Vladimír10

Obávám se, že tato pašijová hra se nestala tím pravým ořechovým pro pravidelné publikum Divadla v Dlouhé. Inscenačně se však jedná o malý skvost, který zajímavě pracuje i s obtížnými postavami Marienek. Vpravdě mysteriózní umění předvádí M. Táborský a M. Zimová, jejíž uhranutá Blandina a její následné psychické proměny neztrácejí nic na síle ani v průběhu dalších repríz. Komediální chvíle vnáší do hry Jan Vondráček. Některé dílčí prvky, mezi které patří Mickey Mouse, svítící mlýn či bezdomovkyně A. Mankabéna, ubírají ovšem hororovému rázu příběhu mnoho z jeho tragické morbidnosti.

Představení, které stojí za zhlédnutí pouze v případě, že se chcete královsky pobavit a vychutnat si herectví Miroslava Donutila. Určitý typ inscenací, mezi které patří i tento titul, se však nedá hrát skoro dvacet let! Ale přesto obdivuji Truffaldina, že ho toto představení i po 500. repríze stále ještě baví. Některé vtipy se již tak ohrály, že se je inscenátoři snaží zpestřit vulgárními posunky a narážkami, což ve většině případů neprospívá celku. Charisma si dokázali udržet především M. Donutil, F. Rajmont a P. Pelzer. Až na některé drobnosti, se mi tak inscenace líbila i v roce 2012.

Přestože se jedná o vzorově zpracovanou inscenaci, text rozhodně nepovažuji za brilantní. Jestli se tyto smluvní postupy praktikují ve Velké Británii, tak prosím. Ale s něčím podobným jsem se vskutku v České republice nesetkal. Já osobně bych podal výpověď hned na počátku takovéto nevkusné buzerace, i s tou vyhlídkou, že bych nenašel jiné zaměstnání. Člověk by si měl přece udržet alespoň elementární míru hrdosti. Dějově je tedy samotná hra téměř nereálná. Obě herečky ovšem podávají velmi dobré výkony. D. Černá aroganci nadřízené vystihla výborně, ale více se mi líbila J. Stryková.

Bulvární inscenace s přidanými töpferovskými fórky již vtrhla i na prkna Vinohrad. Režisér obsadil do ústředních rolí přeběhlíky z Fidlovačky a členům původního souboru vybral figury, jimiž pouze věrně slouží své domovské scéně. Tak odsunul na druhou kolej např. bezchybného J. Satoranského, M. Zahálku či J. Medunu. Nově přivedené posily však plní bez námitek zadání. Jsme proto po celé první dějství svědky trapného rozšlapávání ořechů. Dále je zde polibkuchtivá Charlotta či úchylný Isidor. Kreace T. Bebarové, V. Jílka a M. Holého hru značně shazují. Herectví V. Preisse je ovšem úctyhodné.

Děti, ač se to může zdát, nejsou převažující diváckou skupinou této inscenace. V zákoutích Pratchettova textu nalézají svá mladá léta především jejich rodiče. Proč by se jinak dětsky rozverná Ježčí píseň stávala v jejich uších sondou do zcela jiné oblasti života? Udržet představení v pevném tvaru po více jak jedno desetiletí je úkol hodný režijního mistra. Všichni aktéři své role přesto stále kvalitně naplňují. Všudypřítomnou komickou magii upevňují výkony T. Turka, J. Pokorné i M. Táborského. V nejobtížnější poloze se ocitá však M. Hanuš, který se nedobrovolně stává roztomilým liliputem.

Hra, která neurazí, ale ani nenadchne. V této době takový slušný režijní nadprůměr Ivana Rajmonta. Nijak složitá scéna, která byla složena ze čtyř židlí v rozích jeviště, které bylo potaženo červenou tapetou. Zajímavé bylo využití červených světel a mikrofonů. Kostýmy odpovídaly typu hry. Z herců podal nejlepší výkon Jan Hartl, který dokázal roli Hoedera dotáhnout do tragického konce. Z dalších herců zaujmou především pánové Pyško a  Kačer, též paní Salzmannová a Podzimková. Naopak herectví hostujícího Petra Buchty bylo příliš křečovité a zcela jednoznačně nejhorší.

Vnést na jeviště takto stupidní hru, jenž je doslova prošpikována laciným "humorem" čtvrté cenové kategorie, může snad jen osoba, která daný text sama stvořila. Nikdo jiný by totiž neriskoval prestiž svého divadla uvedením podobně pokleslého kousku, jenž je navíc hrán ve značně primitivní scénografii složené z barevné stěny, starých židlí a podobně ošuntělého stolu. S velkým sebezapřením jsem nakonec v sále vydržel až do děkovačky překvapen tím, jaké lascivnosti dokážou publikum rozesmát. Já však obyčejné nadávání či souložení na mnoho různých způsobů za dobrou zábavu rozhodně nepovažuji.

Též nechápu, že se tato inscenace tolik divákům líbí. Nedokážu si vysvětlit, proč divadlo stáhlo plánovanou derniéru a inscenaci i nadále uvádí. Děj je vleklý a nezáživný, ani skvělé herecké výkony pana Němce a paní Preissové hru nezachránily. Nemluvě o naprosto zbytečných vulgarismech, bez kterých by se podle mě představení obešlo. Herecký výkon Kateřiny Burianové byl v některých místech až trapný. Ale abych jen nekritizoval, velice mě zaujalo využití otáčivého kola, na němž byl umístěn dům Westonových a díky němuž byl mnohem snazší přechod mezi jednotlivými dějišti.

Mnou zhlédnutá repríza byla bezpochyby atypická díky zranění Nadi Konvalinkové. Herečka celé představení odehrála na invalidním vozíku s nečekaně velkým nasazením pro všechny jí přidělené role. Občas však vypadala zmateně a nevěděla, co má zrovna hrát. To vše ale přičítám na vrub neobvyklosti situace. Její kolegové se snažili daným okolnostem maximálně přizpůsobit. Ve výsledku tak působili jako mimořádně sehraný trojlístek. Svým umírněným herectvím v hlavní roli mě mile překvapila Lilian Malkina. V takovéto vážnější poloze jsem ji dosud neviděl. Dostalo se mi tak opravdu nevšedního zážitku.

Díky Josefu Somrovi se stalo toto scénické čtení dechberoucím divadelním zážitkem. Našel pointu textu, kterou podtrhl perfektní kadencí. Objevil místa, v nichž je potřeba diváka znovu vtáhnout do děje správným zvýšením hlasu. Jeho mistrovství je zkrátka nezapomenutelné. Marek Holý si na menším prostoru bohatě vystačil, protože byl jako obvykle nemastný neslaný. Se svým projevem se však udržel výjimečně nad dobrým průměrem. Souhra obou účinkujících se projevila především v nejmrazivějších obrazech Hemingwayova textu. Expresivní důraz na smrt a krvelačnost doléhá na diváky z každého slova.

Poměrně zdlouhavá adaptace rozsáhlého románu je v představení přehlušena inscenačním zpracováním. Za zmínku stojí především scéna. Snímací stůl, na němž účinkující kreslí různé obrazce související s dějem, jenž se následně promítají na plátnu, dodává ději surreálnou atmosféru. Využití barevných světel v jarmarečních pasážích na mě však působilo rušivým dojmem. Inscenátoři si mohli s jednotlivými pasážemi ovšem více pohrát a většinu z nich i seškrtat. Pro některé diváky je pak titul příliš nudný a nedokáží pochopit jeho podstatu. Mezi herci vynikají J. Smutná, J. Schwarz a E. Pacoláková.