Vladimír10

Všem dětem z mateřských školek, které evidentně nevěděly, jak se má v takovém divadle chovat, dal obsah představení i jisté mravní poučení. Dramatizace však pobaví i mnohé rodiče. Velmi neotřele jsou zpracováni i zahráni synové, ale také dcery učitelových. V ostatních případech si komunikaci s publikem, které bylo plné malých ratolestí, dokázali udržet hlavně V. Fridrich a J. Hána. Úlohu Barky rozhodně nezávidím H. Doulové, která byla v průběhu druhé poloviny vláčena v pytli po jevišti téměř celým osazenstvem inscenace. Její odrzlé kreace jsou ovšem nezapomenutelné.

Všichni přítomní vytvořili na jevišti typicky podbízivou bulvární trapnokomedii o tom, jak se jedna nerozhodná manželka rozhodla odejít od svého manžílka a následně se k němu znovu vrátit. Z toho vyplývá, že veškeré proběhlé rádoby komické situace vyšuměly ve výsledku do prázdna. Netuším, jak představení vypadalo, když mu dominovala ještě I. Chýlková, nicméně D. Morávková byla ve své roli koukatelná. Co bych však označil za propadák je absolutní neukočírovanost K. Heřmánka, který zvládá zlikvidovat vše, co se jeho jevištní kolega, Z. Žák, pokusil z průměrného divadelního textu vytvořit.

Sled obrazů v tomto retrospektivním textu mate diváky hned od prvního okamžiku. Nejdříve začne M. Hanuš vnucovat ve své volné improvizaci hodnotnost titulu. Poté však znenadání přichází smrt Jess a až ke konci se dozvídáme, jak k této tragédii došlo. Jan Mikulášek je bezpochyby kreativní tvůrce, ale nemusel většinu osazenstva donutit k hysterickému a přehrávanému herectví. Tomuto problému se vyhnula pouze postava Heleny Dvořákové, která dokáže přecházet plynule z jedné citové polohy do druhé. Tupé využívání kontratenoru M. Königa k různým autorským výšplechtům je již ohranou záležitostí.

Vedení divadla pravděpodobně provedlo tuto dramaturgickou změnu kvůli přetrvávající neklidné situaci na Ukrajině. Mnoho diváků si tak může myslet, že hra s tímto problémem nějak souvisí, ale tak tomu rozhodně není. Jedinou spojitost může vzbuzovat pouze náhodně zvolené místo děje. Stejně tak by se však titul mohl odehrávat kdekoliv jinde v rusky mluvících oblastech. Obsahově se bohužel nejedná o žádný skvost. Klasické první dějství je totiž vytlačeno dalšími dvěmi jednáními, která jsou vystavěna na velmi slabé zápletce. Z herců mě vedle A. Elsnerové rutinními výkony nezaujal téměř nikdo.

Spletitými životními osudy procházejí lidé na celém světě. Mnozí však zbytečně propadají pesimismu, přestože všem stále zůstávají vzpomínky na radostnější zážitky. Toto poselství zformuloval B. Friel ve hře zřetelně. Psychologická rovina textu stojí na pomezí s ostrým humorem, který J. Bohdalové jistě cizí není. Díky obrovskému elánu zápasí se svojí minulostí, ale i nevstřícnou současností. V tomto složitém souboji se jí stává jediným společníkem, kterému svěřuje nejtajnější prosby, publikum. Proškrtání replik inscenaci prospělo, mohlo tak alespoň více vyniknout umění J. Kepky či R. Jelínka.

Nebýt přesvědčivých hereckých výkonů P. Nárožného, O. Vetchého či D. Černé, tak by hra bezpochyby takový úspěch, jakého se jí za čtyři roky uvádění dostalo, neměla. Celé jádro textu se totiž točí výhradně okolo dvou manželských párů, kde je alespoň jeden ze dvojice nemravným záletníkem. Inscenace by třeba působila svižněji, kdyby se hrála hodinu a půl čistého času bez přestávky. Pauza přijde bohužel v ten nejméně vhodný okamžik. Ale jak je u L. Smočka zvykem, nesnaží se o jakékoliv příkré modernizace a v tomto případě ani o zakomponování nevhodných vulgárních narážek nebo gagů.

Tři nominace na prestižní cenu Thálie pro všechny tři účinkující v jedné inscenaci bezpochyby svědčí o tom, že kvalita představení se pohybuje skutečně vysoko. Ve hře se mísí drsný anglický humor s nejjemnějšími lidskými city, které jsou umocněny poklidnou atmosférou. Přestože je cenami v této inscenaci nejvíce ověnčen záletný sukničkář Cecil Františka Němce, je mi povahově i lidsky bližší postava sluhy, která je zahrána na pomezí tragiky a komiky Petrem Kostkou. Režisér textové obraty připomínající frašku bez milosti vyškrtal a vkusně je nahradil rozpohybovanými komickými scénami.

Překrásná inscenace, která se stala hereckým koncertem Miroslava Táborského. Ten se u mě vyhoupl na přední příčku hereckého žebříčku, jelikož monolog Dona Guttiera v jeho podání byl dechberoucí. Zajímavá scéna s posuvnými zástěnami, které se přesunovaly a odhalovaly lože dony Mensíi, byla bez chyby využita. Většina kostýmů byla tradiční, ale do některých byly přidány znaky moderní doby, což hlavně v případě Dona Pedra neprospívalo celku. Hudba V. Franze dodávala inscenaci ponurou atmosféru. Hra světla a stínu se H. Burešové opět povedla. Z dalších herců zaujmou H. Dvořáková a M. Turková.

I v pokročilém věku se dokázala D. Kolářová přizpůsobit režisérově představě do takové míry, že spolu s M. Holým hraje jednu scénu v negližé. Její partner však působil ve spodním prádle přinejmenším trapně. Ovšem všechny ostatní části inscenace se bez těchto výstřelků obešly a výsledkem byla příjemná tragikomická podívaná. Tu zpestřila dobře pojatá opilecká scéna. Bravurně své role odehráli D. Kolářová, K. Halbich a V. Svoboda. Nevděčných rolí se velcí herci O. Vlach a J. Plachý zhostili též na výbornou. Snížení málo využívaného orchestřiště zlepšilo viditelnost do jednotlivých částí scény.

Komedie zde přestává být komedií a z původní frašky se spolu s gradujícím dějem stává expresivní podívaná. Režisér M. Dočekal opět akcentoval motiv pesimismu, jenž je zpodobněn i v překrásné scénické hudbě. Vše je podtrženo kvalitně propracovanými výkony I. Bareše, V. Beneše a P. Beretové. Ivě Janžurové však již mozkové závity nejedou tak, jak by měly. Při jejích replikách byla neustále slyšet z portálu nápověda, přestože se premiéra uskutečnila teprve před dvěma týdny. Rozčilovala nejen diváky, ale i své herecké kolegy. Tento výkon shazuje celkový dojem z relativně příjemné inscenace.

Propojení zcela nesouvisejících kabaretních výstupů s příběhem z jednoho hraběcího zámečku může ze začátku připomínat další z nepovedených experimentů, ale po několika minutách se dění solidně rozběhne. Sledujeme příběh zchudlého malíře krajin, jehož mecenáškou je přihlouplá hraběnka. Právě tyto, někdy i částečně improvizované, výstupy J. Suchého a J. Molavcové, musí diváka přesvědčit v tom, že hudební produkce se staly nedílnou součástí jejich života. Adekvátně svým schopnostem odehrála postavu Levandule Z. Říhová, avšak zpěvu i jevištnímu gestu M. Stejskala chybělo něco zásadního.

Báječné zpracování Goldoniho hry s nepřekonatelným Janem Vondráčkem v hlavní roli. Inscenace je sice nepatrně aktualizována a přenesena do současných Benátek, ale i přesto si uchovává svůj osobitý ráz. Kostýmy odpovídaly formě aktualizace. Hudební složka inscenace byla vyhovující. Velmi se mi líbil nápad s turisty různých národností, kteří v průběhu inscenace vstupovali do děje. Ze všech nejlepší byl Jan Vondráček, který při svém závěrečném monologu opět dokázal, že je skvělým komikem. Z dalších účinkujících zaujmou pánové Tesař, Zavřel a Wohanka, i paní Turková.

Celkové scénické pojetí i režijní koncepce zcela vybočuje ze stylu, na nějž jsem byl po léta u H. Burešové zvyklý. Snaží se snad více experimentovat? Ne vždy to však přináší své ovoce. Jelikož má titul spíše komorní charakter, tak je zde opětovné rozšíření hracího prostoru na úkor hlediště zcela neopodstatněné. Stejně tak výklad postavy M. Němce jako prapodivně nalíčeného ducha zabaleného do igelitu asi nenapomůže divákovi, aby se s jeho myšlením ztotožnil. Zcela jinak však vyznívají bravurní výkony J. Vondráčka a V. Lazorčákové, ale také odvážné kostýmy, kvůli kterým musí mít titul dvě pauzy.