Vladimír10

Ruské dílo je zdramatizováno na úrovni, za kterou by se nemuselo stydět žádné z větších kamenných divadel. Tam však nejsou hluboké studnice lidských povah obvykle inscenovány. Přestože nebylo hlediště naplněno tak, jak jsem u Violy zvyklý, myslím si, že ve výpravnější scénografii by novela měla srovnatelný úspěch. Pro mě dosud neznámý R. Valenta mě svým šarmem a přesnou prací s jednotlivými replikami přesvědčil o cítění své postavy přeci jen o něco více než jeho jevištní partnerka. Tereza Kostková sice zahrála zjevnou úzkost Nastěnky, ale v mnoha plačtivých chvílích působila až nepřirozeně.

Vidět takového P. Kostku alespoň chvíli rapovat nebo svádět ženu rozličnými způsoby je skutečně u tohoto noblesního umělce sám o sobě nezapomenutelný zážitek. Hry Joe DiPietra se vyznačují pečlivým přemýšlením o povahách postav všech věkových kategorií, jejichž životní peripetie jsou i zde vystavěny na silném dějovém základu. Pro aktéry je jistě radostí s takovýmto textem pracovat. Hudba operních árií s texty a zároveň znovu zpívaná J. Bochňákem vyzněla do ztracena. Opravdu dechberoucí a nejvíce procítěné výkony předvedla sehraná manželská dvojice P. Kostka a C. Mayerová.

Výkony Veroniky Gajerová a Aleše Procházky jsou nezaměnitelné. Stávají se při vzájemné souhře důvěrnými kopiemi autorových představ.

Spousta diváků si pod Čechovovým dílem představuje pouze patos, pesimismus a stres. Jeho povídky pojednávají však o něčem úplně jiném. Jsou nadčasovou sondou do nitra pokrytecké a závistivé lidské společnosti. Tento problém je přiměřeně zlehčován pečlivě dávkovaným humorem. Přestože se titul poslední dobou příliš nereprízuje, herci byli perfektně připraveni a nezaznamenal jsem v jejich projevu sebemenší zaškobrtnutí. Svým poloimprovizovaným výstupem mě nejvíce pobavila Lilian Malkina, ale i zbylí aktéři odvedli dobrou práci. Propojení povídek písněmi přineslo i trochu té ruštiny.

Aby v ansámblovém divadle tvořili tři čtvrtiny aktérů některé z inscenací pouze hostující umělci je vskutku ojedinělé. Hra přestála několik změn vedení na scéně Rokoka a hraje se jistě se srovnatelnou vervou i po patnácti letech. Nejpřesvědčivěji působí Taťána Medvecká a Jan Vlasák.

Hlediště Ungeltu vždy praská ve švech, u tohoto titulu tomu tak bohužel není. Na tento žánr jsem zvyklý nejen já, ale i ostatní diváci spíše na jiných scénách. Přesto se i zde povedlo vytvořit zábavnou hudební koláž. Té dominuje herectví R. Holuba, který dokáže na každém představení překvapit a rozesmát i své jevištní kolegy. Pro něj je v částečných improvizacích vysvětlení, proč je vůbec Zeus Cojs, Herkules lepidlo a Hera sestra másla zcela jednoduché. Skvěle pěvecky vybaveny jsou J. Malá i D. Zázvůrková. Na jevišti silných příběhů by se ty fraškovitější měly zkrátka inscenovat častěji.

Gradující děj nutí přes úvodní poklidnou korespondenci až po vyhrocenou pomstu bývalému společníkovi diváka k neustálému přemýšlení o moci Adolfa Hitlera, který dokázal svými nesnesitelnými projevy ovládnout široké masy lidí. Jiří Dvořák proměnu ze slušného člověka ke slizkému příznivci velkoněmecké říše dovedl s lehkostí až k smutnému závěru. Jeho protihráč, který žije v Americe, naopak vyvolá svým klidem a smysluplnou rozvahou ohledně židovské otázky pomstu, která jeho přítele zcela zničí. Jevištní výkon J. Hartla je obdivuhodný. Mezi řádky dokáže v textu najít i špetku potřebného humoru.

Duo hereckých bardů se ocitá v charakterových polohách, v nichž bych si oba účinkující asi těžko představil. V P. Kostkovi je ještě tolik energie, že dokáže bez problému zahrát obhroublého osmdesátiletého chlípníka, který za zády podvádí svoji celoživotní partnerku. Všechny jeho výstupy jsou však uvěřitelné. Roli uhlazeného a stále připraveného gentlemana vystřihl jako z pohádky F. Němec. Původní text by ovšem bez výjimečného hereckého projevu a jasného režijního záměru neměl patřičnou šťávu. Takto se ale na téměř prázdném jevišti udál pečlivě propracovaný činoherní koncert.

Úroveň vinohradské komedie se konečně vyšplhala na stupeň příjemné nostalgické zábavy. Juraji Deákovi však náhlý přechod na prestižní veřejnoprávní scénu, kde se může patřičně rozmáchnout, nesvědčí. Jeho režijní nápady jsou totiž inscenaci od inscenace sterilnější. Pokud by neměl hrstku kvalitních umělců, zřejmě by vše dopadlo o poznání hůře. Silně zakroucené fraškovité meandry textu se zázračně napřímily zásluhou přesvědčivých výkonů I. Řezáče, J. Čapky či V. Vydry a jejich komerční podtext nebyl již tak znatelný. Silnou bouři na řece replik vyvolala pouze odpudivá J. Jiskrová.

Stupiditu vrcholové politiky popisuje Mametova hra s moderní satirickou nadsázkou, v níž nechybí ostřejší humor, který průkazně nastavuje zrcadlo pánům poslancům, senátorům, ale i současné hlavě státu. Ústřední hrdina je vlastně zcela jednoduchý člověk, jenž nemá vůbec ponětí ani o znalostech na úrovni základní školy. Michal Dlouhý se s náročným úkolem pečlivě vypořádal, ale nemohu se zbavit pocitu, že jeho artikulace má své hlubší mezery. Do jeho vskutku zasvěcených monologů zavítávají i znatelně kratší ozvěny ostatních. Rovněž J. Hána a Z. Vencl jsou těmi, kteří jsou si jistí v kramflecích.

Přísná režie Jiřího Menzela dokázala i z těch nejméně talentovaných herců vyždímat bravurní scénické umění. Pod širým nebem v zákoutích hradu vzniklo dílo přesně podle W. Shakespeara. Přisprostlá aktualizace a moderní hudba zde nenašly prostor. Nejen proto se divák mohl houpat na vlnách úchvatné melancholie a tónů hudby z 19. století. Kvalitní herectví předvedli P. Horváthová, P. Nový či V. Beneš. Celému večeru však vévodí P. Čtvrtníček, který se dokázal oprostit od svých improvizací a držel se výhradně toho, co bylo předepsáno v replikách. Na komediálnosti to roli Puškvorce pouze přidalo.

Nalézt téma, které by se nepatrně shodovalo s minulostí Marty Kubišové, a zároveň se k ní bezchybně hodilo zřejmě nebylo pro M. Heina a jeho sestru nic složitého. K vytvoření výhradně zpívaného muzikálu jim postačil příběh S. Nádherné doplněný o figuru mladé baronky. Korunní hvězda Ungeltu tak vzala pod svá křídla A. Langerovou, jež má k jevišnímu umění opravdu blízko. Pečlivostí při výběru obsazení tak vzniklo duo skvěle ladících hlasů. Ve třech menších a charakterově rozličných rolích se neztratil ani I. Orozovič. Sám pan ředitel by však měl uvážit zda obsadit sebe nebo někoho jiného.

Spojit dohromady nadání P. Nárožného pro situační komiku a schopnost S. Stašové střídat bez jakéhokoliv zádrhelu různorodé nátury se mohlo podařit pouze důkladnému tvůrci, za kterého Z. Kaloče považuji. Jeho další spolupráce s představitelkou všech tří ženských rolí přináší své ovoce. Ta zvládá přejít od prosté padesátnice, přes šílenou poběhlici až k přecitlivělé dámě tak mistrně, že by nikomu ani nepřišlo na mysl, že na jevišti stojí stále tatáž herečka. Její kolega je stále ve formě a vstupuje do nečekaně vtipných poloh, ve kterých jsem ho já osobně ještě nikdy neměl tu čest vidět.

Intriky všeho druhu nejsou typickým znakem pouze 19. století, ale mají také zřetelný přesah do současnosti. Vpravdě královská podívaná s dobovými kostýmy se stala znamenitým prostorem pro zúročení exkluzivních hereckých schopností především Petra Štěpánka, Zlaty Adamovské a Jany Malé. Přestože byly pro Ch. Poullain do textu přidány francouzské pasáže, s těmi českými si po roční pauze v uvádění někdy nevěděla rady. Vznikala tak nechtěná faux pas, která dokázala vyvést z míry postavy přítomné na scéně. Skutečným zpestřením byl ovšem malý ohňostroj, který se rozzářil na temné stráni Nového světa.

Čtyři bývalí operní pěvci, kteří se sešli na sklonku své umělecké kariéry v jedné zapadlé dobročinné instituci, jsou zcela rozdílnými individualitami. Jejich zvláštní povahy rozdělují obsazení do dvou skupin. Humorné odreagování nabízejí repliky R. Hrušínského, ale i pomatené Cisi V. Freimanové. Na druhé straně hereckého rejstříku naopak stojí propracovanější tragikomické výkony Z. Žáka a obzvlášť J. Švandové. Vyvrcholením celého večera pak je s pomocí playbacku zazpívaná árie z Rigoletta. DbZ zas jednou vsadilo na titul, který není diváckou řachandou, ale dokáže zapůsobit i jinak, niterněji.

Muzikál, v němž je složitá choreografie založena na schopnostech devíti herců, je opravdu fyzicky náročnou záležitostí. K této části inscenace nemám výhrady, jelikož mě taneční výstupy doslova pohltily. Výtky mám však pouze na adresu P. Vacka, jehož herectví snad zdrhlo z blázince. Přestože ve společných scénách nezaostával za ostatními, jeho sólové exhibice, zvláště striptýz ve žlutých trenkách, byly k nepřečkání. Mimo něj si všichni vedli jedinečně, ale i tak byli nejlepší J. Malá, P. Kostka a M. Písařík. Zhudebněná pocta velkému buřiči francouzské poezie je zkrátka strhující podívanou.

Kdyby se všichni diváci v průběhu představení směle vybavovali, jako postavy této hry na jevišti, nebylo by to asi aktérům dvakrát příjemné. V tomto ohledu je text pořádně nereálný. Dialogy jsou však zdařile vystavěné a nechybí jim šmrnc. Někteří čurdaři, jako např. V. Dubnička, nicméně tuto brilantnost neohroženě demolují svými domněle komickými exhibicemi. Hlavní zásluhu na tom, aby titul nezapadl do kategorie typických zájezdových fiasek, mají bezchybní V. Vydra a J. Boušková. Je vidět, že jejich věrohodná manželská sehranost má položené své hluboko položené základy v reálném životě.

Druhá světová válka je základním inspiračním zdrojem pro texty, v nichž dominuje nemilosrdná krutost, ale i snaha se mrzutým fenoménům postavit. Nejinak je tomu v divadelní adaptaci oceňovaného filmu P. Jarchovského. V textu se dají najít myšlenkově hluboké pasáže, ale ani uvolněnější zábava, o kterou se s temperamentem sobě vlastním postaral zejména M. Vladyka, zajisté nechybí. Přehnané mi však připadalo vyběhnutí zcela nahého V. Chalupy zpoza záclony. Komediální repertoár DNJ byl zásluhou tohoto počinu obohacen o složitější žánr, který by neměl na žádném pořádném jevišti chybět.

Martin Čičvák se zřejmě domníval, že tato feyaudovská komedie má něco společného s detektivkou, jelikož byl po celý první akt pouštěn značně iritující hudební podklad, který připomínal spíše H. Poirota. Když toto nesmyslně vážné tajemno s příchodem druhého jednání ustalo, mohl se mistrovský text konečně rozjet na plné obrátky. Mnoho záměn, švindlů a intrik působí věrohodně zejména z úst R. Holuba a J. Dulavy. Známý exhibicionista a komerční improvizátor O. Sokol držel svůj notoricky obehraný humor na uzdě a překvapivě se ani nesnažil na sebe nějak výrazněji upozornit.

Opomíjenému J. Satoranskému byla konečně nabídnuta na Vinohradech role, která se dá srovnávat s jeho skutečnými hereckými kvalitami. Jeho typově přesný charakterový protiklad, Fána, byl svěřen O. Vlachovi. Oba rozehrávají na jevišti zkušebny skvostný činoherní opus, který díky Landovského textu ukazuje, jak se člověk s přibývajícím věkem i proti svojí vůli stále více vyčleňuje ze společnosti. Rovnocennou partnerkou se těmto bardům stala i nová členka souboru M. Frösslová. Tři varianty nasvícení scény a ponurý hudební podklad už jen znásobily to, co bych označil za výjimečnou komorní inscenaci.

Od své premiéry doznal recitál podstatných změn. Tou nejzásadnější je zakomponování tří novodobých skladeb z Touhy jménem Einodis i do této inscenace. Netvrdím, že sem nepatří, ale nejsou to písně, které bych si v budoucnu spojoval pouze s osobou M. Kubišové. Ta, přestože se chystá ukončit svoji pěveckou kariéru, zpívá stále s noblesou a šarmem. Tyto večery jsou pro ni ovšem očividně fyzicky náročné. Patrně proto si na jevišti zanotuje i Milan Hein. S takto falešnou intonací se však mezi nejlépe zpívající ředitele nezařadí, protože T. Töpfer či E. Balzerová jsou v tomto směru mnohem zdatnější.

Proč by se mělo inscenovat i dnes dílo velikána kritického realismu? Pravděpodopně z důvodu přítomnosti nadčasových narážek, které se dají při důsledném režijním vedení vztáhnout speciálně v tomto případě k problematice svateb a dohazování. Na Jezerce vzniklo představení, které je věrné předloze, ale udržuje si přijatelný odstup od moderny. Umělci si tak mohou zařádit v typických šatech Gogolovy doby. Větší ambice než pobavení diváka titul bohužel nemá. Nejvíce energie k předání svého fraškového talentu měl opět R. Holub, vedle něj se se svými postavami dobře poprali i M. Taclík a M. Vladyka.

Nebýt přesvědčivých hereckých výkonů P. Nárožného, O. Vetchého či D. Černé, tak by hra bezpochyby takový úspěch, jakého se jí za čtyři roky uvádění dostalo, neměla. Celé jádro textu se totiž točí výhradně okolo dvou manželských párů, kde je alespoň jeden ze dvojice nemravným záletníkem. Inscenace by třeba působila svižněji, kdyby se hrála hodinu a půl čistého času bez přestávky. Pauza přijde bohužel v ten nejméně vhodný okamžik. Ale jak je u L. Smočka zvykem, nesnaží se o jakékoliv příkré modernizace a v tomto případě ani o zakomponování nevhodných vulgárních narážek nebo gagů.

Část, v níž mělo být proniknuto do tajů divadelní zkoušky, se vyznačovala úmorným přehráváním K. Frýbové a B. Leichnerové. O to větším překvapením bylo to, co se dělo na jevišti po přestávce. Komedie konečně chytila ten správný vítr. Hlediště se smálo od začátku do konce tomu, co všechno se může pokazit v průběhu jediné reprízy inscenace, jejíž zrod diváci zhlédli úvodem a měli i možnost ji vidět ještě jednou z té pravé činoherní kuchyně, zezadu. Titulu vévodí zejména osvědčení komici v čele se Z. Žákem, J. Cardou a R. Hrušínským. Musím říct, že takovou neformální srandu jsem dlouho neviděl.

Klarinety, které považuji za jeden z vrcholů tvorby autorské dvojice Suchý & Šlitr, byly nově poměrně razantně upraveny právě jedním z tvůrců. Na děj je pohlíženo z poněkud jiného úhlu než ve známém filmu. Ačkoliv většina nejproslulejších songů, jakými jsou Babeta či Tereza, zůstala i v této inscenaci, tak na některé se nedostalo a byly nahrazeny zcela novými písněmi. Strhujícím způsobem je zpracován obzláště závěr první poloviny, kdy na saxofon nezahrály jen mladé posily ansámblu, ale i J. Molavcová. Její nasazení patří zkrátka k tomu nejlepšímu, co je možné v Semaforu vůbec vidět.