Vladimír10

Jako již poněkolikáté musím zmínit, že takto převulgarizovaná jevištní adaptace nepatří na prkna žádného prestižního divadla. Nehodila by se snad ani do avantgardních divadel. Po herecké stránce není představení též žádným zázrakem. Všichni účinkující přehrávají ostošest. Extrémem je však odporné neherectví R. Kalvody, S. Lehkého a překvapivě i V. Fridricha. Dle ostatních komentářů nejspíš nejsem zrovna nejvhodnějším divákem pro tento typ inscenací, ale zase nejsem zas takový sprosťák jako autorská dvojice Janků-Svojtka, která většinu svých dramatizací obohacuje o ony nepoživatelné vulgarismy.

Nevkusná režijní exhibice, která před zraky diváků svévolně ničí krásné operní árie Bedřicha Smetany. Samotná autorská hra má prakticky nulový dějový oblouk. Sloučením všech oper do jednoho příběhu byl vytvořen naprosto nepoživatelný paskvil, jenž byl opepřen lacinými songy trapného I. Hlase, chcete-li S. Hlase. Horší scénu jsem snad ještě nikdy neviděl. Skládala se jen z Čertovy stěny, kterou vůbec nepřipomínala, trávníčku a do očí bijícího čínského nápisu The Greatest Hits. Avšak jedna z replik H. Bora je více než pravdivá, a to že divadlo s některými rekvizitami hraje již čtvrtou inscenaci.

Šéfdramaturgovi se podařilo najít ten možná nejhorší typ tragikomického textu, ve kterém se snoubí nudnost s nevkusností a vulgarita s trapností. Ve chvílích, kdy již režisér nevěděl, co udělat s postavami dál, uchyloval se k nesnesitelným homosexuálním a křečovitým polohám. Herectví P. Baťka a V. Jílka je především kvůli tomu vskutku nesnesitelné. Scénograf si vůbec neuvědomil, že by měl zakrýt technické zázemí a nechal nesnesitelnou scénu s diskokoulemi a televizory nedokončenou. T. Töpferovi se tak díkybohu nepovedlo předběhnout Národní divadlo s kvalitní inscenací Levinovy hry.

Něco tak stupidního a podbízivého se nemělo na veřejnoprávním jevišti vůbec objevit. Do vulgárního libreta bylo bezmyšlenkovitě naflákáno větší než malé množství písní skupiny Lucie, které vůbec nesouvisely s probíhajícím dějem. Ten je ke všemu obohacen o trapný improvizovaný výstup P. Lišky. Kdysi tak proslulá hudební scéna se bohužel stále přibližuje ke komerční produkci typu TV Nova. Povrchně napsané postavy rodičů, dělající z jejich představitelů totální vymaštěnce, jí navíc dělají mezi řádky reklamu na nekonečné seriály. Jediným, co se dá pochválit, je scéna s létající B. Polákovou.

Verše W. Shakespeara nabízejí při pozornější četbě skrytý význam i poselství každé hry. Když se ovšem tvůrci jako Daniel Špinar pustí do svých obvyklých klukovských hrátek, pak spáchají na autorově díle divadelní harakiri. Lucenzio najednou přijíždí se svým homosexuálním sluhou na dovču do Padovy, všichni nápadníci Bianky myslí na sex a Vincentio je chráněn bodyguardy. Zábavně vyzněla jen neformálnost Z. Hrušky, bezdomovce z Mantovy. Ať si každý říká co chce, ale jestli je potřeba vytvářet ''modernu'', má si inscenátor text sesmolit sám a renesanční klasiku radši nechat v šuplíku. (více v článku na blogu)

Hra Večer tříkrálový je moje srdeční záležitost a proto nesnáším, když z ní někdo udělá takový paskvil jako právě maďarská režisérka E. Eszenyi. Připravila totiž nedotaženou modernizaci textu, který má svoji sílu jen v klasickém zpracování. Herci se potácí v nevzhledných kostýmech po uboze vyhlížející scéně s přihlouplými vtípky na jazyku a úmornou snahou zaujmout diváka alespoň svými trenýrkami a písněmi, které zcela postrádají melodii. Za vrchol ubožáctví pak považuji zprznění jedné z nejlépe napsaných shakespearovských postav, Malvolia, jenž snad měl být parodií na A. Hitlera a V. Klause.

Původní Brechtovo drama se odehrává v letech 1624 až 1636, tj. v době, kdy zuřila třicetiletá válka. Jedná se tedy o smyšlený příběh zasazený do reálných historických událostí, které jsou důležité i pro naše národní dějiny. Z tohoto konceptu ovšem nezůstalo ve zdejší inscenaci v podstatě vůbec nic. Režisér děj zasadil do divného bezčasí, doplnil jej zcela nepochopitelně kulisami připomínajícími americký western a text obohatil přemírou bezúčelných vulgarismů či stupidních odrhovaček, které byly často zpívány v němčině. Pozitivně lze hodnotit snad jen obsazení E. Salzmannové do titulní role. (více v článku na blogu)

Vnést na jeviště takto stupidní hru, jenž je doslova prošpikována laciným "humorem" čtvrté cenové kategorie, může snad jen osoba, která daný text sama stvořila. Nikdo jiný by totiž neriskoval prestiž svého divadla uvedením podobně pokleslého kousku, jenž je navíc hrán ve značně primitivní scénografii složené z barevné stěny, starých židlí a podobně ošuntělého stolu. S velkým sebezapřením jsem nakonec v sále vydržel až do děkovačky překvapen tím, jaké lascivnosti dokážou publikum rozesmát. Já však obyčejné nadávání či souložení na mnoho různých způsobů za dobrou zábavu rozhodně nepovažuji.

Naprosto sebestředné a režijně příšerné zpracování Krále Leara. Jestli se ještě tento paskvil dá tak nazývat. Scéna, která se skládala z divného plaveckého bazénu, byla příšerná. Stejně jako kostýmy Jany Prekové, kterou nepovažuji za kostýmní návrhářku, když dokáže herce vysvléknout do plavek a spodního prádla. Hudba Aleše Březiny se mi v inscenaci nelíbila. Zhudebnění některých monologů nemělo především v 2. polovině své opodstatnění. Tedy závěrem, jestli milujete nebesa Nebeského, je tahle hovadina přesně pro vás. Jestli však očekáváte WS, budete hodně pobouřeni hlavně nahým Prachařem.

Tento styl inscenování divadelních textů by se možná hodil na jeviště bývalého Divadla Komedie, ale nikoliv na profilovou scénu ČR. O současném šéfovi činohry přestávám mít po tomto striptérském excesu dobré mínění. Většině diváků kolem mě připadal obnažený V. Javorský oplzlý a nechutný. Představitel Huga Pludka svým výkonem též nijak neoslnil. Nucená spolupráce s hledištěm byla na bodu mrazu. Režisér D. Pařízek si neuvědomuje, že pravidelné publikum Stavovského divadla je zvyklé na jiný typ inscenací. Po Králi Learovi tak přišlo další úchylné představení, které nebude mít dlouhého trvání.

Astronomické rozměry nebesky hulvátské představivosti režiséra se opět projevily v plném rozsahu. Moliérův Tartuffe je doslova masakrován motorovou pilou. Záměr je jasný, provrtat několik děr do textu, aby sdělení i myšlenkové hodnoty šly do háje. Původní překlad je stmelen několika rádoby směšnými výstupy, které obohacují hru mj. o náznaky homosexuálního análního i normálního sexu. Písně napsané speciálně pro zdejší zpracování mají dobrou hudbu, ale to je asi tak jediné, co se na nich dá pochválit. Herectví a zpěv je u všech zúčastněných, snad kromě V. Postráneckého, na hranici šmíráctví.

Zabít genia loci divadla se autorovi a inscenátorům povedlo s přehledem. Něco tak stupidně vulgárního jsem už dlouho neviděl, jelikož jsem se ocitl v prapodivných končinách zcela neukočírovaného exhibicionismu. Koho, sakra, zajímá úplně nahý herec, jenž se promenáduje po jevišti pokrytý vrstvou pěny na holení, která zakrývá jeho genitálie? Odpověď zní, že nikoho. Většina diváků pak odcházela z představení s pocitem, který se silně blížil příznakům ochabnutí dolního svěrače jícnu. Mladí bohémští umělci již evidentně nevidí přípustné hranice, přestože je jejich herectví na poměrně vysoké úrovni.

Pravděpodobně se nikdy nestanu dost dobrým konzumentem režijních výplodů tohoto typu. Herci se na jevišti pokoušeli zahrát to, co by se dalo nazvat perverzními orgiemi. Skrze několik výstupů, které ležely daleko za hranicí vkusu, ve mně všichni přítomní "umělci" vyvolali pocit absolutního zhnusení. Možná to byl záměr, jak zapůsobit na pubertální mladáž v publiku, ale pojídání výkalů či vyřvávání stovek vulgarismů během několika vteřin jsem v žádném divadle dosud nezažil. O to více se bohužel divím, jak česká kultura poklesla, když takto úchylné představení má více jak nadprůměrné hodnocení.

"Ještě než začneme, nechtěl by si se mnou někdo udělat selfíčko?" Již tato věta, kterou D. Matásek pronesl na začátku inscenace, předznamenává, že se tvůrci dopustí otevřeného znásilňování Moliérova textu. V dalších minutách je poté divák svědkem hloupého tlachání nad rádoby problémy naší civilizace nebo obohacování hry o vulgární gesta a výrazy. Vrcholem nevkusu se ale stalo promítání "banánu prostrčeného melounem" či "vymačkaného pomeranče" na televizorech uprostřed scény. V záplavě stupidních režijních nápadů pak skoro zapadly i ony moliérovské verše, které jsou jediným pozitivem inscenace.

Všechna udělená procenta jdou za V. Lazorčákovou, která jako jediná odvedla kvalitní hereckou práci, a to zejména v první části inscenace, v níž ztvárnila postavu Markétky. Zbytek viděného je tradiční přehlídkou ubohosti a stupidity v podání J. Friče, který se zjevně neštítí vůbec ničeho. Jedno z nejstarších českých jevišť tak bylo tentokrát svědkem přetvoření většiny Goethových figur v dělníky či kamioňáky. Vrcholem tvůrčí omezenosti se ovšem stalo navlečení Mefista do latexového overalu, ale i téměř úplné vysvlečení Jiřího Suchého z Tábora, který se následně promenádoval po scéně na vodítku. (více v článku na blogu)