Racek

--- Racek jde ke dnu --- (více v článku na blogu)

Nakolik šikmá plocha, stěžejní scénografický prvek, s nímž se pracuje jak technicky, tak herecky, je reminiscencí na Léblova Strýčka Váňu, či ten balanční znak opět přichází z pocitu při čtení hry, není až tak podstatné. Inscenace je především pečlivě sestaveným digestem replik z Racka, výřezově skládá vnitřní rozpoložení postav do organické mozaiky o míjení v miniaturním prostoru a za neempatického žvanění anebo snění. Jde na dřeň, obtahuje trapnost, frustrace, tudíž i grotesknost. Koncept „hutné zkratky“ buď akceptujete, nebo možná zalitujete, že hra není provedena v normálním formátu, protože cítíte, jaký to má potenciál ze strany herců.

55% - Z Racka na Zábradlí zůstala kostra a ani ne kompletní. Kdyby k těm pozůstatkům kostry tvůrci dodali i nějakou hlubší myšlenku a výklad, snad bych se s tím dokázala vyrovnat lépe. Ale jiný, než ono přirovnání k potápějící se lodi, které je navíc naprosto jasné od první věty představení (jež zazní od zapojeného kontrabasisty), jsem nenašla. Herecké výkony nezklamou, mezi všemi výrazněji zaujali Jana Plodková, Kateřina Císařová a Vojtěch Vondráček, scéna je propracovaná a nabízí alespoň ten jeden výraznější prvek celé inscenace, ale i mezihry spojené s jejími pohyby mě ubíjely.

Bohužel tento průstřel Rackem mě spíše minul a cestu jsem si k tomuto zpracování úplně nenašel. Na můj vkus až příliš komické. Často mi přišlo, že jde zbytečně o zesměšňování postav nebo snad i trochu samotného díla. A ač jsou osudy jednotlivých postav poměrně silné, tak zde mě to prakticky nijak nezasáhlo. Co mile rád oceňuji je moc pěkná doprovodná hudba a nutno přiznat, že hra měla i několikero zajímavých scén, to samozřejmě ano. Přesto ze samotného Racka zde prostě pro mě zbylo až příliš málo. 45%

55 % J. Havelka Čechovův text razantně vykostil, takže zůstalo jen jeho torzo. Jak většinou volám po škrtech podobně dlouhých her, v tomto případě se škrtalo až příliš. Z výsledné inscenace nebylo zřejmé, o čem, o kom a proč se hraje. Jediným zajímavým scénickým nápadem byla práce s neustále se zdvihající nakloněnou rovinou jeviště, po níž ovšem měli herci (nejen v závěru) potíže se pohybovat. Výtvarně působivá podívaná, zbytečně dlouhé hudební předěly a solidní herecké výkony adekvátní dramaturgicky okleštěným charakterům. I tak by se dala inscenace popsat. Je otázkou, jakou přidanou hodnotu mělo toto nastudování přinést. Já ji neodhalil.

Jakási esence nálad sedmi stěžejních postav Čechovova Racka lapených ve svých stagnačně bolestínských bublinách z promarněných snů, tužeb a životních proher. Společně v prostoru, přesto se míjející. Všichni mluví, jeden druhého ale příliš neposlouchá, repliky jsou pronášeny mimoděčně, bez empatie, téměř až s rezignačním předpokladem, že beztak nikdo neporozumí. Jakkoli se jedná o inscenačně originální pohled plný působivých obrazů (nejsilněji mě oslovil milostný vzkaz psaný Mášou na Treplevova záda) a se zdařilou hudební složkou, příběh celkově mi přišel poněkud utlumen formou a emočně mě spíše míjel, včetně oproti předloze obměněného závěru.