Vladimír10

V období premiéry této činoherní inscenace jsem se musel koukat na mnoho propagačních a komerčně vyzývavých plakátů, které vyvolaly můj úděs na první pohled. Mnou byla tedy očekávána třeskutá bulvární podívaná pro široké masy diváků nekonečných seriálů. Proto mě hra celkově, až na rozpačitý úvodní výstup, velmi mile překvapila. Humor byl ve spoustě případů na poměrně vysoké úrovni a textové obraty nutily diváka alespoň trochu nad obsahem textu přemýšlet. U tohoto kusu záleží dost na tom, jaké chytíte alternace. Mezi vyrovnanými komediálními výkony byl nejvýraznější Václav Vydra.

Uvažování autorovo je Wilsonem pojato jako rej veselých šašků, kteří se ženou za svými nesplnitelnými touhami, mezi které patří i nezískatelná nesmrtelnost. Všechny podřadné figurky jsou imaginárně ovládány tajemným mužem s hůlkou. Vše je umocněno pestrou hrou s barevnými světly a hudbou. Herci se přizpůsobili novému způsobu inscenování excelentně. Téměř všichni dodržují přesně zadané pohybové kreace. Menší problémy s přizpůsobením jsem zaznamenal pouze u M. Donutila a P. Pelzera. Nejvíce charismatická je bezpochyby Soňa Červená, jejíž závěrečný monolog je dojemnou třešničkou na dortu.

Trendy současného divadla tvůrcům velí, že by neměli používat doslovné dekorace i přílišnou okázalost. Principál Divadla Na Jezerce J. Hrušínský se na toto vůbec neohlížel a vytvořil inscenaci tak, jak se divadlo dělalo před mnoha lety. Jedná se však o příjemné osvěžení k dnešním, někdy až příliš moderním, adaptacím textů W. Shakespeara. Celé snažení je doplněno skvělým komediálním umem R. Holuba, Z. Hrušky a B. Kodetové. Do očí bijící nedokonalostí je ovšem nevhodně vybraná árie z opery Orfeus a Eurydika zpívaná kontratenoristou, kterou se zde pokouší interpretovat dvě mladé dámy.

Hra Večer tříkrálový je moje srdeční záležitost a proto nesnáším, když z ní někdo udělá takový paskvil jako právě maďarská režisérka E. Eszenyi. Připravila totiž nedotaženou modernizaci textu, který má svoji sílu jen v klasickém zpracování. Herci se potácí v nevzhledných kostýmech po uboze vyhlížející scéně s přihlouplými vtípky na jazyku a úmornou snahou zaujmout diváka alespoň svými trenýrkami a písněmi, které zcela postrádají melodii. Za vrchol ubožáctví pak považuji zprznění jedné z nejlépe napsaných shakespearovských postav, Malvolia, jenž snad měl být parodií na A. Hitlera a V. Klause.

07. 04. 2024, 18:00, alt. Janota, Rymeš, Navrátilová, Skálová, Halámek, Ressler, Sedláčková, Horňáková, Pekar, Širila, Kratochvílová, Sagher

Kdyby se všichni diváci v průběhu představení směle vybavovali, jako postavy této hry na jevišti, nebylo by to asi aktérům dvakrát příjemné. V tomto ohledu je text pořádně nereálný. Dialogy jsou však zdařile vystavěné a nechybí jim šmrnc. Někteří čurdaři, jako např. V. Dubnička, nicméně tuto brilantnost neohroženě demolují svými domněle komickými exhibicemi. Hlavní zásluhu na tom, aby titul nezapadl do kategorie typických zájezdových fiasek, mají bezchybní V. Vydra a J. Boušková. Je vidět, že jejich věrohodná manželská sehranost má položené své hluboko položené základy v reálném životě.

Předvídatelný dějový oblouk a originalitu postrádající zápletka je u této hry nejpalčivějším problémem, se kterým si každý tvůrce musí poradit po svém. Zde si s úskalími textu poradili spíše než režisér někteří bravurní herci v čele se S. Stašovou, B. Polívkou a J. Dulavou. Mezi dalšími figurami, které mají šanci publikum zaujmout, jsou francouzský doktor a velšský pastor, u nichž jsou zádrhelem jejich nedostatky v našem jazyce. Zatímco C. Götz napodobuje přízvuk Francouzů více než přesvědčivě, tak příkladná česká artikulace zabraňuje J. Satoranskému, aby se jeho role stala komickou.

Poklidnou neuspěchanou atmosféru první republiky přijímá divák v této hře plnými doušky. Spojením několik povídek Karla Čapka se podařilo A. Goldflamovi vytvořit fungující a celistvý příběh. Rozhodně se nejedná o svéráznou adaptaci, nýbrž o klasické zpracování, které je však ozvláštněno o výjevy z posmrtného života hlavních hrdinů. Tradiční písňová a taneční čísla zpestřují průběh představení. Z herců si zaslouží pochvalu v první řadě Jiří Hána, který postavu dr. Klapky zvládl bravurně, i když měl k nazkoušení své role výrazně méně času. Výborní jsou i J. Vlasák, D. Batulková a H. Doulová.

Přehršel scén, které za sebou následují v rychlém sledu, způsobuje, že představení vypadá nepřehledně a roztříštěně. Marek Epstein se stal možná solidním autorem filmových scénářů, ale musí si předně uvědomit, že divadelní text má zcela jiné zákonitosti. Dalším problémem inscenace je nesourodé obsazení. Ačkoliv mnoho akterů hraje výborně, např. E. Pacoláková nebo J. Vlasák, tak jiní v čele s O. Víznerem a M. Kačmarčíkem jim jejich snažení s přehledem hatí. Hlavní hrdina v podání T. Novotného na mě jednoznačně nepůsobil dojmem drsňáka, a jeho agresivní chování proto vzbuzovalo spíše rozpaky.

Ačkoliv přistupuje J. Mikulášek k textu jako obvykle velmi nekompromisně, tak výsledek není zdaleka tak rozpačitý jako u inscenací v jeho domovském Divadle Na zábradlí. Zcela bílá dekorace v kombinaci s křiklavě barevnými kostýmy vytváří totiž pomyslný rámec, do něhož může být zakomponován téměř nereálný příběh. S pomocí mnoha současných symbolů a narážek je ze surrealistické hry vytvořen nelítostný "preudokabaret", v němž děti bez skrupulí likvidují své rodiče. U J. Meduny a V. Lazorčákové navíc jejich ztvárnění dětské nevinnosti i zlotřilosti bezchybně dotváří změny hlasových poloh.

Předně mě velmi překvapilo, že si Aleš Procházka zahrál v této inscenaci též svoji nezapomenutelnou dabingovou roli Severuse Snapea. Do příběhu tuneláře Viktora K. bylo však zakomponováno vše, co inscenátory napadlo. Na jevišti se proto setkáme s Hermionou Grangerovou, Václavem Moravcem, Barackem Obamou, Janem Husem či svatým Václavem. Tyto postavy byly do textu vkusně zakomponovány, ale o jiných se to říci nedá. Inscenace tak kolísá mezi velmi dobrou komedií a mírně trapnou estrádou. Nejlepší výkon podává A. Procházka. Nepoživatelné herectví předvádí jen V. Janků.

Za omamného zvuku smyčcových nástrojů se v ambaláži modrých světel vyjevují trápení několika lidských bytostí, které postupně ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Karikatury jejich povah jsou především J. Vondráčkem a V. Lazorčákovou dovedeny k naprosté dokonalosti. Hostující H. Čermáková dostala velký prostor pro předvedení svého talentu i pražskému publiku. Netvrdím, že neodvedla solidní práci, ale mnohé z jejích delších monologů se příliš uchylovaly k nekontrolovatelné hysterii. Avšak její uvěřitelná proměna z přívětivé tetičky do bezcitné macechy byla ztvárněna více než dokonale.

Srovnat současnou agenturní inscenaci s verzí vinohradského divadla bohužel nemohu. I přesto si myslím, že celý titul stojí na výborném herectví V. Vydry a kdyby byla jeho role přeobsazena, rozhodně by již za návštěvu nestál. Jeho komediální talent nejvíce souzní s těmi, kdo si zahráli i v původním představení, M. Zahálkou a J. Malou. Naopak L. Hruška již zjevně neví, co by si do textu přidal, a tak se to na jevišti pomyslnými "voly" jen hemží. Záhrobní tématika byla režisérem R. Lipusem zpracována tak jemně, že kostlivci vylézající ze skříně nemohli polekat jediného diváka v hledišti.

Obsadit některé role mladými břídily nepovažuji za dobrý nápad. K. Lang, K. Šildová či V. Veselá se nedaly v některých chvílích vůbec poslouchat, jelikož v činoherních výstupech se za každou replikou objevilo uchichtnutí, které bylo doprovázeno značným přehráváním. Tyto žabaře ovšem svým komediálním nasazením válcují v malé roli především V. Zavřel a M. Šteindler. Po všech uměleckých stránkách vyniká M. Absolonová. Zaujmou i J. Dulava, L. Olšovský, I. Chýlková a M. Sobotka. V textech písní je však znát hluboká pasivita překladatele, který dokázal najít k některým slovům pouze trapné rýmy. (více v článku na blogu)

Je jasné, že když se představení velmi dlouho nereprízuje a pak se najednou nasadí po třech měsících bez oprašovací zkoušky, jsou jednotliví aktéři poněkud mimo. Jeden si nepamatuje text a druhý vstoupí na scénu ve špatný okamžik. Kvalita inscenace je tak značně zkreslena. Takové okno, jaké měla D. Batulková při mé repríze, jsem vskutku ještě nezažil. Svým šarmem a precizně naučenými slovními obraty oslnily pouze E. Pacoláková a C. Mayerová. Hra samotná stojí na takových dvou rozdílných pólech, extrémně vulgárním a citově silném. Travestie V. Marka je ovšem na hranici vkusu.