Maranta

Svěží a vtipná hra, která nejen baví, ale i předá poselství. Že není všechno zlato, co se třpytí, a že nikdy není pozdě začít žít. Dvě ženy naprosto rozdílných povah, osudů i přístupu k životu se setkají a posléze zjistí, že možná nejsou zas až tolik rozdílné. Anebo že to bylo právě jejich setkání, které každé z nich dalo sílu změnit svůj život. Vzájemná interakce hlavních (a jediných) postav je postavena na jejich kontrastu, Mihulová s Nesvačilovou se skvěle doplňují a daří se jim nesklouznout k trapnosti.

Slušné divadlo, které nenudí, i když úplně za srdce mě nechytlo. Téma autismu a samoty v městě plném lidí, (ne)splněných snů a chvíli porozumění mezi dvěma zdánlivě odlišnými lidmi. M.Táborský absolutně skvělý, i P.Nesvačilová je uvěřitelná.

Roztomilá legrácka, která pobaví malé i velké. Dospělé dojme pohled na svět očima dítěte a potěší nostalgie 60.let, děti osloví dynamika představení a jeho humor. Můžete vzít do divadla své rodiče-důchodce, nebo naopak děti či vnoučata, a neuděláte chybu. Děj je opravdu jednoduchý a chvíli jsem zvažovala o něco nižší hodnocení, ale miluju, když lidi dělají svou práci s nadšením, a o tomhle představení to platí na 100%. Herci i diváci si to užívají a atmosféra je skvělá.

Skvělí herci hrají v hře, která se většinu času podobá tlachání chlapů v hospodě. Ano, i o tom je život, ale proč to musím sledovat tři hodiny? Osvěžení do hry vnášejí ženské postavy, a jediný opravdu zábavný výstup bylo pro mě první setkání Wheelera s Minnie (M.Sawa). "Vy si mě asi pletete s  někým, koho zajímá, co říkáte..."

V půvabně dekadentním prostředí Vily Štvanice se odehrává podobně nekonvenční představení. Spojuje historické s moderním, veselé se smutným, živočišné s duchovním, dramatické s poklidným. Zajímavá hra, která stojí za vidění. Nápaditá minimalistická scéna a kostýmy, obětavé a přesvědčivé herectví, všechno funguje. Proč tedy nedám vyšší hodnocení? Asi pro brutální naturalismus úvodní části a "mučení diváka" přestávkovou etudou (i když, objektivně vzato, vtipný a originální nápad :-).

Představení se mi líbilo, i když přiznávám, že přesný smysl mnohých tanečních kreací mi unikal. Celkové poselství se ke mně ale dostalo a já nemůžu neocenit energii, nasazení a mistrovství tanečníků.

Solidní průměr. Horší ozvučení, slovům nebylo často rozumět, Dasha se občas prala s výškami. Noid Bárta se mi líbil, má charisma a Ježíšův song v zahradě Getsemanské (polemika s otcem Bohem) má grády. Jinak představení spíše bez emocí.

Skvěle zahraná hra, která se mi nelíbila. Hra o násilí, lidské omezenosti, pokřivené pracovní i osobní morálce a zneužití moci. Ano, bylo to často zábavné, Richard Krajčo exceloval a David Švehlík mu skvěle nahrával, ale spíše než "o síle přátelství" se mi hra jevila jako smutná karikatura "chlapského" vnímání světa a prvoplánového řešení problémů, která se občas nevyhnula nějakému klišé.

Hana Holišová vládne nejen mocným hlasem, ale i energií, která dodává představení (zejména jeho první části) říz. Neckář (J.Cina), Vondáčková (Z.Stavná) i jiné osobnosti kultury a politiky 60.-90. let jsou mírně karikované, ale bez urážky, a vyloženě zábavné. Po přestávce změna nálady, z recitálu/muzikálu/kabaretu posun ke klasické činohře, která baví už trochu méně, ale k vykreslení portrétu hlavní protagonistky je jistě nezbytná. Líbilo se mi prostředí a scéna, méně už cena vstupenky.

Svěží, zábavné, srozumitelné. Vyvážený mix klasického Shakespeara a aktuálních vtípků a komentářů. Výborně jsem se bavila, jen závěrečné "divadlo na divadle" bych mírně zkrátila.

Snad ta hra nebyla přímo špatná, ale mně se nelíbila. Formálně něco mezi divadlem, hodně dlouhou říkankou a rozhlasovou hrou. Sledujeme skupinu mladých lidí v noci u vody, v baru, v autobuse; scény se opakují a některé repliky, samy o sobě už nepříliš nosné, slyší divák snad dvacetkrát. A co že se to stalo po dvaceti letech? Zmíněné scény jsou prokládány příslibem dramatu. To se ale rozvíjí tempem krok vpřed, dva kroky vzad. Na závěr se přece jen jisté pointy dočkáme, otázka ale je, jestli je taková, aby ospravedlnila vznik a existenci této hry. Předností je délka - po 90 minutách bez přestávky divák tleská úlevou, že je po všem.

Hodně originální hra o literatuře a násilí, žádná limonáda. Překypuje nápady a zvraty, nečekanými vyústěními v neposlední řadě úchylně brutálními povídkami. Úvodní část s výslechem bych zkrátila, ale celkově hodnotím kladně. 75%

Bude vás bavit navštívit své prarodiče/rodiče/libovolný pár seniorů a strávit jejich pozorováním hodinu a půl? Pokud odpovíte ANO, je Happy End hra pro vás. Mně to přišlo hrozně popisné, vlekoucí se, snad jen v několika místech trochu vtipné. Stáří je dnes téma, které obecně vyvolává četné otázky, tady však na ně nedošlo. Co na inscenaci oceňuji: krásný prostor, nápaditou scénu, komorní pojetí a skvělé herce, kterým jsem vysoký věk beze zbytku uvěřila.

Zajímavá a vypjatá inscenace, nosné téma, výborné výkony, originální, byť strohá, scéna. Proč tedy nedávám vyšší hodnocení? První půlku pro mě bylo utrpení poslouchat dialogy, které byly silně intimní, až na hranici trapnosti. Po přestávce se charakter děje změnil, místo debat o holení intimních míst a smrdění nastoupila vážná témata a předzvěst tragédie, která mě vtáhla a přesvědčila.

Z mého pohledu rozporuplná inscenace. Působivá scéna a kostýmy, nápadité scénické prvky, účast velkých osobností českého divadla. Naproti tomu absence emocí, rezignace na projev, v mnoha případech ploché odříkávání Erbenova básnického textu (zejména - omlouvám se, mistře - u F. Němce). Nejvíce to platí o Polednici, jejíž úžasný potenciál zůstal nevyužitý; naopak líbily se mi Svatební košile, kde jsem Lucii Polišenské jako snad jediné postavě (možná s výjimkou Jany Preissové) věřila, že se v jejím nitru něco skutečně odehrává. Asi to měl být režijní záměr - nezúčastněným přednesem vykontrastovat závažnost obsahu, u mě se však minul účinkem.

Expozice příběhu - čtveřice lidí, kteří nemají nic společného, se octne v podivné "kostce" - odkazuje k mysterióznímu filmovému hororu Cube (1997). Ale i když ve hře je to taky pěkné psycho, další děj už se odvíjí originálně. Sází na inteligentní neotřelý humor, vycházející ze skvěle interpretovaných postav a jejich rozdílných osobitých charakterů. Zhruba v polovině jako by představení docházel dech, vzápětí je ale divákům naservírována neodolatelná ochutnávka akčních scén. To vše vnáší světlo do celého konceptu a my můžeme sledovat další vodotrysk originálních nápadů - divadlo na divadle. Divák se baví a celé to dává smysl.

Koncert pro Jana Vlasáka - je uvěřitelný, místy iritující, často dojemný. Jestli je jedním z úkolů divadla vyvolat otázky, představy a zamyšlení, tato hra to splnila beze zbytku. Jak bychom se zachovali my, mít Andrého za otce, a budeme muset něco podobného v budoucnu řešit? A jak budeme vypadat my, až nám bude osmdesát? Zneklidňující.

Natahovaná a neoriginální komedie. Herci v hlavních rolích se snaží, ale chybějící děj nenahradí. Představitel detektiva navíc typově i herecky slabý a nepřesvědčivý. Zapomenutelné představení.

Oddechová komedie, která pobaví a neurazí. Hra o ženách a pro ženy, o konfrontaci dvou sester a dvou dějinných etap, o vztazích a (ne)splněných představách o životě. Všem třem představitelkám jsem jejich postavy věřila a musím zatleskat především Anežce Rusevové. Po přestávce už děj trochu ztrácel na dynamice, ale celkově hodnotím příznivě.

Působivé přestavení, které pracuje víc se symboly, obrazy a atmosférou, než aby divákovi servírovalo jednoznačné ideje. Hodně experimentální, syrové, emocionální, energické. Zpočátku se ztrácíte a chcete porozumět hlavou, ale když na sebe necháte představení působit, zjistíte, že chápete nebo spíš cítíte. Hra o vášni a ceně za ni zaplacené, lidské bídě a trýzni, ale také síle a energii. Více či méně nápadné alegorie a odkazy na křesťanství, zpracované po svém (to by bylo, kdyby panenka Maria porodila dceru!) Ale María je "tango, které se bude rodit a žít neustále a vracet se do špinavých i milovaných ulic Buenos Aires" (citát z programu.)

Inscenace o tom, jak si bílí představují cikánskou kulturu. V první části zaznívají především rytmické písně spojené s tanci, a i když se účinkující snaží, je to jen nastudování, bez vášně a energie. Po přestávce série tklivých melodií, které se pěvecky vyvedly lépe, ale děj moc neposouvají. Celé představení 22.11.2022 energeticky táhla K.M.Fialová, které jediné věříte. Umí hrát, zpívat, úžasně tančit a dokonce i práskat bičem (!). Je skoro s podivem, že se představení podařilo předat hlavní myšlenku, že svoboda je nade vše - nad rodinu, koně, lásku a dokonce i život.

Samotná hra je hodně psycho a nemusí každému sednout. I tak se ale najde pár míst k zasmání a hodně k zamyšlení a herecké výkony obou představitelů jsou velmi přesvědčivé (mě osobně nadchla hlavně Sarah Hlaváčová).

Pohodová nenáročná komedie, které se většinou daří nezklouznout do trapnosti. Jana Paulová je ve svém živlu a ve spolupráci s dalším obsazením diváka opravdu baví. A když se zdá, že hře začíná trochu docházet dech, objeví se na scéně geniální "retardovaný" trenér Jana Kříže. Kdo se chce odreagovat a pobavit nebude zklamán.

Možná je to vinou velkých očekávání spojených s obrovskou popularitou DD, ale můj divácký dojem byl spíš průměrný. Ano, je skvělé vidět na jevišti plejádu oblíbených herců, a hráli všichni výborně. Neupírám hře celou řadu gagů a přiznávám, že jsem se místy od srdce zasmála. Avšak charakterizovat hru jako "hledání lásky jako důkazu Boží existence", jak se uvádí v programu, je trochu nadnesené.Právě rádoby filosofické pasáže mi přišly jako relativně nudné mlácení prázdné slámy a závěr-nezávěr rozpačitě rozplizlý.
Moc hezká scéna a skvělý a vtipný Čermák na jevišti i při děkovačce v Čáslavi.

Celkem průměrné představení. Vzhledem k poupravenému názvu inscenace jsem čekala něco navíc i od představení, ale hra měla mnoho hluchých míst a konverzační komika moc nefungovala, zejména do přestávky. Druhé části dámský souboj dodal akci a celkově byla záživnější. Nejvíc se mi líbily osvěžující tanečky pro vyplnění přestavby scény.