Kateřina Vodáková

65 %. Inscenace vychází ze silné a dojemné předlohy, jejíž sílu nelze zpochybnit a stále rezonuje. Režijně však působí poněkud tradičně, s délkou i popisností věrně sledující román. Svěžejší přístup by mohl přinést větší divadelní živost. Herecky září A. Elsnerová – její Hana je plná křehkosti, sevřenosti, důstojnosti, odhodlání i moudrosti. T. Císařová v roli Miry upoutá nejen projevem, ale i výraznými rudými šaty, které se stávají dalším signifikantním prvkem a jako by vyprávěly vlastní příběh. Některé vedlejší role by mohly získat na síle díky pečlivějšímu obsazení, hudba a světla evokují atmosféru doby. Celek předává paletu emocí a odkaz.

Jakub Koudela se v roli Darrella Standinga doslova i obrazně svléká až na dřeň. V sevření svěrací kazajky se propadá do hlubin paměti, odkud vystupují dávné příběhy, inkarnace i sny. Monodrama náročné na výdrž a soustředění herce i diváka – místy hypnotické, jindy vzdorovitě statické. Výrazná scénografie a promyšlený light design vytvářejí prostor mezi realitou a vizí, kde duch odmítá podlehnout tělu. Nikdo nevidí vašima očima. A právě tam, v tichu a temnotě, začíná svoboda, kterou nelze spoutat mřížemi ani časem. Výprava za hranice běžného divadla...

Proměna v neobvyklém a surreálném pojetí, „minecraftová“ verze slavného díla. Může oslovit ty, kteří hledají novou interpretaci. M. Donutil podává intenzivní a fyzicky náročný výkon, který rozhodně zasluhuje obdiv. Nicméně, koncept inscenace mi bohužel unikl a nepodařilo se mi do něj napojit. Přesto je třeba ocenit odvahu, s jakou tvůrci zvolili neotřelý přístup k takto zásadnímu textu. Některé scény však zůstávají nedokončené a visí ve vzduchu, stejně jako otázky o vlastní identitě, které Kafka ve svém díle pokládá. Délka představení je adekvátní, i když pro mě osobně nezanechalo kýžený dojem. Game over.

Ambiciózní Krkavci se místy ztrácí v rozvláčném tempu, které nenabízí výraznější posun. Režie se drží cyklických struktur, jež narážejí jedna na druhou. Úvodní část, v níž je využita projekce slovenské televizní inscenace s živým dabingem, mě bohužel svou délkou zahltila natolik, že jsem následně měla problém se s inscenací sžít. Tato volba výrazně ovlivnila celkový vjem, a to i v kombinaci s pojetím, které připomíná Vassu Železnovovou, rovněž divácky náročnou na strávení. Silné téma voyerismu cizích životů však zůstává nadčasové a vyvolává intenzivní otázky. Alergikům doporučuji sedět mimo první řady – množství květin a pylu je výrazné.

„Jednou nám za to děcka poděkujou“ drásá divákovu pozornost až na samou hranici možností. M. Modrý nekompromisně a s režijním názorem zobrazuje propad společnosti, rozpad hodnot, ztrátu víry v mírumilovný občanský protest a dělení lidí. Zejména D. Teleky prochází naprostým fyzickým i emocionálním vypětím během jízdy na kole, která reálně nikam nevede. Křik, ideologické vyhoření a neustálý tlak, kdy se člověk v určitém momentu ohne, jsou přítomné v každém pohybu, podpořeny výraznou hudbou. Naturalismus v gestech i rekvizitách – krev, pot, jídlo – umocňuje syrovost. Divadlo se zde stává skutečnou fyzickou prací, kde není prostor pro zastavení.

Vinohradský Velký Gatsby vyniká magnetickým a neodolatelným výkonem M. Lambory, který do náročné role Jaye Gatsbyho vkládá nejen talent, ale i porozumění postavě. Chemie s J. Kotrbatou v roli Daisy je silná, napětí mezi nimi elektrizující, jiskry létají. Ačkoli 1. část 1. poloviny ubíhá pomalu a opatrně, zbytek stopáže nabírá na dynamice a vygradovaném tempu, které nenechá diváka odtrhnout oči. Velmi působivá je scéna s velkým ok(n)em, jehož vnímání je umocněno projekcemi. Hudba O. Brouska rafinovaně podporuje emocionální rozpolcenost celé inscenace. Mírně rušivý mi přišel mentolový, objemný okraj bazénu, jenž se vine po celé šířce jeviště.

Rita s lehkostí balancuje mezi humorem a vážnými tématy. Zdařilá hudba P. Horváthové zde není pouhým doplňkem a podkresem, ale svěžím a přirozeně integrujícím prvkem, který zapamatovatelně dotváří atmosféru, podtrhuje emoce a posouvá děj. Režie V. Čermákové citlivě a precizně pracuje s každým úhlem pohledu a přináší vyvážený, plynulý tok inscenace, jež se dotýká křehkosti důležitých rozhodnutí a zkoumá propojení lásky a zodpovědnosti v nečekaných okamžicích. J. Ježková vytváří s F. Rajmontem výborně vyvážený herecký tým. Její hlas jemně hladí smysly a dodává postavě hlubší rozměr. Scéna, byť jednoduchá, efektivně podporuje děj a jeho vývoj.

Barevná i divoká smršť veršů, metafor a herecké bravury, kterou si buď zamilujete, nebo se v ní ztratíte a zůstanete stát za sklem. Režie J. Nebeského je nespoutaná, hravá a originální. Tak bizarní, že je geniální. Stejně jako scénografie, živá hudba a kostýmy. Celek funguje jako snová krajina, kde nic není tak, jak čekáte a tím je kouzelná. Není to inscenace, která se snaží zavděčit všem, ale právě v tom je její síla. Kdo se naladí, nebude litovat! R. Mikluš se pohybuje mezi absurditou a jemnou ironií s lehkostí a přesností. I v nejbláznivějších momentech drží tvar a tón celé inscenace. Na badminton a žraloky z Wernische dlouho nezapomenu.

Oka mžik a jsme jinde. V čase, který utíká, v iluzi, že ho máme víc. Umělci balancují doslova i obrazně mezi nebem a zemí – v nebezpečné kráse, kde absolutní vzájemná důvěra rozhoduje o bezpečí všech a vítězí nad gravitací. Živá kapela s nimi dýchá, světla malují nálady duše, které zůstávají pod víčky. A jestli k dokonalosti něco chybí? Snad jen jediný mžik. Ten už vlastně nechceme najít. Nic silnějšího a komplexnějšího jsem v tomto žánru nezažila. Ohromený úsměv se mi chvílemi ztrácel v slzách. Kaleidoskop zázraků v šapitó, kde se v rytmu hudby utkávají sny s realitou, a dech se láme v každém obraze a souznění. Oka mžik a je po všem.

V Přání se plní nejen ta nejtajnější, ale i ta, která by vlastně měla zůstat nevyřčena. Anna a David, kteří se na první pohled zdají být cizí, mají společnou minulost, jež se odhalí až na závěr hry. M. Němec v roli září charismatem, laskavostí a intenzivním komediálním talentem, J. Paulová mu skvěle sekunduje. Text R. Vencla je vtipný a není obehraný na jiných jevištích. Scéna osvědčeného J. Kříže efektivně dotváří hotelovou atmosféru, kde i stěny mají uši. V menší víceroli baví energická V. Wronka. I když příběh není nijak převratný, spojuje jemnost, dojemnost a životní moudrost, která diváka přiměje k zamyšlení nad rychlým plynutím času.

75 %. Tato Marie Antoinetta přináší svěží, stylově sebevědomý pohled na historickou látku. Výkon K. Baranové výrazně převyšuje ostatní – o její Thálii nelze pochybovat. Už jen kvůli ní stojí za to vyrazit do DFXŠ. Režijní rukopis, evokující práci D. Špinar, se progresivně odráží v kontrastních kostýmech i scénografii. Fosforově žlutá barva se stává silným symbolem vzestupů a pádů ženy, uvězněné v přepychu a spotřebním kolotoči. Nemohla si vybrat, komu a kam se narodí. Narativ o bezmoci a rozkladu hodnot rezonuje s dnešním světem hojnosti a iluzí svobody. Skvěle funguje i moderní hudební složka. Celek působí jako memento i podnět k zamyšlení.

65 %. V. Franců je Benjamin Button! Působí jako tichý magnet celé inscenace – jeho výkon je vnitřně bohatý, křehký a silně emocionální. Příběh, naplněný zvláštní poezií, nese jeho energii. Hudební složka funguje jako živý dech děje, i když ne všechny party rezonují jistě. Ženské obsazení bych volila jinak, zejména s ohledem na pěvecké výkony. Vojenská část mírně zpomaluje rytmus hry. Scénografie je střídmá a účelná, kostýmy a paruky by však zasloužily víc šmrncu. Režie se soustředí na herectví, avšak některé silné momenty zůstaly na půli cesty nebo proklouzly. Přesto v mysli zůstává něžný dotek nevšedního příběhu a výjimečné nadání V. Franců.

65 %. Působivé dílo, až magnetizující pro oči i uši s temnou hudbou I. Achera. Předkládá univerzální témata jako pomsta, spravedlnost a lidské osudy, ač není pro univerzálního diváka. Děj je pro mě místy nečitelný a lehce zdlouhavý. Icke dokáže vytvořit silné momenty napětí a dramatického zvratu, ale pracuje i se zpomalováním tempa. Oceňuji u některých rolí nápad s dětskou a dospělou verzí a herecky sugestivní, pohybově výrazný výkon Z. Piškuly. P. Vítek s M. Amslerem se celkově nebojí riskovat a zasazují tragédii do křiklavě žluté umývárny, která ale tu a tam odvádí pozornost od samotného příběhu a postav nesoucích těžký psychologický náboj.

Někdy je moc invence spíše na škodu... Okouzlující Hilského překlad na můj vkus přebily převážně přešlapové vtipy a výstřední rekvizity, podivné uchopení postavy Puka s krvavým otiskem a rušivá, neostrá koncepce projekcí. Chyběla mi poetika lesní říše a citlivější uchopení charakterů, bohužel přebývala ukřičenost, režijní chaos a tvrdost gest. A to nejsem proti modernizování Shakespeara. Neubráním se vzpomínce na režii hry od D. Špinar v ND, která mi sedla více. Ale přistoupím na to, že "jestli jsme se nelíbili, pomyslete si na chvíli, že jste tady jenom spali a my všichni se vám zdáli, příběh náš byl přelud jen, tahle hra zas pouhý sen."

Znám člověka s lékařskou profesurou bojujícího s touto diagnózou. Nejsilněji ho trápí ztráta soběstačnosti a závislost na druhých. Pořád jsem to já ve Venuši je nejen o tomto pocitu. J. Schneiderová otevírá v Alici sebe, což je to nejtěžší a nejdůležitější v hereckém poslání. Nikdy jsem ji neviděla lépe hrát... D. Krejčík v roli menšího rozsahu, přesto herecky barvitě, pevně a s laskavostí sobě vlastní přechází od budování vlastní rodiny, přes chladnější vztah se sestrou, popírání vážnosti stavu maminky až po drtivý strach z její ztráty. Za všemi pochopeními celého světa je svědectví těch nejbližších. Víra a naděje. A také pořádný kus lásky.

„Ten obraz má krizi!“ Tasnádiho tvorba, která je v maďarských konzervativních kruzích tabu, se vůbec poprvé ocitá na českém jevišti. Debut je to zdařilý po režijní i herecké stránce, přičemž vyzdvihnu K. Oltovou. Silné výkony pětice jsou dalším potvrzením, že Dlouhá je aktuálně z hlediska kvality dramaturgie jednou z nejzajímavějších pražských scén. Kartonový taťka patří k inscenacím, u kterých se sice smějete nad malostí a absurditami, ale zároveň vám zhořkne v puse, protože vidíte denní realitu na poli politickém a rodinném, kde často každý žije jen sám v sobě a pro sebe. Spolu v prostoru, ale sami. Dokážeme ještě v iluzi zahlédnout pravdu?

Zahlcenost všech vším. Neustálý proud krizí. Je těžší osamělost nebo samota? Katarze v Dies Irae ční jako nedosažitelný cíl dovedený až do krajního řešení... Smrtihlav na stěně značící nejenom smrt ega. Mé první setkání s herectvím a osobností J. Janči mě v mnohém překvapilo. Má talent, cit pro prostor a text, příjemný hlas, klidnou energii a nadto hře přidává na atmosféře ucho hladící slovenština. Interpret se zkušenou sebejistotou, přesto neafektovaně přechází z obyčejných situací všedního dne až do vyhrocených. Diváka v rámci zcela přiměřené délky z bezprostřední blízkosti nenechává vydechnout a neuvrhává do pocitu, že hře "něco" chybí.

Rodíme se zlí, nebo se zlými stáváme? Dva mimořádně inteligentní mladíci s vášní pro historické i krimi romány. Pár poháněný vzrušením, Leopold toužící dozvědět se, jaké to je být vrahem a zklamaný při zjištění, že se cítí stejně jako vždy... Oceňuji kvalitu tvůrčího vkladu H. Novákové, hudbu a scénicky silné, minimalistické zpracování skutečné události, o jejíž existenci jsem před zhlédnutím neměla potuchy. L. Adam s R. Pekárkem jsou typově vhodní představitelé, pěvecky takřka vyrovnaní, herecky mě upoutal civilnější L. Adam. Ale přeci jen mi chybělo více tenze, důrazu a hlavně emocí, které jsem si myslela, že se na mě přenesou intenzivněji.

L. Vagnerové a výborným tanečníkům se podařilo po celou stopáž udržet vysoké tempo, chemii, souhru a prvek úžasu nasazený od prvních tónů a pohybů. Metaforicky vdechli do Riders vznešenost, svobodu, perspektivu, čest a ušlechtilost z ptačí říše. Pták je zde symbol znamenající úplně vše s akcentem na věčný souboj harmonie a nesouladu mezi lidmi. Umíme se tolik milovat, ale i ničit. Někdy je očistné si jen sednout a dívat se, u tanečních inscenací obzvláště. Unášela mě vlna rychlosti a neverbální síla emocí. Výprava E. Jiřikovské mě zaujala hravostí, křehkostí, tenzí i pomyslným větrem z ptačích křídel. Celkově doporučuji v Komedii nevynechat.

Márquezovský příběh v příběhu, do kterého autorka S. Germain vetkla svou auru a pohlíží na osudy jedné obrovské rodiny květnatě a optikou všudypřítomné války. Ta ničí lidský klid a devastuje přírodu. Daří se jí pronikat do povah postav, zabývá se mnohovrstevnatostí lidského vnímání a hledáním dobroty a lásky. Režisér V. Troitskyi přináší na jeviště české a ukrajinské lidové motivy, lehkost, světlo, hudbu čistou, i přes hutnou tematiku radostnou, vzniklou i z herecké improvizace. Kniha nocí je vizuálním a hudebním počinem s výrazným triem talentů - R. Melša, T. Dalecký a P. Konáš, ale dramaturgicky je úhybem, který divák jen těžce rozklíčuje.

55 %. Výraznými kotvami originálního textu S. Petrů o českém hudebním géniovi, milovníkovi odstínů modře a snílkovi, který odmala statečně čelil zdravotním ranám osudu i omezením v nelehké době, jsou fantastičtí R. Melša a N. Horáková a zapojení živého orchestru. R. Melša intenzivně uhrane ve druhé polovině ve scéně u klavíru, jejíž tempo a emoce bych si představovala přenést i do zbytku hry, což se ale bohužel nestalo. Divák větší měrou sleduje osobnosti Voskovce, Wericha a hrůzy, beznaděj a hlavně nesmyslnost válečné situace než životní cestu J. Ježka vyplývající z názvu. Kontroverzně na mě působila multirole T. Pavelky a některé kostýmy.

Pamatujete si, když jste byli malí a všechno vám připadalo úžasné? ... Stále je. Objala mě atmosférou a energií jedna z nejmilejších hudebních inscenací, kterou jsem kdy viděla. Hry pro dětského diváka jsou těžkou disciplínou a dobrých je poskrovnu, Dlouhá má však klenot, který se vánočně třpytí a dělá radost malým i velkým už 25 let. Tradičně famózní J. Vondráček, K. Oltová, P. Neškudla a zde samozřejmě Pavlík v podání P. Tesaře. Na lampovou zvonkohru, ikonickou scénu z policejní stanice a můj křehký pocit dojetí při závěrečné Půlnoční, kdy se v hledišti spontánně objevily i mobilní světlušky, jen tak nezapomenu a v srdci se usmívám.

Režijní vize O. Kulhavého je v Košické zdařilá a dle mě by v pohodě obstála i na studiové scéně některého z českých profi divadel. Využívá tmavé brýle, minimum rekvizit a igelity, kterými rozehrává světelnou partii mezi dvěma bilancujícími páry, jejichž sebejisté výkony a artikulace dávají tušit, že již nejsou hereckými nováčky. Od počátku umí čtveřice diváka strhnout, ač celku velmi napomáhá skvělý text. I. Vyrypajev upozorňuje na idealizovanou představou o správné lásce, se kterou je spojený nepřetržitý pocit štěstí a spokojenosti. Jenže neustálý pocit štěstí je v dlouhodobém vztahu pouhá iluze. Uvězněni v očekáváních. Chodící frustrace...

Tvůrci na jeviště Nové scény přivedli originální inscenaci, která je emočně a informačně naléhavá. S důrazem na mladé publikum umně pracují s civilností, opravdovostí a přesahem. Sugestivně zde promlouvají neherci - teenageři o svébytné bublině dětských domovů, přičemž ani na konci neodhalíme, kteří z ní skutečně pocházejí, nebo nikoliv. Fenomén "být z děcáku" je plný stereotypů a je nasnadě se ptát, kam jako společnost směřujeme, co v ní znamená jedinec a jak se mění okolnosti našeho života. V hodině se podařilo vystihnout vše podstatné, poopravit zažité představy, vzbudit další otázky a spolu s následnou besedou ve mně zanechat silný dojem.