Vladimír10

Vulgární, dekadentní a zároveň po většinu času neuvěřitelně nudná inscenace! Tvůrci by si měli uvědomit, že na představení do klasicistní budovy Stavovského divadla většina diváků nechotí proto, aby jim M. König ukazoval své nahé přirození poté, co jej D. Prachař vysvlékne ze zářivě zeleného overalu. Na takovéto obskurní estrády se vždy chodilo do podniků s podstatně horší pověstí, než jakou má Národní divadlo.

Režijním vedením se podařilo vytvořit představení, které je na hranici mezi náznakovým a klasickým činoherním divadlem. K tomuto příspívá především zajímavě zpracovaná scéna, jejíž strop z trámů slouží v každém obraze jako jiná část dekorace. Mile mě překvapilo, že hudba M. Štědroně byla nahrána v poutavějším stylu, než je známa z filmové verze. Taneční kreace byly skromné, ale přesto úchvatné. Z herců podal nejlepší výkon Pavel Nečas, jelikož jeho styl herectví je pro záporné hrdiny přímo stvořený. Dále zaujme L. Županič, ale také M. Badinková a L. Malkina. Výkon Marka Holého je podprůměrný.

Oceňuji především precizní práci s hereckým souborem DnV, který zde dokazuje, že mu nejsou cizí ani tituly, v nichž je mnohem více zpěvu a tance než v klasické činohře. Za zmínku stojí vedle výstupů I. Bareše především výkon T. Císařové, jejíž procítěná interpretace úvodní písně je tím nejlepším možným zahájením celé inscenace. Avšak i ostatní nové aranže známých melodií v podání živé kapely jsou originální a vnášejí na jeviště nezaměnitelnou atmosféru. V hlavní roli bych ale raději viděl někoho jiného než M. Lamboru, neboť v jeho pojetí je Nikola zastíněn zbytkem vinohradského ansámblu.

Nevkusná režijní exhibice, která před zraky diváků svévolně ničí krásné operní árie Bedřicha Smetany. Samotná autorská hra má prakticky nulový dějový oblouk. Sloučením všech oper do jednoho příběhu byl vytvořen naprosto nepoživatelný paskvil, jenž byl opepřen lacinými songy trapného I. Hlase, chcete-li S. Hlase. Horší scénu jsem snad ještě nikdy neviděl. Skládala se jen z Čertovy stěny, kterou vůbec nepřipomínala, trávníčku a do očí bijícího čínského nápisu The Greatest Hits. Avšak jedna z replik H. Bora je více než pravdivá, a to že divadlo s některými rekvizitami hraje již čtvrtou inscenaci.

Část, v níž mělo být proniknuto do tajů divadelní zkoušky, se vyznačovala úmorným přehráváním K. Frýbové a B. Leichnerové. O to větším překvapením bylo to, co se dělo na jevišti po přestávce. Komedie konečně chytila ten správný vítr. Hlediště se smálo od začátku do konce tomu, co všechno se může pokazit v průběhu jediné reprízy inscenace, jejíž zrod diváci zhlédli úvodem a měli i možnost ji vidět ještě jednou z té pravé činoherní kuchyně, zezadu. Titulu vévodí zejména osvědčení komici v čele se Z. Žákem, J. Cardou a R. Hrušínským. Musím říct, že takovou neformální srandu jsem dlouho neviděl.

Ruské dílo je zdramatizováno na úrovni, za kterou by se nemuselo stydět žádné z větších kamenných divadel. Tam však nejsou hluboké studnice lidských povah obvykle inscenovány. Přestože nebylo hlediště naplněno tak, jak jsem u Violy zvyklý, myslím si, že ve výpravnější scénografii by novela měla srovnatelný úspěch. Pro mě dosud neznámý R. Valenta mě svým šarmem a přesnou prací s jednotlivými replikami přesvědčil o cítění své postavy přeci jen o něco více než jeho jevištní partnerka. Tereza Kostková sice zahrála zjevnou úzkost Nastěnky, ale v mnoha plačtivých chvílích působila až nepřirozeně.

Asi takto bych si představoval správně pojatý novodobý britský dramatický text. Scénické řešení pro mě bylo překvapením, protože všude po jevišti se povaloval starý odpad a byl rozházený nábytek. Herecké výkony obou aktérů byly vynikající. Zvláště pak J. Štěpnička, který roli zhrouceného Raymonda zahrál více než přesvědčivě. Cenu Thálie si za ztvárnění této figury plně zaslouží. Jana Pidrmannová na můj vkus v některých chvílích příliš hysterčila, ale svoji roli pojala poměrně zdařile. Hudební složka nebyla nijak výrazná, ani zajímavá, ale kostýmy přesně vystihovaly povahy postav.

Typicky české inscenace se rozhodně nedají srovnávat s opulentními a přesně nazkoušenými projekty R. Wilsona, který umělce vede k jasně danému tvaru. Ten zde rozhodně zachován nebyl. Figaro byl při derniéře dostylizován do podoby rockera s téměř metrovým čírem, jež se bilo s celkovým výtvarným zpracováním. Potlesky vynucené P. Beretovou též nebyly zcela na místě. Hudba A. Březiny však citlivě čerpala z Mozartovy opery. Čistým jevištním uměním vynikají J. Boušková, M. Donutil a V. Beneš. Pro R. Krajča a P. Beretovou zde platí bohužel pravidlo: ''Čím více repríz, tím podbízivější výkon.''

Z režisérských rukou J. Menzela opět vzešla inscenace, na níž zub času nezanechal své stopy ani po sedmi stovkách repríz. Umělci v čele s vynikajícími J. Cardou a V. Vydrou vnášejí na scénu humorné uvolnění, které je však následně v závěru hry vystřídáno obrazem zcela jiným, tragickým, jež dává dění naprosto rozdílný rozměr. U takto zaběhnutého titulu je samozřejmostí, že si účinkující navzájem dělají nevinné naschvály, které jejich partnera na malý okamžik vyvedou z míry. Přináší to dosti neobvyklé situace. Pokud by se však vyškrtla postava Jany Švandové, byl by výsledný dojem daleko lepší.

Činoherní klub se díky této inscenaci srazil na úroveň podniků, jichž je Ve Smečkách víc než dost. Po naturalistickém striptýzu N. Puklušové či scéně s pokaděným J. Kukurou se mi chtělo křičet, jestli je takováto degradace díla F. M. Dostojevského vůbec možná. Režisér M. Čičvák vytváří postupně na prázdné scéně patetický bordel, který dle mého názoru ani pořádně nereflektuje chování společnosti ve 21. století. Této paralely chtěli patrně inscenátoři prostřednictvím řady metafor dosáhnout. Výsledkem je bohužel, alespoň pro mě, urážlivý a vulgární titul s nevyrovnanými hereckými výkony.

Jak se může na první pohled strojený rozhovor mezi čtyřmi lidmi změnit v zážitek, na který nezapomenou do konce života, mi herci dokázali předvést poměrně autenticky. Strávit na jevišti plných sto minut, jež jsou přecpány hereckou akcí, není vůbec snadné. Nejlépe si s touto obtížností poradili J. Dulava a M. Pleštilová. Ta má navíc v textu předepsánu scénu, v níž musí obsah svého žaludku "evakuovat" ústním otvorem ven z těla. EDIT 2024: Inscenace pod deseti letech od prvního zhlédnutí značně "zestárla". Herci po šedesátce se do svých postav již věkově nehodí, z čehož vyplývá, že některé dialogy jsou jen těžko uvěřitelné. Zralé na derniéru.

Nenadálá dramaturgická změna vnesla na jeviště Rokoka místo mistrovského Vlkodlaka pokleslou zábavu, která se dá srovnávat s podbízivými komerčními produkcemi. Zápletka textu staví na nedomyšlených intrikách, jež se do hlediště valí v tempu autorova neukočírovaného myšlení. Proč se zločinecká organizace jmenuje jako jeden z největších výrobců vysavačů, čili ETA, zůstane pro mladší generaci možná záhadou. Humor se ztrácí do neznáma a ''komické'' situace znějí z úst silně přehrávajícího R. Kalvody a H. Hornáčkové nepřesvědčivě. Všichni ostatní jsou oběti nezdařilého režisérského útoku.

Pravděpodobně se nikdy nestanu dost dobrým konzumentem režijních výplodů tohoto typu. Herci se na jevišti pokoušeli zahrát to, co by se dalo nazvat perverzními orgiemi. Skrze několik výstupů, které ležely daleko za hranicí vkusu, ve mně všichni přítomní "umělci" vyvolali pocit absolutního zhnusení. Možná to byl záměr, jak zapůsobit na pubertální mladáž v publiku, ale pojídání výkalů či vyřvávání stovek vulgarismů během několika vteřin jsem v žádném divadle dosud nezažil. O to více se bohužel divím, jak česká kultura poklesla, když takto úchylné představení má více jak nadprůměrné hodnocení.

Absolutně nechápu zdejší přehnaně nízká hodnocení, která si inscenace vůbec nezaslouží. K tomuto vysokému hodnocení sahám, protože se jedná o jednu z nejlepších inscenací DnV v této sezoně. Scéna byla na to, že se jedná o zpracování filmu, velice dobrá a kostýmy odpovídající. Z herců byl zcela jednoznačně nejlepší pan Preiss. Z další herců zaujmou pan Brousek, Meduna, Plachý a Rímský. Někteří herci mají pro své výkony moc malý prostor (Vlach, Žák, Vašák). Hudební složka byla poskládána z mnoha skladeb různých autorů. Jen se mi nelíbil ten dokument Pojdme za ptáky, ten skutečně trapný byl.

Ve zdejší dramatizaci bych ono mistrovské umění Karla Poláčka vystihnout charaktery malých kluků z obyčejného města raději nehledal. Je to spíše typická hra A. Goldflama, která se knihou pouze letmo inspiruje. Místo uvolněného návratu do poklidných chvil dětství, musí v divákovi propukat deprese, jež narůstají při halucinacích hlavního hrdiny a poslechu nešikovně umístěných operních árií. Přestože celou pětici hochů ztvárňují dospělí, skutečnou zábavu mi dopřál pouze cukrář Svoboda J. Szymika, což je žalostně málo. Vedle něj stojí za zmínku snad jen J. Vlach a V. Fridrich.

Mě osobně dění na jevišti upoutalo. Nikdy mě tolik nezajímalo jak hra dopadne, nemluvě o skvělém hereckém výkonu Miroslava Donutila, který podle mě vůbec nepřehrával. Musím uznat že Špinarovy trapno chvilky tam skutečně byly, díky Bohu jen v omezeném množství. Jinak se jedná o báječnou inscenace se zajímavou hudbou, která vystihovala válečné období. Skvělý byl závěr se zastřelením Fleischera. Z dalších herců bych vyzdvihl pány Pyška, Beneše a Postráneckého, též paní Šplechtovou. Jediné co mi na inscenaci vadilo, bylo umístění hlavního stanu gestapa, který byl příliš daleko i z 1. řady.