Vladimír Rogalewicz

Divák se octne v hmyzím světě, hmyz je doslova všude. Výteční herci, dokonalý pohyb na hranici artistiky (přínos Rosti Nováka!), zajímavá přiléhavá hudba. Divák je na začátku u vytržení, nestačí sledovat množství paralelně probíhajících akcí, je uchvácen imaginací (zejména) Vladimíra Morávka. Oh! Jaká podívaná! Vlastní děj je natolik posunut do pozadí, že místy přestává být rozpoznatelný. To po určité době začne vadit, představení ztrácí tempo a ke konci již (stálé opakování stejných gagů) nudí.

Není mi jasné, pro koho by představení mělo být určeno. Neznám knížku Petra Síse - při jejím čtení si ale děti mohou o všem povídat s rodiči, knížka může sloužit jen jako podnět k rozhovorům. To při představení není možné, a sled obrazů a událostí nedává mladým sám o sobě smysl. Není ani jasné, co z toho má být vnímáno pozitivně, a co negativně. Pro dospělé je představení příliš triviální. (Ze záznamu.)

To snad ani nejsou MDP!!
Největší devizou inscenace je režie, hudba a zejména skvělá choreografie. Herci působí jako sehraný tým, sborové scény berou dech. A režie Pavla Kheka - nová hvězda vychází. Podstatou diváckého zážitku jsou emoce, a ty inscenace poskytuje hojně a ve velice čisté podobě. Z individuálních hereckých výkonů stojí rozhodně za zaznamenání zejména Vasil Fridrich. Body srážím za závěr - konec (války) jako by inscenátory už nebavil a skok do 50. let je vysloveně násilný.

Děkuji!
Slovy Jana Pařízka: Aktuální, trefné a reflektující. Je-li toto názor mladých, nemusíme se obávat o budoucnost této země.
Pamatuji se na Karla Kryla z počátku 90. let, kdy do všeobecného veselí vnášel spoustu skepse. Připadalo nám, že se zbláznil; asi si nevšiml, že proběhl listopad ´89 a pokračuje stále ve stejné notě, jako za Husáka.
Dnes tyto texty dokonale rezonují s českou realitou posledních 24 let.
Intelektuálně mimořádně náročné představení. Jsem přesvědčen, že látku bylo možné zpracovat zajímavější formou, která by lépe připomněla osobu Karla Kryla a ukázala i souvislosti.

Viz hodnocení Jana Pařízka, je naprosto výstižné.

Shakespeare bez velkých dramaturgických zásahů, ale přesto moderně inscenovaný a excelentně zahraný. Režie udržuje herce i diváky v určitém odstupu. tento přístup se překvapivě ukazuje jako vcelku šťastný a pomáhá překonat nelogičnost a archaičnost textu. Správný počin v roce autorova výročí.

První polovina je hodně mystická, (skoro nesnesitelně) ezoterická, velice nepřehledná. O to silnější je druhá polovina, která překvapivě celý příběh zpřehlední a vysvětlí. Znamenitý příspěvek ke komplikované historii střední Evropy ve 20. století a k rozmazání hranic mezi bílou a černou.

Jak již mnohokrát předvedl, Ondřej Havelka dokáže zcela intuitivně najít dokonalé hudební aranžmá, choreografii i režii pro hudební kousky svého orchestru. Z těch jsou pak malé perly. Úspěch jeho swingových inscenací ale hodně závisí na kvalitě spojovacího textu, a ten je tentokrát (na rozdíl od V rytmu swingu buší srdce mé v Národním divadle) velká bída. Asi byl příběh Jiřího Traxlera mnohem nosnější než příběh swingové kavárny U Vítězných praporů. Výsledkem je koncert Melody Makers, kde jsou písně pospojované podprůměrným kabaretem. Herecky i pěvecky velmi zdařilé.

Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem stále tvoří v Dlouhé skvělá představení, každé další je skutečnou událostí. Zítřek se nekoná je dramaturgický objev, který silně rezonuje ve společnosti rozdělené přístupem ke covidové pandemii. Paralela života v Messině těsně před zničujícím zemětřesením o Vánocích 1908 a současným stavem naší nárokové a zpovykané společnosti nám nastavuje nelichotivé zrcadlo. Znamenitá scéna, hudba a režie jen podtrhují skvělé herce. (Vedle zkušenějších kolegů se prosadily i Zuzana Stavná a Berenika Anna Mikeschová alternující v rolích Liny a Celestiny.)

Naprostý blábol, kde scény spolu nedávají smysl a spousta režijních nápadů není vysvětlena. Někdo asi čekal u východu a bavil se, jak to ti inteligenti berou vážně a co všechno v tom dokážou najít. Král je nahý - žádný smysl ten sled nepropojených scének nedává. Ty body jsou pro herce - ale ani nevím, jestli je mají dostat, když souhlasili s účastí na takovém nesmyslu.

Toto představení dokládá, kolik drobné mravenčí práce udělal na Vinohradech pan Stropnický, aby vytáhl divadlo z dlouhodobého marasmu podprůměru. Možná mám výhodu, že neznám předlohu. Takto mohu hodnotit, že se jedná o dobrý vyrovnaný nadprůměr, který by byl ozdobou každého (pražského?) divadla. K ještě vyššímu hodnocení však představení ještě ledaccos schází. A použití playbacku bylo decentní, avšak kvalitní divadlo by to mělo zvládnout živě. Škoda, že na Vinohradech nejsou muzikantsky tak zdatní herci, jako v Dlouhé nebo v Ypsilonce.

Osmdesát minut pseudointelektuální exhibice režiséra. Herecká akce neměla nic společného s vlastním obsahem, takovými nápady lze zaplnit libovolný text. Nuda. (Nápad s několikanásobně zobrazeným hrdinům se opakuje z Kafky. Proč?) Posledních deset minut bylo zajímavých, ale celkový dojem nenapravilo. O existenci Pavla Juráčka jsem před představením jen tušil. Jeho deníky ovšem nejsou obrazem šedesátých let. Takto jsme je neprožívali (a i ta normalizační tečka byla jiná). Je to výpověď o depresí a pochybnostmi zmítaném jedinci, nikoli o té době.(Švandovo divadlo, Praha, 24.4.2013)

Ondřej Havelka má cit pro výběr písní i jejich inscenování (i když bylo zvláštní vidět jeho známé figury v podání jiných herců). Ani nevadilo, že písně mají blíž ke swingu než k trempingu. Neodpustitelný je ale text. Čekal jsem pouze vatu spojující hudební čísla; musel jsem však přežít vtipy na úrovni Kameňáku (a ty nejkošilatější a nejotřepanější opakovaně!). Publikum to vítalo a dobře se bavilo, mně bylo trapně. Přesto dávám 60 % za vykouzlení úžasné prvorepublikové retro-atmosféry a za živé muzicírování.

Mezi množstvím podbízivých, prvoplánových a doslovných her se DnV rozhodlo ukázat, že umí nastudovat i kousek s mnohem většími ambicemi. Bohužel se v této inscenaci nepovedlo vůbec nic, přes zjevnou snahu většiny zúčastněných. V posledním dějství scénu sice rozzáří příchod paní Konvalinkové, ale výsledek se už zachránit nedaří. Vznikly bohužel dvě hodiny naprosto beztvaré a nezajímavé nudy. Kladu si otázku, zda nebyla chybou již volba verze Viktora Dyka... (Záznam ze streamu, 6.5.2020)

Neskutečné množství naskládaných minipříběhů, které docela baví, ale pravděpodobně budou brzo zapomenuty. Nejblíže to má k "minutovým hrám", které Český rozhlas vysílal několik let v nedávné historii. Herci zvládli náročný formát znamenitě, režie a scéna mě neoslovily.

Mimořádně dobře vystavěná hra (spíš bych ji přisoudil Tomu Stoppardovi než Haroldu Pinterovi) s velice dobrým překladem. Zejména smsky posouvající hru do současnosti by si zasloužily 100 %. Ovšem představení dělá dojem půli cesty mezi scénickým čtením a plnohodnotnou inscenací, což ještě podtrhuje hodně nepovedená scéna i civilní (až jen náznakové) hraní jinak dobře sehrané trojice herců.

Nevím, zda je to již v textu nebo to způsobila režie, ale tento kus dělá mnohem slabší dojem než většina Havlova díla. Minimálně tomu chybí ta matematická přesnost při opakování situací a replik s posunutým významem.

Zatímco v pražských divadlech můžeme vidět řadu více či méně nepovedených kabaretů, které se snaží vyslovit k současné době, Švandovu divadlu se podařilo připravit text ze 70. let, který o nejsoučasnější situaci podává přesný a mrazivý obraz. David Šiktanc připravil velice čistý text, kde nebylo nic zbytečného, a zajímavě ho inscenoval (sklepní Studio Švandova divadla je vůbec velice inspirativní prostor). Z hereckých kreací vyšly výrazně lépe ženy; jejich mužským protějškům možná uškodilo obsazení vždy do dvou rolí.

Další skvělá dramatizace Jana Mikuláška. Již tradičně excelentní soubor (v popředí exceluje Vojtěch Vondráček a nutno vyzdvihnout Jiřího Vyorálka, který dnes na poslední chvíli skvěle zastoupil Jakuba Žáčka). Scéna je na Marka Cpina hodně střídmá (Marku, kde berete ty autentické předměty ze 60. a 70. let - tentokrát baterii světel, jindy třeba dobové tapety), vynahradil si to ale opulentními kostýmy.