Vladimír10

Staré divadelní budovy nabízejí všemožná zákoutí, která divák bohužel nemá šanci vidět. Když se však otočí herci jiným směrem, k hledišti na jevišti, je nám nabídnuta podívaná, jež je pro vystupující denním chlebem. Tvůrci do děje nezapojili pouze rozhlehlé hlediště, ale i železnou oponu a technické zázemí. Jezerem se stala část orchestřiště. Žal a nenávist čechovovských postav, jimž dominují J. Dolanský, T. Medvecká a L. Mrkvička, tak rezonuje v ještě větším prostoru. Text hry je jistě nadčasový, ale nezaslouží si scénu a kostýmy, které až příliš připomínají ohyzdnou módu 21. století.

Zobrazení některých částí hry tzv. před oponou, v našem moderním světě, mělo snad naznačit rozpolcenost osobnosti Radúza ke konci představení. Jiný podstatnější význam však tato aktualizace neměla. Za chybu považuji též to, že mnoho pro děj důležitých okamžiků se odehrává v odlehlých částech jeviště a mnoho účinkujících mělo problém s ukřičením takového prostoru. Tímto vynikal zaskakující P. Pelzer, který nejen že neměl po dvou měsících precizně naučený text, ale též ho nesrozumitelně oddrmolil. Tajemné herectví nakonec předvedly jen J. Tesařová a P. Beretová. Orchestr byl špatně umístěn.

Stručně řečeno excelentní divadelní zážitek! Pouze mě mrzelo, že se obecenstvo rozdělilo na dvě poloviny. První část publika byla připravena na dojemné psychologické drama a snažení herců ocenila na konci představení potleskem ve stoje. Ovšem větší druhá polovina si snad myslela, že jde na komedii a pouze na jeviště nevěřícně koukala. Všichni účinkující předvedli strhující výkony. Vyzdvihl bych ale především Danielu Kolářovou a Luboše Veselého. Po scénické stránce je inscenace perfektně propracována. Temnou atmosféru jí dodávají projekce polární záře a pochmurně dramatická hudba.

Nepochopil jsem, proč si DNF vybralo jednu z nejhorších Simonových komedií, ve které bych dobrý humor hledal jako jehlu v kupce sena. Celkový dojem z představení nakonec vytáhlo režijní vedení P. Šimáka, který se pokusil o zpestření nudného textu. První půlka představení se mi tedy poměrně líbila a chvílemi jsem se i pobavil. Ve druhé polovině se na mě začalo hrnout nedůstojné a přehrávané herectví M. Kužela, ale především trapné R. Krninské. Ale policisté byli na scéně naštěstí jen chvilku! Z herců mě zaujali O. Brousek, D. Rous a P. Nečas. Nejzajímavější byly ale výstupy Milana Kačmarčíka.

Pitoreskní korumpovatelné figurky Gogolovy komedie nastavují zrcadlo těm dnešním, téměř nijak neproměněným. Svým nesmrtelným komediálním talentem válcuje všechny M. Donutil, který opět přizpůsobuje svoji roli i současné politické situaci. Za zmínku stojí rovněž výjimečné výkony M. Pechláta, J. Bouškové a J. Hartla. Příjemné zpestření představuje velmi krátký výstup Luby Skořepové a Miloše Nesvadby. Pankáč S. Rašilova se již naštěstí v průběhu uvádění zmenšil, ale některé trapné kostýmy se bohužel změnit nedají. Zasazení děje do 70. let minulého století nemělo však své jasné opodstatnění.

Přestože se vyznění mnoha komediálních situací v průběhu uvádění výrazně zlepšilo, nemohu to samé napsat o pátém dějství, které celou inscenaci kvalitativně sráží. Zbytečné vulgarity, hejtman v červených trenýrkách či Chlestakov projíždějící po jevišti pod sprškou vystřelovacích konfet působí přinejmenším nemístně. První čtyři akty se těmito nedostatky naštěstí nevyznačují, neboť nechávají vyniknout především Gogolovu textu. Herecky nejvíce zaujmou J. Maryško, V. Javořík a J. Krafka. Aleš Procházka podává taktéž solidní výkon, i když některé repliky působí v jeho podání až příliš afektovaně.

Jedna z nejlepších inscenací ND v současnosti. Scénické řešení bylo velice složité, ale zajímavé. Odstranění hrany jeviště a snížení orchestřiště, ve kterém bylo vězení, na úroveň hlediště, přiblížilo herce k divákovi. Hlavní scéna byla též velice dobře zpracována. Pěkná hudební složka a tradičně netradiční kostýmy dodávaly inscenaci ten správný tvar. Z herců zaujmou především paní Janžurová a Preissová, též pánové Krajčo, Štěpnička, Mrkvička a Prachař. Spolupráce pana Prachaře s několika diváky v 1. řadě na konci 1. půlky byla velice zajímavou vložkou (diváci mávali vlaječkami).

Padouchem, jenž se jen tak nevidí, by se měl stát představitel každého Richarda v jakékoliv inscenaci tohoto díla. Jiří Langmajer v tomto ohledu nesahá svému předchůdci z Národního divadla, R. Krajčovi, ani po kotníky, protože se chová spíše jako umanuté děcko, které křičí, když každý nevyplní to, co chce. Fenomenální, až hororový, um dokázali předvést K. Issová, ale i K. Dobrý, K. Halbich a P. Nečas, kteří by se na titulní roli hodili mnohem více. Režírující M. Huba hru přijatelně zkrátil a doplnil ji výstupy, které vycházejí z Richardových vzpomínek a připomínají klíčové repliky.

Královna tragikomického divadla S. Stašová se na jevišti ocitá opět v jiné, ale přesto dechberoucí roli. Veškeré repliky rázné Anny Magnani se proměňují skrz hereččina ústa v zážitek vskutku nevídaný. Kvanta italských slov zvládá s přehledem pustit do hlediště s typickým přizvukem. Její monology proto patří k tomu nejzdařilejšímu. Hra dává velký prostor i O. Víznerovi, který se snaží držet se svou kolegyní krok, a stává se tak oddaným jevištním partnerem. Aktéři si hru užívají též v obnoveném nastudování agentury Harlekýn. Jejich snažení tak postupně dozrálo takřka k naprosté dokonalosti.

Byť si divadlo vybralo hru o vícenásobném vrahovi, mohlo být na jevišti přeci jen o něco méně násilí, prostitutek, sexu, drog a zvratek. Zhnusení z těchto elementů se proto po více jak dvou hodinách přeneslo do zhnusení z celé inscenace. Nevím, zdali to byl záměr, ale pokud ano, byl naplněn beze zbytku. Jediným důvodem, proč zajít na tento kus, tedy zůstaly pouze výborné herecké výkony K. M. Fialové a N. Horákové. Vyloženě trapně naopak vyzněla scéna, v níž Zucco zavraždil pubertálního chlapce ve žluté teplákové soupravě, který byl zcela nepochopitelně ztvárněn S. Lehkým.

Neokázale zpracovaná hra stojí a padá především s výkony O. Brouska, T. Töpfera a P. Kostky. Zcela nepřirozeně však vyznívá celkový herecký projev Dagmar Havlové. Ta si je bohužel až příliš vědoma své popularity a stojí jako obvykle při děkovačce v samém středu, čímž naprosto nehorázně upozaďuje důležitější postavu Leona, která narozdíl od její téměř neopustí jeviště. Dramaturg přistupoval k textu příliš pietně. Některé menší postavy či nepodstatné scény vyznívají do prázdna. Výsledkem je pak značně přepísknutá stopáž první poloviny, která se bezmála přiblížila dvěma hodinám.

Každá dramatizace, která je inscenována podruhé, se musí nutně obávat srovnání se zpracováním prvním. To patří ke klenotům tvorby ND s vynikajícími výkony J. Vinkláře, J. Somra či B. Rösnera. Na Fidlovačce se snažili titul pojmout minimalisticky. Hraje se totiž na prázdném jevišti, na němž je všemožně přeskupováno mnoho dřevěných lavic. Již tento režijní záměr hře neprospěl a škrty v replikách, ploché pojetí některých figur nebo přílišný optimismus ho jen prohloubily. Jestliže v původní inscenaci M. Krobota podávali všichni dechberoucí výkony, zde výrazněji zaujme jen L. Županič a M. Randová.

Přestože je titul uváděn již šestou sezónu, na jeho "kvalitě" se množství repríz stále neprojevilo. Za problematické považuji především obsazení hostující T. Bebarové do jedné ze stěžejních rolí. Dotyčná totiž charakter své postavy zploštila natolik, že v jejím podání působí chůva pouze jako uchechtaná drbna utápějící se v alkoholu. Podobně nepříjemný dojem jsem ovšem měl i z nepřirozeného výkonu S. Rojkové. Nemístně však působí také rádoby humorné a sexistické narážky zakomponované do bytostně tragického textu či přílišný patos, který prýští jak z některých herců, tak z hudebního podkresu.

Síla této inscenace je především v jejím scénickém aranžmá a dobře stylizovaných choreografiích. Dvojice režisérů si však vylámala zuby na tom, že obsadila proti typu většinu rolí kromě ústřední dvojice veronských milenců. Asi proto vyznívá výkon T. Voříškové a J. Sklenáře nejpřirozeněji. Dalším zádrhelem je nevyrovnanost obou částí představení. Zatímco v té první se inscenátoři snaží o přílišnou aktualizaci a z mladých kavalírů vytváří soudobé feťáky, tak po přestávce přijde zvrat a veškeré dění je bráno mnohem vážněji. Právě díky druhé polovině se tento titul nestal jedním velkým propadákem.

Autor servíruje divákovi svoji přesně vystavěnou představu o tom, jak by asi politika vypadala, kdyby se dokázali státníci dohodnout. Každá z postav hry zastupuje jiný temperament. Mezi všemi však stojí na výši flegmatický císař A. Procházky, který skvěle využívá celý svůj činoherní rejstřík, aby dokázal vystihnout nejenom nerozhodnost, ale též dětinskou naivitu své figury. Stále solidní herecký um předvádějí rovněž Z. Dolanský a J. Vlasák. Inscenační tým v čele s O. Zajícem se naštěstí nedopustil téměř žádných přehmatů a hra byla nazkoušena v klasickém duchu, tj. přesně tak, jak byla napsána.

Židovský holocaust nenechává lidské city chladné ani 70 let po smrti Hitlera. V příběhu je evropské válečné dění sledováno dvěma povahově rozdílnými ženami, které však žijí až za velkou louží. Úctyhodně se figur ujaly nejen Zuzana Bydžovská a Hana Maciuchová, ale překvapivě i jejich mladičká kolegyňka S. Rojková. Přestože v jiných inscenacích se mi zdála dosti nevýrazná, zde byla vskutku nepřehlédnutelná. Spolupráce s takovými divadelními osobnostmi jí jistě napomohla k vypilování jejího herectví. Text si pohrává s myšlením diváka a promlouvá k němu svými veselými, ale také vážnými tóny.

Klasicky zpracovaná tragédie z ruského prostředí, ve které jsou herecké výkony výborně sladěny s vizuální stránkou. Jednoduché scénické řešení inscenaci pouze přidalo. Plátno s promítajícími se oblaky bylo dobře sladěno jak s osvícením scény, tak s dobovými kostýmy. Hudba, kterou vytvářeli členové jakéhosi vojenského mužského pěveckého sboru, byla složena z různorodých ruských písní. Excelentní herecký výkon podává opět Veronika Kubařová, ale i její partneři Martin Písařík a Tomáš Novotný. Z herců v menších rolích zaujmou J. Klem a J. Schwarz, ale i E. Pacoláková.

Vytvořit představení plné laciného humoru jen proto, abych do něj mohl zakomponovat jednu opravdu pěknou skladbu, tj. Kdykoliv kdekoliv známou ze seriálu České televize Život je p(l)es, je krokem vskutku neuváženým. Tato píseň bohužel vůbec nesouvisí s tím, co se na jevišti děje ve zbytku času. Životem otrávené blanické rytíře totiž navštíví nejen Felix Holzmann, jenž je nevěrohodně imitován D. Šírem, ale také dealer Gripenů či "moderní" česká děvčata. Hlavní zápletka, která se točí převážně kolem milostného vzplanutí sedmdesátiletého rytíře ke dvacetileté studentce, vyznívá rovněž trapně.