Vladimír10

Matka, která nedobrovolně přijde o své dítě, prožívá jistě stejné pocity, jako hlavní postava této psychologické hry. Martina Preissová má k úlohám tohoto typu značné předpoklady. Její výkon výrazně vybočoval ze zaběhnutého standartu. Ve skvostném podání interpretuje text i J. Hartl. Prostředí zapadlé benzínové pumpy bylo znázorněno pouze nedokončenými tvary, které však navzájem působily monumentálně. Pochvalu si jistě zaslouží též P. Skoumal, jenž dokázal pro scénickou hudbu najít tu správnou tóninu. Jan Kačer dokázal vytvořit nádhernou inscenaci, ve které je vyhrazeno místo pro pláč i smích.

Změny chování postav během třiceti let milostného vztahu byly zřetelné. Ze začátku se moc tlačí na pilu, poté přijde chytrý humor vyplývající z nečekaného porodu na hotelovém pokoji a vše uzavře nezbytná bilance stárnutí. Přesto se ale nemohu zbavit dojmu, že Z. Žák, ačkoliv měl v první polovině obarvené vlasy na hnědo, se na bujarého mladíka již nehodí. Ke konci tak působí daleko přesvědčivěji. Jeho partnerka, V. Freimanová, ovšem neztrácí glanc v žádné věkové kategorii. Jako u většiny inscenací J. Menzela si titul drží jasný tvar a herci nevymýšlejí víc ''srandy'', než je nezbytně nutné.

Jak je známo, tak představení pod taktovkou J. Menzela si drží svoji vysokou úroveň i po značně dlouhou dobu. Zdejší inscenace taktéž není výjimkou. Humorné výstupy stále na publikum pozitivně působí a obzláště výkony Z. Žáka a V. Freimanové dodávají všemu správný říz, přestože zde nevystupují v rolích manželů, ale spíše vzájemných rivalů. Naopak Barboru Leichnerovou bych zařadil do kategorie největších šmíráků českého scénického umění. Nevědomky totiž kazí snažení všech svých kolegů. Upřímně nechápu, co na ní pan režisér vidí, když ji obsazuje do mnoha svých počinů ve filmu i na divadle.

Výkony Veroniky Gajerová a Aleše Procházky jsou nezaměnitelné. Stávají se při vzájemné souhře důvěrnými kopiemi autorových představ.

Klarinety, které považuji za jeden z vrcholů tvorby autorské dvojice Suchý & Šlitr, byly nově poměrně razantně upraveny právě jedním z tvůrců. Na děj je pohlíženo z poněkud jiného úhlu než ve známém filmu. Ačkoliv většina nejproslulejších songů, jakými jsou Babeta či Tereza, zůstala i v této inscenaci, tak na některé se nedostalo a byly nahrazeny zcela novými písněmi. Strhujícím způsobem je zpracován obzláště závěr první poloviny, kdy na saxofon nezahrály jen mladé posily ansámblu, ale i J. Molavcová. Její nasazení patří zkrátka k tomu nejlepšímu, co je možné v Semaforu vůbec vidět.

Text je moderní obdobou Feydeauových či Moliérových komedií. Ovšem zde je vše na úplně jiném levelu. Muži i ženy si prohazují své společenské role v situacích tak vzdálených od reálného života, že to snad ani sám autor nemohl myslet vážně. Každý aktér se ocitne na jevišti alespoň jednou jenom ve spodním prádle. Ale někdy ani to ne! Pokud by se to stalo pouze náhodou, pak bych to považoval za selhání jednotlivce, ale aby mezi šesti postavami bylo šest perverzníků je vážně moc. Chápu, že se jedná o hru z psychiatrické léčebny, ale žádný blázen není tak bláznivý jako tato Čičvákova inscenace.

Z nudných podprůměrných textů Josefa Topola ani nadprůměrné herecké výkony neudělají strhující zážitek. V inscenaci samotné bylo též dost hluchých míst. Spousta lidí kolem mě se dívala na hodinky, protože se jednalo opravdu o velmi nudnou inscenaci. Nechápu, proč si dramaturgie jednotlivých divadel Topolovy hry stále vybírají, když dnešního diváka již prostě nemohou zaujmout. Textu by možná prospělo, kdyby byl razantně seškrtán. Herci se naopak velmi snažili. Nejlepší herecký výkon podala Jana Stryková, která se do své role dokázala vcítit. Scénické řešení bylo poměrně zajímavé.

Po Nebeského Králi Learovi a Mikuláškově Buržoazii se Fričovo Koncové světlo stalo s přehledem tím nejstupidnějším divadelním kusem, který jsem kdy zhlédl. Ti, kteří v průběhu hry neodešli a vydrželi až do konce, na scéně viděli kupříkladu M. Borovou politou ropou, M. Řezníčka pod maskou lišáka a všechny beze zbytku s pleší na hlavě. Skutečnost, že mají tyto věci se smrtí, jež má být ústředním motivem titulu, jen pramalou souvislost, nikoho zjevně netrápí. O děj tu totiž vůbec nejde, neboť publikum musí být přeci již dostatečně "oslněno" oněmi reflektory, které se občas vynoří z hloubi scény. (více v článku na blogu)

Tato inscenace skutečně nedosahuje kvalit, který ji text hry nabízí. Nejenom, že mi v inscenaci vadily nevkusné kostýmy maškar s divnými čapkami, ale také ohlušující hudba mezi jednotlivými scénami. Scénické řešení, které by mělo připomínat holírnu, radši nebudu komentovat. Iva Janžurová se v této inscenaci moc nepředvedla, zato herecký výkon pánů Bareše a Kaňkovského ve 13. scéně byl vynikající. Jedině tato část inscenace se dá pokládat za solidní divadlo. Z ostatních herců bych dále vyzdvihl pana Beneše a Švehlíka, též P. Beretovou. Jedna z nejhorších režií J. A. Pitínského!

Tato novodobá anglická hra má podobný problém jako inscenace Srpen v zemi indiánů ve Stavovském divadle. Do textu se totiž za účelem zpestření dějové linky přidávají nestravitelné vulgarismy, které jsou na hranici vkusu a dobrých mravů. Hra se tak stává nechutně sprostou slátaninou bez jakéhokoliv děje. Z herců bych mohl vyzdvihnout jen báječného L. Veselého. Pouze díky němu dávám inscenaci toto smířlivé ohodnocení, jelikož jeho vyučovací hodina českého jazyka byla prostě úžasná. Scénická stránka představení, která stála divadlo určitě jen pár šlupek, je nechutně primitivní.

Rozhodně se nejedná o přelomovou událost české činohry, ale spíše o tuctovou inscenaci s rozvláčným průběhem, kterou svým výkonem zpestřil snad jen J. Vyorálek. Typově jsou však oba aktéři vybráni dobře. Nutné je pochopitelně poznamenat, že mé představy o skutečném umění se značně rozcházejí s vizemi nového vedení DnZ. Na jevišti se odehrála jakási scénická koláž, která poodhaluje téměř výhradně soukromý život V + W po roce 1948. Jejich tvorba, která je mnohem důležitější, je odsunuta bohužel až na druhou kolej. Všemožné moderní symboly rovněž s jejich korepondencí nijak nekorespondují.