Jerman

Představení jsem viděl v prvních dnech po rozvolnění karanténních opatřeních na konci května 2020. V hledišti bylo jen o něco málo více diváků než herců na jevišti. Ti však hráli jako o život, s nesmírnou chutí a nasazením, seděl jsem v první řadě a pro nečetnost diváků jsem se bez mála cítil být sám součástí inscenace. Chválit zde výkon paní Steimasslové v titulní roli by bylo jen nošením dříví do lesa, byli ale výborní všichni herci. Ostatně toto vynikající americké jižanské rodinné drama (Pulitzerova cena 2008) jim k tomu dávalo skvělou příležitost.

Švandovo divadlo má blízko k moderní skandinavské dramatice. Není tedy tak překvapivé, že umělecký šéf souboru Františák situoval svoji nejnovější hru na pomezí psychologického dramatu a thrilleru kamsi na mrazivý sever nejspíše do Norska (podle jmen postav a vzorů na svetrech herců soudě). Překvapivá je ale nesrozumitelnost tohoto ponurého příběhu o osamění, kladoucího vysoké nároky na divákovu pozornost a představivost. Herci dělají co mohou ale dojem z inscenace je je více než rozpačitý.

Po slibné první třetině inscenace s "švýcarskou atmosférou", kdy se akce herců prolíná s video projekcemi, následuje změť scén, které navzájem jenom málo souvisejí. Bez znalosti Frischovy literární předlohy divák pouze velmi matně tuší o co vlastně jde. K Hrdinům chodí spíše intelektuálně orientované pulikum, ale co je moc to je moc, rozpačitý potlesk na konci představeni naznačoval, že jsem nebyl zdaleka jediný, kdo z inscenace málo pochopil.

Inscenace o působení ruské tajné služby v Londýně na konci 19 století s cílem destabilizovat teroristickými útoky britskou společnost divadlo Na Zábradlí premiérovalo zhruba v polovině tříletého období mezi otravou Scripalových a provalením vrbětických výbuchů. Tím dostalo toto téma překvapivou aktuálnost až mrazí v zádech. V první části převládají monology jednotlivých postav a závěr je trochu rozvláčný. Druhá polovina, kde zní stále podmanivá Kudláčova hudba, má ale spád. Exceluje J. Vyorálek jako velmi "nebondovský" agent, zvláště zaujmou oslnivá A. Fialová a démonický profesor J. Žáčka.

75%
Ironický až zesměšňující pohled na "SKVĚLÉ devedesátky" prostřednictvím doku komedie o ikonické skupině Lunetic, incenace kdy zároveň nostalgickým pocitům se nemohou ubránit zvláště Ti, kteří v té době byli náctiletí. Vtipně napsané s důvěrnou znalostí reálií té doby a dobře zahrané čtyřmi herci, kteří střídavě příběh vyprávějí a zpěváky Lunetiku hrají. Toto kvarteto herců je doplněno čtyřmi tanečníky, jejich komplementární vstupy však se postupně během představení stávají méně časté a nejsou s výstupy herců dostatečně organicky propojeny. To je snad jediné, co je možno vytknout.

Dianiškova hra se volně inspiruje osudem známé transsexuální prvorepublikové atletky Zdeny Koubkové. Podobně jako v Mlčení Bobříků (Divadlo Pod Palmovkou) autor i zde osvědčil, že je schopen uchopit závažné téma a interpretovat je odlehčenou až kontraverzní optikou. Výborně vystižená národovecká atmosféra První republiky a přesvědčivý Jakub Burýšek v hlavní roli transsexuála. Tomáš Dianiška svojí invencí patří jednoznačně k nejzajímavějším tvůrcům současného českého divadla. Psáno z pražského pohostinského představení v Dlouhé, kde publikum odměnilo "Bezruče" potleskem ve stoje.

Jakub Čermák osvědčil touto inscenací, že patří ke špičkám pražské divadelní "off" scény. V ojedinělém projektu se mu podařilo spojit dvě řecká dramata o tragédii žen v době války, kde obsadil všechny postavy ukrajinskými běženkyněmi. Nejedná se však o žádné ochotnické divadlo. Celý herecký ensámbl zvládl náročné představení s překvapivou bravurou. Nejde ani o agitku naroubovanou lacině na současnou ruskou agresi proti Ukrajině. Přesto divák stále mrazivě cití paralelu mezi antickou a současnou tragedií. Vše je umocněno expresivními světly a zvukem, silný zážitek. Pro lepší orinentaci však doporučuji si obsah obou předloh přečíst předem.

Zdařilá Balcarova dramatizace utopického románu o návratu Hitlera do současného Německa. Zinscenováno klasickým způsobem v komorním formátu s jednoduchou scénografií, doplněno výbornými uvěřitelnými dotáčkami, které prezentují televizní zpravodajství (zahrála si sebe i paní Drtinová). Představení má ve svém průběhu vzestupnou tendenci, do přestávky je to čistá nezávazná komedie, když pak po přestávce začínají brát Hitlera postupně všichni vážně začíná mrazit v zádech a publiku už se tolik smát nechce. Zdařilá snaha i o přesah k současným českým politickým poměrům. Divadlo, které baví i varuje.

Již před premiérou bylo z médií známo, že režisér Frič připravuje v Dlouhé inscenaci, která bude chválou zpomalení životního rytmu a nic nedělání. Děj se odehrává kdesi na pomyslné pláži a končí vcelku banálním přáním mírného léta a mírné zimy, žádných válek a žádných záplav. Jinak však divák sleduje během devadesáti minut scénky s navzájem málo souvisejícími texty (soudě podle programu snad úryvky z různých literárních děl?) s velkou filmovou projekcí (po většinu doby nehybné) Marie Poulové v pozadí. Smysl dění na jevišti však chápe, obávám se, jenom sám tvůrčí kolektiv. I pro diváky zvyklé na moderní divadlo krajně nesrozumitelné.

Další modernistická Fričova adaptace klasického divadelního textu, tentoráte "utrpěla" původní verze Gorkého hry z roku 1910, méně známá a hraná. Je to pokračování v řadě depresivních dramat na scénách ND (komedie už tam prakticky nejsou), kde vyhřezávají nejtemnější lidské pudy rozpadající se degenerované rodiny. Velmi expresivní režie, kde řada akcí na jevišti je pro diváky nepochopitelná a beze smyslu (velryba v úvodní scéně bez kontextu, hltání hlíny z květináčů, zvětšená plastiková ruka Lazorčákové, kálení na forbíně, dalo by se pokračovat). Užití mikroportů je poněkud samoúčelné.

Femme fatale, partnerka významných intelektuálů prvních dekád 20 století, která sama sebe nazvala na konci života "vdovou čtyř umění" (hudba, malířství, architektura, literatura) Je ztvárněna dvěma herečkami, které se na scéně skvěle doplňují: stále šaramantní Radka Fiedlerová (1946) a pobobou jí blízká půvabná Máša Málková (1983). Ondřej Volejník se zhostil úspěšně všch mužských rolí, jak editora pamětí A.M. tak všech jejích manželů a milenců (Klimt, Mahler, Kokoschka, Gropius, Werfel). Komorní představení, které má spád a pobaví i poučí.

Viděl jsem nyní s odstupem po třetí tento mini-muzikál, který ani po 7 letech od premiéry nezestárl. Velké bravo za text i muziku M.O. Štědroňovi, kterému stačilo pět herců k vystižení Havlových myšlenek i jeho života jako dizidenta a státníka. Je tam z Havla to podstatné s jeho přednostmi a slabostmi. Žádná prvoplánová oslava ikony sametové revoluce. Nápad s Milošem Havlem "točícím biják", na kterém stojí inscenace je úžasně zdařilý. Nutno vyzvednout herecké výkony M. Königa (V.H.) a P. Jeništy (M.H.). J.Frič jako režisér se zde osvědčil více než ve většině jeho pozdějších inscenacích v ND.

Hra o pádu ambiciosní ženy středních let, schopné všeho, v komedii, z které občas mrazí. První poloviná má švih a spád, druhá část složená převážně z dialogů je méně ucelená a ke konci se inscenace táhne a "ztrácí dech". Výtečná Chýlková v hlavní roli. Jistě jedna z nejhodnotnějších inscenací na scéně, kde je spíše pravidlem uvádět bulvární kusy.

Hra T. Bettse z roku 2014 se rozjíždí jako bezmála bulvární komedie o mladých Londýňanech z lepších vrstev s intelektuálními ambicemi, kteří se ocitnou na buranovitém anglickém venkově. Toto vede k řadě humorných konfrontací dvou světů, které mají problém si porozumět. Po přestávce se však děj stane méně předvídatelným a zápletka se zkomplikuje. Kus dostává dramatický rozměr ukazující na nepřekonatelnou přehradu mezi lidmi podle toho v jakých poměrech se narodili. V tomto směru je hra velmi british, v Česku je stratifikace společnosti zatím značně menší. Vyrovnané herecké výkony.

Inscenace je nezdařilým politickým divadlem, které má s Machievelliho Vladařem (s vyjímkou několikaminutové zpěvní deklamace výňatku z textu v závěru) velmi málo společného. Skutečnými autory se zdají být režisérka Klimešová a dramaturg Erbes, přestože veškeré materiály MDP (web, tištěný program) uvádějí pouze "podle Niccola Machiavelliho". Divák, který si neudělal "dramaturgickou přípravu", se může ptát, jestli přišel na správné představení. Přes snahu party mladých absolventů KALD DAMU je to velmi nudná podívaná s křečovitou snahou něco sdělit o světě ale divadlo samo zde přišlo zkrátka.

V této inscenaci volí režisér Dočekal některé hodně moderní postupy, velmi nápadité je především ztvárnění dvou klíčových bitev, zajímavé je kostýmování herců. Občas především v druhé polovině představení se však inscenace stává místy takřka klasickou. Viděl jsem tento kus na podzim roku 2020, krátce po premiéře, píši tedy toto hodnocení s časovým odstupem až po zahájení války Ruskem proti Ukrajině. Jsem sice proti apriornímu odmítání všeho ruského a to především co se umění týče. Vojna a mír je však i oslavou ruské velikosti a MDP by mohly uvážit, zda je vhodné hru v této vypjaté době uvádět.

Nevím, jestli je dobrý dramaturgický počin inscenovat v Dlouhé takovýto těžký mysticko-naturalistický kus právě v době covidové. Režisér Nebeský s Divadlem v Dlouhé systematicky spolupracuje. Inscenoval zde s velkým úspěchem v minulých letech moderním způsobem tři chmurné Ibseny, bylo to však pro diváky podstatně lépe stravitelné. Tato inscelace jako společný projekt spolku JEDL a Divadla v Dlouhé sem ale jaksi nezapadá. Syrový prostor X10, kde JEDL obvykle vystupuje, by se k takovémuto komornímu drasťáku hodil lépe .

Moderní adaptace předlohy F.G. Lorcy přenesené do současnosti. Hlavním tematem je nenaplněná (trochu pozdě přicházející) nezměrná touha ženy po dítěti, která vede až k jejímu sestupu do pekel. Nebudu asi zcela souznít s ostatmími hodnotiteli. Na rozdíl od většiny mi děj připadá místy poněkud křečovitý, až zbytečně se "tlačí na pilu". Na příklad citu neschopná feministická matka intelektuálka nepůsobí zcela věrohodně, podobně jako přeměna úspěšné mondénní novinářky v lidskou trosku. Jinak herecké výkony na dobré úrovni MDP, hlavně naplněná herecká příležitost pro Ninu Horákovou. 65%

D. Špinar se asi cítí souputníkem K.H. Hilara ve snaze rozpohybovat a modernizovat činohru ND. Inverze jeviště a hlediště je kreativně využita hlavně v první části, kdy jsou prezetovány "násobnými Hilary" názory na divadlo. Zkouška Mackbetha je silnou nadsázkou sklouzávající do karikatury a více baví než vypovídá. Inscenace prezentuje Hilara jako exaltovaného excentrika, ucelený dojem si o něm (a o činoherní režii obecněji) udělá divák při četbě výborně zkomponovaného programu, který se vyplatí koupit.

Po zklamání z Pustiny podle Eliota (od stejného divadelního souboru) tentokrát hodnotný, i když obsahem značně tísnivý, umělecký zážitek. Tragický osud manželů Zahradníčkových prizmatem jejich korespondence zobrazený jímavě dvojicí herců z první současné divadelní garnitury (Trmíková, Rašilov). Na scéně se jako v Pustině opět vaří, ale zde to do kontextu hry daleko lépe zapadá. Režisér Nebeský se tentokráte vyvaroval nesrozumitelných symbolů a inscenace se niterností blíží Soukromým rozhovorům podle Bergmana.

Zdařilá Nvotova divadelní adaptace stěžejního Demlova (silně autobiografického) díla. Moderní sugestivní režie s rejem masek a mluvícími zvířaty. Inscenace dovolí divákovi nahlédnout do rozpolceného básníkova nitra a dozvědět se více o rozporuplném vnímání Demla jeho současníky. Nemám však pocit, že prvorepubliková rurální tematika inscenace promlouvá silně k současnému divákovi (psáno po pohostinském představení v Celetné v Praze).

Příšerná slátanina vycházející z Rukopisů s hloupými a násilnými aktulizacemi a přenosy k dnešní situaci ve společnosti. Jak může kmenový režisér ND něco takového pustit na scénu, a ještě být spoluautorem. Vzpomínám na vynikající Fričovy režie (Velvet Havel na Zábradlí a Mlčení bobříků Pod Palmovkou) a velmi solidní Dotkni se vesmíru a pokračuj a říkám si, "kde ty loňské sněhy jsou".

Hana Burešová, tentokrát jako host v Brně, ukázala opět, že stále patří k špičce mezi českými a moravskými režiséry. V představení bez modernistních kejklů se opírá o výborné herce, které vede k lehce karikaturizujícímu projevu, Inscenace s rysy divadla na divadle má spád a švih. Jen v poslední třetině téměř tříhodinové inscenace při multiplikaci zápletek tempo trochu slábne. Havlova hra v pojetí Burešové je nesmírně zábavná, s aktualizujícím přesahem. Jen ten opilec byl zbytečně trochu navíc. Psáno z pohostinského představení v Divadle v Dlouhé.

Při hodnocení tohoto kusu je těžko se oprostit od srovnání s filmem z 2003 s tehdy mladou Aňou Gaislerovou v hlavní roli. Hlavní hrdinka a inscenace MDP za bez mála 8 let od premiéry sestárly a Pacoláková je o něco méně uvěřitelná než hrdinka filmových Želar. Khek režíruje kus formou. zkratkovitých rychle se střídajících obrazů podobně jako v Čapkovi, kde to ovšem funguje lépe. Do přestávky to vcelku jde, ale v závěru se to stane ne zcela srozumitelné pro toho, kdo nezná literární předlohu nebo neviděl film.

Výrazná inscenace vycházející z oceňovaného románu K. Tučkové, kromě silné předlohy k úspěchu inscenace přispívá především Langova režie a přesvědčivé ženské herecké výkony. Vedle představitelky hlavní role P. Gajdošíkové zmiňuji především obdivuhodný výkon ve velké roli Marie Málkové, stále krásné i v jejím věku. Je nutno ovšem dodat, že bez znalosti obsahu literární předlohy je pro diváky těžké orientovat se v složitém ději odvíjejícím se v intervalu více než 100 let a který je prezentován nechronolopgicky v časových skocích. Navíc jsem hercům ne vždy rozuměl, přestože jsem seděl v páté řadě parteru, jaké to pak asi muselo být na balkóně?