Vladimír10

Úroveň vinohradské komedie se konečně vyšplhala na stupeň příjemné nostalgické zábavy. Juraji Deákovi však náhlý přechod na prestižní veřejnoprávní scénu, kde se může patřičně rozmáchnout, nesvědčí. Jeho režijní nápady jsou totiž inscenaci od inscenace sterilnější. Pokud by neměl hrstku kvalitních umělců, zřejmě by vše dopadlo o poznání hůře. Silně zakroucené fraškovité meandry textu se zázračně napřímily zásluhou přesvědčivých výkonů I. Řezáče, J. Čapky či V. Vydry a jejich komerční podtext nebyl již tak znatelný. Silnou bouři na řece replik vyvolala pouze odpudivá J. Jiskrová.

Po delší době se na jevišti DnV objevuje ryze klasické zpracování prvotřídního divadelního textu. Martin Stropnický text sice zkrátil, ale pouze ku prospěchu věci. Scéna s pohybujícími se sloupy a kostýmy všech herců jsou antické a k inscenaci se více než hodí. Z herců bych vyzdvihl především pana Šťastného, Medunu, Řezáče a Bambase. Též paní Kolářovou i Strykovou, které na velice malém poli, dokázaly rozehrát charakter svých postav. Z herců mě nijak nezaujali pánové Hofman a Příkazký, kteří byli mezi profesionálními herci nejhorší. K těmto výkonům však nepočítám mimický sbor divadla.

Skvělá inscenace, která každého pohladí na duši. Scéna byla zpracována velmi skromně. Naopak většina hereckých výkonů byla nadprůměrná. Chválím též skvělou hudbu P. Bělíka, která vystihuje charakter probíhající situace. Kostýmy jsou kupodivu v Národním divadle opět tradiční. Z herců podal nejlepší výkon pan Postránecký, který obtížnou roli lektora správného chování zvládl na jedničku. Z dalších herců bych vyzdvihl pány Němce, Beneše a Švehlíka, i paní Salzmannovou. Opět jedna z inscenací, která se skutečně povedla, a to i díky tomu, že nebyla přehnaně zmodernizována.

07. 10. 2023, 19:00, alt. Časarová, Moravec, Hliněnský, Kaiserová, Horák

Dočkal jsem se absurdního dramatu ve velice neúměrně modernizované a aktualizované formě. Pojetí Vladimíra a Estragona jako současných bezdomovců bylo divné, a ani Pozzo toto nezachránil. Kostýmy všech herců byly moderně nemoderní a vůbec se k typu představení nehodily. Scénické zpracování nebylo výrazné ani zajímavé. Ale navzdory všem těmto výtkám o estetice hrají v inscenaci báječní herci a jejich výkony jsou stoprocentní. Nejlepší výkon podal dle mého soudu David Prachař. Závěr inscenace byl však velice pěkný a vyválení všech herců v hlíně (kromě pana Kačera) bylo velmi zajímavé.

Již pouhý fakt, že L. Skořepová dokáže ve svém úctyhodném věku strávit na jevišti sama bez opory jediného svého kolegy bezmála hodinu a půl, je více než mimořádný. Toto monodrama však, co se obsahu týče, rozhodně není žádným převratným dílem. Svoji duši, která je pro něj více než důležitá, dostává až skrze osobnost a cítění toho či onoho dramatického umělce. Herečka si ve skromném prostoru Malé scény ABC pohrává s každým slovem tak obezřetně, že ani "trapnější" repliky z jejích úst nevyznívají komicky, ba spíše naopak. Její spolupráce s publikem též pozitivně ovlivňuje atmosféru představení.

Dětští diváci se některým laciným situacím možná smějí, ale jejich rodiče text prostě nepobaví. V tomto ohledu byl nestravitelný začátek hry, kdy se jedna banální scéna pětkrát opakuje. Akcentace motivu, že Češi vůbec ničemu nevěří, mě přivedla k otázce, proč se hra vůbec jmenuje České Vánoce? Dny vánoční jsou přece primárně oslavou narození Ježíška. Pro autora však asi ne. S mnohými úskalími textu si obstojně poradila jen D. Batulková. Koledy jsem očekával tradiční. Vše bylo ovšem jinak! Hudební výplně totiž tvořily zcela nové písně, které jsou tím nejoriginálnějším, co představení nabízí.

Na jeviště byl touto inscenací vnesen důstojný vhled do života K. Čapka a jeho manželky, který je nenásilnou formou propojen s historií první republiky i let následujících. Ztvárnění O. Scheinpflugové třemi různě starými herečkami umožnilo lépe vykreslit její charakter v jednotlivých životních etapách. Nejlépe si však v této roli vedla A. Elsnerová. Scéna, kdy v závěru hry drží v náručí umírajícího Čapka, patří k těm, na něž se nezapomíná. Vynikající hereckou práci ale odvedli i J. Šťastný či C. Mayerová, která dokázala na malém prostoru dechberoucím způsobem "oživit" herečku L. Dostalovou.

22. 04. 2024, 19:00, alt. Prokešová, Tesařová, Novotný, Maryška, Žák, Ochmanová, Nechvátal

Tvůrcům se podařilo vytvořit vkusnou komediální inscenaci, jejíž děj má i překvapivý přesah směrem k otázce národnostní a rasové nesnášenlivosti na území USA. Režisérka se snažila o podtržení některých absurdních momentů, což se jí povedlo především v okamžiku, kdy titulní figura popisovala, odkud pochází. Při této příležitosti byl J. Racek nucen vyběhnout přes jeviště až na ulici před divadlem. Výborná souhra panovala v prvé řadě mezi M. Písaříkem a L. Pečenkou. Oba herci prokázali svůj komediální talent obzvláště v obrazu, kdy se E. Simms pokouší "cizince" naučit vybraná slovíčka.

Komponovaný večer se rozhodně nedá hodnotit jako regulérní inscenace. Na jevišti se během dobře strukturovaných dvou hodin příjemné zábavy odehraje jakési vyznání J. Suchého a J. Molavcové z lásky k hudbě a divadlu. Je též zajímavé, že jejich samostatné výstupy nejsou nikdy tak perfektní, jako když nějakou píseň zazpívají společně. V rámci skladeb dostali velký prostor i přítomní hudebníci, z nichž si každý zahrál alespoň jedno sólo. Toto nesmyslné natahování výstupů bylo dle mého názoru zcela bezúčelné a po dvacáté již značně nudné. Tím však nechci nijak zpochybnit kvality zdejších muzikantů.

Slušným způsobem řečeno se jedná o přefeminizovanou slátaninu, jakýsi nevydařený odvar z původní Ibsenovy Nory, který je ovšem, jak bývá zvykem u nových her, navíc obdařen některými morálně nízkými scénami. Délka představení se během uvádění dosti změnila. Nyní se totiž téměř dvouhodinová inscenace hraje bez přestávky, což je poměrně neúnosné. Kladl bych si pouze otázku, proč k této nepříjemné změně inscenační tým sáhl? Jako jediný podal nadprůměrný výkon Vladislav Beneš. Ostatní buď nemají co hrát a na scéně se pouze mihnou, nebo své postavy příliš nadsadili.

Jako v jedné z mála inscenací se zde ukazuje, co mohou kvalitní herecké výkony učinit ze čtyř nepříliš záživně napsaných a navíc nijak nepropojených monologů o E. Destinnové. Přestože by se mělo jednat, jak se na webu píše, o nesmírně vtipnou hru, tak o komediální zpestření se postarala snad jen J. Synková s pomocí svého jadrného jevištního projevu. Role D. Černé a D. Kolářové jsou naopak koncipovány spíše do polohy kultivované, jež je prosta jakéhokoliv odlehčení. Nevím, jestli autorka čerpala z reálií dané doby, ale výsledná podoba textu působí rozpačitě včetně dobových záznamů zpěvu.