Kateřina Vodáková

„Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi… daruj nám pokoj.“ V tomto tichém naladění se otevírá komorní inscenace ve zdařilé režii M. Vokouna, kterou doporučuji neminout. Měla jsem možnost vidět obě představitelky Miriam, dřív V. Cibulkovou i nyní B. Kodetovou, obě jsou vynikající a dávají postavě trochu jiný odstín, aniž by přeobsazení oslabilo naléhavost a energii hry. Příběh stojí na koncentrovaném herectví tří žen a rozkrývá hluboké téma zasahující i diváka bez náboženského přesvědčení. Víra zde není dogmatem, ale prostorem pochybností, bolesti i hledání odpuštění. A ticho mezi replikami mluví stejně hlasitě jako slova.

„… je víc já než já sám. Ať už jsou naše duše z čehokoliv, jeho a moje jsou stejné.“ J. Šmíd režijně nezklamal a vystihl v Hůrce detailní nuance postav. Heathcliff je pro mě jedna z nejzajímavějších mužských rolí na divadle vůbec a M. Darnady je obsazen typově přesně – živočisný, úderný, temný a zároveň hluboce milující Cate. S ní ho pojí intenzivní chemie, přičemž K. Kuchinková ji ztvárňuje autenticky i jemně, jako protihru k jeho divokosti. Ze scénografických prvků mě nadchly deštníky a výrazné majáky, posilující sugestivní atmosféru, kterou podtrhuje hudba D. Hlaváče. Drobnou výtku mám k parukám, které mi přišly neslušivé a spíše zbytečné.

Muzikál Devět křížů je mimořádným zážitkem a brilantní ukázkou původní české tvorby – prosím, více takových titulů napříč divadly! Nádherná hudba R. Schenka spolu se zdařilými texty P. Štěpána a výpravnými kostýmy E. L. Ondráčkové rozplétá fascinující minulost. K. Daňhelová za mě v roli Elišky potvrzuje své postavení královny českého muzikálu. Chemie s Lukou v podání O. Studénky je hmatatelná, i když některé písně pro něj představují opravdovou pěveckou výzvu, kterou zdolává více či méně úspěšně. Celkově profesionální dílo, jež zanechává hluboký dojem a mrazení.

Hravý a s nadsázkou pojatý titul, u něhož zapomeneme na běžné starosti a s úsměvem plyne od začátku až do konce. Esem večera je bez debat M. Křížová – pěvecky i herecky jistá, výrazná a suverénní. Pokaždé, když dostane prostor, inscenace znatelně povyroste. M. Kocek jako Seymour působí přirozeně a role mu sedí. Nechybí ani momenty, kdy se hlediště spontánně baví a energie z jeviště se přelévá až do posledních řad. Rušila mě jen místy horší srozumitelnost způsobená nazvučením. Jinak jde o pohodový divadelní odpočinek s příjemnou hudbou a dobrou náladou, po němž divák odchází s chutí si některé melodie ještě cestou domů pobrukovat.

95 %. Silné, nádherné! Jedna z nejlepších činoher, jaké jsem v životě viděla. Dokonalá hudba spolu s prosklenou otočnou „kostkou“ vtahuje všechny smysly a po zdánlivě obyčejné 1. třetině se rozjede emocionální proud, jež jsem nečekala, hluboce mě zasáhl a nedal mi dlouho spát. Zejména A. Palatínusová a L. Melník prožívají herectví par excellence, jejich výkony pronikají hluboko pod kůži a ulpívají v každém třesu, v každém tichu, v každém pohledu. Dopisy, tíživá témata šikany, sebevraždy a homosexuality a katarzně dojemný závěr tvoří srdce lámající otisk přesahující většinu divadelních návštěv. „Odpustit sám sobě je ta nejtěžší věc na světě.“

Kromě zde jmenovaných slupek připomíná Monstrum také to, jak zásadní je pro celý život „hra“, do níž se narodíme – prostředí, lidé i náhody, které nás formují víc, než si často připouštíme. Silně rezonuje i motiv profesí, jež si své břemeno nosí domů a proměňují osobní vztahy. Doporučuji sezení po stranách jeviště, kde má inscenace ještě intenzivnější vyznění a herci jsou úplně na dosah. J. Dlouhý s T. Havlínkem tvoří tenzní dvojici, jemná A. Nesvadbová ji citlivě doplňuje. Zaujala mě i symbolická kovová klec a verva, s níž se mladý J. Dlouhý takto náročné role zhostil. Je to představení, které si s vámi odnáší kousek vašeho vlastního života.

55 %. Sledujeme spor o obecní čest a osobní ambice, v němž se maloměstské vztahy mění v boj o prestiž i moc. Pod vrstvou humoru se postupně odhalují ješitnost, tvrdohlavost i křehkost komunitního soužití. Titul stojí především na širokém hereckém ansámblu a výrazné hudbě M. Kroupy, jež dodává šmrnc i atmosféru a funguje mimořádně zdařile. Výstupy R. Máchy a F. Němce patří k nejvýraznějším momentům večera. Celoživotní herecké mistrovství F. Němce mě nepřestává fascinovat! Oceňuji práci s hloubkou jeviště a také vodu v zadním plánu. Celek však zůstává tradiční a prospěl by mu odvážnější, současnější výklad, aby nadčasovost textu více vynikla.

Ve Vegetariánce se jídlo proměňuje v krajinu, jež dotváří emoce a posouvá perspektivy postav ztracených v hranicích introvertních světů. Každý záběr umně funguje jako projekce v živém kině – vizuálně, zvukově i pocitově. Vhodně zmenšené hlediště a přiměřená délka umožňují plně vstoupit do subtilní a osobní reality, kde vzdor proti systému dodává dění nadčasovost. Z herců vyzdvihuji J. Spišáka, jehož precizní nuance zachytí drobné vnitřní otřesy i tiché momenty vzdoru, a scény přináší nový pohled do psychiky postavy. Doporučuji i dramaturgický úvod – odhaluje vrstvy porozumění a podtrhuje, jak titul odvážně odbíhá od běžného repertoáru Dlouhé.

R.I.E. je euforickým výletem a novocirkusovým zážitkem ve všech ohledech. Cirk La Putyka je v tomto žánru v českém prostředí bez konkurence. Jednotlivá čísla vzbuzují „wow“ efekt a pocit, že opravdu sledujete mistry svého řemesla. Např. ten hair hanging?! Prostor Jatek show perfektně sedí, široké schody a pády a mizení do zadního plánu vytvářejí úchvatný efekt, podtržený zadními reflektory a skvělým light designem. Odvážné kostýmy, živá hudba a precizní choreografie dělají show kompletní. Jedinou drobnou výhradou je za mě poměrně častá nesrozumitelnost slov, ale celkově jde o strhující podívanou. Nechte se unést! Overthinking nechte na jindy!

Komedie jako první scéna na světě přichází s touto adaptací – podnětným, pro mě ale značně zvláštním divadelním tvarem. V první polovině jsem ještě statečně hledala cestu k politicko-existenciálním úvahám o rozpadajícím se světě i vztazích, druhá část soustředěná na Paulovu nemoc a dilema, zda si nechá vyříznout jazyk, mě už svou délkou a fokusem postupně vyčerpala. Herecké obsazení je přitom výborné – J. Hájek i N. Horáková tradičně dokážou pádně unést a předat emoce všeho druhu. Inscenace by podle mě výrazně profitovala z ještě většího zkrácení. Právě délka a hutnost textu způsobily, že jsem se v ní postupně ztratila a odcházela udušená.

Muzikál Mamma Mia! v Mostě vyprodává reprízy díky světoznámému titulu s oblíbenými hity, ale celkové pěvecké provedení působí velmi nerovnoměrně a nejistě. Souhlasím s kolegou Dubským, že v tomto směru kladně vyčnívá pouze K. Herzinová v roli Tanyi, zatímco ostatní postavy pěvecky nedosahují potřebné úrovně, což mě nemile překvapilo již od počátku. Výsledný dojem tak zůstává rozporuplný a zklamáním, přičemž ani kostýmy ani scéna mě osobně nenadchly. Hostování zkušených muzikálových zpěváků by výrazně pomohlo a je mi líto, že takové rozhodnutí nepadlo, neboť současná volba hereckého obsazení bez pěveckého zázemí se pohříchu neosvědčila.

Zlo vyrůstá z vnitřních komplexů a konkurenční tíhy, kterou ženy nosí na bedrech od dětství. Holky Elky otevřely „Mladou scénu“ nápaditě a odvážně – zejména B. Kostkanová vévodí svou energií a výrazem, zatímco mužský představitel fotografa/agenta oproti předloze přinesl macho náboj. Dvě formálně odlišné části textu působí jako promyšlená práce s perspektivou, postupně odhalují vnitřní svět postav i jejich anonymitu. Symboly, jako Milky Way, propojují dětská traumata s dnešním posedlým tlakem na dokonalost. D. Šoltýsové se podařilo zrežírovat ostrý pohled na současné hodnoty a zároveň nechat diváka přemýšlet, jak se oběť může stát pachatelem.

Svébytné pojetí očima J. Čermáka přináší výrazně autorskou interpretaci, v níž je pro mě ale bohužel málo samotného Fausta, přesto má řadu intenzivních momentů. Působí syrově a záměrně nekomfortně – prostředí LDN nemusí být pro každého snadno přijatelné. Na mě inscenace zanechala rozpačitý dojem, zároveň však oceňuji odvahu jít vždy vlastní cestou. V kontextu spíše konzervativnějšího regionálního publika navíc podobně radikální režijní tvary jen obtížně hledají dlouhodobé místo na repertoáru. Nejvíce mě zaujala skvělá hudba P. Horváthové a příjemným překvapením byla M. Krajčová v roli Markétky, která dodává citlivost i pěveckou přesvědčivost.

Temná a odvážná inscenace, která se nesnaží vše vysvětlit, ale vtahuje do zvláštní neklidné bubliny pocitů. Více než samotné vyprávění příběhu je zde zásadní nálada kořeněná beznadějí, lidskou křehkostí a především „ušpiněnou“ syrovostí ladící s tímto světem i specifickou hudbou T. Waitse. Jako by The Black Rider záměrně zůstával nedořečený a neuhlazený — právě v té drsnosti nachází svou pravdivost i jinou krásu. D. Špinar je famózní a role jí sedí jako perfektně ušitý smoking! Nezapomenutelná je skladba November v podání R. Melši. V. K. Loulové se podařilo do Komedie přivést zážitek, který jen tak snadno nevyprchá a já o něm doteď přemýšlím.

Vizuální podívaná sugestivně spojuje taneční divadlo, moderní technologie a silnou atmosféru. Z přednesu V. Javorského mě skutečně mrazilo, jeho interpretace dodává celku hypnotickou intenzitu. L. Vagnerová opět potvrzuje svou špičkovou choreografickou rukopisnost – taneční soubor funguje s obdivuhodnou přesností jako dokonale sehraný mechanismus, pevně propojený s hudbou. Nevšední režijní nápady a extravagantní kostýmy vytvářejí až magický svět. Není to univerzální inscenace pro každého, ale kdo na její poetiku přistoupí, tomu se otevře podmanivý a déle doznívající zážitek.

Reflexe války a střetu mateřské lásky s touhou po hrdinství nabízí silně rezonující téma i nadčasové otázky, inscenace mě však emocionálně bohužel nezasáhla, což bych u tak závažného textu očekávala. Některé situace zůstávají nedostatečně gradované, rozpracované jen okrajově a napětí mezi postavami často vyprchá, než aby vtáhlo. Celek tak působí střídmě. Herecké výkony jsou nevyrovnané, přesto mezi syny zaujal Leonard Stirský, který dokáže postavě dodat potřebnou autenticitu.

„Dá si někdo čaj?“ Nostalgické ohlédnutí za pubertou, které pobaví i nenápadně dojme a připomene drobná dramata dospívání, jež zná téměř každý. E. Hacurová na jevišti působí jako skutečná diva a dokáže zaujmout v každém výstupu. Inscenaci by po letech prospělo režijní oživení.

Žhářská groteska o lidské pasivitě a preferenci pohodlí před pravdou mě tu a tam nechávala chladnou. Některé režijní nápady se ne vždy propojují s celkovým tempem a tématy, a celá inscenace místy působí fragmentárně. Výrazně vyniká Veronika Kupková jako Anna, která svou hereckou jistotou a pěveckým projevem – zvláště závěrečnou sólovkou – dokáže diváka upoutat. Hra nabízí řadu promyšlených momentů a svérázného humoru, ale celkový dojem zůstává střídmý. Některé situace však dokáží evokovat napětí i absurdní ironii, což připomíná, proč je dílo stále aktuální.

45 %. Zlaté město bohužel nedosahuje plného vyznění, které by příběh i herci mohli nabídnout. Překombinované vizuální prvky a nadbytečné live cinema místy působí neúčelně a stopáž se vleče. Herci předvádějí silné výkony a některé momenty opravdu zaujmou – zejména v bytě V. Lazorčáková s M. Řezníčkem. Přesto hra nedokáže úplně vtáhnout diváka do světa, který staví. Tempo a smysl některých situací zůstávají nejasné a celkový dojem je unavený. Titul nenaplnil svůj potenciál, který jsem očekávala od režie I. Buraje. Odcházela jsem s pocitem, že zlato města se nakonec jen mihlo a neuchytilo. Rozplynulo se dřív, než mělo šanci skutečně zaskvít.

65 %. Komorní formát muzikálu Pět let zpět by dle mého lépe vynikl na menší divadelní scéně a osobně bych preferovala verzi bez company, která zde spíše ruší intimitu příběhu, a odvádí pozornost. Překvapilo mě také, jak málo duetů titul nabízí – víc jde o pásmo střídajících se podobných sólových písní. Hudba má příjemnou atmosféru, ale postrádá výraznější a zapamatovatelnější melodie, které by si člověk cestou z divadla broukal. Nejvíce září Anna Fialová, která roli Cathy nese s hereckou i pěveckou jistotou a šmrncem. Celek působí citlivě a mile, a přestože příběh nezasahuje tak hluboce, chvíle s nimi má své kouzlo a něžně se vkrádá pod kůži.

95 %. „Mor na ty vaše rody!“ Nejlepší „Romeo a Julie“, které jsem kdy na českém jevišti viděla. Mezi O. Hesem a A. Kalertovou je podmanivá chemie ve světě, kde láska i nenávist hrají své nejhlubší tóny. Oba herecky vynikají, ona navíc okouzlí pěveckým projevem i zářivým temperamentem. O. Hes vtiskuje Romeovi fyzickou energii a cit pro pohyb, který roli dodává živost. Moderní, svěží režie s úchvatnou scénou a kostýmy M. Cpina a famózní hudbou I. Achera dávají příběhu nový háv a jiskru. Z dalších oceňuji L. Veselého jako Lorenza. Takto si představuji Shakespeara v roce 2026! Čistá radost, kdy se chcete hned vrátit a prožít to s nimi znovu…

Gervaisa, mladá pradlena, touží po vlastním životě a lepší budoucnosti, padá a vstává, přesto její boj v inscenaci ztrácí ostrost. Scéna s lešením působí neuchopitelně, režijní nápady převážily sdělení a tempo se natahuje. Rekvizitní chaos odvádí pozornost a oslabuje epický rozměr Zoly. Oratorium o snech a touze po štěstí se dle mě v ABC nedokázalo naplno rozvinout, a i hlas Nany, který měl vletět do salónů, zůstává rozmělněný. Z postav mě herecky zaujal A. Bílík. I přes potenciál románů inscenace příliš emočně nezasahuje a odcházela jsem spíše s mnohými otazníky vůči celkovému pojetí.

Pro mě dosavadní vrchol aktuálního repertoáru DNz. Od první chvíle jsem cítila, že se koupu v esenci krásy – v divadle autentickém, přesném a plném opravdového života. Geniální výprava M. Cpina a výtečná hudba vytvářejí svět, v němž emoce pulzují v každém detailu. M. König a S. Lewandowska mají dokonalou chemii a jejich proměna od něhy k hněvu zasahuje přímo do srdce: „Věci, které ve mně na začátku vzbuzovaly něhu, ve mně na konci vzbuzovaly hněv.“ Přesně tak Můj boj bolí a dojímá. Jemně odlehčená nota A. Kameníkové dodává inscenaci prostor nadechnout se. Tento ryzí, intenzivní zážitek se mnou silně pohnul a potřebuji tyto emoce prožít znovu.

Kvůli lásce k člověku riskuje vše a věří v jeho věrnost víc než v prastaré zákony svého světa. Její cit je však vystaven chladné logice dvora, kde má rozum navrch nad srdcem… Vinohradská Ondina zůstává výrazně za očekáváním divadla v roce 2026. Dlouhá, těžkopádná inscenace se starou režijní koncepcí, navíc sykavky hlavní hrdinky odvádějí pozornost, kostýmy působí příliš tradičně a smysl scénografie s konstrukcí zůstává nejasný. Příběh inspirovaný klasickými mýty má poetický potenciál, ale režie a styl provedení ho nedokázaly rozvinout. Výsledek bohužel vyčerpává energii i čas diváka, který se cítí spíše uondaný než fascinován.