Šípal

Jedna z nejlepších inscenací, jaké jsem letos viděl. Bohužel se o ní moc neví, ale je to zatracená škoda. Dokonale, laserově přesná dramaturgie a herectví. Je to takový jednoduchý a přitom nádherný.

Za mě úplně geniální inscenace, a to zejména kvůli geniálnímu textu. Leitmotivem inscenace je znásilnění, na které různé postavy nahlížejí z různých pohledů. A skvělé na tom je, že hra samotná si žádný pohled nevybírá ani nemoralizuje, to nechává na postavách. Takže si divák může vybrat, s čím souhlasí, a je podnícen k diskuzi, aniž by měl pocit, že ho někdo poučuje, co si má myslet. Další skvělá rovina hry je prolínání profesního a soukromého života, kdy zkušení advokáti přenášejí své rétorické schopnosti do partnerských hádek, čímž vzniká docela zajímavé napětí. Prostě pecka

Tady holt budu v menšině. Ale nelíbilo se mi to. Voskovec a Werich byly fascinující osobnosti a rád se o nich dozvídám více. A Vašák s Vyorálkem jsou výteční herci a baví mě na ně koukat. Ale dohromady to za mě prostě nefunguje. Je to málo divadlo, ti dva tam jenom sedí na scéně a předčítají dopisy. Žádná situace, minimum interakce, minimum gradace. V první polovině jsem upřímně usnul. Asi by se mi to mohlo líbit jako knížka. Ale divadlo to prostě nebylo.

Poutavý příběh a solidní herecké výkony (už někdo řekl Dušanu Sitkovi, že je vtělením Jana Wericha?) jsou utlučeny k smrti nekonečným množství přestaveb a zcela zbytečnými mezihrami s premiérem a arcibiskupem. Kdyby se toto pořádně proškrtalo, mohla to být svižná dvouhodinovka

Viděl jsem v rychlém sledu celou Connemarskou trilogii v podání Divadla Kašpar. A Kráska z Leenane je mezi nimi královnou. Divák si kromě klasických rychlých výměn a nadávek (což je autorovo poznávací znamení) užije i krásnou psychologickou rovinu postav, která u ostatních dílů trilogie není tak silná, ani tak uvěřitelná. A klobouk dolů před Irenou Kristekovou. To, jak dokáže nenuceně přeskakovat mezi otrávenou starou pannou, zamilovanou holčičkou a mstivým magorem, je nádherná učebnice herectví. Díky.

Je to krásná a efektní podívaná, ale není to úplně sjednocené. Polednice je ilustrovaná recitace, Záhořovo lóže je recitace s nesouvisejícími ilustracemi. Vodník, Dceřina kletba a Svatební košile jedou jakous takous činohru, kdy se akorát neumí rozhodnout, kdo bude vypravěč. Zlatý kolovrat jede činohru s prvky černého divadla. Štědrý večer používá herecké dvojníky a Holoubek zase prvky baletu. Celkově z toho má divák pocit, že dramaturgem byli Pejsek a Kočička, když vařili dort. Dále tam byla spousta nápadů, které byly tak nějak omylem těsně vedle. Proč vodník znesvěcuje oltář a vysmívá se Kristu? Neměl to být ten milenec ze Svatební košile?