Profil uživatele

Pavel Pešek

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Michal Novák: 6 % (5)
Lukáš Dubský: 10 % (21)
Jiří Koula: 13 % (4)
Jiří Landa: 14 % (5)
Pavel Širmer: 18 % (4)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

1 2  > 
(zadáno: 5.6.2022)
Rozhodně stojí za vidění. Je na co se dívat, je radost se dívat, a navíc je o čem přemýšlet (napříč věkovými kategoriemi).
(zadáno: 2.5.2022)
Muzikantsky skvělé.
(zadáno: 2.5.2022)
Nikdy jsem netušil, jakou veselohru o koních Mrštíci vlastně napsali. Teď to vím, ale nesouhlasím. Díky tedy alespoň za část druhé půlky, kde jsou pro mne pánové Vápeník a Richtermoc skvělí i v nářečí.
(zadáno: 2.5.2022)
Bavil jsem se, ale nepřišel jsem na to, kdo je ten, jenž nechápe nic. Zda dokonalá paní Judy, která nechápe svět kolem sebe, nebo já, který nechápu smysl celé hry ani s nápovědou v programu. Ale nejspíš já, přiznávám. Stejně jako, že pro Lucii Andělovou - herečku začínám mít slabost.
(zadáno: 2.5.2022)
Když se na programu objeví klasika, vždy trnu, komu zas text poslouží k vlastnímu zviditelňování se. Ale vždy se znovu těším. A někdy (málokdy) odcházím potěšen vysloveně. To když režisér věří textu víc než sobě. Když herci (alespoň většina) ovládají své základní výrobní prostředky, totiž hlas a techniku řeči. Když je se na jevišti na co dívat, ale pozornost není od textu odváděna. Když můžu přemýšlet, nevyrušován uměle vyvolávaným smíchem i tam, kde k smíchu není nic. Když věci vážné jsou vážně brány. Jako tentokrát u Klicperů. Díky.
(zadáno: 25.6.2021)
Eleos, fobos, katharsis. S Lucií Andělovou dvě hodiny v pekle, ale stojí to za to.
(zadáno: 13.6.2021)
Bolku (odpusťte to familiérní oslovení, ale když hrajete, vždycky mám pocit, že se nějak známe), díky. Za setkání s klaunem, třebas stárnoucím, třebas v dešti a větru, ale s KLAUNEM. Představení na Kraví hoře (12. 6.) mě zase na chvíli postavilo blíž k jevišti než k hrobu. Máte tu moc. DÍKY. A pozdravujte Aničku.
(zadáno: 22.9.2020)
Ačkoli je otázka, zda jsou všechny melodie nosné a zda většina jevištních nápadů není příliš popisná, dokud herci zpívají a dodržují loutkovou? choreografii, je dobře. Problémy nastávají, začnou-li se vyjadřovat ve verších. S rytmem verše, intonací, důrazem na správné slovo, ba i s prožitkem (nepomáhají ani mikroporty). Přirozené v práci s verši zůstávají jen Z. Valchařová-Poulová, M. Eliášová (svou barvou dodává atmosféru hromadným recitacím v záplavě skoro stejných hlasů) a A. Peřinová, jejíž dikce zvláště v užití dlouhých slabik uchu lahodí. Na potlesk vestoje to ale za Erbena věru nestačí.
(zadáno: 5.9.2020)
Pilířem inscenace je výkon J. Zapletala. Svou jistou hereckou technikou a schopností úspornými prostředky předat divákovi náležitou emoci udává tempo představení, pokud ovšem jeho postava v příběhu jedná. Není-li na jevišti či součástí děje, představení se vleče (zvlášť první půlka je místy k nepřežití), jednotlivé postavy poněkud splývají. K živějším patří jeho dialogy s F. Richtermocem. Utkví také dialog Remarquea s imigračním úředníkem (jak současné) a mužem v plynové masce (klobouk dolů před jeho fyzickým výkonem). Do nové sezóny zlomte vaz (čert tě vem, koronavire)!
(zadáno: 22.6.2020)
Opožděný komentář - viděno ze záznamu v TV za časů koronaviru. Neobvyklý zážitek, pro mne navíc umocněn i Morávkovou režií někdejšího přímého přenosu ČT art. Hodně pomohlo dívat se jeho očima na to, co on považuje na jevišti za důležité. Někdy to u Morávkových inscenací na živo v divadle nejde; prostě buď nestihnete, nebo ani nemůžete vidět všechno; a znovu tvrdím, že je to škoda a režisérský hřích. Dnes byla radost vychutnat si herectví všech (specielně mám slabost pro herectví Jana Kolaříka). Odpusťte výkřik, ale: Ta Marečková je fakt zjevení (a nebude to jen věkem).
(zadáno: 22.6.2020)
Kruté vztahové hry E. Albeeho v podání hradeckých herců otvírají v divákovi (bez ohledu na další možné výklady hry) jeho vlastní "rány". Ten se tomuto neúprosnému útoku brání tu cynickým smíchem, tu potlačovanou slzou v oku, ale uniknout před ním nemůže. Inscenace nabízí požitek jak z textu vlastního, tak z koncertu hereckého kvarteta, umocněného jednoduchým, leč velmi působivým pojetím výtvarným. Pro mě další důkaz, že když se kvalitnímu textu a dobrým hercům režisérsky neubližuje, ale naopak pomáhá, výsledkem je velký divácký zážitek (zde nejen během hry, ale i v mezihrách a během pauzy).
(zadáno: 13.4.2020)
Máte-li Harpagona hravého fyzicky (stále ještě) i slovně, klauna, který využije každou příležitost (vkusně) rozesmát diváka, pak je z Moliérovy hry konečně komedie. Brněnští takového Harpagona v B. Polívkovi mají a na ostatních je, kolik pro sebe svým herectvím-klaunstvím v Moliérem spíše odbytých postavách získají prostoru. Vydobili si ho A. Antalová a M. Isteník, kterého B. Polívka nejvíce bere jako partnera. Velká poklona Z. Junákovi, který je ochoten čekat celý večer a pak svou precizní dikcí ozdobit závěr hry v roli Anselma. Viděno na ČT art 13. 4. 2020.
(zadáno: 28.3.2020)
J. P. Kříž napsal v DN, že v inscenaci hrají jen samí herečtí králové a královny. Podepisuji a hluboce se klaním. Tak precizně odvedenou činohru neviděl jsem už dlouho. A dovolte malou osobní poznámku. Veronika Khek Kubařová je přepůvabná žena. A navíc výborná herečka. Viděno v TV přenosu ČT art.
(zadáno: 28.3.2020)
Od paní Holubové velmi statečný výkon. Sama proti kamerám, bez publika, které se často směje čemukoli. Tahle herečka by si ale zasloužila lepší text. Neprvoplánový, s přesahem. Škoda. Viděno na ČT art 27. 3. 2020.
(zadáno: 29.2.2020)
Šikovně ilustrovaná audiokniha v rytmu charlestonu a barvách Windows. Základy jevištního znaku. Přepůvabná Daisy B. (až se člověk nediví, že se občas někdo zamiluje do husy). Zpívající květovaný Gatsby. Sehraný soubor. A všude nadsázka, správně dávkovaná ironie, jemná sebeironie. A strhující Jan Vápeník. A najednou je ten víceméně nesnesitelný Fitzgeraldův příběh vlastně docela snesitelný. A současný. Výborně!
(zadáno: 5.2.2020)
Svižné, hravé představení, plné půvabných režijních a výtvarných nápadů, přiléhavé hudby, dobře vymyšlené i herci zvládnuté choreografie; to vše na jednoduché, působivé scéně. Absence klíče pro hereckou interpretaci hlavní dvojice (znatelněji u postavy Grahama) způsobuje, že není vždy zcela zřejmé, zda jde o dystopické varování hrané s mírnou nadsázkou či o parodii na různá "sci-fi klišé" či o obojí. Přesto je zaděláno na divácky (napříč generacemi) úspěšnou, přitom nepodbízející se inscenaci (noc v Černigově budiž přehlédnuta). Na jevišti i v zákulisí všichni šlapou naplno. Punťa je Bůh! Haf!
(zadáno: 21.12.2019)
Těžko hodnotit souboj dvou velkých osobností, autora a režiséra, a jejich vidění světa (umění). Kdo chce vidět surreální svět režisérův, bude spokojen. Já chtěl vidět Kunderu, nestalo se. Omlouvám se V.elkému M.ágovi, jehož umění ctím, že důvody nechám si pro sebe. Jako on nechává si pro sebe významy některých motivů inscenace. Jeden důvod přece, přízemní, uznávám. Řadu věcí divák zkrátka nemá šanci vidět, ať sedí kdekoli. Jakoby o něj už ani nešlo. Je-li to záměr, omlouvám se podruhé. Jsem s vizuálním inscenováním textů stojících přísně na významu slov dlouhodobě ve při. Poklona všem hercům.
(zadáno: 10.10.2019)
Divadelně neobjevné, řeklo by se. Ale poctivé a s očividnou chutí zahrané představení. Velká poklona všem hercům - nepřehrávají, nepodbízí se, drží rytmus, přesně pointují a vyvolávají tak u diváka salvy smíchu, které občas vystřídá mrazení v zádech. Speciální obdiv k oběma hlavním představitelkám - situaci veskrze deprimující ztvárňují s velkým šarmem a nadhledem. Vtipné představení o trapnosti "posledních věcí člověka". Díky všem za velmi příjemný večer. Viděno 10. 10. 2019 v Klicperově divadle v Hradci Králové.
(zadáno: 20.8.2019)
Chápu, že se i dobří herci musí nějak živit. Ale je to smutné podívání. Podbízivé, prvoplánové, bez jakéhokoli přesahu. A myslím, že to všichni zúčastnění vědí. Viděno 18. 8. 2019 v areálu Vítězná.
(zadáno: 19.6.2019)
Otázka je, proč Dostojevského inscenovat zrovna takhle. Mozaikovitě skládané scény, loutkově vedení herci, samý zvuk, samý znak. Snad že nás sputnik přesvědčil, že tam nahoře opravdu nikdo není, a proto je všechno tak nějak jedno? Snad aby divák byl vnějškově ohromován a příliš nepřemýšlel nad tím, co se říká? Snad že není čas dotáhnout práci s herci (ne tu strojovou, ta je dokonalá, ale tu, která nabízí pohled do všech zákoutí lidské duše)? Nevím. A nevyčítám, proč by to nešlo zrovna takhle. Ale já zas budu přemýšlet, jak žít ve světě, kde je vše dovoleno, sám. U Klicperů mi s tím nepomohli.
(zadáno: 19.5.2019)
Nemůžu se zbavit dojmu, že Smoljakův didakticko-komediální text by víc slušel rozhlasu či provedení cimrmanovsky "amatérskému". Profesionální herec jakoby neměl na malém prostoru jednoduché a neměnící se scény co hrát, a tak se na jevišti skoro nudí. Divák v první půli místy sleduje, jak plyne čas za oknem cely, a zpozorní jen při výstupech Zory Valchařové-Poulové, která je v této části velkým osvěžením. Druhá půlka je daleko svižnější a nese víc hereckých příležitostí pro všechny. A je to opět paní Valchařová-Poulová, jež svým herectvím docílí, že v závěru rozesmátému divákovi lidsky zatrne.
(zadáno: 24.3.2019)
Rozhodně pozoru-hodný režisér Jan Holec, vyzbrojen skvělou výpravou Jozefa Huga Čačka, působivou hudbou Davida Hlaváče a pěticí dobrých herců (jejich výkony jistě ještě porostou), vytvořil opět (podobně jako v Karenině) inscenaci plnou znaků, náznaků, obrazů a metafor. Jedním z možných klíčů je mrazivé varování: Fernando (Vladimír, Donald, Viktor, Andrej etc.) Krapp nám (Juliím, aristokratům ducha, profesorům, zadluženým otcům etc.) píše dopis. Denně. Může ho něco zastavit? Osvěžující, ale také odvážný dramaturgický počin. Zatím se takové divadlo ještě stále může hrát!
(zadáno: 15.2.2019)
Pevně vedená režie Jana Holce (nedovolí, aby se Tolstého příběh ztratil v záplavě režijních a scénografických nápadů, naopak, ty jej umocňují a nabízejí možnost přemýšlet nejen nad ním). Skvělý Jiří Zapletal jako Karenin (škoda, že místy nemá v hlavních úlohách rovnocenného hereckého partnera, Anně K. není vždy dobře rozumět). Troll Jan Sklenář (radost se dívat a dešifrovat všechny nabízené možnosti). Velmi dobré výkony v menších a malých rolích (Dolly, Levin, Nikolaj/Hlas boží...). Nasazení a dokonalá souhra celého souboru. To je Anna Karenina u Klicperů.
(zadáno: 23.12.2018)
Zavřu oči a jásám. Je to Stroupežnický (skoro) a pořád zatraceně současný. Na chvíli je otevřu... dědeček Dubský stíhá dva mocnáře i barevnou televizi a TOI TOI. Krejčí Fiala diktuje dceři paličský dopis do pera,leč ona jej sprejuje. Dubská, bez kouska ženské moudrosti,zdá se být pařezem stejným jako ostatní... Tož oči zas zavřu a říkám si: nechme autory na pokoji, ti dobří píšou, to se dá hrát i dnes. Nesvazujme je "vlastními poselstvími". A nečiňme tak ani hercům (pánové Zapletal a Sklenář jsou skvělí Bušek a Kožený). A jestli jedněm či druhým nevěříme, napišme si něco sami. Dej Bůh štěstí.
(zadáno: 9.11.2018)
Žánr? Těžko říct. Nejspíš žádný. Divadelně ilustrovaný dějepis. Komenský by měl radost. Pochopí vše ti mladí? Komenský by měl radost snad. Pochopí i jinde? Ne. Za hranice kraje nepřenosné. Ale s tím se (asi) počítalo. Radost mají Hradečtí. Nejpůsobivější obraz? Scéna z Velké války za průhlednou oponou: plynové masky, bicí, basa. Anděl Tvrdí(k) muziku. Skvělé. Emocionálně velmi silné. Bohužel doplněno (byť historicky existujícím) textem. Zbytečně. Událost divadelní sezóny? Určitě ne. Celkem ale milý, herecky hravý, divácky příjemný, společensky záslužný večer. Radost mám já.
1 2  >