Heda Gablerová

Inscenace V.Bodóa staví na precizních hereckých výkonech, kterým dopřává zásadní prostor, nepřichází však s jasným myšlenkovým ukotvením, díky němuž by jednání postav při převodu k dnešku dávalo smysl. Heda v 19. století manipulovala a vybíjela si své frustrace z neuspokojeného života vcelku pochopitelně a srozumitelně. Proč se Heda v 21. století uzavírá do stejné pasti pozlátka a nespokojenosti, v níž kope kolem sebe a rozbíjí vše, co míří výš, inscenace neříká. Ne jinak než, že prostě sama chce, sama si tenhle způsob vybrala. Ale tím její charakter ochuzuje o značné množství odstínů, které by mu mohly dodat barevnosti i plastičnosti. (více v reflexi)

Určitě vydařené zpracování tohoto výtečného díla, jenž musí snad vždy nějakým způsobem zasáhnout. Jen zde mi vystoupil trochu více do popředí tragicky nenaplněný vztah Eilerta a Tey, přičemž Hedu jsem měl místy až jako tu třetí v pořadí. Možná na tom měl i svůj podíl vynikající výkon obou aktérů, tedy I. Orozoviče a D. Barešové. V každém případě mi zde osud Hedy nevyzněl tak silně jak se nabízí. A to i přes působivý závěr, jenž ve mě hezky evokoval Černou labuť. Též samotná P. Beretová zahrála výtečně a zaslouží svůj potlesk. Povedla se také moc pěkná chladná scéna s dobře využitým dominujícím prvkem skleněné stěny a výhledem do lesa. 75%

"Jo odvaha, tu tak mít. To by snad člověk dokázal i žít."

Heda, generál (po otci) v kalhotových kostýmcích, obklopená nefunkčním přepychem v novém domě, kam se s novomanželi stěhují i stíny z minulosti, předzvěst nerovného souboje plánů a očekávání s lidskou nespokojeností, přízemností a malostí. Inscenace decentně pracuje s humorem, vystihujícím hořkosměšnost až grotesknost jistých životních snah. Herecké akce jsou skvěle rozehrané, vztahové dusno houstne s každým okamžikem. Scénografie podtrhuje emoční odtažitost, chlad a Hedin pocit, že všechno je neskonale nudné, fádní a šedivé. Ach, alespoň jednou v životě se dotknout opravdové krásy.

Viktor Bodó zinscenoval Ibsenovu klasiku ve Stavovském divadle uspokojivě. Staví se na skvělých hereckých výkonech, efektivní scénografii a dobré hudbě. Pavla Beretová se pro Hedu narodila. Na druhou stranu se však dle mého tvůrčí tým držel až příliš při zdi, divák se až na několik logických aktualizací v textu nedočká žádných nápadů či wow momentů. Postavy Tesmana, Løvborga i Elvstedové jsou vrcholem stereotypu, čemuž odpovídá i kostýmní složka. I ten Čajkovskij na konec je tak trošku klišé. Přesto se jedná o představení, které určitě stojí za to vidět.