Vladimír10

Příjemně pojatý retrospektivní kabaret, ve kterém se mísí tragické i komické chvíle z bohaté historie 20. století. Trojice herců je všestranně nadaná a dokáže ze svých rolí vykřesat maximum. Jaromír Meduna mě překvapil čistou hrou na housle. Jeho syn přidal k trubce kytaru a Berenika Kohoutová zvládá perfektně i složitější operetní árie. Parodované imitace Michala Davida nebo Lucie Bílé též nemají chybu. Přesným protikladem těchto momentů jsou mrazivé poetické vložky. Kratší spojováky, vyplněné trochou té teorie a doplněné o názorné ukázky, nejsou pro méně obeznámeného diváka vůbec na škodu.

Nejen prostitutky, orientální bordel, velkoměsto, socialistickou hospodu, komunistický byt, rockový koncert, polonahého Švandu a obří zlatou kouli jsem musel sledovat na tomto stupidním zpracování Tylova textu, které ho zcela zdegradovalo. Herectví všech aktérů bylo povětšinou neukočírované a u některých jedinců dokonce pod jejich obvyklým standardem. Pasáže zpívané vskutku originálně P. Motlochem a M. Borovou musí obtěžovat každý ušní bubínek, který alespoň trochu vnímá. V malých rolích vynikají pouze J. Hartl a V. Beneš. Nejvíce lituji rodiče, kteří na představení vezmou své malé ratolesti.

Dechberoucí herecký duel J. Bouškové a J. Štěpničky o rozpadu jednoho skomírajícího manželství vnesl na Novou scénu skutečné divadlo. První jmenovaná navíc předvádí výkon, který převyšuje její obvyklý komediální standard a ukazuje i jiné polohy jejího činoherního rejstříku. Kdyby byla lépe vybrána hudba, která iritovala svým provedením a doprovodnými slovy snad každého, kdo seděl v hledišti, mohl být zážitek ještě o něco intenzivnější. Upřímně též nepovažuji za nutné vyvyšovat hrací prostor nad samotné jeviště do jakési krychle a ubírat tak titulu zbytečně na jeho komorním charakteru.

Pesimistické cítění postav působí v představení dosti depresivně. Michal Dočekal nepojal Strýčka Váňu příliš zdařile, a proto mnoho diváků odcházelo z divadla poměrně znechuceno moderním pojetím. Lví podíl na tom má nevkusná scéna M. Chocholouška, který zde využil fragmentů rekvizit z Racka. Toto ve mně vyvolalo dojem, že Národní divadlo snad již nemá peníze na nákup nových dekorací. Hlavním cílem každého dějství bylo však vytvořit na jevišti co možná největší skladiště rozházených předmětů. Herecky nejvíce vyniká Igor Bareš. Velmi slušné výkony podali i M. Pechlát a F. Němec.

Zdejší verze slavného muzikálu na první pohled zaujme kvalitní choreografií, stepařskými čísly i solidními hereckými výkony. Ocenit zaslouží taktéž občasná spolupráce s publikem či nečekaná improvizace ze strany M. Písaříka. Trochu stranou zájmu tvůrců však zůstalo poměrně primitivní scénografické řešení hry doplněné mnohdy nevkusnými videoprojekcemi. Mezi herci zasluhují vyzdvihnout především L. Pečenka, B. Kotiš, ale i K. Tothová, která v roli Sugar zazářila, přestože na její nastudování měla pouze omezený čas. Pomyslnou třešničkou na dortu se poté stal krátký výstup L. Trojana a D. Klapky.

I po 14 letech uvádění tohoto klasického muzikálu si herci svoje role patřičně užívají a vkládají do nich stále své báječné herectví. Nejvíce mě zaujal Tomáš Töpfer v roli mlíkaře Tovjeho, který byl po právu za tuto roli oceněn Thálií. Z dalších zaujmou hlavně E. Balzerová a B. Mošnová, ale i M. Vávra a D. Klapka. Taneční i pěvecké výstupy byly opět velmi pěkné, jak je na Fidlovačce zvykem. Kostýmy S. Zimuly Hanákové se k prostředí židovského městečka nádherně hodí a dotvářejí atmosféru představení. O kvalitách tohoto muzikálu vypovídá i téměř nekonečný závěrečný potlesk ve stoje.

Milé posezení se dvěma rozvernými herečkami, jakými J. Boušková a B. Hrzánová bezpochyby jsou, je již samo o sobě zárukou kvality. Když je navíc k dispozici vynalézavý inscenátor, který dokáže sestavit program z mnoha romských povídek a písniček tak, aby se publikum ani na okamžik nenudilo, je patrně zaručen i úspěch. Pokud je ovšem hudba ke všem skladbám hrána živě M. Bihárym, který ji i přes svůj zrakový handicap dokáže interpretovat bez jediné chyby, tak si představení zaslouží, alespoň ode mě, vřelý divácký obdiv. Tím spíše mě udivilo, jak málo bylo hlediště Violy na mé repríze zaplněné.

Nemám rád inscenace, ve kterých se během dlouhé doby reprízování postupně vypěstuje tzv. humor za každou cenu. Neil Simon ve hře Vstupte! balancuje mezi smutkem z pominutí jevištní slávy a následným tragikomickým návratem k této profesi. Herci jako K. Heřmánek a Z. Žák bezpochyby mají dost talentu na to, aby na tomto prostoru podali bezchybné výkony. Nesměli by se však pouštět do nesrozumitelných úprav původního textu a nelogického vypuštění celého doktorského skeče v televizi. V porovnání s verzí DnV vychází tato pouze jako zpestření parných letních dnů. Žádný hlubší přesah bohužel nenabízí.

Jedna z nejhezčích inscenací ve zkušebně DnV s úchvatnými hereckými výkony všech účinkujících. Komorní zpracování této inscenaci prospělo, jelikož větší prostor Tanec smrti vůbec nepotřebuje. Kostýmy byly tradiční a dojemná hudební složka se k inscenačnímu tvaru hodila. Nejlepší herecký výkon podala H. Maciuchová, která postavu Alice zvládla jak po tragické, tak komické stránce. Jednoduchá scéna se třemi skříněmi, jedna patřící Alici, další Edgarova a třetí skříň nebyla ničí. Tato poslední skříň, byla jakýmsi otazníkem, který měl nejspíš znázorňovat promarněnost života.

Emocionálně pustý výcuc ze Strindbergova díla mě již po pár minutách úmorného pitvoření J. Schwarze a R. Fidlerové dovedl k názoru, že režisérka absolutně nepochopila charaktery hlavních postav. Civilně vyznělo jen herectví O. Víznera. Dramaturgyně z Alice a Edgara navíc vytvořila ploché figury, které po sobě neustále ječí, přestože v originálním textu jsou oba mistrně napsanými tichými intrikány. Do dvouhodinové stopáže byly vměstnány oba díly dramatu, což mělo za následek nepromyšlené škrty, kvůli kterým bylo dění po pauze, ještě k tomu v "originálním" jevištním uspořádání, zcela zmatečné.

Uvedením této hry vnesl M. Hein na pražské jeviště další skvost novodobé dramatické tvorby. Trefou do černého bylo i obsazení M. Táborského, který zahrál roli autistického profesora, s opravdovou noblesou. Zároveň se však vyvaroval jakéhokoliv karikování povahy podobných lidí. Přestože P. Nesvačilovou považuji spíše za komediální herečku, dokázala se i ona dobře naladit na notu tragikomického textu a svůj herecký projev patřičně přizpůsobila. Výsledkem této neobvyklé symbiózy se stal gradující příběh, za jehož vrchol považuji především scénu na banketu zakončenou působivým tancem obou aktérů.

Celkem povedená inscenace, místy jsem se dokonce i pobavil. Chválím velice pěkné rokokové kostýmy a to především Elmíry a Orgona, také živou hudbu na cembalo. Dále o scéně. Během představení se scéna hodně měnila a rušilo to celkový dojem, jednotlivé bloky se totiž pořád otáčely a přetáčely uvnitř s účinkujícími. Z herců bych vyzdvihl určitě pana Skopala, Zahálku a Vlacha, též paní Strykovou. Zásadní problém inscenace byl především v tom, že Lukáš Příkazký se do role Tartuffa vůbec nehodí a navíc jeho exhibicionistický striptýz ve 4. dějství byl nechutně trapný a nevkusný.

Astronomické rozměry nebesky hulvátské představivosti režiséra se opět projevily v plném rozsahu. Moliérův Tartuffe je doslova masakrován motorovou pilou. Záměr je jasný, provrtat několik děr do textu, aby sdělení i myšlenkové hodnoty šly do háje. Původní překlad je stmelen několika rádoby směšnými výstupy, které obohacují hru mj. o náznaky homosexuálního análního i normálního sexu. Písně napsané speciálně pro zdejší zpracování mají dobrou hudbu, ale to je asi tak jediné, co se na nich dá pochválit. Herectví a zpěv je u všech zúčastněných, snad kromě V. Postráneckého, na hranici šmíráctví.

Opět se jedná o typ komedie, na který jsem si v Divadle Na Fidlovačce již zvykl, a proto jsem se velmi přijemně pobavil. Velikou zásluhu na tom mají především nadprůměrné herecké výkony obou dam, ale i P. Rychlého a V. Svobody. Naopak nepřesvědčivý a místy i trapný herecký projev D. Háka kladný dojem o něco zhoršil. Režijně není představení nijak výrazné, ani aktualizované. Scénické zpracování je zajímavě barevně sladěno, ale i správně výškově koncipováno. Díky tomu je dobře vidět do všech částí dekorace. Moje kladné hodnocení však nedoporučuji číst divákům, kteří nemají rádi moderní frašky.

Zaběhlý komediální útvar o rozpadu manželství nemůže v laxním pojetí nijak výrazněji zaujmout. Některé situace nebyly režijně příliš zvládnuty. Patří mezi ně mj. masážní instruktáž Dany Morávkové či scény s polonahým R. Hrušínským. Také kvůli značně nelogickému závěru nemohu bohužel dát inscenaci vyšší ohodnocení. Pozitivní dojem však nakonec převládá. Vyzdvihnout by si zasloužili zejména J. Carda s jeho bezchybnou imitací L. de Funése a P. Pospíchal, který musel mít dobrou půl hodinu nasazeny obzvláště potupné kontaktní čočky, jež u něj pravděpodobně měly umocňovat pocit slepoty.

Bývalí herečtí kolegové z Národního divadla se opět setkali na sklonku své dlouhé kariéry na jevišti Violy a předvádějí zde mistrný um, který by jim mohl závidět leckterý elév činoherního kumštu. Jejich výkony jsou po třinácti letech uvádění plně soustředěné. V textu se nedá najít místo, které by nevzbuzovalo nějaké emoce, ať už tragikomický pláč či bujarý smích nad karetní hrou. Celá hra je navíc pozoruhodnou sondou do poměrně reálného života v domově seniorů, kde už lidé příliš nekomunikují a vytvářejí si své uzavřené světy. Jak J. Somrovi, tak B. Bohdanové patří dík za krásně prožitý večer.

Naprosto nesouhlasím s hodnocením uživatelů, kteří mohou dát tomuto báječnému představení podprůměrné hodnocení. Cowardův text je spíše pro citlivé povahy. Všichni účinkující podali skvělé výkony, ale jmenoval bych především Janu Štěpánkovou, která radostně naivní povahu Sarity Myrtlové zvládla ze všech úhlů. Velmi dobré jsou i D. Kolářová, M. Vančurová, C. Mayerová, G. Vránová a L. Švormová. Kratšími výstupy inscenaci zpestřují J. Šťastný a J. Kepka. Obdivuji též Janu Hlaváčovou, která má velkou odvahu se vrátit na herecká prkna Vinohrad. Nové vedení se svojí první inscenací uvedlo skvěle!