Birter

Asi se nenechte zmást tím, že se jedná o vlastní dramatizaci - od klasické verze Evalda Schorma se to liší opravdu jen v jednotlivostech. Nicméně inscenace je to zdařilá, hlavně ve druhé polovině, ačkoliv na mě neblaze působil toporný Dušan Urban jako Míťa, a Ivan Karamazov v pojetí Ondřeje Bretta fungoval jen ve vyhrocených scénách. Diametrálně lépe na tom byly všechny ženské představitelky. Takže... solidní zážitek to byl.

I přes geniální stylizaci (nejvíce zaujme androgynní Josef Dobrovský) a herecké výkony (zejména Hanuš, Barešová), inscenace zanechá trochu rozpačitý dojem, neboť se opírá hlavně o významnost osobností Holana a Wericha a děsivé reálie komunistického režimu. Po navození tak skvělé atmosféry prostě divák potřebuje více než jen koláž. Možná mám ale akorát málo poetickou duši...

Určité pasáže jsou zapošité horkou jehlou, ale představení nepostrádá humor a zapojení diváků mi přišlo velice povedené.

Já jsem ten divák. Přesně ten divák, kvůli kterému musí Milostný skákat, Bílík tančit, Štrébl zpívat, Lupták se svlékat a Pechlát řezat dříví. Téma piklí na královském dvoře totiž nesnáším a jen díky scénografii a režii považuji Otíka za skvělé představení. Plus herci a hudba - to je fantazie. Nelze však nevidět vehementní snahu učinit Grillparzera aktuálním, a podle toho jak o tom mluvila na dramaturgickém úvodu paní Petrů, mi spíš přijde, že bylo přání otcem myšlenky. Proto je inscenace roztříštěna mezi několik zábavných, leč nesouvislých forem vyjádření.

Netradiční uchopení postavy Fjodora Karamazova. Místo ztělesněné chlípnosti a zla je to v Čičvákově režii spíše starý cynik hodný soucitu. Mezi nejlepší herce však i tak řadím Martina Fingera a Jana Hájka. Co se týče tématu, inscenace jako by nás nacházela ve světě již dávno neuvažujícím o Bohu a až postupně se pečlivě dopracovává k relevantnosti Dostojevského tázání po něm. Nicméně první polovina na mě působila značně absolventsky. Roztržité střihy a scénografie. Repliky nuceně odříkané, čímž bylo podlomeno vysvětlení komplikované zápletky. Až ve druhé části to do sebe začalo zapadat včetně humoru.

Vrchol provokace a samoúčelnosti? Rozhodně. A já nejsem divák, který by jakýkoliv odvážný pokus být aktuální automaticky chválil. Na Stát jsem já je ale vidět poctivá práce, vtip, energie a satirický text, ač prvoplánový, se hezky poslouchá.

Že jde Vajdička touto inscenací naproti divákům konzervám je možná trochu pravda, ale z jiného úhlu ''noetiky'' lze říct, že se publiku (kromě závěru) nepodbízí a zanechává sofistikovanou kontemplaci o relativitě pravdy ve své původní formě, která se rozhodně s nikým nemazlí. Možná až moc původní, kdy je Hordubal místy opravdu zdlouhavý a délka tří hodin neopodstatněná, ale najmout Čapka jako známého provokatéra se evidentně vyplácí i po sto letech a Smejkalové dramatizace tak zaplňuje prázdné místo v tomto tématu vedle explicitnějších satir, dnes tolik populárních. Nároďák touto inscenací nikam neklesl.