Blogy

Obsah tohoto blogu se dá shrnout do dvou slov - klasický a výborný, přišlo mi to však příliš stručné, a tak to trochu rozvedu. Divadlo na Vinohradech vsadilo v případě Ideálního manžela vše na jednu kartu - na přesvědčivost sdělení této klasické Wildeovy konverzační komedie, vše je tomu podřízeno a celek působí velmi konzistentně. Scéna je jednoduchá, osazená (převážně) nábytkem navozujícím žádoucí atmosféru s kulisami jemně a nevtíravě evokujícími interiér honosného sídla, kostýmy jsou též stylové, noblesní róby dam i elegantní obleky pánů věrohodně zapadají do časoprostoru jeviště. ...

Varování: V souladu s columbovskou tradicí bude v tomto blogu na začátku vyzrazena zápletka a na konci dokonce i rozuzlení celé hry (na druhé ještě upozorním). Začnu pohledem do historie, který objasní, že uvést poručíka Columba na prknech divadla má smysl. Psal se rok 1960 a v televizním pořadu The Chevy Mystery Show se objevila epizoda Enough Rope pánů Levisona a Linka. Tito ji posléze rozpracovali do divadelní hry s názvem Prescription: Murder, premiéru měla v roce 1962. O šest let později byl uveden film stejného názvu, v němž se objevil v roli poručíka Columba tehdy čtyřicetiletý Pe...

Myslím, že teď už mohu definitivně říct, že Dürenmatt není můj šálek kávy. Komplic byl třetí hra (předtím to byl Romulus Veliký ve VČD a Návštěva staré dámy v NDB), kterou jsem od něj viděl a ani jedna mi příliš nesedla. Přitom všechny měly velký potenciál a pro mě dost zajímavé, politické téma. Jenže se trochu obávám, že režiséři mají k Dürenmattovým textům velkou úctu, a tak se je bojí výrazněji zkrátit. Třeba zrovna Komplic by to potřeboval jako sůl! Těch několik výborných dialogů je zdařile pohřbeno mezi spoustu nudných a nicneříkajících monologů, postava Jacka je poněkud zbytečná a insce...

Varování: Následující řádky by mohly prozradit detaily hry, které zatím vědět nechcete. Maska a tvář je příjemná komedie o nevěře nazírané z různých úhlů, se skvělým (a to je příliš skromný přívlastek) Petrem Nárožným, dobrými výkony téměř všech ostatních... a Ondřejem Vetchým. Jaký byl jeho výkon? Už o tom přemýšlím druhým týdnem a stále si nejsem jistý. Pokud já jako divák mám přijmout postavu z příběhu, vstupuje do hry několik faktorů. Má zkušenost, s níž porovnávám motivaci a chování postavy. Autorův záměr, který si postavu nějak představoval a snažil se tuto představu do hry vetkno...

Tato produkce patřila na festivalu ...příští vlna/next wave... mezi nejočekávanější. Texty René Levínského jsou obvykle neobyčejně vtipné a přitom závažné, vypovídající o něčem, co se poslouchá s nevolí. Ve hře (je to to, co uvádí Západočeské divadlo v Chebu pod názvem Nawratilowa Szymczykowa) možná jsou myšlenky, sem tam neotřelé vtípky, ale když ten text prezentovali neherci, opravdu absolutní neherci, nedalo se na to koukat. Často nebylo slyšet konců vět – a to pak těžký si dělat obrázek o textu. Proto sem vyloženě neplácnu, že jde o nejslabší text, který kdy neortodoxně jaderný autor zplod...

Nejdřív jsem se zděsil, co to v Minoru začalo lézt po jevišti a na důmyslné konstrukci...a posléze i kolem diváků. Jednak to nebyli sladcí a tupě poslušní broučci pana Karafiáta a jednak pro akční loutkové panoptikum na paloučku pod jalovcem tvůrci využili poněkud ulítlé materiály. Podobně, jak to dělají Buchty a loutky. Zejména se konal útok do kuchyní babiček a maminek. Pokličky, pařníčky, metličky, cedníčky, vařečky a mnoho jiného. Z toho šílený scénograf tvořil (šílený ve smyslu, že to muselo být šíleně práce). Jméno šíleného scénografa je Hynek Dřízhal. Vznikla poetická inscenace, v ní...

Začínám mít pocit, že již téměř není pohádky, kterou by Docela velké divadlo nezpracovalo. Je to samozřejmě špatný pocit, daný vzdálením se od dětského věku na světelné roky. Studnice moudrých pohádek je naštěstí nevyčerpatelná. Šípková Růženka je pohádkou, která se dočkala mnoha zpracování a podob, jedna je však zásadní – balet na fenomenální Čajkovského hudbu. Jelikož Docela velké divadlo rádo „baletí“ a často pracuje s výraznou výtvarnou a pohybovou stylizací, bylo to jasné východisko pro vlastní originální zpracování. Myslím, že není lepší edukativní trefy, když známý pohádkový děj doprovo...

Shakespeare se dá hrát na tisíc způsobů. Jaký zvolil Jan Mikulášek, režisér, jehož práce v moravských divadlech budí zaslouženou pozornost? U Macbetha eliminuje nadpřirozenou rovinu hry a zpochybňuje černobílé vidění figur z této „krvavé“ tragédie. Vychází z nadčasovosti textu, a snad proto do obrazů narouboval minimalismus. Pro někoho tak může sledování představení poněkud traumatizující, protože nerozumí, co čím chtěli dramaturg s režisérem říci. Ani já několik režisérských schválností nerozluštil. Když se režisér snaží být za každou cenu zajímavý, nemusí to přinést uchvacující výsledek. Her...

Mám bohužel smíšené pocity - nejvíce oceňuji Pitínského snahu vymanit se z okovů klasiky, ale... 1) vadila mi kombinace klasické pohádky (až dramatu), kde se náhle objevovala místa fraškovitého humoru, který podle mě spíše shazoval vlastní hru. 2) velmi úsporná scéna se spíše hodí do komornějšího divadla - herci navíc většinu hry stojí v zadní části jeviště. Seděl jsem sice v 1.řadě, ale podle mě diváci dále (a zejména na balkónech) musí být ochuzeni. 3) kostýmy jsou krásné, ale někteří herci v saku a zejména Mahulena v tanečních šatech - opět to narušuje celkové vyznění hry. 4) jiná hudba než...

Slavný film Martina Friče Pytlákova schovanka z roku 1949 se stal průkopníkem filmové parodie u nás, v tomto případě parodie na kýč. Svéráznou divadelní adaptaci připravilo Divadlo Aqualung jako svůj další počin vycházející z obdivu ke starým časům. V rámci daného žánru je Pytlákova schovanka 2010 aneb Šlechetný milionář inscenace milá, poutavá a díky důrazu na roztomilé detaily velmi zábavná. Bezduchou parodií však aqualungovská verze Schovanky není. Zapojuje do hry pořádnou porci hudby a písniček, vymýšlí řadu slovních či situačních gagů a divadelnost projektu podtrhuje scénografie pracující...

V nové inscenaci Městských divadel pražských sledujeme osudové okamžiky člověka – váženého lékaře na vrcholu kariéry, jemuž se během kratičkého časového úseku zhroutí celý život. Za vcelku banálních okolností, jimiž jsou nevěra jeho mladé manželky a k tomu spletenec zákoutí duší ostatních postav, které profesora obklopují a které může prožívat kdekdo kolem nás. Předvídatelný děj a konstruování zápletky skrze zdánlivou všednost se zprvu zdá být prosté fatálního rozměru. Až emoce začnou vtahovat diváka do „banálního“ dění. A poznání charakteru profesora, jeho neobyčejná schopnost predikace vě...

Drábkovy Hračky jsou mnohem mnohem ulítlejší, než jsem čekal. Rozhodně bláznivější než jiná inscenace Davida Drábka Sněhurka – nová generace. Chvílemi jsem přestával mít pocit, že je to pro děti. Méně chaosu v dění by neškodilo, ale oceňuju, že to byla docela sranda a jak David Drábek hezky podprahově dětem ukazuje, co je to kýč. K dalším kladům inscenace nelze nepřipojit radostný fakt, že Hračky jsou „hláškové“ představení, herci se nebojí zaimprovizovat. Děti sice „hlášky“ nechápou, ale dospělák se baví. Můžeme myšmašovitou inscenaci chválit, stejně tak do ní lehce rýpat. Např. do fórů p...

Přišel jsem se podívat jednoho krásného večera na Letní scénu divadla Ungelt na hru Origami, inzerovanou na tomto portálu, dostatečně připraven a nabuzen na to, co uvidím. Přesto jsem byl trochu zklamán. Důvod je prostý: hra od s Ungeltem spřáteleného španělského dramatika prostě není tak dobrá, jak se umělecký šéf Ungletu M. Hein dušuje. Respektive mohla by být dobrá, kdyby byla trochu dotaženější. Takhle tam ční obrovské logické mezery. Nemělo to být nakonec absurdní drama? Změť vztahů mezi postavami, které se mění rychlostí světla a autor ve snaze o co největší šok, kontrast a záhadnost pře...

Začínám mít pocit, že jsem vůči stylu Divadla AHA! nějak zaujatý. Ptám se, jestli je chyba ve mně, chci-li od něčeho, co je veřejnou profesionální produkcí, příliš, a neumím se svézt s vlnou radosti, která z jeviště vůči publiku při Cestě kolem světa šla. Na férovku přidám subjektivistický axiom: bohužel pro všechny Cesty kolem světa jsem viděl tu docela kultovní inscenaci v podání CD 94 (a nejde „divácky“ nesrovnávat). Verze Aqualungu se mi taky nelíbila. Ale to sem nepatří. U inscenace Divadla AHA! mám opět problém s její věkovou vhodností, jak ji tvůrci stanovili: 7letým dětem bych tuto...

Letošní festival DIVADLO v Plzni zahájilo Slovenské národné divadlo s inscenací Anna Karenina. Bývá zvykem, že se slovenské divadlo dává na tomto festivalu buď "na začátek" či "na konec", neboť kvalita slovenského divadelnictví v ruku v ruce s nostalgií dává téměř stoprocentní záruku, že dramaturgie neprohloupí. Inscenace Anna Karenina však sama o sobě trvá 4 hodiny 15 minut, a společně se zdlouhavým zahájením kladla délka celé performance ve Velkém divadle J.K.Tyla velké nároky na divákovo přežití. Tvůrci se snažili převést na jeviště celý román, což v divácích probouzelo ...

Broučci – Obrázky z paloučku pod jalovcem Léta páně 1875 se narodil Brouček tatínkovi panu Karafiátovi, maminka neznámá. Po sto třiceti pěti letech (přesně 3. října) se narodil jeho mladší bráška slečně (!) Balzerové, které asistoval pan Jirků. Celé se to odehrálo v podzemí podniku sídlícího u věže, jakéhosi Minoru. Je to zvláštní místo, chodí tam spousty dětí a pak (většinou) odcházejí s velikými úsměvy. A toho švitoření všude! Tak semhle se Brouček vyklubal. A jak už to u broučků chodí, už od samého začátku byl strašlivě zvědavý. Všechno chtěl vidět, všechno poznat. Jen co si protřepa...

Anna Magnani, italská herečka a výrazná tvář poválečného filmu, jeden Oscar, Tennnessee Williams, významný americký dramatik, dvakrát Pulitzerova cena. Dvě osobnosti spojené přátelstvím, s životy, o nichž by se dalo vyprávět. Anna a její vztahy s muži, syn s obrnou, Annino nahrazení Sofií Loren, Tennessee a jeho vztahy s muži, alkoholismus, závislost na lécích. Vztah obou k životu, světu, slovům, pravdě a předstírání. To vše ve hře Římské noci je. A to vše ve hře Římské noci chybí. Prostředím dvouapůlhodinové hry je (ač se herci občas snaží diváka přesvědčit o opaku) Annin byt zdánlivě se t...

V některých recenzích se píše, že tento Lear přináší nudu. Nevěřte tomu. Síla témat ve hře obsažených je taková, že zbystříte, aniž třeba chcete. Inscenace také neobtěžuje efekty nebo košatostí výpravy. Soustředí se na témata a hereckou interpretaci. Jestliže tragédie Král Lear se může hrát na mnoho způsobů, podle toho, jaké téma se posune do popředí, tvůrci vždy budou stát před volbou. Někomu postačí zobrazit prchlivého starce bičovaného lijákem a jeho klopýtání ke zkáze, jiný z toho může udělat politikum přenesené do současnosti, třetí divadlo vám odehraje morbiďárnu vystavěnou na cynismu...

Letí stylově konečně na letišti, ale už coby produkční značka pro projekty, které vznikají pod hlavičkou Centra moderní dramatiky. Jelikož to sídlí v Divadle na zábradlí, došlo i symbiózu s herci tohoto divadla. Vedle odehrání premiérové série představení na letišti Ruzyně, jako site-specific, bude inscenace Nebe nepřijímá normálně uváděna právě na scéně Divadla Na zábradlí. Viděl jsem tu premiérovou verzi ze série uvádění na letišti. Napětí očekávání už mě provázelo v autobusové lince 100, obvykle zaplněnou kufry a bágly. Vystupujeme na Terminálu 2 a po krátkém hledání nacházíme místo, kde...

Je příjemné zjistit, že Studio Dva pro METROpolitní léto hereckých osobností (hrdé označení, jen co je pravda) nenasazuje jenom taháky a trháky. Letos vedle komerční masáže s Hello, Dolly! se jako další premiéra objevil původní český text novinářky Michaely Gübelové. Pod inscenací je podepsána legenda české divadelní režie Ladislav Smoček. Ve Druhém břehu ztrojená postava „jedné obyčejné Terezy“ na onom světě rekapituluje předchozí život. No, rekapitulování je silné slovo. Spíše přemítají, hašteří se, nahlížejí na různé situace podle životních etap (a že se optika pohledů s věkem velmi mění...