Maranta

Nevěřila bych, že něco jako Terry Pratchet se dá zdramatizovat, a pokud ano, tak takto objevně, originálně a přitom s úctou k předloze. Mimořádný divácký zážitek.

Svěží a vtipné představení, bez přehánění aktuální. Důkaz, že moderní divadlo se dá dělat i v historických kostýmech. Lidé nejsou dokonalí a nebyli ani za Shakespearových časů, a i když mistrovy dialogy na papíře už dnes nejsou k popukání, režie dokázala vyvolat v divákovi stejnou odezvu, jakou (představuji si) měla hra v době svého uvedení. Dokonalý Blažek. Elsnerová sice nebyla úplná "dračice", ale chemie mezi nimi fungovala. A i když vyznění hry asi feministku popudí, já jsem si odnášela dojem, že Kateřína a Petruccio se měli především rádi a byli ochotní jeden pro druhého mnohé udělat.

Všechny případné výtky k inscenaci jsou převálcovány silným a aktuálním poselstvím. Úvodní a závěrečná scéna mají neuvěřitelný náboj a přesah. Na představení 14.5. ovace ve stoje. Podle mě životní role P.Rychlého.

Strhující, fascinující, nadčasové. Historie se opakuje, život je stále tentýž, komplikovaný, smutný, osamělý, ale i humorný, vtipný a nakonec i optimistický, dnes jako před sto padesáti lety. Navzdory značné délce představení jsem se nenudila.

Pro mě naprosto strhující a vášnivá podívaná, která mě vtáhla do děje jako napínavá detektivka, kdy člověk ani nevnímá své okolí.

Dramatická konzerva konce totalitního režimu v Čechách - stačí otevřít a konzumovat, což člověk, který v té době prožil mládí, stejně jako protagonisté hry, činí s pocity labužníka. Zmatky dospívání, rodinné problémy, dokonale vykreslená školní atmosféra a skvělé hudební vstupy, které nám připomenou, co jsme kdysi poslouchali (a proč jsme vlastně přestali?) a samozřejmě vším prostupující politické poměry ...

Silný zážitek, divadlo provokující myšlenky a úvahy o našem světě a lidské povaze, bez ohledu na národnost. Jak bychom se v mezních situacích chovali my a jak naši sousedé a spolužáci? Představení s minimalistickou scénou, postavené na silném příběhu a hereckých výkonech. Jen závěrečnou statickou rekapitulaci poválečných osudů bych výrazně zkrátila.

Představení, při kterém se nenudíte, ač na jevišti vlastně neprobíhá žáný velký epický příběh. Je to celé o atmosféře, samozřejmě o tanci, ale také o vášni, rozhodnutí, o střípcích lidských osudů zahlédnutých v tančírně, o svobobě a osvobození a o tom, že když tančíte argentinské tango, nejste v tom sami. Pro mě jako pro laika byly jak herecké tak taneční výkony protagonistů úchvatné.

Úchvatná podívaná, spojení chlapské síly, dovednosti a úžasné lehkosti a obratnosti s obrazotvorností a imaginací. Neubráníte se obdivu a zažijete chvíle, kdy se vám doslova a do písmene bude tajit dech. Hodinu trvající představení, které ve vás může zanechat větší dojem než leckterý tříhodinový opus.

Působivé přestavení, které pracuje víc se symboly, obrazy a atmosférou, než aby divákovi servírovalo jednoznačné ideje. Hodně experimentální, syrové, emocionální, energické. Zpočátku se ztrácíte a chcete porozumět hlavou, ale když na sebe necháte představení působit, zjistíte, že chápete nebo spíš cítíte. Hra o vášni a ceně za ni zaplacené, lidské bídě a trýzni, ale také síle a energii. Více či méně nápadné alegorie a odkazy na křesťanství, zpracované po svém (to by bylo, kdyby panenka Maria porodila dceru!) Ale María je "tango, které se bude rodit a žít neustále a vracet se do špinavých i milovaných ulic Buenos Aires" (citát z programu.)

Bylo pro mě radostí sledovat klasiku zase jednou zpracovanou KLASICKY (soudobé, možná mimo jakoukoli dobu zasazené kostýmy na tom nic nemění), Shakespeare byl zase jednou sám sebou, s veškerou vášní, bolestí a přesahy, které u něj lze najít.

Moudrá a vtipná hra, se kterou jsem přímo souzněla. Žádný odvar předchozího dílu, žádná nastavovaná kaše, bylo to rovnocenné představení, v jistém ohledu snad i lepší než to první. Příjemné překvapení.

Milá a vtipná inscenace, která má spád, rytmus a atmosféru. Divák se nenudí, ani když viděl slavný film a ví, co může čekat. Představení snese srovnání s filmem, ctí jeho vyznění a přitom si zachovává svou osobitost. Koncert pro Veroniku Freimanovou a Zdeňka Žáka.

Zdařilá inscenace, která dokazuje, že i velký Shakespeare se dá hrát na malém divadle s minimem kulis i herců. Mě osobně kromě výkonu Jana Potměšila dostala Lucie Vodráčková, od níž jsem tak solidní dramatický výkon nečekala, ale zejména pravá a nefalšovaná slza Mileny Steinmasslové, kterou prolila v roli Richardovy matky (patrně jediného člověka, který ho kdy miloval) nad mrtvým tělem svého syna.

Vtipné, zábavné, inteligentní, místy až objevné v prostotě a přímočarosti úvah a "analýz" hrdiny. Je to tak, muži a ženy jsou odlišní už od pravěku a zřejmě tomu nikdy nebude jinak.

Ano, Shakespeare nám stále má co říct, zvlášť když se podaří předložit divákovi to podstatné - vášně, oddanost, morální (či nemorální) zásady. To vše si dosaďte do libovolné doby a sledujte hrdiny, jejichž osudy znáte, a přesto vás stále uchvacují. Jen pojetí Ofélie (i když skvěle zahrané) se výrazně rozchází s mou (a asi i tradiční) představou křehké, tragické, ale stále důstojné oběti, a přímo mě bolelo sledovat její zmalované a obscénní šílenství.

Velmi příjemné překvapení. Vtipné, zábavné, neotřelé. Osvěžující praštěné inscenační nápady, které na jevišti fungují. Charaktery jsou ve své zkratce a nadsázce přiléhavé, vzájemná komunikace postav odzbrojujícím způsobem univerzálně trefná. Vlastní "muzikál" má i svá slabší místa, ale v rámci celku vše odpouštím.
Na představení 22.9.2015 byla v sále skvělá atmosféra a dlouhá a upřímná děkovačka.

Silný příběh, přesvědčivé charaktery, a to nejen ty hlavní (mezi nimiž výborně funguje vzájemná chemie), skvěle navozená atmosféra, ať už protektorátního teroru nebo vesnického prostředí s jeho drsností, ale taky vášní a opravdovostí. Lidová písnička někdy udělá víc, než důmyslně propracované kulisy.

Osvěžující, zábavné, ze života. Od komedie v Rokoku jsem čekala naprostý průměr (nepodívala jsem se předem na obsazení) a byla jsem velmi příjemně překvapena. T. Medvecká je ve formě, i ostatní herci jsou výborní, všechno šlape, zapadá do sebe a baví. Doporučuji.

Dobrodružství, romantika, jednoduchá a nápaditá scéna, přesvědčivě a od srdce zahrané. Jak to, že nás pořád baví sledovat konfrontaci mužského a ženského světa a přístupu, ukázaného stokrát stejně a přesto objevně? Prostě se v tom slovním ping-pongu poznáváme a sami sobě (nebo na střídačku naší druhé polovičce) zasmějeme. Moc pohodové představení.

Bylo mi potěšením sledovat tuto psychologickou klasiku. Hra má od prvního momentu tempo, šokuje, je plná emocí, odhaluje charaktery. A to tak moc, že po přestávce ne že by přímo docházel dech, ale už vlastně nemá kam gradovat a divákovi, který se během sledování stal otrlým, se mírně začíná vkrádat nuda. Katarze a závěr je ale opět exploze, Veronika Gajerová má v očích přesvědčivý šílený lesk, Veronika Kubařová úžasně baví a oba pánové s nimi drží krok. Velký divácký zážitek.

Koncert pro Jana Vlasáka - je uvěřitelný, místy iritující, často dojemný. Jestli je jedním z úkolů divadla vyvolat otázky, představy a zamyšlení, tato hra to splnila beze zbytku. Jak bychom se zachovali my, mít Andrého za otce, a budeme muset něco podobného v budoucnu řešit? A jak budeme vypadat my, až nám bude osmdesát? Zneklidňující.

Expozice příběhu - čtveřice lidí, kteří nemají nic společného, se octne v podivné "kostce" - odkazuje k mysterióznímu filmovému hororu Cube (1997). Ale i když ve hře je to taky pěkné psycho, další děj už se odvíjí originálně. Sází na inteligentní neotřelý humor, vycházející ze skvěle interpretovaných postav a jejich rozdílných osobitých charakterů. Zhruba v polovině jako by představení docházel dech, vzápětí je ale divákům naservírována neodolatelná ochutnávka akčních scén. To vše vnáší světlo do celého konceptu a my můžeme sledovat další vodotrysk originálních nápadů - divadlo na divadle. Divák se baví a celé to dává smysl.