Matěj Konečný

Očistec. Neprošli jsme jím už ale? Neprocházíme jím stále? Dvě volební období, která se táhnou, jako by jich bylo 6. Skupiny lidí, které na věci mají jiný názor. Nemoci. Moc. Co z toho je očistec? A jako to vidí paní prezidentová?
Na představení jsem šel s pocitem, že inscenace už možná nebude aktuální, že nebude mít co říct. Mýlil jsem se. Neodráží totiž jen (teď již snad uzavřenou) kapitolu naší historie, ale obraz celé společnosti. A (narozdíl od spousty jiných inscenací snažících se zobrazit společnost) nabízí pohledy na všechny její části tak, že si divák může uvědomit, že jsou ve své podstatě stejné. Očistec si zaslouží každý. Každý.

Rozhodně nemůžu říct, že bych plnil svoje letošní novoroční předsevzetí. Ale co když příští rok už nebudu? Tak jako náhodou... Ne, že bych čekal nějaký prachy, ale náhoda je blbec... A moji kamarádi ze střední? Magoři... No nic. Doufám že moje poslední jídlo nebude třeba okurka. Nečekali jste nějakou přínosnou informaci, že ne? S tímhle jsem z představení odcházel.

Divák ani nemá pocit, že inscenace měla 3 hodiny. Spolu s veršem (velmi dobře zvládnutým), plyne čas divácký v příjemném tempu. Emoce, atmosféry a prázdná místa, která ale prázdná rozhodně nejsou. A nakonec, každý má právo na svůj vlastní svět.