Psychoklara

Líbilo se mi použití vůně kadidla v úvodní scéně v kostele - kolikrát v divadle vnímáte scénu nejen zrakem a sluchem, ale i čichem?
Skvělý byl výkon Mariana Vojtka, ve své roli působil sebejistě, vyrovnaně a majestátně, přesně jak jsem od Drákuly očekávala. Co mi naopak vadilo a drásalo nervy po celou dobu byl výkon Kamily Nývltové - křečovitý, nepřirozený, předramatizovaný. Snažila jsem se dívat jinam než na její obličej zkrabacený křečovitým výrazem, ale bylo to znát i ve zpěvu. Přetahovaná písmenka do dalších not mě úplně tahala za uši. Eva Burešová byla naopak přirozená a příjemná. Tanečníci spíše průměrní.

Nejvíc se mi líbila závěrečná scéna mezi sedadly, která měla prostě famózní atmosféru, a celkové vyznění příběhu. Co mi naopak vadilo bylo příliš mnoho efektů. Je sice originální, že si jak zvukové, tak vizuální efekty vytvářeli herci sami, na mě to ale působilo příliš rušivě a stručně řečeno jako "příliš mnoho serepetiček bez hlubšího významu". Měla jsem z toho pocit, že nestíhám sledovat všechno, co se na jevišti děje, nemohla jsem se uvolnit a nechat na sebe představení jen tak působit, ale musela jsem být ve střehu a pořád sledovat všechny herce. Kdyby těch efektů bylo tak o třetinu méně, mohlo to být perfektní.

Vlastně jsem nečekala, že se u tak mrazivého příběhu budeme i smát, ale tahle inscenace dokáže překvapivě dobře namixovat koktejl z obojího. Na můj vkus je tam až moc zbytečných "lekaček", které k navození atmosféry nejsou potřeba. Jinak je ale představení perfektní, zajímavé, má spád, má vtip, herci jsou skvělí a ten závěr? Tak ten vás vystřelí z bot! Je to pecka, fakt doporučuji.

Vše podstatné vyjádřil přede mnou uživatel Potlepa, podepisuji v plném rozsahu a dodávám - NENÍ TO NIC PRO CITLIVÉ POVAHY. Za sebe musím říct, že jsem si několikrát přála, aby to už konečně skončilo (myslím ta nervydrásající situace mezi oběma postavami). Příliš hlasitá hudba ještě zesílená depresivní atmosférou příběhu mi způsobila záchvat paniky, musela jsem si zacpávat uši a snažila jsem se prostě jenom přežít. Je to silný zážitek. Pro mě až moc silný.

Jednoduchá komedie bez důmyslnějšího humoru, ideální odpočinkové představení. Jan Dolanský tomu dává grády. :) Vadilo mi stísněné hlediště, čekání na zapnutí vzduchotechniky a příliš hlasitý mluvený úvod z reproduktorů. Všichni herci skvělí, ale Honza Dolanský se do toho fakt kvalitně položil, takže tak od půlky už jsme se chechtali jen tónu jeho hlasu a bylo úplně jedno, co říká. No, nebyl to zrovna intelektuální zážitek, ale i takový má svou cenu. :) S názory níže, že se jedná o "inteligentní humor" se úplně neztotožňuji, ale oceňuji, že není založen na vulgarismech jako v jiných divadlech. Jen je prostě jednoduchý.

Pokud se chcete prostě jen zasmát a příliš nedumat, pak je toto představení právě pro Vás. Dala bych klidně i 70%, nebýt vizuálně i akusticky nepříjemného projevu Terezy Kostkové. Netroufám si soudit, jestli jde o přehrávání, nebo jestli to má takto ve scénáři, každopádně přehnané grimasy, gesta i hlasový projev mi hodně vadily a snažila jsem se raději dívat spíš na druhou herečku. Když sedíte v první řadě, tak vám z toho téměř krvácejí oči a uši. Je to škoda.

K zamyšlení se objevily asi 3 zajímavé myšlenky, jinak je to spíš o vtipech. Někdy velmi jednoduchých, ale neurazí.

Pro zajímavost - skladba publika byla asi 95% žen.

S přítelem jsme se na hodnocení této inscenace neshodli. Mně se líbila, jemu ne.
Líbily se mi jak herecké výkony, tak samotný příběh a především silný emoční náboj.
Jemu se nelíbilo, že hru tvořily převážně o monology, takže šlo spíš o deklamování, než hraní. Také trochu trpěl, protože i přes svou průměrnou výšku měl problém s místem k sezení, drhnul koleny o sedadlo před sebou, a to opravdu není dlouhán. Jsou to organizační detaily, ale při rezervaci vstupenek jsme očekávali, že před představením zaplatíme Sodexo kartou, nebo alespoň normální platební kartou. Ani to nebylo možné, jen hotovost. Za to má Divadlo v Řeznické od nás palec dolů.

Pro mě to byl jedinečný zážitek hlavně proto, že jsme měli možnost vidět opravdu skvělé herecké výkony z bezprostřední blízkosti. Tohle se Vám prostě ve velkém divadle nestane, že byste se cítili být s postavami v jedné malé místnosti (protože s nimi doslova jste v jedné malé místnosti). Tady prostě nejste jenom divák. Tady jste uprostřed "toho". Neskutečné. Ten příběh a ty emoce jsem nemohla dostat z hlavy ještě dva dny po představení. Rozhodně doporučuji.

Tato komedie není založená na zesměšňování Luneticů, ale na konstatování známých faktů o konci 90. let, skutečných citacích členů Luneticu a Martinovy mámy. :) Oceňuji tu teorii, proč nám některé šílené věci v devadesátkách přišly ?prostě skvělý? a nemusíme si tedy připadat jako pitomci, ale můžeme si to prostě užít. :)
Představení mě nabilo energií a úsměv mi vydržel do druhého dne.

Pokud neovládáte multitasking a nemáte 8 očí, pak se musíte smířit s tím, že vám v druhé polovině unikne spousta vtípků, protože všechno se tam děje současně, každý dělá něco jiného a na nic a na nikoho se nečeká. Začátek byl proti tomu poněkud rozvleklý a rozpačitý. Herci jsou skvělí, Vondráček vyniká jako vždy, jen ta hra mi nesedí a působí na mě příliš jednoduše a povrchně (v kontrastu s tím, jak moc se u toho herci nadřou - a nejen herci). Příště si musím vybrat něco jiného. Nicméně nenáročnému divákovi, který se chce "jen zasmát", můžu jen doporučit.

Zřejmě jsem měla kvůli předchozím hodnocením přehnané očekávání. Těšili jsme se na dobrou komedii, pokud se ale nedokážete smát jen proto, že herec řekl sprosté slovo, pak při tomto představení příliš důvodů ke smíchu nemáte. Spíš jen k úsměvu. Příběh se mi zdál hodně rozvláčný, závěr naopak ostře uťatý a nedotažený. Možná je to tím, že jsem nedávno shlédla hru na stejné téma, která tuto mnohonásobně převyšuje ve všech ohledech. Jednalo se o Teď mě zabij v divadle Mladá Boleslav a pokud se chcete zasmát i dojmout k slzám, tak ji rozhodně doporučuji. Výlet za Prahu se v tomto případě vyplatí.

Musím potvrdit níže napsané. Všichni herci byli skvělí, jejich výkony dokonale vyvážené, výborná scéna, hudba i režie, prostě není co vytknout a proto nemůžu jinak než dát 100%. Pro mě to byl jeden z nejsilnějších divadelních zážitků, na který vzpomínám detailně i mnoho dní po shlédnutí. Při závěrečném potlesku vestoje bylo vidět, že brečeli diváci i herci, přestože v průběhu představení jsme se mnohokrát hlasitě zasmáli. Hra sdělila to, co se slovy sdělit nedá.

60-70% Bylo to dobré a přesně takové, jak je popsáno ve zdejších komentářích. Možná proto mě nic nepřekvapilo a měla jsem pocit, že tomu něco schází. Trochu jsem měla dojem, jako bych si pustila hru v televizi - herci se zapnuli a "jeli". Zkrátka tam nefungovala určitá chemie mezi účinkujícími a publikem, chybělo něco, co by člověka vtáhlo, pohltilo, ohromilo a nutilo vracet se v myšlenkách zas a znovu. Líbilo se mi to, to ano, ale myslím, že tahle inscenace mohla být přímo strhující. Ale nebyla.

Hodina a čtvrt solidní deprese a brilantního výkonu Evy Hacurové a Petry Špalkové. Zajímavá scéna a hra se zvuky, jen chór mi trochu lezl na nervy (znělo to jako mše). Nelehké téma zpracované aktuálním způsobem a přesto s úctou k historii.

Pavel Neškudla byl zřejmě v indispozici, jinak si nedovedu vysvětlit, proč na nás pořád cenil horní zuby jako antická veverka na oříšek :).

Nenáročný humor založený na jednoduchých gestech i dialozích mezi manžely, přáteli a milenci stupňující se do dramatických a absurdních výjevů. Hlasité hádky a řev vygradovaly trochu brzy a zhruba od poloviny mi kvůli tomu představení přišlo dost jednotvárné. Snaha předložit divákům několik hlubších myšlenek se určitě cení, bohužel zůstalo pouze u toho "předložení" a nikam dál jsme se již nedostali... něco tomu zkrátka chybělo. Celek na mě působil trochu jako přenesení seriálu Ulice nebo románů Patrika Hartla na jeviště, včetně závěru. Tak jsme se zase nedozvěděli nic nového o vztazích :).

Musím přiznat, že zatímco v knize Sibiřská výchova jsem příběhy o Kolimově parťácích přímo hltala, v podání herců - vypravěčů mi některé zkrátka nesedly. Statické scény sice byly vystřídány zběsilým dupáním po stole, bušením do trubek, vlčím vytím a klopením hořčičáků, ale divadelní vzrušení to ve mně nevyvolalo, a možná i díky tomu, že jsme byli příliš blízko ději, to občas působilo až trochu směšně.
Co však musím vyzdvihnout je hudební doprovod včetně zpěvu herců, který dovedl navodit alespoň mrazivou atmosféru z knihy.

Varování pro introverty - všichni diváci jsou zapojeni do hry :).

Veselohra vyrobená ze skutečného dramatu. Ano, bavili jsme se opravdu dobře a osud Hanče a Vrbaty mě samozřejmě dojal, byť jejich příběh znám. Jen ten závěr se mi zdál zbytečně natažený a násilně vtipný, zřejmě aby divák neodcházel sklíčen osudem ošlehaných mužů, ale spíše rozveselen divadelním zážitkem. Proč nás tak rozmazlujete?

Nejen, že jsme se nachechtali, když nám došla paralela se současností, ale také jsme se trochu lekli a zamysleli nad tím, jak by to s námi mohlo dopadnout. Bavili jsme se ale po celou dobu, herci nás nenechali na vteřinku vydechnout (zejména překvapil Vojtěch Hrabák, snad ho v D21 ještě uvidíme), hra měla spád a scéna i rekvizity byly fantasticky promyšlené. Jen se asi zvýší spotřeba plechových van :). Strach vyjádřený chrastěním basy lahváčů považujeme za geniální nápad :). Víc už neprozradím. Někdo tvrdil, že Král Ubu bude divácky náročnej kousek. - Hovnajs!

Fantazie. Být uprostřed dění a spolu s kosmonauty nahlížet do útrob neznámého kosmického tělesa, vidět z bezprostřední blízkosti střet jejich osobností a životních hodnot a rozhodovat o tom, jak se bude hra vyvíjet dál, to bylo něco úžasného.
Nesouhlasím s názory, že by měli být diváci více vtaženi do děje, byli jsme ději blízko víc než dost a naše smysly si přišly na své. Pořád je to divadlo a má svá pravidla, přestože v případě této hry se mantinely posouvají za známé hranice.
Z divadla jsme odcházeli s širokými úsměvy a zvláštním hřejivým pocitem u srdce, nadšení a očarovaní.

Nelehké téma zpracované - jak už je v D21 pravidlem - neotřele a s takovým hereckým nasazením, jaké jsem neviděla například ani Na Fidlovačce nebo V Celetné. Fascinující zvukový a hudební doprovod. Přiznám se však, že mi unikal smysl některých rekvizit a možná i scén. Tři Johanky jsou originální, každá z nich je jiná, ale ne všechny mají šanci vyniknout. Stela se svým talentem zůstává jen malou naivní holčičkou, Kristýna to opět rozjede, roli si užívá a snaží se nevybuchnout smíchy, zatímco Hana je stoická a mírná. Stále se ve mně mele mnoho různorodých pocitů, které tato hra vyvolala.

Pohlcující tísnivá atmosféra a brilantní výkon Pavla Neškudly jsou podle mě to hlavní, co by diváky mělo přitáhnout. Vidět ho z první řady považuji za jeden z nejlepších divadelních zážitků vůbec. Téma známého Otčenáškova románu je sice velmi silné a srdcervoucí, ale zároveň v podstatě jednoduché a předvídatelné, neodhalí vám žádný nový pohled na holocaust. Nicméně zážitek to byl natolik intenzivní, že doháněl až k slzám.
Pokud vás při vstupu do divadla trápí všední problémy jako nerudný šéf, zlobivé děti nebo hašteřivá manželka, tak právě tady si uvědomíte, že problém vlastně nemáte.

Tísnivé drama, které se nepovedlo odlehčit. Vtipy vyznívají poněkud prázdně, když se ozve jen jedno osamělé uchechtnutí. Bez nich by šlo o skvělou hru s velkým dopadem na psychiku diváka. Pointa však přichází moc brzo a závěr působí násilně, podivně a nepatřičně. Trvalo mnoho vteřin, než ve zhaslém sále zazněl rozpačitý potlesk.
Musím však vyzdvihnout skvělý výkon P. Štorkové, zvukový doprovod i zajímavou scénu. Miluji hororové mrazení a toho se mi dostalo vrchovatě, vitrína s dorty pro mě už nikdy nebude to, co dřív. Upracovaný divák, který si přišel odpočinout, však nejspíš nadšený nebude.

Jakou hodnotu má pravda? Brilantní Miroslav Táborský a velmi dobrý Filip Cíl to člověku rádi připomenou. Přestože hra se skládá především z dialogů a obávaného jevištního postávání, posedávání či popocházení :), bavila nás stejně jako drama se spoustou herců na velké scéně. Nekašlali jsme :).
"Jak lidi poznáváme, postupem času se naučíme říkat bezpečné fráze, které chtějí slyšet a dávat věci, které chtějí dostávat, protože chceme být milováni. To ale není láska." - Přibližně tato slova mi zní v hlavě ještě pár dní po představení. Člověk má najednou bláznivou chuť začít mluvit pravdu...

Navzdory velkému očekávání nás tato "perlička na dně" příliš neoslovila. Představení se nám zdálo roztříštěné, nejednotné, bez jasného cíle, jakoby šlo o skládačku z moc pěkných střípků, které ale netvoří nijak oslnivý celek.
Postava Hedvičky se mi zdála přehnaně přeslazená. Chápu, že to měla Veronika Lazorčáková ve scénáři, ale měla jsem pocit, že jestli se usměje ještě víc, odpadne jí horní polovina hlavy... Naštěstí to zachránilo její vyprávění o tramvajovém neštěstí :).
Filip Cíl možná zrovna neměl den, ale v představení měl hned několik přeřeků a přehmatů. Jeho kostým ale pobavil.

Přestože opět musím ocenit skvělá hudební čísla herců divadla v Dlouhé, Naši furianti, ač klasika, mě z repertoáru Dlouhé oslovili nejméně. Cítila jsem však určitou povinnost tuto hru vidět a rozhodně nelituji, že jsem si vybrala právě toto divadlo. Představení se více líbilo rodičům, nám mladším v něm něco chybělo, a nebo spíš přebývalo to skvěle znázorněné češství, za které se spíš stydíme.