Vladimír10

Mnoho moudrých inscenátorů již vyslovilo myšlenku, že improvizace do pravého Shakespeara nepatří. O čem dumal Ľ. Kostelný, když vymýšlel své zdlouhavé výstupy zcela odbočující od hlavní dějové linie, pravděpodobně už nikdo nepřijde. Faktem bohužel zůstává, že pocházely z úplně jiné komedie. Zabrousit v případě této hry do muzikálových vod se bezpochyby vyplatilo. Přidané písně překvapivě obhájily svůj význam a akrobatická choreografie E. Kodešové na visuté obruči se stala pomyslnou třešničkou na dortu. Nakonec však nápady režiséra a Podpicha převážily myšlenky autora, což správně určitě není.

Vytvořit z příběhu bez dějové linky nabité drama je opravdové umění. Právě to se povedlo Radovanu Lipusovi. První polovina byla přesto v mnoha ohledech zřetelně slabší než druhá především kvůli odborným monologům, kterým by prospělo razantní zkrácení. Scénografie využívá pro složitý děj všech dostupných jevištních možností. Nejlepší výkon podal Jan Šťastný. Sebejistě působí i S. Postlerová a S. Skopal. Dětští rádoby herci by si měli ovšem uvědomit, že základem divadelního umění je s pocity odříkat přirozená slova, ale ne se jen naučit text, který na jevišti následně jen mechanicky oddrmolí.

Je nesporné, že H. Seidlová vkládá do titulní role veškerý svůj temperament i pěvecký um. Poslechnout si klasické šansony v jejím podání považuji za výjimečný zážitek, přestože bych některé notoricky známé skladby raději slyšel ve francouzském originále. Zbytek viděného lze ale označit spíše za divadelní průměr. Po 25 letech uvádění totiž v inscenaci znatelně vyčpěly jak výkony většiny účinkujících, tak jednotlivé prvky scénografie, která připomíná spíše laciné zájezdové představení. Taktéž mě rozčilovaly špatně umístěné reproduktory, jež bránily některým divákům ve výhledu na jeviště.

Výstižná hra o dluzích, která by se klidně obešla bez sprostých, nevtipných a prvoplánových dialogů K. Roe a J. Skillinga. Poměrně zajímavá je odhalovací scéna, za níž se pokaždé objeví jiná dekorace. Skvěle provedené je i metaforické zpracování Raptorů, Správní rady a Lehman Brothers. Bez písní bych se raději obešel. Líbila se mi jen ta, kterou skvěle vystihla P. Špalková nejen výkonem, ale i svým kostýmem na motivy automobilu. Z herců mě nejvíce zaujal pan Postránecký a Dolanský, dobrý výkon podala i Petra Špalková. Hercům v menších rolích nebyl dán moc velký prostor.

Netuším, proč je právě tato česká parodie na historii 20. století zvána na mezinárodní festivaly a opěvována kritiky. Jan Mikulášek nevytvořil inscenaci zdaleka tak objevnou, jak je všemi deklarováno. Několik poddajných aktérů staví totiž do hereckých poloh, k jejichž provedení by umělec na úrovni měl přinejmenším výhrady. Jsme poté svědky bláznivého třeštění na téma Evropa a její politické i sexuální nešvary. V určitém smyslu byly některé okamžiky vskutku komické, ale to jen proto, že jsem si v duchu říkal, co všechno se na jevišti asi odehraje, aby byla naplněna představa pana režiséra.

I po osmi letech od premiéry mi dokázalo toto příjemně nostalgické představení vykouzlit úsměv na tváři, a to navzdory několika změnám v původním obsazení. Hvězdami večera se stali nepochybně D. Ratajský s V. Příhodovou, která je stejně roztomilou a nevinnou Evou jako její předchůdkyně, M. Doležalová. Nikdo z účinkujících však nebyl slabým článkem, což mohu tentokrát napsat i o S. Pogodové, jejíž přehrávání mi obvykle vadí. Zde se však k roli afektované tetičky hodilo. Milým zpestřením celého večera pak bylo taktéž několik hudebních čísel, která dokreslovala atmosféru první republiky.

Nikdy neuvěřím, že bych mohl dát po zhlédnutí Krále Leara v Národním divadle nadprůměrné hodnocení některé z inscenací Jana Nebeského. Ale stalo se! Hlavní zásluhu na tom má Jan Vondráček, který předvádí v roli Alfréda Allmerse mimořádný výkon. Jeho nasazení však bylo narušeno těžkým zraněním, a proto jsem neviděl představení napoprvé až do konce. Skvěle hrála též Lucie Trmíková. Pominu-li nevkusné sexistické kostýmy Jany Prekové, která se na hercích opět vyřádila, je Eyolfek pěkný i po vizuální stránce. Závěr s nahou zadnicí a růžovoučkými želízky si ovšem režisér mohl odpustit.

Další skvělá inscenace Divadla v Dlouhé v zajímavém pojetí scény, při které diváci sedí na jevišti. Scénické řešení zahalené do tajuplné magie světel bylo velice zajímavé, v pozadí průhledná stěna, za níž se zjevovaly představy Faidry a Hippolyta. Tradiční starověké kostýmy byly velice pěkné. Z herců bych vyzdvihl paní Dvořákovou a pana Táborského, kteří v této inscenaci předvedli celý svůj herecký rejstřík. Naopak výkon Miloslava Koeniga v roli Hippolyta byl až příliš nevýrazný a ničím mě nezaujal. Zpracování choru pod vedením pana Hanuše bylo zajímavé, zvláště konec s otáčejícím se hábitem.

Všechna udělená procenta jdou za V. Lazorčákovou, která jako jediná odvedla kvalitní hereckou práci, a to zejména v první části inscenace, v níž ztvárnila postavu Markétky. Zbytek viděného je tradiční přehlídkou ubohosti a stupidity v podání J. Friče, který se zjevně neštítí vůbec ničeho. Jedno z nejstarších českých jevišť tak bylo tentokrát svědkem přetvoření většiny Goethových figur v dělníky či kamioňáky. Vrcholem tvůrčí omezenosti se ovšem stalo navlečení Mefista do latexového overalu, ale i téměř úplné vysvlečení Jiřího Suchého z Tábora, který se následně promenádoval po scéně na vodítku. (více v článku na blogu)

Nevím přesně, co si mám pod tímto typem textu představit. Chtěli snad inscenátoři vytvořit trapně nudnou besedu nebo svižný kabaret? Tento dojem ve mně vzbuzovalo především rychlé střídání pěveckých, vypravěčských a činoherních výstupů, které do sebe v některých případech moc nezapadly. Květa Fialová, byť je hlavním aktérem inscenace, mě příliš nezaujala a její výstupy působily v mnoha případech trapně. Herecky mě přesvědčily jen dámy Batulková a Pacoláková, které měly na rozdíl od hlavní představitelky osvojený text a dokázaly ho reprodukovat. K. Fialová totiž celé představení improvizovala.

Dějový oblouk tohoto textu je tak podbízivý a primitivní, že by vystačil na jeden díl americké telenovely z domova pro vysloužilé komiky. Režisér L. Smoček však odvedl svědomitou práci. Příběh se snažil přiblížit českému divákovi. Nejlepší herecký výkon předvedl Václav Postránecký, kterému jsem opravdu věřil ochrnutí levé poloviny těla. Promítnutí úvodního Murrayho skeče na televizoru bylo však značně zdlouhavé a neatraktivní. To by nevadilo v případě, kdyby byla pointa anekdoty alespoň k smíchu. Herečky předvádějí rutinní výkony. A. Vránová je výraznější bohužel až na samém konci představení.

Slovensko českou koprodukci, kde jsou slyšet oba jazyky, jsem dosud neviděl, a zároveň mě potěšilo, že tyto řeči spolu dokonale souzní i 25 let po rozdělení obou zemí. Herecká esa večera, B. Polívka a M. Lasica, předvádí umění, které je hodno pravých mistrů. Svým přirozeným talentem k načasování humorných situací však zbytečně neupozaďují vážný tón mnoha pasáží. Krása Harwoodova textu ovšem spočívá hlavně v důvěryhodném tragikomickém obrazu divadla během jednoho večera, v průběhu reprízy Shakespearovy hry, jež divákům umožňuje nahlédnout do nelehkého života divadelníků za druhé světové války.

Samotné téma hry asi napovědělo představiteli Sira a režisérovi v jedné osobě, K. Heřmánkovi, že své stupidní vtípky bude muset tentokrát odsunout na druhou kolej. Jeho podbízivé herectví je kromě toho přijatelně umírněné a to až do té podoby, že dokáže obsáhnout i složitější psychologické scény z Harwoodovy hry. Přestože se přisprostlé narážky v textu občas objeví, rozhodně nezkazí celkový dojem. Možná by též stálo za úvahu, vyškrtnout tři epizodní postavy, které nemají pro děj zásadnější význam. Pro tamější zpracování je rovněž obohacením přizvání skvělých hereček, D. Syslové a B. Kodetové.

Ačkoliv je hra samotná doslova přeplněná tolika vulgárními výrazy, že jsem je po chvíli bral jako samozřejmost, tak jsem si z inscenace odnesl poměrně pozitivní zážitek. Osobnosti realitních makléřů a jiných podobných dealerů v reálném světě totiž přímo vyžadují jistou dávku arogance či opovržení vůči normálním lidem. Jiný charakterový typ si na tomto pracovišti snad ani nedokáži představit. Výborně své role odehráli M. Finger, J. Dulava, ale dokonce i nepatrně improvizující komerční šašek M. Suchánek. Mé představení bylo též trošičku jiné díky solidnímu záskoku O. Sokola za P. Kikinčuka.