Vladimír10

V první části je na přítomné diváky chrlen stupidní humor, který vzniká v postupně se hroutícím manželském svazku. O marginálním problému deníku vášnivého milování během třiceti let vztahu dokázal autor bezmyšlenkovitě tlachat téměř dvacet minut. Reakce publika byla ovšem k mému překvapení pozitivní. Po přestávce však přichází obrat o 360 stupňů. Z celé inscenace se stává nudná a jednotvárná podívaná, díky níž víčka i těch největších konzumentů tupých vtipů postupně klesají. Oba herci svůj text oddrmolili bez většího zápalu. Kdyby však určitý zájem projevili, mohl být výsledek možná lepší.

Ohraný typ zápletkových komedií o nevěře manželského páru se již inscenátorům evidentně nedaří zpracovat poutavě. Celému představení hodně přidávají na humoru O. Brousek a D. Batulková, kteří promlouvají do duše hlavním hrdinům. Samotná hra P. Nicholse není jímavá, ale ani příliš vtipná. Režie tomuto problému příliš neodpomohla, naopak ho znatelně prohloubila. Toto je znát i z reakcí publika, které k některým na první pohled zábavným situacím přistupuje chladně. Očividné rezervy v komediálním umu má M. Málková. Rada pro režiséry tedy zní, ať ji již do obdobných rolí neobsazují.

Řekl bych, že je tato inscenace Gogolovy grotesky v něčem zajímavější, ale také v mnohém trapnější než perfektní zpracování Divadla v Dlouhé. Někteří z účinkujících se již po mnoha reprízách uchylují k přílišné uřvanosti a přehrávání. Výklad Ichareva jako psychicky narušeného ruského inteligenta mi přišel poměrně neotřelý. Stejně jako ztvárnění této postavy Michalem Dlouhým. Ale i M. Písařík a J. Szymik dokáží pobavit. Mnohé režijní vtípky Petra Svojtky jsou ovšem nevkusné a do klasického příběhu se nehodí. Za všechny bych jmenoval pokreslení portrétu rodiny Glovových vulgárními obrázky.

Rytmus replik, které křičí svojí nadčasovostí, byl v Dlouhé patřičně rozpohybován, přestože se tvůrčí tým neuchyloval k trapným aktualizacím. Vhodně vybraný hráčský song z Polské krve se stal trefným motivem inscenace. Bujarý ruský temperament utužuje i přítomná vodka a matrjošky. Výjimečným komediálním umem se mohou herci pyšnit. Nosnými pilíři hry se staly výkony P. Tesaře, T. Turka a M. Táborského. Proměna Zamuchryškina ve figuru opačného pohlaví vnesla na jeviště ženský element, který byl však zcela postradatelný. Spolupráce s hledištěm zas napomohla odhalit Icharevovo karetní umění.

Další inscenace Divadla na Vinohradech, která diváka zaručeně pohladí po duši. Kostýmy byly klasické a k typu hry se více než hodily. Zajímavá scéna, vytvořená z posuvných bloků, napomáhala změnám mezi jednotlivými dějišti. Není proto divu, že se inscenace hraje již pět let. Nejlepší výkony podali Jan Šťastný a Jiří Dvořák. Dále vynikají J. Kepka, ale též Z. Adamovská a H. Maciuchová. Komická dvojice vznešených paní v podání Lucie Polišenské a Petry Hobzové též nebyla špatná. Přesto mě mrzí, že jsem neviděl v této roli Evu Režnarovou. P. Hobzová totiž jako obvykle příliš přehrávala.

Navenek se zdejší zpracování tváří klasicky, ale zdání bohužel klame. Kdekdo se dnes snaží pojmout obehraný titul moderně. Od L. Smočka bych však očekával originálnější přístup, než jakým je obohacení textu o expresivní výrazy. Jejich nepatřičné začlenění mezi repliky je zcela zřejmé. Tahouny komedie se pro mě jednoznačně stali Stanislav Zindulka a zvláště Petr Nárožný, jenž svým částečně improvizovaným závěrečným monologem vylepšil dojem o mnoho procent. Afektované bylo naopak herectví N. Boudové a L. Jelínkové. Goldoniho smysluplný humor naštěstí převážil ten zbytečný a nedomyšlený.

Naprosto nereálnému obsahu hraničícímu spíše s pokleslejším absurdním dramatem bulvární režijní rukopis K. Heřmánka výrazně uškodil. Ten obsazením silně přehrávající D. Morávkové, které v oblbování diváckých mozků zdatně sekundoval J. Carda, s přehledem zabil vše, na co by se ještě dalo s ironickým úsměvem na tváři koukat. Tím však nechci nijak obhajovat hru samotnou, jež rozhodně nepatří mezi jevištní veledíla. Kýčovitě zcela jednoznačně vyzněl závěrečný "taneček" pod září točící se diskokoule. Snad jen Z. Žák a J. Tesařová napomohli tomu, aby hlediště po pauze neprořídlo mnohem víc.

Muzikál, v němž je složitá choreografie založena na schopnostech devíti herců, je opravdu fyzicky náročnou záležitostí. K této části inscenace nemám výhrady, jelikož mě taneční výstupy doslova pohltily. Výtky mám však pouze na adresu P. Vacka, jehož herectví snad zdrhlo z blázince. Přestože ve společných scénách nezaostával za ostatními, jeho sólové exhibice, zvláště striptýz ve žlutých trenkách, byly k nepřečkání. Mimo něj si všichni vedli jedinečně, ale i tak byli nejlepší J. Malá, P. Kostka a M. Písařík. Zhudebněná pocta velkému buřiči francouzské poezie je zkrátka strhující podívanou.

Petr Kostka předčítá Čapkovu úvahu o vzniku divadelní inscenace s humorem sobě vlastním. Má pro tyto texty zjevný cit a pochopení. Druhá polovina se tak stala alfou i omegou celého literárního večera. Ukázky Carmen Mayerové v první části byly naopak značně nesourodé. Někteří diváci nebyli bohužel schopni udržet alespoň elementární míru pozornosti. Režisér se snažil natáhnout délku představení samostatnými dobovými hudebními proklady. Toto ovšem zdržuje účinkující v jejich projevu. Mně, ale na první pohled i oběma hercům, tyto zdlouhavé hudební pasáže vadily.

Časový posun bez hlavy a paty se M. Langovi při jeho druhém setkání s touto komedií příliš nezdařil. Vévodství se stává temným bunkrem jako vystřiženým ze 2. světové války. A Ardenský les? Ten je spíše statkem z období nedávno minulého. Pokud by se scénografický pelmel neprolnul s úctyhodnými výkony ostravských činoherců, kdo ví, jak to mohlo dopadnout. Všechny trumfnout se podařilo A. Mohylové. Komediální um se nedá upřít ani V. Polákovi či P. Lorencové. Dlouhá stopáž je způsobena zachováním pasaží, které jsou plné písniček zhudebněných samotným režisérem. Ty však děj nikam neposouvají.

Největší potíž spatřuji v tom, že již samotný Shakespearův text postrádá nosný dějový oblouk. Tvůrci tedy stáli před obtížným úkolem, s nímž si poradili jen částečně. Režisér inscenaci postavil pouze na herecké práci se skvostným překladem M. Hilského, který kvalitně interpretovali zejména V. Vydra, A. Talacková a J. Satoranský. Pro Š. Vaculíkovou se však hlavní role stala spíše danajským darem, neboť při její tělesné konstituci jí může jen málokdo uvěřit, že je muž. Přesto se ale jednalo o příjemnou podívanou a nebýt závěrečné duhy či zženštilého Hymena uvažoval bych i o vyšším hodnocení.

Ryzí muzikálové dílo vznikne pouze v případě, že členové ansámblu jsou všestranně vybaveni. Vinohrady jimi v době premiéry bezpochyby disponovaly. Po značném zeštíhlení souboru si však takovéto hudební dílo již nebude moci divadlo dovolit. Posun čtyřicet let starého muzikálu do dnešní doby mobilů a počítačů není vůbec znát. Na multifunkční scéně se tak může rozeběhnout podívaná v broadwayském stylu. Obdivuhodné nasazení předvedl Jaromír Meduna. Spokojeni můžou být i M. Novotný, P. Batěk a J. Stryková. Hře pomáhá i výrazná choreografie R. Balaše s jedním mimořádným tancem na bruslích.

Pokud bych měl zpracování L. Engelové porovnávat s někdejší inscenací Kabaret Prévert Bulis Divadla v Dlouhé, která se nesla v podobném duchu, tak se Viola jednoznačně řadí až na druhé místo. Příjemný poetický večer byl ozvláštněn pouze jedním kabaretním výstupem, což se mi zdá poněkud málo. Četbou jednotlivých textů opět oslnil Josef Somr, přestože se ho v mnoha případech pokoušel dohonit i D. Novotný. B. Poláková ukázala, že umí obstojně hrát na klavír. Občas se mi zdálo, že jednotliví aktéři mezi sebou dětinsky soupeří o to, kdo získá za jedno představení nejvíce potlesků.