Kateřina Vodáková

Civilní pohled na muže, který ztratil pevnou půdu pod nohama. Život plný omylů, iluzí a pozdních sebereflexí balancuje mezi sarkasmem a melancholií. Režisér O. Sokol v Lindě Vistě dobře pracuje s odpozorovanými detaily každodennosti. Vtáhly mě komornější, potemnělé scény Wheelera s Jules, v nichž hra nabírá na hloubce a jemnosti. Více než titulní postava mě zaujaly L. Žáčková a M. Stehlíková. Zejména doporučuji zbystřit u herecky skvělé, „vyříkávací“ scény ve druhé polovině v podání V. Fridricha a L. Žáčkové. Délka by potřebovala zkrácení, přesto jde o víceméně povedený portrét nedobrovolné osamělosti. „Znám je? Ne, tohle jsou normální lidi.“

65 %. Klicperovo divadlo letos otevřelo kouzelnou bránu nejen do mého dětství – Arabela jako by se skutečně vynořila ze staré televizní obrazovky i s „tatramatkou“ přímo na prkna. Jevištní putování je plné nostalgie i hravosti a snaží se obsáhnout celou první sérii, což bohužel ubírá na přehlednosti i tempu. Souhlasím s kolegou J. Landou, že výsledná stopáž je pro malé diváky až neuseditelná. Z obsazení mě nejvíce bavili K. Sedlárová jako královna, P. Prais coby sympatický Honzík a M. Nováková jako svébytná slečna Müllerová. Půjde Klicperák i do dvojky? Necháme se překvapit! Na strýčka Pompa bych se ale těšila ukrutně. :-)

Silnou stránkou Tajemství je lyrická hudba s nezaměnitelným rukopisem Daniela Landy. Z obsazení pěvecky za mě nejlepší T. Trapl, Heňo a J. Böhm, z dam pak velmi dobré B. Chybová a T. Bílková. Samotná zápletka, založená na prolínání světa živých a mrtvých, však působí spíše chaoticky a místy se ztrácí ve své symbolice. Intenzivní momenty se střídají s pasážemi, které tápou v tempu i významu. Zdařilý je určitě light design a v paměti mi výrazně utkvělo i nápadité ztvárnění velkoformátové knihovny.

MDP přichází s odvážným zpestřením repertoáru. Výbušný a hypnotický zážitek, jaký jsem dosud jinde nezažila. Opulentní, znepokojivé, groteskně až šílené dílo, které vtahuje do temné vířivky emocí a nenechá vás vydechnout. Vysoká umělecká kvalita se zde pojí s odvahou jít daleko za hranice divácké jistoty i komfortní zóny – často nevíte, zda se vám to líbí, nebo vás to hlavně děsí, ale nemůžete odtrhnout oči ani uši. Živá hudba a pěvecké výkony vytvářejí podmanivou apokalyptickou fresku o posedlosti, lásce a pádu. Skvělá V. Šípová a dále zejména pánská část obsazení. Doporučuji náročnému, otevřenému divákovi, který se nebojí nechat zneklidnit.

Krajinou přílivu přichází se site-specific zážitkem zasazeným do libeňské synagogy, jejíž syrové prostředí a chladno posilují autenticitu příběhu. Divák je zapojován prostřednictvím rekvizit i činností a stává se přímou součástí výpovědi o statečné ženě, která neohnula páteř ani tváří v tvář utrpení. V atmosféře s rituálním rozměrem se hranice mezi divákem a svědectvím téměř rozpouštějí. Některé momenty – jako shora padající podobizny či veliká kresba na podlaze – se silně vryjí do paměti. Délka je pocitově přiměřená, pozornost nepolevuje. Sugestivní a soustředěné divadlo s jasným morálním tónem: „Každý člověk buď rozmnožuje světlo nebo tmu.“

65 %. Inscenace o velkých očekáváních plynoucích z představ, o lásce i moci iluze. V chladném Fernandovi se zrcadlí posedlost kontrolou a egem, zatímco skutečnou hlavní postavou je Julie – žena vzdorující, avšak sevřená hranicemi, které jí určují životní okolnosti a zátěž dávných traumat. Hrou prostupuje jemná feministická nota i otázka, kde končí důvěra a začíná sebeztráta. Scéna je účelná, kostýmy slušivé, hudba vystihuje nálady postav a délka drží pozornost bez hluchých míst. Emočně mě inscenace zcela nezasáhla, přesto působí kompaktně a vyrovnané herecké obsazení jí dodává stabilitu i tvar. Titul zapadající do dramaturgického stylu ČK.

Farinelli a král je inscenace se dvěma tvářemi a, žel, nevyvážeností. První půle je zabořená do statického průběhu, který více uspává, než zve ke snění a filozofování. Pomalé tempo a rozvláčné dialogy tlumí dynamiku, až se z hudebního zázraku stává vzdálený sen. Teprve po přestávce přichází proměna, kdy se druhá část rozzáří v poetické obrazy, výtvarně kouzlí a otevírá v divákovi prostor pro cit i soucit. V. Franců zde působí jako zjevení a kraluje hře – jeho hlas zní jako dotek nebes, pěvecký výkon je bez nadsázky fenomenální a je jen otázkou blízkého času, kdy se mu do rukou dostane Thálie. Už nyní mu tiše dýchá za krkem! Obrovský talent.

Člověk raději ani nechce domýšlet, kolik podobných vztahových pastí se odehrává kolem nás. Skvělý dramaturgický nápad umístit diváky přímo na jeviště vytváří mrazivou blízkost a lapí natolik, že se chvílemi ocitáte uprostřed děje v područí Viktora. Herecké obsazení je dobře zvolené, působí autenticky, chemicky souzní a pár nevypadává z napětí až do nevyhnutelného konce. Zvlášť jsem ráda, že jsem viděla E. Nejedlou v jiné herecké poloze než v Agnus Dei, ač zajímavě se stejným jménem postavy. I s úspornou scénografií dokázal tvůrčí tým vyvolat maximální účinek a rozproudit úvahy o závislosti, manipulaci a tenké hranici mezi obětí a pachatelem.

65 %. Režie A. Steinbauera ve mně zanechala intenzivní, i když nepříjemný otisk. Téma, hutnost, surovost a naturalismus udeří znepokojivě - o to více tváří v tvář v prostoru D21. Díky přesvědčivosti i obsazení inscenace tolik rezonuje. Kdyby nebyla tak silná, patrně by se mnou tolik nepohnula. Stínidla lamp i kouřostroje dokreslují tíhu prostoru. Karika dokáže brutalitu doslova až do morku kostí náhle proměnit v lyricko-poetický obraz. Z herců mě strhla N. Golovchenko – drží tenzi ve vypjatých momentech a v jediném okamžiku přepne do křehkosti, kdy se jí v očích zračí slzy. Délka mírně unavuje, ale vzhledem k rozsahu předlohy je pochopitelná.

Divotvorný hrnec dýchá režijně žel neživě a zbytečně úsporně, když scénické řešení pracuje pouze s mostem a studnou – s minimálními změnami během stopáže. Činoherní pasáže nenabízejí potřebnou dynamiku, neubíhají a dějové momenty s vodníkem Čochtanem bohužel nefungují humorně. I jednoduchá pointa mohla být vystavěna působivěji a využít více dnešních technických možností i tvůrčího umu. Výsledek nemá výraznější gradaci a zůstává spíš nenáročným zážitkem. Pojetí muzikálu, které před mnoha lety stačilo, již dnes nestačí. Komplexněji zdařilejší, rodinně laděné muzikály v Praze (včetně Hybernie) dokazují, že je možné přinést propracovanější titul.

„Když můžu, tak musím.“ Některá díla jsou víc než jen divadlo a lze je spíše prožít srdcem než jen zhlédnout. Winton se dotýká samé podstaty lidskosti, odvahy a soucitu. Je hluboce dojemný a nezapomenutelný. Z jeviště cítíte pokoru, sílu i křehkost okamžiků, kdy se rozhodovalo o životech dětí. Vynikající cast i orchestr vytvářejí monumentální, a přitom niterný celek. Největší dojem zanechává L. Janota – jeho výkon je pěvecky jistý, procítěný i zranitelný. S nemálo diváky jsme slzeli už od poloviny a na konci stálo celé divadlo. Plná procenta dávám jen jednou za pár let. Překrásná pocta a poděkování hrdinovi, který i v temnotě našel světlo.

Inscenace Mirandolína působí po šesti letech uvádění již poněkud unaveně. Temperamentní styl a výrazné herecké gesto sice odpovídají žánru, avšak většinově přerůstají v afekt a nadměrný křik, který zastiňuje jemnější roviny příběhu. Celek tak vyznívá silně přepjatě než hravě. Patrná je snaha o zachování energie a komediálního tempa i prostřednictvím současných hlášek, přesto zůstává výsledný dojem nevyvážený a až příliš expresivní. Hra má své publikum, mně však zůstala vzdálená.

65 %. Dvě skvělé herečky a kvalitní text naplňují krásný půdní prostor Kolowratu kusem dějin a otázkou, co znamená být vzpurná. Pohybové nuance a charisma M. Steinmasslové a I. Kristekové propůjčují hlas příběhu, jenž se vlní mezi vnitřním světem postav a jemně interaguje s divákem. Komorní inscenace Všechny barvy samoty doplňuje titul ve Švandově divadle - Štýrský/Toyen/Heisler a umožňuje složit si osudy z několika vrstev. Práce s barvami dodává poetiku, délka je přiměřená. Doporučuji vidět obojí pro komplexní zážitek.

Komuna je jako pohled do krasohledu. Postavy skládají pestrou mozaiku archetypů, které spojuje jeden dům a společné, avšak nelehké soužití. Režijně je inscenace nápaditá: na pozadí se v tichu odvíjí drobné rytmy každodennosti, zatímco gradační momenty pulsují na forbíně před proskleným domem. Hudební motiv vtahuje do atmosféry, kde se jednotlivé osudy otevírají jako listy knihy, odhalující svá tajemství. Každý detail scény je zrcadlem reality – někdy láskyplným a smířlivým, jindy neúprosně ostrým. Z herců vyzdvihuji L. Žáčkovou, V. Fridricha, J. Burýška a M. Stehlíkovou. ČK potvrzuje, že jeho současný soubor má sílu, svěžest i moderní pohled.

Zdařilá verze klasiky, v níž nejvíce září V. Říha. Jeho Hamlet je živoucí, bolestný i přesný, partnerství s M. Czyžovou v roli Ofelie působí niterně a jejich chemie nese inscenaci. Uchvacující je jejich scéna se scénickým tancem v 1. polovině, kde se drama mění v obraz poezie a stínu. Kostýmy dodávají temnotu, finální kordistický souboj je silně ztvárněný. Absence Rosencrantze a Guildensterna je překvapivá, ale neschází. Laertes v podání M. Klapila působí upozaděně vedle výrazných výkonů, přesto celek zůstává kompaktní. P. Khek režijně místo prodlužování přehnaných gest volí soustředěné emoce a nechává zaznít ticho stejně silně jako slovo.

Věci, o nichž se nemluví. Rodinná tajemství a mlčení, jež ubližuje stejně jako náhodně vypuštěné slovo. Co všechno zůstává skryto? T. Dianiška přináší na jeviště ČK majstrštyk – poctivou činohru s výborným textem i tématem. Zakleté dámy nesou jeho typický rukopis: svižné tempo, dynamickou režii a vkusné prolínání humoru s dojemnými a vážnými pasážemi. Nejvíce vtahuje pohled z první řady, kde se inscenace mění téměř ve filmový zážitek. Výrazně herecky září J. Burýšek a L. Žáčková, kteří vnášejí mimořádnou energii a hloubku. Neopominutelný je také motiv proskleného obrazu a kontrastní polohy postav skládající kus minulosti. Nebo i budoucnosti?

Neotřelý pohled režisérky A. L. Stodolové na životní lásky, vzlety i pády slavné herečky. Pohybový styl působí lehce a živě, krásně se snoubí s nádhernou hudbou P. Zemana - pěvecké party patří k pravým, dojemným diamantům večera. Projekce, odrazy i disco koule dodávají scénám magický rozměr. Trefou je inscenační koncept, kdy herečky současně ztělesňují Adinu v různých životních etapách. Zvlášť S. H. Milková uchvacuje svou intenzitou a stává se zosobněním Adiny, zatímco nakřáplý sametový hlas I. Nováčkové dodává inscenaci nezaměnitelnou hloubku a připomíná křehkost posledních let. Titul drží nastavenou pražskou úroveň a zaslouží doporučení.

Emotivní taneční obraz o odchodech, návratech a neodeslaných dopisech... Každý pohyb je přesný jako otisk vzpomínky, nic zde není navíc. Hudba i scéna podtrhují napětí okamžiků, krátké dialogy otevírají nové vrstvy příběhu. Všichni tanečníci jsou silní a vyrovnaní, dohromady tvoří kompaktní celek zcela pohlcující diváka. Přesto jsem nemohla odtrhnout oči od Pauly M. García – její tanec působí jako kouzlo, které přichází z nitra a nechává v prostoru ozvěnu ještě dlouho poté, co pohyb skončí. Inscenace se vlní jako dech, který se střídavě zastaví a znovu rozlévá. Your Ghosts, My Shadows se vpíjí pod kůži a mění se v tichý, osobní prožitek.

65 %. Hello, Dolly! v Mostě nabízí laskavé setkání s klasickým muzikálem, který těží z půvabu známých melodií a příjemných textů. Největším magnetem večera je Petra Jungmanová – její Dolly je sebevědomá, šarmantní a s lehkostí nese hlavní roli. Leviová jí vyloženě sluší a navíc překvapí i pěveckým umem. Ansámbl působí nenápadně, z mužských představitelů však zaujme T. Horehleď. Hudební čísla vyznívají živěji než činoherní pasáže, které by snesly svižnější rytmus – místy je znát, že absence portů ubírá na režijním tahu. Scéna je střídmá, ale vytváří potřebné prostředí. V rámci oblastního divadla jde o sympatický titul s milou atmosférou.

Komorní zápas muže se sebou samým, rozehraný v symbolickém ringu. Samotný text působí spíše průměrně, ale M. Němec mu svým hereckým nasazením a mnohovrstevnatostí daleko přerůstá přes hlavu – on text prostě převálcuje. Jeho výkon drží tempo a diváckou pozornost od začátku do konce. Ring jako scénický prvek funguje přesně: je zároveň klecí i svobodou, hřištěm i pastí. Hra by mohla být bez přestávky a mírně kratší, ale i tak je to herecká exhibice, která stojí za vidění. M. Němec dokáže jediným gestem měnit náladu celé scény a s lehkostí přechází od humoru k syrové vážnosti. Je to výkon, který připomíná, proč divadlo stojí na herecké osobnosti.

„Život Galileiho“ v X10 se v industriálním prostoru mění v živoucí laboratoř odvahy hledat pravdu. Inscenace vyrůstá z opatrného začátku v silný a vizuálně působivý tvar, který potvrzuje, že rukopis a energie režiséra P. Košaře slibují velkou budoucnost. Voda, déšť a působivý light design tu nejsou jen efektem, ale symbolem očisty i konfliktu, nositeli nálad a významů. Hudba dua Dalecký & Eisler rytmizuje napětí celého večera. Vyrovnanému obsazení dávají směr T. Krutina, A. Malá a M. A. Myšičková, přičemž menší role J. Smutné a M. Myšičky dodávají celku sympatický rozměr. Z jeviště se stává vesmír plný otázek, v němž i ticho nese váhu hvězd.

Čarokrásné. Vidět Malého prince ve Studiu DVA je jako dotknout se něčeho čistého a věčného. J. Cina je Malý princ – křehký a opravdový, s dětskou bezelstností a hloubkou, kterou dokáže vnímat snad jen ten, kdo už něco prožil a někoho ztratil. Má v sobě zvláštní světlo, které přetváří každé gesto v poezii. J. Cina je esencí divadla samotného. Od prvního okamžiku se mi orosily oči a ten pocit mě neopustil až do konce. Nádherná hudba a zpěv znásobují něhu i sílu okamžiků, scéna je nápaditá a kouzelná - vítr, barvy a stíny otevírají nekonečné světy. Inscenace, kterou chcete prožít znovu a věnovat ji všem hvězdičkám, co už nesvítí mezi námi.

V centru pozornosti experimentální divadelní eseje stojí Jan Cina – výjimečně talentovaný, soustředěný a herecky mnohovrstevnatý. Jeho výkon je průvodcem i oporou v labyrintu pátrání po pravdě, vině a paměti. Minimalistická scéna, četné projekce a zvukový design vytvářejí prostor, kde tma není jen vizuálním efektem, ale samostatnou hereckou entitou. Důležitou roli hrají i titulky nezbytné pro orientaci v náročném textu, v krajině zmatení. „Měsíční kámen“ není snadný. Ale kdo řekl, že otevření starých ran má být pohodlné? Tahle výprava si žádá vaši plnou pozornost. Ale pokud ji dáte, z temnoty vede cesta a ta nese i tiché světlo naděje.

Lysistrata Reloaded udeří do smyslů hlasitě a bez servítek. Není jen symbolem vzdoru, ale performativním gestem. Stylizace a tělesná expresivita budují obraz světa, kde vážnost ztrácí pevný tvar a absurdno se stává nástrojem výpovědi. Silný ženský tvůrčí tým, který stojí pevně za svým názorem, vtiskuje inscenaci nekompromisní energii a odvahu. A. Rusevová zaujme hereckou vyzrálostí, zatímco éterická J. Prachařová se s protikladnou rolí a náročnou výzvou v podobě reinterpretace antické klasiky vypořádala statečně a se ctí. Výsledek je syrový, výbušný a autentický pohled na ženskou sílu, která netouží být potichu.

75 %. Na lásku nikdo nemáme diplom a Amatéři to vědí s odzbrojující samozřejmostí i jemnou ironií. Postavy se s grácií i zoufalstvím motají v bludišti vztahových nedorozumění, slovních přestřelek a drobných trapasů, které jsou až podezřele povědomé. Vtipy fungují, tempo graduje a snahy mít ve vlastních citech jasno končí spíš v zatáčce. Š. Benoni boduje šarmem i italštinou, V. Neužil ve vzácně komediální poloze trefuje do černého. Září i Z. Kronerová s jadrným slovenským temperamentem. Právě kombinace oku příjemné scény, svižného textu a sympatického hereckého parťáctví tvoří kus bez podbízení, kdy divák neprotáčí oči, ale směje se rád.