Jan Vorlíček

Hra je hlavně o empatii, schopnosti pomoci druhému a tolerovat jeho slabosti. A je jedno, jestli jde o vnuka, babičku, žáka, učitele nebo partnera. Na můj vkus dostala až příliš prostoru postava Toma, která byla od začátku mnohem čitelnější, na úkor samotného Darryla, jehož vnitřní bolest a rozpolcenost vynikla až v závěrečné scéně s Jodi. Některé scény mezi Tomem a Jodi nebo Tomem a Darrylem mě tak trochu nudily a přišlo mi, že řeší dokola to samé.
Všichni čtyři herci podali velmi uvěřitelné výkony a hlavně to skvěle fungovalo mezi nimi navzájem. Atmosféře pomohla i přítomnost diváků na jevišti. Za sebe mohu tato místa jen doporučit.

Nová hra Ladislava Smočka, kterou psal 5 let, byla zatím uvedena pouze ve dvou předpremierách, protože kvůli nemoci autora nebyla plnohodnotně dozkoušena, a premiéra byla odložena na únor, nicméně i tak ukázala nesmírnou kvalitu a rafinovanost textu. Jedna žena a tři muži (ten čtvrtý do děje moc nevstoupil) odehráli příběh o hledání smyslu bytí a o tom, co je člověk pro své štěstí schopen udělat. Na velmi jednoduché scéně (jedna pohovka, jeden věšák) se vystřídalo mnoho žánrově rozličných scén, které se ve finále spojily v dojemné finále. Z herců vynikla hlavně Andrea Černá. Byla silná ve všech polohách. Navíc přispěla textu i svými básněmi.

Představení dvou zcela odlišných polovin. Zatímco příběh a tragédii Gervaisy se podařilo vystavět díky scéně a skvělé choreografii velmi efektně, klíč k Naně mi zůstal ukryt. A Karolína Knězů mohla hrát sebelépe, ale svou duši a motivace svého jednání (a stejné to bylo i u ostatních postav románu) nechala natištěné na stránkách předlohy. Těšil jsem se, že přijede katarzní dialog s Gervaisou, a hra se alespoň nějak uzavře, ale čekal jsem marně.

Zklamání. Jediný úhel pohledu, který mi dával alespoň trochu smysl, bylo brát představení jako monodrama moudré a optimistické Maude. Pouze skvělá Eliška Balzarová držela pevně obrys své postavy. Ostatní, včetně postavy Harolda, se utopili v crazykomediálním stylu inscenace plném nekoukatelného přehrávání. Kdyby divák dopředu nevěděl, kým má Harold být, a jak se má cítit, Daniel Krejčík by mu to ani nenaznačil. Ostatní herci byli ještě o chlup topornější.
Nicméně to podle reakce publika evidentně bohatě stačí, a několik sezón stačit bude.

V dnešní době není moc představení, která by se do hloubky věnovala bolavým tématům současnosti. Yerma to dokázala bez nějakých klišé velmi mistrně a přitom s lehkostí inscenovaným příběhem jednoho bezdětného páru. Závěrečná halucinační scéna a mrazivý epilog byly jedny z nejemotivějších scén, které jsem za poslední dobu na divadle prožil.

Nesourodá kabaretní show na téma opery Čarostřelec, která přinesla milé, originální i silné scény snažící se o nějaký přesah, povedená i nepovedená muzikálová čísla (Tomáše Daleckého považuji za největší činoherní talent, v této hře ukázal i skvělé pohybové dovednosti, ale ve zpěvu mi moc silný nepřišel), ale celkově mi to neladilo a nedokázal jsem představení vnímat jinak než jako sled jednotlivých scén.
Za nejmilejší překvapení považuji výkon Daniely Špinar, která jediná dávala představení nějakou jednotnou linku.

V temné atmosféře se rozplétá nejen hlavní příběh těhotné dívky odsouzené k trestu smrti a její matky, ale poodkrývají se i příběhy ostatních 11 členek tribunálu rozhodujícího nikoliv o její vině, ale o tom, jestli čeká potomka. Herecky byla skvělá jak Karolína Knězů, tak Petra Tenorová. Přesto mi trochu něco k plné spokojenosti chybělo. Možná mi vadily zbytečně často opakované feministické floskule. Například monolog doktora byl trochu zbytečně doslovný.
Ale inscenace určitě stojí za vidění.

Předloha byla zinscenována velmi poctivě. Paradoxně možná až příliš. Některé scény, ač samy o sobě skvělé, vyznění inscenace moc nepřinesly, a chvílemi jsme měl pocit, že byly do hry zařazeny jen proto, aby bylo možno odškrtnout přislušnou kapitolu v předloze.
Kvůli absenci škrtání tak bylo méně času na hlubší vykreslení nitra a motivací samotného Oskara. Moc mi nesedl v tomto směru ani výkon Anny Kameníkové, která je skvělá jako součást celku, ale se samotným Oskarem moc nesouzněla. Hlavní devízou inscenace tak byla režijní nápaditost jednotlivých obrazů a jejich skvělé ztvarnění jedním z nejkompaktnějších divadelních souborů v Praze.

Jakubovi Čermákovi se podařilo naprosto přirozeně přenést notoricky známý příběh do moderní doby. Stačilo k tomu zbavit se dlouhých dialogů, a za pomocí podmanivé hudby a skvělé choreografie, která naplno využila prostor jeviště i těla herců, zůstalo z příběhu přesně to, co tam mělo zůstat. Silné emoce jdoucí až na dřeň, které jsou aktuální i v době korejského rapu, a budou i po něm.
Herecky podali všichni skvělé výkony, nicméně výkon Karolíny Baranové pro mě čněl ještě o trochu více.

Nemohu říci, že i v první polovině nebyly scény, kdy se ve mně trochu vařila krev, ale na přestávku jsem odcházel nadšený z toho, jak se celému souboru díky režijní koncepci podařilo k divákovi přenést komplexní atmosféru tajemného města plného osudů lidí žijících někde ne přelomu budoucnosti a minulosti.
Jenže prostředky, které na mě před přestávkou vyváženě působily, byly v druhé půli vyhnány do ukřičeného extrému, který nasměřoval atmosféru jen jedním směrem a dovedl inscenaci k finální scéně, ve které její celkové vyznění zpečetila příšerným výkonem Klára Oltová. Z představení jsem odcházel s pocitem, že o něm vůbec nechci přemýšlet.

Velmi působivě odvyprávěný životní příběh hlavní hrdinky plný smutku, tápání, ale nakonec i naděje.
Skvělou Terezu Dočkalovou citlivě doplňovala neméně skvělá Rosalie Malinská, díky které lépe vyniklo nitro hlavní hrdinky.

Chvílemi hravé a důvtipné, chvílemi (obzvláště v první polovině) utahané, zbytečně popisné a edukační. Kabaretní poloha kolem Nagana a vůbec devadesátek mě bavila asi nejvíce.

Nicméně představení bylo velmi vkusné a nadstandardně bavilo všechny přítomné teenagery, a to v dnešní době není málo. Jen těch volných sedaček pár měsíců po premiéře mohlo být výrazně méně.

Je velká radost sedět v sále se svými vrstevníky a být s nimi i účinkujícími na stejné vlně nostalgie.

Pro diváka (a zřejmě i herce) velmi vyčerpávající představení, a to kvůli samotnému tématu, složitosti textu odkazujícího na biblická témata, ale i zvolené insenační formě, která jednotlivé scény, velmi řídké na klasické dialogy, kutá jednu po druhé ve výsledný celek.
Přesto tato těžkopádnost během více než 3 hodin nudí jen výjimečně a ve finále efektivně přenáší tíhu rozhodování hlavních postav směrem k divákovi.
Herecky všichni odvedli skvělé výkony v poměrně náročných rolích.

Zpomalený popis banálního partnerského trojúhelníku, který se snaží díky trivialitě vlastního příběhu jít až na dřeň charakerů a pocitů všech jeho vrcholů.
Nicméně přes jistě skvělé herecké výkony (zejména u Martina Fingra) k nějaké hlubší sondě a předání zásadnější emoce nedošlo. Když po přesně 60 minutách hra skončila, stoupl jsem si do fronty v šatně, ohodnotil na i-divadle, a na hru navždy zapomněl.

"Všechno se opakuje. Sobota, neděle, plod".
Představení mě maximálně nadchlo a naprosto přesně vystihlo mé vnímání společenského vývoje posledních 40 let, i osobního vývoje každého z nás. Bez patosu, vulgarit či aktivistismu.
Zkrátka strhující představení bez slabších chvilek umocněné heroickým hereckým výkonem Václava Marholda.

Šel jsem na představení pod vlivem místních hodnocení trochu s obavou, ale po shlédnutí vzaly obavy za své, a lámu si hlavu, jak v tomto kuse, kde děj byl naprosto nepodstatný, někomu přijde podstatné, že mohl být stlačen do kratší doby. Nebylo to o ději, bylo to o poměrně kultivovaném výsměchu všem stereotypům a klišé, které dnešní lidstvo při hledání něhy provází. Nenudil jsem se ani vteřinu, ani jedna scéna mi nepřišla nadbytečná. Herecké výkony všech šesti účinkujících výsledek jen umocnily. Dávno jsem neviděl Jana Vondráčka tak umě prodávajícího svůj komediální talent (naposledy ve snad ve Lháři).
Nechť hra získá co nejvíce fanoušků.

Když jsem se dozvěděl, že v nové hře v Semaforu nevystoupí ani Suchý, ani Molavcová, lehce mě to zklamalo. Když jsem si přečetl, že "náhradou" se má stát Lukáš Pavlásek, začal jsem být skeptický. Když jsem po 45 minutách prvního dětství nastoupil přestávku, byl jsem hodně smutný.
Proč? Na Pavláskovi nevidím nic semaforského ani jinak zajímavého. Žádné charisma, žádný zpěv, špatná artikulace. Navíc mu autor napsal poměrně hodně ne úplně zajímavého textu (na úkor písniček, kterých bylo minimum), takže to bylo chvílemi utrpení. Cirkusová čisla taky nebyla žádný zázrak, takže jediným záchytným bodem byla kapela a sourozenecké duo Petříkových.

Zvolená forma sice hlavní myšlenky románu i charaktery jeho postav trochu zploštila, nicméně pokud si na ni dívak zvykl, určitě neodcházel nespokojený. Mně osobně to 20 minut trvalo, než jsem si zvykl na kabaret kolem bazénu a získal jistotu, že herci neztratí na hraně bazénu balanc a nespadnou do hlediště. Poté jsem si představení poměrně užíval, zejména nápaditou scénu, skvělou hudbu i mrazivý závěr, kterému dal smysl závěrečný monolog vypravěče v podání skvělého Ondřeje Brouska.

Upřímně jsem se od začátku snažil na hru nějak naladit a nechat na sebe působit poselství, které její text nese, ale dlouho mi to nešlo. Obzvláště první dějství bylo hodně usedlé, nezajímavé a zdlouhavé. Viktor Dvořák hrál technicky skvěle, ale jeho nasazení se do hry vůbec nehodilo. Otevření scény a duší pod vesmírnou oblohou spolu s krásnými operními áriemi ale nakonec jistou emoci přineslo. Jenže sotva se hra začala vrývat pod kůži, skončila.

Představení nejde seriózně hodnotit, ale pro někoho, kdo má rád Prahu, divadlo a konkrétně Činoherák, je tato exkurze cenná za jakékoliv dramaturgie. A lehký pocit zklamání, že se z prostor, do kterých byl divák vpuštěn, dalo vytěžit i v tomto konceptu trochu více dramatična, je vlastně podružný.

Velmi silná první polovina přenesla pro mě až nečekaně intenzivně emoce postav slavného románu na jeviště. Bylo to jednak díky skvělým hercům (hlavně Majer, Pechlát, Míčová) a jednak díky působivým projekcím.
Spojení s aktuální hrou ukrajinské autorky v druhé půli rozumím. Těch paralel je tam celá řada, ale nemohu se zbavit dojmu, že to bylo trochu na sílu a na úkor udržení souvislé dramaturgické linky. Méně je někdy více a např. filmové střípky z dějin Ukrajiny představení pro mě trochu překombinovaly.
I tak jde o mimořádné představení, které diváka v dnešní době donutí přemýšlet do až nepříjemné hloubky.

Dlouho se mi nestalo, abych byl v divadle tak uhranutý z výkonu jednotlivce, ale charisma a energie (kolikrát on musel seběhnout z jeviště po schodech a zpět je vyběhnout) Milana Kňažka mě vážně pohltily. Když tomu připočtu i velmi zajímavý a mnoho témat rozvíjející text (i když mnoho témat bylo jen tak naťuknuto a nešlo se moc do hloubky), vznikl z toho nadprůměrný divácký zážitek.

Jediné, co mi trochu kazilo vjem, je prostředí samotného divadla (byl jsem poprvé). Pro takovou hru by se hodil komornější a útulnější prostor. Taky mě překvapilo, že ač představení mělo premiéru letos, nebyla dnešní repríza ani zdaleka vyprodaná.

Po posledních týdnech, kdy jsem skoro nevyšel z práce, a když už přišel domů, jen se dobil u nějaké debaty s Karlem Havlíčkem, bylo pro mě to představení naprostým očistným pokladem.
Čirá krása. Každé slovo, každý zvuk houslí, každý obraz promítnutý do tváří herců, do mě neomylně zaplul. David Matásek podal úžasný výkon.

Jediné, co mě na konci zamrzelo, bylo zjištění, jak moc se člověk v dnešním světě vzdaluje od jeho podstaty. Proč já vlastně více nečtu poezii? Nevíte někdo?

Působivý prostor, velmi chytře napsaná hra, typově skvělí herci, kteří odehráli představení s ohromným nasazením, přesto mi tam něco chybělo. Něco nepředvítalného, co by mě více vtáhlo. Takto hra skončila ve stejném duchu jako začala. Asi tak lépe vynikl text, ale trochu na úkor hlubšího divadelního zážitku.