Vladimír Rogalewicz

Úlet, bizár, esence surrealismu. Opět znamenité herecky, text i forma značně neuspořádané (asi záměrně). Pro koho je to určeno? A co mu to má říct? Nevím. (Již třetí představení na Nové scéně, které se celé odehrává na jevišti. Činohře ND zjevně chybí intimní variabilní prostor (náhrada Kolowratu). Nicméně Nové scény je pro taková představení škoda, je to krásné divadlo (alespoň z diváckého pohledu...).

Funguje to, Martin Čičvák napsal zábavný text, který udrží divákovu pozornost. O super souhře hereček zde již bylo napsáno mnoho (dnes, resp. v současnosti v kombinaci Skopalová - Uhlířová - Žáčková). Škoda jen konce, byl zbytečně natahovaný a zbytečně aktivistický.

Zajímavé zpestření repertoáru bohužel zůstalo na vinohradském průměru. Představení pohřbila zejména chybějící tužka v ruce dramaturgyně (neúnosná stopáž a nastavovaný konec) a eklektická superkonzervativní nezajímavá režie (jak si možná žádá vinohradské publikum nebo principál?). Síla představení tak stojí na hercích, kteří se svých rolí zmocnili nadprůměrně. neurazí, nenadchne.

Rozpaky. Nepochopení.

Řemeslně dokonalé. Téměř dvě hodiny bez přestávky udrží maximální pozornost, a to často při dlouhých monolozích. Nesourodá směs textů dobře ukazuje současnou dekadenci, úpadek hodnot a netečnost společnosti k tomu. Postmoderní představení, které asi souzní s životními postoji mileniálů. Mně se ale silně vtírala otázka, proč jsem s tím měl trávit celý večer? K čemu to?

Stejně skvělé a zábavné jako všechny předchozí díly. Je zřejmé, že to zúčastněné i po 10 letech stále baví. Vzali si ale těžký úkol: naplnit vždy nově stejnou strukturu. To nefunguje napořád a i skalní fanoušek CC přemýšlí a srovnává. Do příště už bude nutné dát hravému stylu CC pevnější (a zajímavější) obsah.

Viz hodnocení Heleny Grégrové, je přesné. Hilarovo a současně Špinarovo krédo. To že Hilar napsal před sto lety?
Upozornění: představení rozhodně není vhodné pro diváky, kteří by si představovali nostalgické velebení éry Karla Hilara a velkých herců z jeho doby. A takových byla dnes na Nové scéně dobrá polovina.

Skvělá Tatiana Dyková a obdiv k tomu, co Meda Mládková za svůj život dokázala (a co známe asi lépe mimo toto představení), udělaly z představení snesitelnou podívanou. Jinak bych se musel dost kriticky vyslovit jak k dramatizaci (zejména první polovina byla hodně nepovedená), tak k režii.

Představení nezklamalo, splnilo, co jsem čekal: milé retro pro letní večery pod širým nebem, pro pamětníky srdeční záležitost. Malé aktualizace - jak textové, tak hudební - bohužel působí rušivě a posouvají představení blíže k laciné zábavě. Ivan Lupták i Jan Meduna jsou uvěřitelní, Zlata Adamovská a částečně i Berenika Kohoutová přehrávají. Všechny předčí Andrea Holá. 65 %, z nostalgie dávám o 5 % víc.

První polovina je hodně mystická, (skoro nesnesitelně) ezoterická, velice nepřehledná. O to silnější je druhá polovina, která překvapivě celý příběh zpřehlední a vysvětlí. Znamenitý příspěvek ke komplikované historii střední Evropy ve 20. století a k rozmazání hranic mezi bílou a černou.

Skvělá čtveřice mladých hereček ve skvělé hře. Malý zázrak.

Jak píše Lukáš Dubský: "Interview je celkem tuctová hra, kterou do nadprůměru vytahují herecké výkony J.Plesla a V. Khek Kubařové." Ano, bulvár, jak zde několikrát zaznělo. Myslím, že i Dejvické divadlo si takový titul může občas dovolit. Mělo by mu ale věnovat stejnou pozornost, jako ostatnímu repertoáru. Z tohoto představení dělala bulvár zajména scénografie a lighting. Mimořádně mě také zklamal program s minimální informační hodnotou. Pokud tento titul neuvidíte, nic se nestane. Bodové ohodnocení patří oběma hercům.

Viz velice trefné hodnocení Lukáše Dubského. Snad jen dodám: nedívá se na to příjemně.

Skvělý kolektivní výkon slibného souboru DpP. Tak si představuju velice dobrý standard pražských divadel.

BodyVoiceBand jsou stále technicky dokonalí - skvělá souhra, rytmika, zajímavé choreografické nápady. Celkově ale tentokrát chybí dostatečně nosná myšlenka. Písně Jana Buriana ani v podání BVB nezaujmou. Škoda.

Všechny komentáře jsou pravdivé. Nejzajímavější na tom je vlastní hra, která otvírá aktuální témata, jež bývají často tabu. Střídmá režie pak dává vyniknout herectví zejména pánské části souboru. Bravo!

Konečně jsem splatil dluh a viděl Hamleta, který přispěl ke Špinarovu i Děrgelovu angažmá v ND. A přes velká očekávání jsem nadšen. V tomto případě je moderní háv natolik strhující, že člověk odpustí i některé detaily (zejména nadměrnou expresivitu). Takto si představuju moderní divadlo!

Vzhledem k množství naprosto pochvalných hodnocení spíš zklamání. Herci hrají jako o život, režie důsledně drží zvolenou koncepci. Představení dobře zobrazuje náladu a vyznění knihy. Tolik pozitiva. Přesto bylo přijetí vcelku chladné. Celý děj je zobrazen jako vyloženě dekadentní; taková je současná doba, ale nikoli Kafkův román! Konec je strašně nastavovaný a zcela ztrácí tempo, kladu si navíc otázku, zda použití dalších (nejen) Kafkových textů bylo ku prospěchu. A tradiční povzdech nakonec: proč tolik (nefunkční) ošklivosti, nepořádku na scéně, nechutných scén.(Divadlo Archa,Praha,3.4.2019)

Neskutečné množství naskládaných minipříběhů, které docela baví, ale pravděpodobně budou brzo zapomenuty. Nejblíže to má k "minutovým hrám", které Český rozhlas vysílal několik let v nedávné historii. Herci zvládli náročný formát znamenitě, režie a scéna mě neoslovily.

85 %. Své hodnocení složím z komentářů redakce: "Jeden z vrcholů divadelní imaginace J. Havelky. Pocta filmu, kouzlům, eskamotérům, snílkům... Režisérovi a výtvarníkovi nechybí pořádná dávka imaginace, která dělá z inscenace velmi příjemnou podívanou. Téma člověka na konci života, snažícího se jen tak nevzdat blížící se smrti, je přes smutnou podstatu podáno hravě. A v duchu osobnosti G. Méliése i s optimismem, s nímž vlastně nad "zubatou" svým způsobem vyhraje."

Pozitivní překvapení. Všechny složky jsou v rovnováze - úprava textu, režie, lighting, hudba, výprava, herecké provedení. Mimořádně poetické představení.

Série víceméně jednotlivých artistických vystoupení, ovšem nádherně ukazuje, jaké je to mít doma dítě s ADHD, a to jak z pohledu rodiče, tak z pohledu samotného dítěte. Ke konci už trochu nastavovaná kaše.

Z poměrně pubertálního nápadu a omezeného množství sebraného "výzkumného" materiálu se režisérovi i hercům podařilo sestavit mimořádně zábavné představení, které v druhém plánu nastavuje zrcadlo (nevyzrálé a tápající) generaci mileniálů. Účinkující na sebe znamenitě slyší a to se odráží i v přesně uměřené míře milé improvizace. Doporučuju!

Neskutečný zážitek.Je zřejmé, že celý inscenační tým to představení intenzivně prožívá. Syrové, upřímné, emotivní, pravdivé; dokáže udržet maximální pozornost po celých 100 minut bez přestávky. Tereza Voříšková i Eliška Křenková jsou skvělé. Mne osobně rušilo scénické řešení; v průběhu představení jsem však ani nedýchal.

S hodnocením mám problém. Inscenace zachází příliš daleko do oblasti kýče a lidové zábavy. Je to jenom parodie? Uvědomuju si ale, že neznám tu kulturu, na níž je tato incenace postavena, chybí mi kontext. Bohužel ale ani netoužím tu mezeru zacelit, v tomto případě rád zůstanu v nevědomosti. Vnímám a hodnotím pozitivně, že inscenace trefně paroduje znevěrohodnění všeho, tedy fenomén, s kterým se v současnosti všude setkáváme. Stačí to ale?