Blogy

Baby friendly festival Poslední říjnovou neděli se v Divadle na Zábradlí uskutečnil již pátý ročník festivalu Ohromné maličkosti, s podtitulem Dům zázraků, divadlo – hudba – voice-band – loutky… a jiná kouzla. Performací bylo celkem 11, a všechny se hrály alespoň dvakrát. Mě se podařilo shlédnout čtyři. První inscenací, kterou jsem viděla, byla „Ha Dede“ divadel Kabóca Bábszínház a Theater de Spiegel. Byla zařazena na program asi proto, že hlavní dramaturg a šéfredaktor časopisu Svět a divadlo Karel Král je již dvojnásobný dědeček. Jednalo se o jediného zahraničního hosta, a o první uveden...

Kdysi dávno, na úsvitu lidských dějin, byl svět příjemně jednoduchý. Z hlediska jedince se vše dělilo na to, co ho chce zabít, co chce zabít on, s čím se může spářit... A zbytek. Čemu nerozuměl, za to mohli duchové, zlí nebo hodní podle důsledků toho kterého jevu. Potom přišla civilizace, jejíž dějiny je možno chápat jako proces komplikování. A dnes je svět složitý, mnohem více, než by odpovídalo vývoji schopností člověka. Důsledkem nepoměru mezi rychlostí evoluce člověka a světa jako celku je fakt, že jen málokdy máme šanci utvořit si správný názor (na cokoliv a podle libovolné definice &q...

Kdybych byl redaktorem nějakého kulturního plátku, opravdu nerad bych po dnešní recenzi Jany Machalické stanul před úkolem napsat něco o Tartuffovi Divadla na Vinohradech, těžko najít srovnatelně trefný pohled, který by nevyzněl jako prachsprostá kopie. Toto je ale blog, takže mohu zabrousit do čistě subjektivních úvah a podobné trápení si ušetřit. Co jsem tedy viděl? Podivně schizofrenní inscenaci. Na jednu stranu jsem seděl v jednom ze svým vnějším i vnitřním vzezřením nejhonosnějších pražských divadelních sálů, kterýžto dojem byl umocněn odkazem scény k tamějším lóžím. Navíc měl být na j...

Byl jsem v divadle a čekal, až přijde děkovačka. Tím divadlem bylo studio Švandova divadla. Seděl jsem ve studiu Švandova divadla a sledoval drama pěti žen. Sledoval jsem drama o čekání, drama o odložených životech. Pět žen čekajících na návrat mladšího bratra. Matka a čtyři dcery, pět žen, pět osudů, patery vzpomínky. Pět žen obětujících roky svých životů čekání. Pět žen, jež spojilo čekání, pět žen izolovaných od okolního světa. Izolovaných ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Pět žen uzavřených v nehybném světě čekání. Pět žen, jež spojila vnější skutečnost, přesto však každá žijící ve svém ...

Při vyslovení jména František Hrubín se mi, asi jako většině, na prvním místě vybaví školní lavice, případně čtenářský deník. Jeho dramatická činnost není až tak známá, proto stojí za to zjistit, jak se básník vypořádal s divadelními prkny. Název Křišťálová noc máme spojený s jinou dobou, tak se nenechte odradit, nejedná se o nacistické běsnění. Čistý křišťál tu představuje přímý pohled oční lékařky, které neunikne žádná přetvářka a faleš. Tato lékařka Olga představuje novou generaci, otevřenou a spontánní. Hlavní hrdina, nadaný autor Josef Struna je prostě okouzlen jejím pohledem. Hra Křišť...

Často lamentujeme, usínajíce v hledištích divadel, když pietní přístup tvůrců se vzdá čehokoli, co by mohlo klasické dílo v moderním divadle učinit životaschopným, přesněji vzrušujícím. S Čechovem toho moc dělat nemusíte, jen je dobré si definovat, jak ho hrát. Kdo půjde cestou kompaktní tragikomedie a konzistentním poukazem na existenciální situace postav, nemusí nic stylizovat ani vyrábět karikatury. Groteska, jejíž hnací silou je nadčasově platný sebeničivý proces figur, z toho na jevišti díky geniálnímu textu vyjde jakoby nic. Tři sestry Divadla v Dlouhé prošly opravdu nemilosrdnými nůž...

Divadlo Letí, resp. Centrum současné dramatiky, se pomalu ale jistě etabluje mezi progresivními proudy českého divadla. Programově přibližuje současné texty jak formou scénických čtení, tak sem tam i regulérní inscenací. Cvrch (rozuměj Cvrččí vrch) mladého rakouského dramatika Thomase Arzta je ta nejnovější. Co se děje kolem Cvrchu, vlastně vychází z několika konstrukčních tezí. Kopec má být zalitý sluncem, všude lahodně pějí cvrčci a toto místo v náručí přírody je tím pravým pro firemní akci. Aby si ti mladí, kteří táhnou otěže úspěchu, po celoročním vymývacím zápřahu společně odfrkli. Ne...

Známý kukský divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten zahajuje svou jubilejní desátou sezónu. Vidím v tom příležitost ohlédnout se do časů, které předcházely jeho vzniku, a pokusit se pojmenovat nejdůležitější milníky uplynulých devíti sezón. Počátky souboru musíme hledat v Náchodě, odkud pocházejí téměř všichni jeho zakladatelé. Někteří z nich pracovali již v tamním studentském divadle DRED, ale brzy začali hledat svou vlastní divadelní cestu. Přímým předchůdcem souboru se stala Arnoldiho herecká společnost, účelově vytvořená roku 1999 k provedení veselohry Únos Johanna Friedricha Jünger...

Pro svou třetí inscenaci v pražském Divadle na Vinohradech si Vladimír Morávek vybral Cyrana z Bergeracu. Po Višňovém sadu (2008), kterým s odstupem uzavřel svůj královéhradecký čechovovský cyklus a s nímž údajně čekal na návrat Dagmar Havlové zpět do divadla, a po Ženitbě (2010), jíž asi poprvé zabrousil na půdu klasické „měšťanské“ komedie. Zatímco ve Višňovém sadu vnější inscenační prostředky velmi utlumil, v Ženitbě se objevilo vše, na co jsme u Morávkových inscenací zvyklí (zmnožení postav, výrazná a provokativní výtvarná stránka, hudební složka téměř coby další postava hry atd.). U třetí...

Mikve, židovská rituální očistná lázeň, místo pro ženy vedené ženami, v němž se scházejí ženy, aby byly ženami a s ženami. Jinak řečeno, pořádná nálož estrogenu. A teď ještě jednou a lépe. Moderní mikve se nijak neliší od běžných lázní, dominantním prvkem jsou všudypřítomné dlaždičky. Nejinak je tomu i na scéně Stavovského divadla, přičemž to, jakým způsobem Jan Dušek docílil žádoucího dojmu, považuji za záblesk ryzího génia. Jevišti dominující dvě vertikální čtvercové sítě drátů (či lanek?) vyplněné přítmím přesvědčivě navozují pocit lázeňského interiéru, tato koncepce navíc prostou změnou...

Tento blog budiž mou omluvou duu Lucie Ferenzová - Jan Frič za rychlost, s níž jsem odsoudil Orestka. Ne že by se snad můj dojem z oné inscenace ve smyslu diváckého prožitku změnil, nicméně nyní už vím, že příčiny nízkého hodnocení nejsou tak banální jako tvrzení, že je prostě špatná. Divadelní hry staré stovky, případně dokonce tisíce let se v dnešní době mohou s úspěchem uvádět proto, že se skrze příběh konkrétních osob z konkrétní doby obracejí k obecným principům fungování lidské společnosti. Láska a nenávist, věrnost a zrada, sobectví a sebeobětování, moc či sláva, to jsou kategorie, v...

Křišťálová noc je plná konfrontací přístupů k životu v nesvobodné době. Ať už je to postava manipulativní matky, která má pocit, že se své rodině obětovala a kdyby nechala své syny dělat si, co chtějí, už by jí v životě nic nezbylo. Nebo jejího manžela, který při odchodu do důchodu dostal ve fabrice vyznamenání a děsí se, že z jeho života zbyl jen tento kus papíru. Další drama se odehrává ve vztahu Josefa a Olgy - Pražáků, kteří přijeli na návštěvu. Spisovatel Josef je tak svázán očekáváními širokého okolí, že se bojí každé další řádky svého románu, kterou mu navíc zkritizuje i vlastní žena. ...

Říká se (a jistě na tom bude nemálo pravdy), že historii píšou vítězové. Každý větší válečný konflikt má však své temné stránky, jež jsou z oficiální historické pravdy vymazány bez ohledu na to, která strana třímá vítězný prapor. Sonáta pro lžíci je hrou poukazující právě na jeden takový případ. Za druhé světové války byl Singapur klíčovou základnou britské armády v jihovýchodní Asii. Na přelomu let 1941 a 1942 nevydržel útok Japonců a byl jimi obsazen, přičemž Winston Churchill tuto prohru označil za největší katastrofu a kapitulaci v dějinách Británie. Britové do poslední chvíle nevěřili ...

Líbí se mi, když divadla objevují a troufají si na něco, co by jinde bylo téměř nehratelné. Neúnavný pracant Jan Šotkovský přišel s knížkou, která v originále se jmenuje Kniha beze jména a ještě k tomu její autor se skrývá pod záhadným pseudonymem Bourbon Kid – ve své knize dokonce, jako tajemný muž v kápi, vystupuje. Ale v Americe je to knižní hit a asi ne náhodou. Když úlet, tak úlet, chlapi z Městského divadla Brno (Jan Šotkovský, Petr Štěpán a Stano Slovák) se chopili úkolu vytvořit dramatizaci značně nablblého, ale právě proto docela půvabného syžetu předlohy. S cílem prostým, zablbnout s...

Dáváme děťátku klystýr! a "Kašlu na to!", řekla Hortensie, dvě hry, dvě aktovky, jeden "příběh". Pohrával jsem si s myšlenkou načrtnout "děj" jedné z her a nechat čtenáře hádat, o které jsem psal, při zachování dostatečné míry obecnosti by to totiž nebylo poznat. Obě hry jsou o rozhádaném manželství, o hysterické nesnesitelné manželce a manželovi, který to z nějakého důvodu snáší, o pracovních záležitostech muže, jež jsou narušeny soukromými výlevy ženy, v obou případech tu máme i "nezaujatého svědka", jenž na neutěšené poměry doplácí a je do nich pro...

Divadlo Bez Zábradlí nezřídka uvádí hry, jež by se daly označit jako milé. Člověk se u nich sem tam zasměje, ovšem primárním poselstvím je pohled do života víceméně obyčejných lidí ocitnuvších se v ne až tak obyčejných situacích. Jejich cílovou skupinou jsou, alespoň soudě dle obvyklého složení publika, diváci středního (a pokročilého) věku, snad protože povětšinou odrážejí právě jejich realitu. Taková představení nemají vyšší ambice než poskytnout příjemně strávený večer s trochou toho humoru i lidského pohlazení (a ač sám tuto atmosféru příliš nevyhledávám, vnucuje se mi otázka, zda to vlast...

Sice se říká to nejlepší nakonec, ale než se prokoušu tím, co bude následovat, stejně bych to nevydržel, tak to napíšu rovnou. Pokud bych měl jmenovat největší klad celého představení, je to jednoznačně Vojtěch Dyk. To, co provádí se svým hlasem, prostě není z tohoto světa, nejenže má ohromný rozsah, ale též techniku, při níž si člověk chvílemi říká, zda je vůbec fyzikálně možné, aby to vše zpíval sám. Kdyby vše ostatní bylo špatné, tak tento doprovod by celkový dojem zvedl minimálně na průměr. S trochou nadsázky by se dalo říct, že předchozí věta je vlastně shrnutím mých úvah vedoucích k v...

Pavel Širmer ve svém komentáři přesně vystihl, proč se na tuto "performanci v prostoru divadla" (to berte s rezervou, nejsem jen schopen nalézt lepší škatulku) prakticky nedá napsat recenze (a zde odkazované recenze toto tvrzení spíše dokazují, než vyvracejí), dát oné lehce prodloužené hodině smysl je totiž cvičení ponechané divákovi, vychází z jeho niterného a nepřenosného prožitku. Toto je ovšem blog, takže vlastně vůbec nevadí, že následující řádky vypoví možná více o mně než o představení samotném. Proč performance? Prostě proto, že zde lze rozpoznat znaky tohoto žánru. Na jed...

Viktor Kožený je jistě výraznou osobností novodobých dějin a svoji hru si zaslouží. Na tom, co se mu povedlo, je dobře ilustrován stav společnosti začátku devadesátých let a jistě též naše mentalita. Slibný námět proto svádí k domněnce, že by hra Viktor K. aneb Český národ neskoná mohla být zajímavou sondou právě do mysli českého národa. Nutno říci, že tento záměr měli zřejmě i samotní autoři a z inscenace nezřídka vykukuje. Tím mi však slova chvály pomalu ale jistě docházejí. K dobru jim připočtu ještě netradiční uchopení titulní postavy, jež je zcela v souladu s jednou z výrazných stránek...

Přiznejme si, jak dílo Karla Čapka neznáme. Asi každý po chvilce přemýšlení ze sebe vysype názvy několika jeho utopických románů či dramat, jimiž vytvořil slušný základ pro budoucí rozvoj sci-fi literatury, vzpomene si na Dášeňku, společné dílo bratří Čapků, vzpomínky na tzv. čtenářské deníky z mysli vydolují Povídky z jedné a druhé kapsy a připomenou školní dobu, kdy nám absolutně nedocházelo, jaké literární skvosty nás povinnost donutila přelouskat. A něco z rané tvorby geniálního autora? Vědomosti hlásí pusto a prázdno, ačkoliv právě tato noetická díla mnohé předznamenávají, Čapek v nich sk...