Vladimír10

Výjimečné literární dílo G. Hauptmanna zobrazuje nejen úplný rozklad osobnosti hlavního hrdiny na pozadí intrik jeho blízkých příbuzných, ale i období, kdy se již A. Hitler nezadržitelně dostával k neomezené moci. Tentokrát byl P. Nárožný obsazen zcela proti svému, stále ještě převažujícímu, komediálnímu typu a s náročným úkolem si poradil dokonale. Monolog adresovaný jeho třem dospělým dětem, které ho nebývale odporným způsobem ponížily, je činoherním skvostem. Z opravdu bohatého obsazení stojí dále za zmínku vedle jeho mladičké jevištní partnerky Z. Stavné také S. Zindulka a J. Dulava.

Mnoho sourozenců v jakémkoliv věku vede mezi sebou své malé války. Při brilantně odehraných dialozích Colemana a Valena jsem před sebou i já viděl, co bych měl vylepšit na vztahu s mým bratrem. Celý text je však brutálnější než nenadálé střety v běžném životě. Doufám, že se nikde nestane realitou v naší vlasti. Ústřední dvojice předvádí vskutku mistrovské výkony, ze kterých mrazí především díky jejich surovosti, jež má ovšem své značné opodstatnění pro výsledný dojem z inscenace. Marka Taclíka, který si poměrně často šlapal na jazyk, v mých očích možná nepatrně převyšuje Jaromír Dulava.

Tleskám H. Burešové za to, že i v dnešní době našla odvahu k vytvoření klasické inscenace Jiráskova textu, jenž je nepochybně klenotem českého dramatu. Do představení režisérka navíc obsadila takřka celý zdejší ansámbl, který vyniká nejen nebývalou sehraností, ale i hudebním talentem. Ten tvůrci beze zbytku využili především u čtveřice šumařů, kteří hru na housle či klarinet nepředstírají, jak je tomu obvykle zvykem, ale dokáží své nástroje skutečně rozezvučet. Závěrem nelze opominout ani jedinečný výkon Miroslava Hanuše či dojemné výstupy mladé kněžny v podání zaskakující V. Lazorčákové.

Původní inscenace byla postavena především na precizním herectví H. Maciuchové, která z Maude vytvořila v pravém slova smyslu tragikomickou postavu. Naproti tomu Z. Kronerová akcentovala spíše komediální stránku svěřené role, a proto ve mně její výkon nevyvolal tak silné emoce jako u její předchůdkyně. Celkový dojem z představení však i nadále zůstává více než pozitivní. Velkou zásluhu na tom má "lachtan" v podání D. Benedikta a tři povahově zcela rozdílné nápadnice ztvárněné Š. Vaculíkovou. Nelze opominout ani tklivý hudební doprovod z pera O. Brouska, který dodává hře tu správnou atmosféru.

Oceňuji především precizní práci s hereckým souborem DnV, který zde dokazuje, že mu nejsou cizí ani tituly, v nichž je mnohem více zpěvu a tance než v klasické činohře. Za zmínku stojí vedle výstupů I. Bareše především výkon T. Císařové, jejíž procítěná interpretace úvodní písně je tím nejlepším možným zahájením celé inscenace. Avšak i ostatní nové aranže známých melodií v podání živé kapely jsou originální a vnášejí na jeviště nezaměnitelnou atmosféru. V hlavní roli bych ale raději viděl někoho jiného než M. Lamboru, neboť v jeho pojetí je Nikola zastíněn zbytkem vinohradského ansámblu.

Na jeviště byl touto inscenací vnesen důstojný vhled do života K. Čapka a jeho manželky, který je nenásilnou formou propojen s historií první republiky i let následujících. Ztvárnění O. Scheinpflugové třemi různě starými herečkami umožnilo lépe vykreslit její charakter v jednotlivých životních etapách. Nejlépe si však v této roli vedla A. Elsnerová. Scéna, kdy v závěru hry drží v náručí umírajícího Čapka, patří k těm, na něž se nezapomíná. Vynikající hereckou práci ale odvedli i J. Šťastný či C. Mayerová, která dokázala na malém prostoru dechberoucím způsobem "oživit" herečku L. Dostalovou.

Uvedením této hry vnesl M. Hein na pražské jeviště další skvost novodobé dramatické tvorby. Trefou do černého bylo i obsazení M. Táborského, který zahrál roli autistického profesora, s opravdovou noblesou. Zároveň se však vyvaroval jakéhokoliv karikování povahy podobných lidí. Přestože P. Nesvačilovou považuji spíše za komediální herečku, dokázala se i ona dobře naladit na notu tragikomického textu a svůj herecký projev patřičně přizpůsobila. Výsledkem této neobvyklé symbiózy se stal gradující příběh, za jehož vrchol považuji především scénu na banketu zakončenou působivým tancem obou aktérů.

Tvůrčí tým v čele s K. Duškovou inscenoval Přidalův text se zjevným důrazem na symbiózu slova, hudby a pohybu. Na tyto prvky se pak divák může zaměřit především díky náznakové scéně či neokázalým kostýmům, které neodvádějí jeho pozornost nepatřičným směrem. Třešničkou na dortu jsou ale výjimečné výkony všech tří zúčastněných hereček, díky nimž lze návštěvu tohoto představení označit za dechberoucí divadelní zážitek. Vyzdvihnout si však zaslouží zejména A. Talacková, která nejenže bravurně zvládla složitou choreografii, ale dokázala emoce své postavy velmi dobře přenést i na přítomné publikum.

Může se zdát, že příběh jednoho z nejslavnějších intrikánů světové literatury nelze zpracovat bez hloupých lascivností. Opak je ale pravdou. Zdejší inscenace totiž žádné vyloženě nemravné výjevy neobsahuje a důraz je v ní kladen především na důkladné vykreslení charakterů jednotlivých postav. Kvalitu tohoto ojedinělého režijního konceptu poté umocňují i krásné kostýmy či blyštivá scéna, která zprostředkuje publiku atmosféru pařížského šantánu i redakční kanceláře díky přestavbě trvající jen několik málo vteřin. Herecky pak stojí na výši zejména V. Javořík spolu s A. Talackovou a J. Kotrbatou.