Jerman

V této inscenaci volí režisér Dočekal některé hodně moderní postupy, velmi nápadité je především ztvárnění dvou klíčových bitev, zajímavé je kostýmování herců. Občas především v druhé polovině představení se však inscenace stává místy takřka klasickou. Viděl jsem tento kus na podzim roku 2020, krátce po premiéře, píši tedy toto hodnocení s časovým odstupem až po zahájení války Ruskem proti Ukrajině. Jsem sice proti apriornímu odmítání všeho ruského a to především co se umění týče. Vojna a mír je však i oslavou ruské velikosti a MDP by mohly uvážit, zda je vhodné hru v této vypjaté době uvádět.

Pirandelova komedie o tom, že různí lidé mouhou interpretovat realitu zcela odlišně měla premiéru v roce 1918, přesto její uvedení v současné době dezinformací je velmi aktuální. Inscenační tým ji navíc dal zlověstný podtext přenesením do doby nástupu fašismu v Itálii. Vajdička režíruje hru jako frašku, úmyslně se přehrává, v první polovině s mírou. Po přestávce se však objeví I. Trojan, ten je jako utržený ze řetězu a stává se z toho skoro bulvár. Dvě a půl hodiny na děj s jednoduchou zápletkou je trochu moc. Nejasný je motiv se slepou dívkou? Pro duo Majling/Vajdička méně povedené než jejich vynikající Konec rudého člověka v Dlouhé.

Vzpomínkové divadlo dokument o pražském populárním klubu, který byl nedílnou součástí divokých devadesátek, kdy svoboda pro mnohé znamenala dělat si, co chci bez ohledu na ostatní. Zajímavá svědectví insiderů, svědčící i o jejich vnitřním světě. Zařazení dlouhé deklamace z Máchova Máje J. Vyorálkem na závěr představení (snad kontrapunkt k předcházejícímu???) mi nepřipadá vhodné a smysluplné. 65%

Moderní adaptace předlohy F.G. Lorcy přenesené do současnosti. Hlavním tematem je nenaplněná (trochu pozdě přicházející) nezměrná touha ženy po dítěti, která vede až k jejímu sestupu do pekel. Nebudu asi zcela souznít s ostatmími hodnotiteli. Na rozdíl od většiny mi děj připadá místy poněkud křečovitý, až zbytečně se "tlačí na pilu". Na příklad citu neschopná feministická matka intelektuálka nepůsobí zcela věrohodně, podobně jako přeměna úspěšné mondénní novinářky v lidskou trosku. Jinak herecké výkony na dobré úrovni MDP, hlavně naplněná herecká příležitost pro Ninu Horákovou. 65%

65 %
Dramatizace knihy DH Juráčka nijak nešetřila a vykreslila jej jako sebestředního zakomplexovaného slabocha, jímž přes svoji přechodnou proslulost také byl, v kontrapunktu k ponižované Dáně, která naopak byla osobností (což prokázala i svou následnou kariérou). Pro diváka se vtírá otázka, jak to mohla tak dlouho vydržet? Měl jsem obavu, jak se s náročnou rolí Dáňi vyrovná Anežka Kubátová, ale byla velmi uvěřitelná a dobrá. Zklamáním (píši směrem k AK a PE) je obsazení Bednáře do role PJ, ten svým naturelem je jeho pravým opakem (chtělo to herce typu Honzy Hájka). Výborně režírované dialogové partie (Forman, Sviták, Landovský, Menzel).

Kdyby nebylo vynikajícího herectví Miloslava Königa, bylo by to velmi slabé představení. Snaha o aktualizaci Nepřítele lide z úhlu pohledu dnešního levicového intelektuála, který moralizuje a kritizuje soudobý liberální kapitalismus, a současné převedení na hranu kabaretu zanechává rozpačitý dojem.

Nelehkého úkolu převést Gombrowitzův román na scénu se zhostil tandem Buraj/Kačena o něco úspěšnějším způsobem než v případě jich adaptace Frischova Stillera v Studiu Hrdinů. Maximálně je využit princip live cinema s kameramany na scéně, až místy má divák dojem, že je spíše v kině než na divadle. Zaujaly herecké výkony Pavelky, který si vyhraje s textovými novotvary, a Bouškové v rolích majitelů penzionu. Inscenace se však stává postupem času stále temnější a méně srozumitelnou, trvá bez mála dvě a půl hodiny bez pořestávky, divák v závěru stěží ví o čem se hraje a těší se hlavně až to skončí.

Nevím, jestli je dobrý dramaturgický počin inscenovat v Dlouhé takovýto těžký mysticko-naturalistický kus právě v době covidové. Režisér Nebeský s Divadlem v Dlouhé systematicky spolupracuje. Inscenoval zde s velkým úspěchem v minulých letech moderním způsobem tři chmurné Ibseny, bylo to však pro diváky podstatně lépe stravitelné. Tato inscelace jako společný projekt spolku JEDL a Divadla v Dlouhé sem ale jaksi nezapadá. Syrový prostor X10, kde JEDL obvykle vystupuje, by se k takovémuto komornímu drasťáku hodil lépe .

Další z inscenací tandemu Mikulášek Viceníková, bez průběžného narativu, kde je snaha zdivadelnít určité téma, řetězením často ne zcela souvisejících scének. Po Požitkářích, Posedlosti a Hamletech mám pocit, že je to "more of the same". Obscura je navíc místy značně nesrozumitelná, postupem často dost nudná a nejsem asi jediný divák, který pár dnů po shlédnutí inscenace si nebyl schopen vůbec vybavit, o čem se to vlastně hrálo. Podle mého soudu nejslabší Mikuláškova režie tohoto typu. A tak jediné co mi trvaleji utkvělo v paměti bylo zjištění, že Anežka Kubátová (která se krátce objevila v plavkách) má stále hezkou postavu, trochu málo ne...

Zdramatizování minipovídek finské autorky je řetězením krátkých scének, navzájem občas souvisejících, zasazených do depresivně vyhlížejícího potemnělého dekoru ošumtělého pokoje někde ve vesnici na severu Finska. Absurdní obhroublá grotesknost a tragikomičnost postav, neutěšený svět, napadla mě určitá podobnost s atmosférou her McDonagha. Místy vtipné, jindy mrazivé, závěr režijně zajímavý. Žádné velké divadlo to ale nebylo, smysl inscenování těchto povídek Na zábradlí mi nějak unikl.

Tato kombinace stand up a rockového koncertu se dočkala českého uvedení téměř čtvrt století po premiéře off Broadway, odkud zahajila tažení světem jako přední muzikál včetně filmového zpracování. Nepatřím k návštěvníkům muzikálů a můj pohled je tedy značně subjektivní. Nesdílel jsem nadšení publika obscenní zábavou a výkonem tvůrčího kolektivu. Myslel jsem na podobnou ještě více nekorektní americkou stand up komedii Paul Rudicka Jsme v pohodě (v originálu The New Century) uvedenou nedávno na Nové scéně ND v režii Braňo Holíčka, to byl ovšem podstatně vyšší level než tato trochu laciná zábava.

Na představení jsem šel s domněnkou, že se jedná o zdramatizování několikadílných Deníků J. Zábrany. Anoncovaná krátká stopáž bylo pro mě proto dost zarážející. Navíc jsem posléze zjistil, že se jedná o kombinaci textů několika autorů. Zábranovy zápisky netvoří ani polovinu 70 minutové pochůzkové performence v mlhou nakouřeném sklepení Rubínu. Slušné výkony všech tří herců ale jinak spíše zklamání-

Orwell osvědčil v románu Nineteen eighty-four vydaném v 1949 velkou jasnozřivost, jeho fiktivní svět totality se totiž stal již realitou v Severní Koreji a postsovětské Rusko se posunulo v 2022 k čisté diktatuře, kde obyvatelstvo má mozek zcela vymytý propagandou, a kde lež se stala pravdou. Proto má uvedení tohoto kusu velkou aktuálnost. Můj dojem z tříhodinového představení je ale hodně rozpačitý, je krajně nepříjemné se dívat na to co se děje na jevišti, ale to patří k věci. První polovina má jakousi dynamiku, po přestávce je to však zcela nedramatické a dlouhé deklamace a zobrazování mučení hlavního hrdiny jsou k nepřežití 55%.

Švandovo divadlo má blízko k moderní skandinavské dramatice. Není tedy tak překvapivé, že umělecký šéf souboru Františák situoval svoji nejnovější hru na pomezí psychologického dramatu a thrilleru kamsi na mrazivý sever nejspíše do Norska (podle jmen postav a vzorů na svetrech herců soudě). Překvapivá je ale nesrozumitelnost tohoto ponurého příběhu o osamění, kladoucího vysoké nároky na divákovu pozornost a představivost. Herci dělají co mohou ale dojem z inscenace je je více než rozpačitý.

Recenze Hrdinové a Švejdy (viz zde Recenze/blogy) mi mluví z duše. Opět u Friče nesrozumitelná a samoúčelná forma zvítězila nad obsahem a efektní finále to nezachránilo. Jan Frič se osvědčil jako výborný režisér současné české dramatiky: Velvet Havel (Zábradlí), Mlčení Bobříků (Palmovka), Dotkni ye vesmíru.., Návštěva (NS ND), ale když sáhne na klasiku je dojem rozpačitý: Oblomov (Zábradlí), Faust, Misantrop a nyní Oidipus (ND). Křečovité pokusy o posun a aktualizaci s nápady, které chápe snad jen jeho inscenační tým. Není asi nejšťastnější uvádět takovýto spektákl na jevišti Zlaté kapličky.

Další modernistická Fričova adaptace klasického divadelního textu, tentoráte "utrpěla" původní verze Gorkého hry z roku 1910, méně známá a hraná. Je to pokračování v řadě depresivních dramat na scénách ND (komedie už tam prakticky nejsou), kde vyhřezávají nejtemnější lidské pudy rozpadající se degenerované rodiny. Velmi expresivní režie, kde řada akcí na jevišti je pro diváky nepochopitelná a beze smyslu (velryba v úvodní scéně bez kontextu, hltání hlíny z květináčů, zvětšená plastiková ruka Lazorčákové, kálení na forbíně, dalo by se pokračovat). Užití mikroportů je poněkud samoúčelné.

Tuto adaptaci románu kontroverzního M. Houellebecqa o vyhořelém manažerovi středního věku pokládám za zcela nezdařilou. Nevystihuje vůbec jemný dekadentní esprit literární předlohy a není schopna odrazit perverznost vztahů mezi postavami. Dva ženské party jsou redukovány na úplné štěky. Kdo nezná literární předlohu pozná sice, že hrdina příběhu (J. Hájek, ) trpí těžkou depresí, ale to je tak vše, jinak není patrné o čem se vlastně hraje.

Premiéra byla před bez mála 15 lety a stále se tato inscenace těší divácké přízni, o čemž svědčí i velká většina kladných až nadšených komentářů zde. Nevím jestli inscenace nějak lety špatně sestárla, ale podle mě je to primitivní řachačka na hranici pokleslého bulváru, spousta klišé a laciných někdy vulgárních vtipů, místy přehrávání. Struktura této tragikomedie v něčem připomíná Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové, je to ovšem podstatně nižší level. K ceněnému filmovému zpracování hry Y. Reza R. Polanským má tato inscenace daleko. Kde jsou ty časy před více než 50 lety lety, kdy Činoherák byl avantgardou českého dramatického divadla.

Vynaložené velké prostředky (sofistikovaná několikastupňová Cpínova scénografie, videoprojekce, živé snímání kamerou, stínohry) výsledek nevalný. Protrpěné více než dvě hodiny bez pauzy, kde především divák, který nečetl literární předlohu vůbec nepochopí o čem je řeč, ani stopa po výraznějším narativu, obrazy se snahou o symboliku, která je často těžko pochopitelná, herci odsouzeni do role pěšáků v roli loutek zmateného režijního schematu Jana Mikuláška, pro mě další podprůměrná inscenace činohry ND

Po slibné první třetině inscenace s "švýcarskou atmosférou", kdy se akce herců prolíná s video projekcemi, následuje změť scén, které navzájem jenom málo souvisejí. Bez znalosti Frischovy literární předlohy divák pouze velmi matně tuší o co vlastně jde. K Hrdinům chodí spíše intelektuálně orientované pulikum, ale co je moc to je moc, rozpačitý potlesk na konci představeni naznačoval, že jsem nebyl zdaleka jediný, kdo z inscenace málo pochopil.

Tato inscenace-performance se těší oblibě kritiky (Cena Divadelních novin za alternativní divadlo 2018-2019). Z mého pohledu zde však forma zcela přebíjí obsah veršů. Nemyslím tím Dohnalovu hudební služku, která verše citlivě doprovází, ale samoúčelný mumraj na jevišti třech postav (420People) kombinující výrazový tanec a zvukové projevy s gastronomickými vložkami (příprava omelet na jevišti, pojídání ústřic). To vše bez jakékoliv souvislosti s textem. Jaké zklamání po komorních niterných Soukromých rozhovorech podle Bergmana od stejného souboru, kde méně. rozhodně znamenalo více.

Inscenace je nezdařilým politickým divadlem, které má s Machievelliho Vladařem (s vyjímkou několikaminutové zpěvní deklamace výňatku z textu v závěru) velmi málo společného. Skutečnými autory se zdají být režisérka Klimešová a dramaturg Erbes, přestože veškeré materiály MDP (web, tištěný program) uvádějí pouze "podle Niccola Machiavelliho". Divák, který si neudělal "dramaturgickou přípravu", se může ptát, jestli přišel na správné představení. Přes snahu party mladých absolventů KALD DAMU je to velmi nudná podívaná s křečovitou snahou něco sdělit o světě ale divadlo samo zde přišlo zkrátka.

Není to v pravém smyslu divadelní představení ale spíše hodinová dadaistická hříčka pro dva herce a jednoho v závěru letmo se objevícího statistu. Jsem obdivovatelem Paul Klee a doufal jsem, že se o něm něco nového dovím, souvislost inscenace s jeho tvorbou je však v mém chápání nulová. Úzkému publiku chodícímu pravidelně k Hrdinům asi tento typ málo sdělného divadla vyhovuje (soudě podle vysokých procent většiny hodnocení), mně to tedy nic neříká.

Tato "veselohra se zpěvy" byla jednoznačný kasaštyk v ABC po dobu 5 let, vždy dávno dopředu vyprodaná. Znám inscenace tohoto typu v posledních letech úspěšně režírované M. Hanušem v tandemu se zesnulým J. Bornou v Divadle v Dlouhé. Vypravil jsem se proto před derniérou do MDP pro porovnání. Přestože většina publika se dobře bavila, byl jsem zklamán celkovou primitivností kusu plného otřepaných klišé o mužích a ženách. I pěvecké výstupy za moc nestaly, inscenace na mě působila rozpadlým dojmem na hranici šmíry. V Dlouhé to je přece jenom úplně jiná liga.

Tři soubory, kombinace zpěvu, tance a akrobacie ve stylu nového cirkusu, údajně "akrobatický muzikál". Vznikl ovšem podivný slepenec s chabou dějovou linkou. Hudba je sice krásná ale v muzikálu i sbor musí umět jak zpívat tak tančit, a to zde není ten případ. Pohybově Marantha Gospel Choir, kde řada členů má pěkně přes váhu, působí zcela ochotnickým dojmem. Navíc té "dechberoucí akrobacie", kterou zde očekáváme je zatraceně málo, jistě nejslabší počin Losers od začátku jejich půsovení, nechápu kam dal P. Horníček rozum, pustit se do takové komerce. Pěkný finanční vývar, první tři řady za 890 Kc, nejlevnější lístky za 490 Kc, good luck.