2020, krátce po premiéře, píši tedy toto hodnocení s časovým odstupem až po zahájení války Ruskem proti Ukrajině. Jsem sice proti apriornímu odmítání všeho ruského a to především co se umění týče. Vojna a mír je však i oslavou ruské velikosti a MDP by mohly uvážit, zda je vhodné hru v této vypjaté době uvádět.

Dianiška "at his best": fantaskno, řetězení spletitých crazy situací, nadsázkové metafory. Oproti "pietní" Špinarce, kterou dělal pro Ostravu se zde plně utrhl ze řetěru. Koncept mi připoměl Pusťte Doňu k maturite (také Pod Palmovkou), kde tři mladí lidé se přemístí v devedesátkách v prostoru (z USA do ČR), zde se přemístí v čase ze současnosti do normalizačního ČSSR sedmdesátých let v době vzniku Charty a musí zařídit, aby to dopadlo tak jak má. Spousta herců na scéně, kromě hlavních partů hrají několik rolí, živá muzika. Rozhodně jsem se přes nadstandardní délku představení nenudil.

Inscenace o působení ruské tajné služby v Londýně na konci 19 století s cílem destabilizovat teroristickými útoky britskou společnost divadlo Na Zábradlí premiérovalo zhruba v polovině tříletého období mezi otravou Scripalových a provalením vrbětických výbuchů. Tím dostalo toto téma překvapivou aktuálnost až mrazí v zádech. V první části převládají monology jednotlivých postav a závěr je trochu rozvláčný. Druhá polovina, kde zní stále podmanivá Kudláčova hudba, má ale spád. Exceluje J. Vyorálek jako velmi "nebondovský" agent, zvláště zaujmou oslnivá A. Fialová a démonický profesor J. Žáčka.

Hra T. Bettse z roku 2014 se rozjíždí jako bezmála bulvární komedie o mladých Londýňanech z lepších vrstev s intelektuálními ambicemi, kteří se ocitnou na buranovitém anglickém venkově. Toto vede k řadě humorných konfrontací dvou světů, které mají problém si porozumět. Po přestávce se však děj stane méně předvídatelným a zápletka se zkomplikuje. Kus dostává dramatický rozměr ukazující na nepřekonatelnou přehradu mezi lidmi podle toho v jakých poměrech se narodili. V tomto směru je hra velmi british, v Česku je stratifikace společnosti zatím značně menší. Vyrovnané herecké výkony.

Tuto adaptaci románu kontroverzního M. Houellebecqa o vyhořelém manažerovi středního věku pokládám za zcela nezdařilou. Nevystihuje vůbec jemný dekadentní esprit literární předlohy a není schopna odrazit perverznost vztahů mezi postavami. Dva ženské party jsou redukovány na úplné štěky. Kdo nezná literární předlohu pozná sice, že hrdina příběhu (J. Hájek, ) trpí těžkou depresí, ale to je tak vše, jinak není patrné o čem se vlastně hraje.

Druhý kus z trilogie volně provázaných her McDonagha, z prostředí irské rurální nízké třídy (low class). Komorní sestava čtyř herců, dobré výkony, zaujme zvláště K. Stolařík v roli prosťáčka. V miniaturním prostoru Jindřišské se přestavbou scény během hry stírá hranice mezi jevištěm a hledištěm. Doporučuji zde shlédnout současně hranou McDonaghovu Krásku z Leenane (první část trilogie) premiérovanou na této scéně ve stejném roce (2021).

První kus z trilogie volně provázaných her McDonagha, z prostředí irské rurální nižší třídy (white low class). Přes drsné "Tarantinovské scény" jímavá historie o touze po štěstí, která nedojde naplnění. Komorní sestava čtyř herců podává na miniaturním jevišti v Jindřišské vyrovnané výkony. Doporučuji zde shlédnout současně hranou McDonaghovu Lebku z Connemary (druhá část trilogie) premiérovanou na této scéně ve stejném roce (2021).

Psát obdivné hodnocení na kus premiérovaný před více než 5 lety a ověnčený Cenou DN (nejlepší inscenace sezony 2016/2017) se může zdát nošením dříví do lesa. Nicméně inscenace neztratila lety nic ze svého "lesku" a je pro diváka vyjimečmým požitkem. Expresivní režie J. Nebeského s aktualizujícím přenosem do současnosti (jeho osný Ibsen na pražských jevištích) a vynikající výkon T. Dočkalové (cena Thálie 2017) jako infantilní Nory, jsou základem úspěchu inscenace. Představení v omikronové zimě 2022 se odehrálo pouze díky pohotovému záskoku G. Míčové za náhle onemocnělou K. Holánovou. Bravo !

Bezruči si "dokument" o ostravské pěvecké ikoně normalizačních let u T. Dianišky objednali. Autor při vědomí možných úskalí postupoval pietně a tentokráte se proto krotil. Užívá zde daleko méně svých typických nadsázkových metafor (připomínkou je scéna s návštěvou ministra) a černého humoru, chronologicky sleduje karieru i osobní život zpěvačky. Role sedla M. Matulové, je typově Špinarové blízká a výborně zpívá. První polovina je až příliš popisná a trochu se táhne, v druhé jsou naopak silné momenty (při podpisu anticharty zamrazí v zádech) a má to spád. Pražské publikum aplaudovalo ve stoje.

Femme fatale, partnerka významných intelektuálů prvních dekád 20 století, která sama sebe nazvala na konci života "vdovou čtyř umění" (hudba, malířství, architektura, literatura) Je ztvárněna dvěma herečkami, které se na scéně skvěle doplňují: stále šaramantní Radka Fiedlerová (1946) a pobobou jí blízká půvabná Máša Málková (1983). Ondřej Volejník se zhostil úspěšně všch mužských rolí, jak editora pamětí A.M. tak všech jejích manželů a milenců (Klimt, Mahler, Kokoschka, Gropius, Werfel). Komorní představení, které má spád a pobaví i poučí.

Tuto bez mála devět let starou inscenaci premiérovanou ještě v brněnské Redutě těsně před přechodem do Prahy jsem viděl s odstupem několika let po třetí. Pravda na hercích je vidět, že také sestárli a už s obrazem třicátníka Juráčka ne zcela korespondují Hra ale má stále co říci, svědectví o údělu bohéma v kontextu doby, kdy naděje na změnu byla zlomena normalizací po ruské invazi. Inscenace spolu s Korespondencí V+W (ještě starším počinem) jsou pro mě stále nejlepší Mikoláškovi režie, co se nyní v DnZ hrají. Doporučuji podívat se na pokračování Juráčkova Deníku u Tygra v tisni na Štvanici.

Pátá režie SKUTRů v Dlouhé a z mého pohledu nejlepší a divácky nejvděčnější přes více než tříhodinovou délku představení. Tentokráte ne "obrazy" jako v Sonetech ale inscenace, kde primární je fabule, i když komplikovaná dvěma souběžnými dějovými liniemi. Ty se režii ovšem podařilo výborně skloubit a plně využít komediální potenciál vyrovnaného hereckého ensemblu. Karikatura porevoluční Moskvy kam vpadne Ďábel (výborný Vondráček) se svoji trojčlenou suitou. Jímavé jsou scény Mistra (Rychlý) s Markétkou (Poulová), zvláště použití zrcadel v závěru. Nápadité kostýmy. Pro mě událost sezóny.

D. Jařab se inspiroval jednou z povídek o S. Holmesovi k vytvoření karikaturního obrazu rigidní viktoriánské Anglie s jejím konzervatismem, rasovými předsudky a neutěšeným společenským postavením žen. Pod uhlazeným povrchem rodinné násilí, incest, homosexualita, drogy. Hereckou příležitostí jsou především výrazné mužské party: J. Hájek (Holmes), M. König (Watson), J. Žaček (Rucastle), dámská sestava v inscenaci spíše sekunduje. Krásná je tkĺivá Kudláčova hudba znějící během celého představení. V době pobrexitové akcentující návrat Británie ke svým kořenům má inscenace aktualizující přesah.

M. Hanuš vypráví (formou obrazů ze zastávek pražské tramvaje) příběh hrdiny začátku rokenrolu v Čechách M. Volka. V Janu Krafkovi našel ideálního představitele (možno říci dvojníka), který se zpěvákovi podobá fyzicky a je pěvecky mimořádně fundovaný herec. Sekundují mu zdařile J. Wohanka ("vypůjčený" z Divadla v Dlouhé) a trojice "grácií", které bezvadně zpívají sbory a tančí. Šest muzikantů doprovází se švihem Volkovy pecky v Potočkově aranžmá (opět stopa z Dlouhé). Doporučuji zvláště těm dříve narozeným se do Kladna vypravit. Má to spád a stojí to za vzpominku na dobu, kdy jsme byli mladí.

M. Dočekal přenesl slavné drama do nedávné blíže nedefinivané doby (soudě podle kostýmů a výpravy) a svojí expresivní a exaltovanou režií chce snad podat svědectví o úpadku a dekadenci našeho světa. Nicméně užití textu napsaného v středověku v moderním dekóru občas tahá silně za uši a je místy až pěstí na oko. Havlínek jako Hamlet a Kaňoková jako Ofélie jsou uvěřitelní a na jejich výkonech představení stojí. Královský pár (Uhlířová a Milostný) působí prvoplánově odpudivě a specielně král vypadá jak nevýrazný ničema. Z více než tříhodinové inscenace mám rozpačiý dojem. Nebyl to pro mě Hamlet.

Dramatizace jedné z prvních knih vydaných v nakladatelství Škvoreckých 68 Publishers v Torontu s autobiografickými prvky ze života autorky. Sledujeme osudy Jany a její kádrově nevyhovující rodiny persekuované komunistickým režimem. Děj se rozbíhá pomalu a je místy příliš prvoplánový až najivistický, spád inscenace dostane v druhé části spějící k tragickénmu závěru. Vyniká Beata Kaňoková v hlavní roli, která celé představení táhne. Režisér Nvota umí režírovat hry se zpěvy, ty se zde ale objeví jen sporadicky a do inscenace nezapadají. Celkově jevištní adaptace pokulhává za literární předlohou.

Další výborná režie H. Burešové, která, jak je u ní pravidlem, vytvořila výrazově precisní inscenaci, tentokráte ve formě retro výjevů odkazujících na němý film. Obraz dekadentní patricijské rodiny s komplikovanými vztahy v předvečer fatálního zemětřesení. Dobře je navozena a Acherovou hudbou umocněna, postupně stále tíživější až horrorová atmosféra se znaky blížíci se katastrofy. Před koncem napadá paralela se scénami z Bunuelova Anděla zkázy. Vyrovnané herecké výkony, největší prostor je dán nové posile hereckého ensemblu J. Sklenářovi v roli Marca. Dlouhá stále drží vysoký standard.

P. Jurdou skvěle napsaný a M. Františákem výbormě srežírovaný komorní opus o komplikovaném soužití dvou protipólných kulturních ikon pod jednou střechou domu na Kampě. K úspěchu představení významně přispívá nápaditá scéna Jiříkovské s symbolicky pokřiveným řezem dvou pater domu a dále i Acherova hudba. Klaunovská role Wericha výborně sedne hereckému naturelu M. Hanuše, podstatně těžšího úkolu zahrát niterného básníka Holana se úspěšně zhostil L. Veselý. Přes neveselé osudy rodin dvou velikánů inscenace výmluvně vypovídá o celé atmosféře čtvrtstoletí po 2. světové válce.

Osmisetstránkovou literární předlohu Mikulášek převedl do tříhodinové inscenace s epickou dějovou linkou v blíže neurčené době. Inscenace s originelním ale srozumitelným režijním vedením má spád, výrazné herecké výkony, především velká příležitost pro V. Vondráčka v hlavní roli. Oceňuji jednoduchou originelni Cpínovu scénu tvořenou umělohmotnými závěsy a zdařilý Mikuláškův výběr doprovodné hudby. Vytknout lze pouze, že přenesení Balsacova textu v čase s aktualizacemi ze současnosti je místy diskutabilní, svět kultury a médií je oproti 19 století hodně odlišný.

Viděl jsem nyní s odstupem po třetí tento mini-muzikál, který ani po 7 letech od premiéry nezestárl. Velké bravo za text i muziku M.O. Štědroňovi, kterému stačilo pět herců k vystižení Havlových myšlenek i jeho života jako dizidenta a státníka. Je tam z Havla to podstatné s jeho přednostmi a slabostmi. Žádná prvoplánová oslava ikony sametové revoluce. Nápad s Milošem Havlem "točícím biják", na kterém stojí inscenace je úžasně zdařilý. Nutno vyzvednout herecké výkony M. Königa (V.H.) a P. Jeništy (M.H.). J.Frič jako režisér se zde osvědčil více než ve většině jeho pozdějších inscenacích v ND.

Psát další obdivnou recenzi k tomuto představení bude jen nošením dříví do lesa. Dianiška umí jako nikdo jiný inventivně uchopit příběhy naší nedávné historie (známé i pozapomenuté) a vytvořit modernistické inscenace, kde se pracuje s groteskní nadsázkou a komickou symbolikou. Když se hned úvodem objeví nacistické vlajky, kde jsou místo křížů kosočtverce, je jasné že nepůjde o nic prvoplánového. Po méně známých až obskurních příbězích (Mlčení Bobříků, Bezruký Frantík, Transky...) sáhl nyní naopak po notoricky známé haydrichiádě, o které se ovšem nežertuje. I v tomto případě ale plně uspěl, silný zážitek.