Vladimír10

Tato novodobá anglická hra má podobný problém jako inscenace Srpen v zemi indiánů ve Stavovském divadle. Do textu se totiž za účelem zpestření dějové linky přidávají nestravitelné vulgarismy, které jsou na hranici vkusu a dobrých mravů. Hra se tak stává nechutně sprostou slátaninou bez jakéhokoliv děje. Z herců bych mohl vyzdvihnout jen báječného L. Veselého. Pouze díky němu dávám inscenaci toto smířlivé ohodnocení, jelikož jeho vyučovací hodina českého jazyka byla prostě úžasná. Scénická stránka představení, která stála divadlo určitě jen pár šlupek, je nechutně primitivní.

Rozhodně se nejedná o přelomovou událost české činohry, ale spíše o tuctovou inscenaci s rozvláčným průběhem, kterou svým výkonem zpestřil snad jen J. Vyorálek. Typově jsou však oba aktéři vybráni dobře. Nutné je pochopitelně poznamenat, že mé představy o skutečném umění se značně rozcházejí s vizemi nového vedení DnZ. Na jevišti se odehrála jakási scénická koláž, která poodhaluje téměř výhradně soukromý život V + W po roce 1948. Jejich tvorba, která je mnohem důležitější, je odsunuta bohužel až na druhou kolej. Všemožné moderní symboly rovněž s jejich korepondencí nijak nekorespondují.

Burajův Kosmos je po Příliš drahém jedu dalším kusem, v němž se roztrhl pytel s videoprojekcemi. Děj se i zde odehrává z velké části na plátně s tím, že některé aktéry si divák může pořádně prohlédnout až při děkovačce. Zároveň mě mrzí, že se publikum opět nemohlo dívat především na živé herce a bylo nuceno sledovat jejich zploštělé obrázky přenášené několika kamerami ze zázemí Nové scény či interiéru domku stojícího na jevišti. Text jako takový rovněž postrádá smysluplný děj, a proto celá hra vyznívá do prázdna. Pamatovat si budu snad jen ohlušující "hudbu" a solidní výkon O. Pavelky.

Procítěná inscenace Shakespearova dramatu, která je výjimečná díky přiměřené modernizaci, ale i jevištní formě. Zaujala mě především dětská alter ega Learových dcer pronikající do příběhu královými vzpomínkami. Nejdramatičtějšími okamžiky představení bylo oslepení Glostra a oběšení Cordelie. Tato inscenace nabízí též několik mimořádných hereckých výkonů. Vedle Jana Vlasáka píši hlavně o Aleši Procházkovi, pro kterého je role Hraběte z Glostru, ve které zaskakuje za V. Čecha, významnou hereckou příležitostí. Z dalších herců zaujmou J. Schwarz a Z. Vencl, také V. Kubařová a V. Gajerová.

Naprosto sebestředné a režijně příšerné zpracování Krále Leara. Jestli se ještě tento paskvil dá tak nazývat. Scéna, která se skládala z divného plaveckého bazénu, byla příšerná. Stejně jako kostýmy Jany Prekové, kterou nepovažuji za kostýmní návrhářku, když dokáže herce vysvléknout do plavek a spodního prádla. Hudba Aleše Březiny se mi v inscenaci nelíbila. Zhudebnění některých monologů nemělo především v 2. polovině své opodstatnění. Tedy závěrem, jestli milujete nebesa Nebeského, je tahle hovadina přesně pro vás. Jestli však očekáváte WS, budete hodně pobouřeni hlavně nahým Prachařem.

"Čekala jsem to horší." Věta, kterou pronesla jedna z divaček, charakterizuje vše, čím je současná Činohra ND. Alespoň já již ani nečekám kvalitní divadelní zážitek, ale spíše se modlím, aby nevznikla další experimentální slátanina. Výsledek tedy skutečně nebyl tak tristní jako u nedávno staženého Misantropa, ale přesto se titul vyznačuje hrubou neúctou ke zpracovávanému tématu. Rapování, řvaní do mikrofonu, převlékání žen za muže či obří tiskárna uprostřed jeviště do Sofoklova textu vskutku nepatří. Nic na celkovém dojmu, bohužel, nemůže změnit ani solidní výkon T. Medvecké a J. Strykové. (více v článku na blogu)

Psychologická dramata potřebují v první řadě silné obsazení. Proto nechápu, z jakého důvodu M. Hein pokrytecky tvrdí, že objevil ideální představitele pro všechny role v této hře. Dokázal bych si zde představit i zvučnější jména. Nutno však podotknout, že jak M. Hofmann, tak J. Čvančarová předvedli výkony, které značně převyšují jejich umělecký standard. Problém jsem měl pouze s herectvím O. Nováka, jež mi svojí kvalitou nesouznělo s tím, co předvedli výše jmenovaní. K režii výhrady nemám, přestože jsem měl pod širým nebem kvůli ruchům často pocit, že prší, ačkoliv nespadla ani kapka.

Vytvořit představení složené z osobních výpovědí a historek nejstarších hereček činoherního souboru považuji za trefu do černého. Vhodně vybrané texty dokázaly navíc všechny dámy velmi dobře vypointovat, čímž vznikla inscenace, která je v současné Činohře ND ojedinělá právě díky tomu, že umožňuje "pouhé" zpříjemnění večera a je navíc okořeněna o rozdávání podepsaných fotografií. Celkovou atmosféru však nemístně naboural poslední výstup D. Prachaře. Jeho postupné oblékání do ženského kostýmku spojené s interpretací zdlouhavého monologu nebylo nikterak přínosné a osobně bych jej ze hry vypustil.

Pochroumaný stav nejen české kultury je v představení vyobrazen bez jakéhokoliv obalu. Nejenom hercům, ale i publiku je tak nastaveno neúprosné zrcadlo, které pokrývá též zadní část scény. Juraj Kukura v jeho blízkosti pronáší skvostný monolog, ve kterém se ostře vymezuje vůči umění "nekonečných" seriálů. Nevinným svědkem tohoto lamentování, jež nikdy nebude vyslyšeno, je sám režisér inscenace ztvárněný J. Hájkem. Díky bližšímu propojení hlediště a jeviště skrze nápovědku či postavy sedící mezi diváky vyznívá hra značně komorně. Tento pocit umocňuje naturalistická loutka hlavního aktéra.

Poměrně zajímavá divadelní hra, která však v této inscenaci nedosahuje svých kvalit díky nevkusné a mdlé režii Jana Hřebejka. Herci se pokoušeli pohrát si s textem a vystihnout jeho bravurní komediálnost. Toto se však povedlo jen Janu Třískovi. Nejhorší z trojice byl naopak Jan Hrušínský. Děj hry, který se rozvíjí kolem bílého obrazu s bílými proužky, nebyl ovšem dotažený do konce. Scéna je na můj vkus až příliš skromná. Skládala se z několika stěn v jejichž středu stál jen bílý obraz, který ani bílý nebyl. Bezchybný byl jen zajímavý způsob provedení závěrečné děkovačky.

Na rozdíl od ostatních se mi tato inscenace poměrně líbila. Úprava Shakespearovy hry nebyla nijak radikální a text je víceméně zachován. Moderní kostýmy některých účinkujících se k inscenaci vůbec nehodily, naopak se mi velmi líbil tradiční kostým Porcie a Shylocka. Scéna se skládala z dřevěných vln a v jejich středu byl prostor mezi dvěma kolejnicemi, který byl zaplavený vodou. Nejlepší herecký výkon v této inscenaci podal bezpochyby Jiří Štěpnička. Z herců dále zaujmou pan Bareš, i paní Beretová a Žáčková. Naopak pánové Kotek a Dolanský příliš přehrávali a jejich výkony nebyly přesvědčivé.

Uvést právě zde nezáživně pojatou dramatizaci ještě fádnějšího románu je tah, který diváky na Letní scénu rozhodně nepřitáhne. Představení je naproti zaběhnutým standardům nudné a nepatřičně natahované stále se opakujícími výstupy, které dějovou náplň nikam neposouvají. Jejich obsah spočívá pouze ve vyznání lásky stárnoucí hrdličky přitažlivému, ale též přelétavému holoubkovi. Okamžiky, kdy se Ch. Poullain ovíjí v pozlacené posteli po I. Orozoviči, jsou tak na hranici ubohosti. Třetí element titulu, Regina Rázlová, se vrací na divadelní prkna díky roli, jež je dle mého názoru pod její úroveň.

Čtyři bývalí operní pěvci, kteří se sešli na sklonku své umělecké kariéry v jedné zapadlé dobročinné instituci, jsou zcela rozdílnými individualitami. Jejich zvláštní povahy rozdělují obsazení do dvou skupin. Humorné odreagování nabízejí repliky R. Hrušínského, ale i pomatené Cisi V. Freimanové. Na druhé straně hereckého rejstříku naopak stojí propracovanější tragikomické výkony Z. Žáka a obzvlášť J. Švandové. Vyvrcholením celého večera pak je s pomocí playbacku zazpívaná árie z Rigoletta. DbZ zas jednou vsadilo na titul, který není diváckou řachandou, ale dokáže zapůsobit i jinak, niterněji.