Vladimír10

Tři sestry, jež v hloubi duše prožívají svá trápení, která se v průběhu jedné noci konečně dostávají na světlo. Lenka Lagronová vytvořila opět velmi dojemnou hru s několika výjimečnými hereckými příležitostmi, jež byly v této inscenaci beze zbytku využity. Pocity všech postav pronikaly do hlediště skutečně plnými doušky. Hlavní zásluhu na tom mají vynikající herci, kteří se vzájemně velmi dobře doplňovali. Excelentní je především Jana Boušková coby psychicky labilní Kája. Velmi dobré výkony podávají i T. Medvecká a J. Hartl. Avšak ani režijní zpracování Š. Pácla není vůbec špatné.

Z L. Lagronové se stává jedna z největších českých dramatických spisovatelek třetího tisíciletí. Její nová hra je toho důkazem. Prostor Divadla Viola je pro tento typ komorních dramat předurčen. Pro Radovana Lipuse se staly hlavním motivem celé inscenace zavařovací sklenice, kterých je na scéně opravdu mnoho. Díky nim mohou postupně pohasínat svíce stejně jako touhy tří žen. V nejmenší roli podává nejvýraznější výkon L. Štěpánková, ale ani M. Málková neusnula na vavřínech. A. Veldová herečkou velkých rolí však není. Nedokáže jim vdechnout emoce, které jsou v lidském životě bezpochyby na místě.

Tento styl inscenování divadelních textů by se možná hodil na jeviště bývalého Divadla Komedie, ale nikoliv na profilovou scénu ČR. O současném šéfovi činohry přestávám mít po tomto striptérském excesu dobré mínění. Většině diváků kolem mě připadal obnažený V. Javorský oplzlý a nechutný. Představitel Huga Pludka svým výkonem též nijak neoslnil. Nucená spolupráce s hledištěm byla na bodu mrazu. Režisér D. Pařízek si neuvědomuje, že pravidelné publikum Stavovského divadla je zvyklé na jiný typ inscenací. Po Králi Learovi tak přišlo další úchylné představení, které nebude mít dlouhého trvání.

Po strmém poklesu úrovně profilových inscenací činohry se opět objevilo dílo zcela nevídané. Neocitáme se totiž na louce, ale v kruté realitě dnešního zrychleného lidského života, jenž ten hmyzí bezpochyby připomíná. Povahy postav zůstávají stejné, pouze jsou převtěleny do typických profesí současnosti. Přestože jsem zastáncem úcty k takovým velikánům jako jsou bratři Čapkové, tak mi zde aktualizace vadila pouze v drobných detailech a část po přestávce mě dokonce mile pobavila. Herci si zde ztřeštěný teambuilding jako mravenci, nebo spíš zaměstnanci fast foodu, skutečně užívají.

Inscenace vymykající se z běžného dramaturgického standardu Divadla Rokoko posledních několika let. Dramatizace obsahovala všechny strhující okamžiky, ale i vtipné momenty z obsáhlého románu Květy Legátové. Scéna zůstává po celou dobu hry téměř nezměněna. Probíhají na ní jen drobné úpravy v souvislosti s výstavbou nové podlahy a jejím závěrečným zničením. Vybraná hudba, která se skládala jak z lidových, tak dramatických skladeb, byla působivá. Závěr byl však na můj vkus až příliš rychlý a nesrozumitelný. Celému představení dominují výkony E. Pacolákové, V. Fridricha a O. Víznera.

V kontextu ostatní tvorby D. Špinara je tato inscenace vskutku v něčem odlišná. Režisér se totiž překvapivě nezaměřuje výhradně na co nejmodernější scénickou ambaláž, přestože se jedná v mnoha chvílích o kabaret, ale spíše na vytvoření zvrácených charakterů jednotlivých postav. Ty jsou součástí rozpadající se lidské společnosti, jež se neodvratně přibližuje ke svému konci. Depresivní druhá polovina, která se odehrává na prázdném "bílém" jevišti, pak zcela vybočuje ze standardního uvažování výše jmenovaného inscenátora. K solidnímu vyznění hry přispělo i obsazení V. Beneše a J. Pidrmanové.

Hlavním lákadlem zdejší inscenace je nejspíše osobnost H. Maciuchové. Ta ovšem, přestože má ke konci hry jeden opravdu strhující moment, působí povětšinou až příliš afektovaně. Proto zde hraje prim Jaromír Meduna. Antický spisovatel Eurípidés je v jeho podání skvěle manipulovatelnou loutkou s rozpolcenou osobností, ale také se sklonem k mnoha slastným neřestem. Děj graduje v Daňkově textu pozvolna a diváka udržuje v neustálém napětí. Přechází od odlehčenějších, humorných, situací k těm, které jsou náročnější na pochopení, ale zároveň bych je označil za myšlenkově hluboké a dojemné.

Proč by se mělo inscenovat i dnes dílo velikána kritického realismu? Pravděpodopně z důvodu přítomnosti nadčasových narážek, které se dají při důsledném režijním vedení vztáhnout speciálně v tomto případě k problematice svateb a dohazování. Na Jezerce vzniklo představení, které je věrné předloze, ale udržuje si přijatelný odstup od moderny. Umělci si tak mohou zařádit v typických šatech Gogolovy doby. Větší ambice než pobavení diváka titul bohužel nemá. Nejvíce energie k předání svého fraškového talentu měl opět R. Holub, vedle něj se se svými postavami dobře poprali i M. Taclík a M. Vladyka.

Již dlouho se mi v divadle nestalo, abych se při představení nudil do té míry, že bych se každých deset minut musel dívat na hodinky. Zde u mě však toto nutkání vyvolalo hned několik scén, v nichž aktéři pouze monotónně reprodukovali sáhodlouhé texty, čímž se z jejich výstupů vytratily jakékoliv emoce. Vyznění inscenace by tedy nesmírně pomohlo, kdyby se všechny zbytné dialogy výrazně proškrtaly. Výše uvedené negativní dojmy u mě ovšem umocnilo i několik stupidních nápadů pana režiséra včetně obsazení mužů do ženských rolí či navlečení herců do "plynových masek" při přesunu děje do archivu.

Kdyby oba účinkující projevili snahu a celou hru se naučili nazpaměť, nemusela by působit ve výsledku roztříštěně. Protagonisté stále pobíhají od jednoho portálu ke druhému, protože právě tam stojí židle, na nichž jsou položeny texty. Dramatické momenty ze života slavného spisovatele následně nemají tu správnou šťávu a jsou zbytečně statické. Zabíhání do přílišných podrobností je v tomto žánru též poněkud nepatřičné. Konec představení je hodně strmý a neočekávaný. Taťjana Medvecká si však představení zjevně užívá a vkládá do role celé své já. U jejího partnera tomu tak bohužel není.

Inscenace, která dokládá, že i opravdu skvělí herci dokáží rozehrát týmové představení. Inscenace postupně přecházela od vtipného kolotoče k velice vážným, až drastickým situacím ve 2. polovině. Scéna byla skvěle vymyšlena spolu s jejím závěrečným zdevastováním. Kostýmy byly současné. Využití hudebních nahrávek a jejich následné spojení s hereckými výkony bylo dobře vyladěno. Z herců byl nejlepší pan Viktor Preiss, který roli Dirigenta zvládl jak po komické, tak tragické stránce. Z dalších účinkujících zaujmou pánové Brousek, Kostka, Skopal, Čapka a Rímský, též paní Adamovská.

Obraty z původního textu byly tak humpolácky osekány, že se hra může stát pro neznalé obecenstvo téměř nesrozumitelnou. Scény s C. Slyem nebyly kupodivu všechny vypuštěny, ale ty co zůstaly, se příliš mísily s hlavní dějovou linií. Změna představitele titulní role vyvolala nejspíše další vlnu úprav, díky níž zmizel Kotek na vodítku či Štěpnička v dámských šatech. Bohužel zůstal Hortensio v rockovém hávu, ale také vulgární narážky. D. Matásek je mnohem přesvědčivější a krutější než I. Bareš. Kdyby titul vypadal alespoň takto již od premiéry, mohlo by se mu dostat méně negativních ohlasů.

Verše W. Shakespeara nabízejí při pozornější četbě skrytý význam i poselství každé hry. Když se ovšem tvůrci jako Daniel Špinar pustí do svých obvyklých klukovských hrátek, pak spáchají na autorově díle divadelní harakiri. Lucenzio najednou přijíždí se svým homosexuálním sluhou na dovču do Padovy, všichni nápadníci Bianky myslí na sex a Vincentio je chráněn bodyguardy. Zábavně vyzněla jen neformálnost Z. Hrušky, bezdomovce z Mantovy. Ať si každý říká co chce, ale jestli je potřeba vytvářet ''modernu'', má si inscenátor text sesmolit sám a renesanční klasiku radši nechat v šuplíku. (více v článku na blogu)

Na tomto představení je vidět, že klasické pojetí nezmůže vše. Scéna, která je na úrovni oblastního amatérského souboru, je celkově nevyužita a nehodna prken DnV. Kostýmy jsou sice klasické, ale v některých případech na hranici trapnosti. Píši zejména o J. Medunovi a O. Vlachovi. Nejlepší herecké výkony podávají A. Elsnerová, O. Brousek ml., L. Veselý i M. Novotný. Většina herců se však držela bezradné režie, která jejich postavy přenesla do záporných hodnot. Nejhorší výkon podal Marek Holý, který svým neustálým měněním hlasů a napodováním ničeho dokázal, že na toto jeviště rozhodně nepatří.

Příběh byl zasazen do rámce, v němž se stal J. Štěpnička v mnoha mužských rolích zároveň průvodcem dějem. Jeho výkon, především v roli chiromanta, patří bezpochyby k perlám na scéně Divadla Viola. Herecký projev J. Hány v hauptce tohoto titulu je příjemný, avšak neustále stejný. Nepřináší žádný nový pohled na komediální typ postav. Zcela opačně vyznělo umění D. Syslové, která role všemožných drben odehrála na výbornou. Dramatizace díla využívá brilantních citátů O. Wildea, původního děje a také pasáží posunující děj výrazně kupředu, jež jsou předčítány přímo z knihy.

V době světové premiéry této hry recenze kritizovaly především její přemrštěnou stopáž, která tehdy dosahovala více jak tří hodin. Tento nedostatek, jenž je umocněn absencí výraznějšího dějového oblouku, lze vypozorovat rovněž v české verzi, byť došlo patrně k prokrácení původního textu. Přesto jsem se i já v množství dialogů i monologů, které děj nikterak neposouvají, poměrně často ztrácel. Mezi herci nejvíce zaujme R. Holub v roli vybočující z jeho zažitého komediálního typu. Zbylé postavy jsou jejich představiteli ztvárněny spíše rutinně, což neplatí snad jen pro závěrečný výstup J. Hány.