Radarrius

Představení moc nefungovalo. Nápad s nakloněnou plošinou se hlavně promítl do rušivého přemýšlení, zda to herci na takto nakloněné plošině dají, a dlouhých nezáživných hudebních předělů nutných k získání času na naklonění plošiny. Děj místy nedával úplně smysl, protože ve hře chyběly některé postavy a ne vše bylo dovysvětleno náznaky v řeči zbylých postav. Úplně mě tak minulo, co vlastně chtěla tato inscenace říci.

Poutavě podaná talentová soutěž mezi podivínskými hudebníky v první části v sobě mísí vtipnost, trapnost i smutek. Panoptikum zvláštních postaviček sedících na forbíně i jejich hudební i nehudební projevy jsou vskutku rozmanité. Takto by to však zůstalo v rovině pouhé hříčky. Druhá část je pro diváka daleko náročnější, ale také přínosnější. Ukazuje totiž depresivní vnitřní svět vítěze soutěže. Prolínají se zde zmatené odrazy ostatních soutěžících doplněné zmatenými duševními stavy hlavního hrdiny. Davidovi Petrželkovi tahle role opravdu sedí.

Postupná skládačka historie jedné rodiny napříč bouřlivým 20.stoletím. Také velice dobré srovnání skutečné tíhy rozhodování v nesvobodných totalitních dobách s pseudotěžkostí rozhodování v době svobodné společnosti. Zároveň jsou skvěle vypracované jednotlivé postavy a složité vztahy mezi nimi. Drama vnitřních a vnějších vlivů se propojuje do uvěřitelného příběhu živoucích postav. I díky tomu, že dobrý text je divadelně zpracován velmi precizně a profesionálně.

Koláž scének naplňující naší jemně depresivní představu severských pomatenců. Snažit se pochopit o co vlastně jde je zbytečné. Ale atmosféru má hra dobrou a mnoho scének má šanci zůstat v paměti.

Špionážní komedie od Berlínské zdi. Občas se ztrácel spád hry, některé herecké výkony byly slabé. Ale dobrých gagů bylo ve hře hodně. Zvláště ve druhé polovině se rozjel Karel Heřmánek ml. Škoda, že v první polovině byla jeho postava uťápnutá svojí partnerkou až přespříliš.

Vskutku přesvědčivé herecké etudy k jednotlivým fázím vztahu muže a ženy. Doplněné o silnou ironii a obraznost. Jenže dohromady to nevytvořilo zajímavý příběh. Jelo se jen po povrchu, bez snahy ukázat proč se něco takového partnerům v dlouhodobém vztahu obvykle děje. Nejzajímavější byla nakonec poboční dějová linka mladé herečky Marie, která vstupovala v různých polohách a s vlastní jasnou motivací do vztahu hlavních hrdinů jako ta třetí.

Vskutku povedené pásmo scének, písniček a roztomilých blbostí pro malé děti. O klukovi, který se všeho bojí. A jeho sestrách, které mu z toho pomáhají ven. Děti klidně seděli a s napětím vše sledovali. Což rozhodně není u her pro předškolní děti zdaleka samozřejmé. A dospělý? Ten mohl s potěšením sledovat hru imaginace a vychytávat narážky na jednotlivá díla Franze Kafky.

První část mě vskutku dostala. Tragický příběh Miry, nenávist Idy, podivínství Hany, láskyplnost Miřiny maminky Rosy, váhání jak se starat o přeživší dívku. To vše do sebe zapadalo a vytvářelo neuvěřitelně silný emoční koktejl. To vše doprovázeno funkční scénografii. Zasloužených 100%. Bohužel druhá část již tak dobrá nebyla. Tragický osud Hany a Židů obecně se utápěl v popisných detailech a spletitých souvislostech u mnoha jednajících postav. Proškrtání a zaměření na Hanu by hloubce emocí velice pomohlo.

Netvrdím, že jsem hru pochopil. To ani náhodou. Ale ten souboj dvou rozdílných letor je rozhodně fascinující a nutí diváka soustředěně sledovat každou jemnou nápovědu. Shlink Jana Sklenáře, hlavní hybatel děje, v sobě skrývá nečekanou hloubku. Postupně nabízí několik vysvětlení, proč se do souboje pustil. Ale co z toho je součástí hry a co pravda se nikdo nikdy nedozví. Škoda jen jisté plochosti Shlinkova protihráče, jak ho pod vedením režiséra ztvárnil Samuel Toman. Přece jen se mladost neprojevuje jen zmatečností a uřvaností.

Ukřičený správce sportovního klubu v excelentním podání Jakuba Špalka byl naprosto přesvědčivý. Přesně tyto typy je člověk zvyklý na sportovištích vídat a hlavně slyšet. Přesvědčení o své pravdě se snaží prosadit svou za každou cenu. Pokud se k tomu přidá, že ostatní v klubu jsou vskutku "dementi", kteří sebou nechají beze všeho orat, tak je o skvělou zábavu postaráno.

Snaha zdramatizovat dopisový dialog dvou francouzských spisovatelů se příliš nepovedla. Zajímavé myšlenky, jiskřící intelektuální hra, krásné využívání jazyka, silné herecké nasazení i neotřelé režijní a scénografické nápady. To vše v inscenaci vskutku bylo v obdivuhodné míře. Ale dohromady se to nepovedlo příliš divadelně propojit. Vznikla tak jakási neurovnaná koláž bez hlubšího akcentu. Místy nudná, místy zajímavá. Jak to zrovna vyšlo.

Dobré, někdy až brutální vtipy. Famozní Jan Vondráček jako Tom-Tom Vrána, bývalý gangster uklidňující si nervy pletením. Herci si své plyšové role opravdu hezky užívali a diváci s nimi. Ve hře jsou i dojímavé scény z rodinného života nutící k zamyšlení. Takže ingredience jsou skvělé. Jen to celé nějak nesedělo dohromady. Děj překotně pádil a celkové vyznění hry se někam ztratilo.

Poměrně zdařile vypreparovaná hlavní dějová linka z velkého románu. Občas přišlo nenadále vybočení z hlavního děje nebo se objevila nějaká nejasnost co se vlastně stalo a proč. Ale z jeviště proudila díky hercům energie i pocit, že se dotýkáme něčeho hlubokého v nás. Samoúčelných režijních "nápadů" jako bylo například vysypání hlíny z batohu bylo naštěstí málo a příliš nerušili to hlavní. Silný, dobře podaný příběh.

S touto hrou jsem se téměř úplně minul. A nebylo to rozhodně díky hereckým výkonům. Naopak. Obzvláště Eva Hacurová byla opravdu přesvědčivá v budování nesympatičnosti hloupoučké hlavní postavy, která nedohlíží následků svých činů. Obdobně bravurní bylo podání její zrůdné sestry ze strany Bereniky Any Mikeschové. Ovšem díky režijnímu vedení bylo nacistické zlo podáno značně šablonovitě až kýčovitě. Tedy až na scénu útoku SSáka na klavíristu za to, že neumí zpaměti Horst-Wessel-Lied. Tahle jediná scéna z celé hry obsahovala opravdu silné emoce.

Prolog Anežky Kubátové na forbíně byl fantastický. Během chvilky uchvátila publikum i mě. Ale pak jsem se začal s hrou míjet. Nepochopil jsem za celou hru, co drželo Daňu v tak toxickém vztahu. Hra je totiž pouze jeho vnějším popisem, jakkoliv místy zábavným. Ani umělecký exulantský svět není řešen jinak, než formou krátkých skečů. Ovšem díky Vojtěchu Vondráčkovi hodných zapamatování.

Neuvěřitelný životní příběh. Velká pochvala za využití hudebního rozměru souboru v Dlouhé včetně kapely. Evokování příslušné doby fungovalo skvěle. První polovina představení fantastická. Bohužel druhá věnující se bestialitě komunistického režimu ztrácela dech. A to nejen díky zdlouhavému a zoufale nudnému popisu vězňů v gulagu skrze biologii severních tučňáků. Jako kdyby nebyl čas ji také vypilovat k dokonalosti jako například scénu vražd na četnické stanici nacistickými bojůvkami. Ovšem život a činy Pravomila Raichla i celková síla inscenace zaslouží potlesk ve stoje.

O co budeme hrát po naší smrti? Jaká jsou pravidla hry? A máme jí vůbec vyhrát? Strhující herecký duel, který nedá na chvíli divákovi odpočinout. Zároveň nutí klást si otázky o smyslu života i našeho usilování zde v našem bytí. Škoda jen, že ke konci hra ztrácí tempo a točí se v kruhu. Nepřichází žádná katarze, vyvrcholení či závěr. Tedy nepočítáme-li hodně plytké prohlédnutí hrdinky, že za její zpackaný život mohou ti hrozní muži. A to je hodně nedostačující odpověď na zajímavá témata, která hra uvnitř diváka nastoluje. Škoda.

Již sérii knih Prašina od Vojtěcha Matochy se podařilo vyprávět vcelku uvěřitelný příběh pro teenagery odehrávající se v moderní podobě foglarovského světa. Divadelní inscenace se tomu nijak nezpronevěřila. Naopak, dobře dotváří atmosféru dobrodružného tajemna, čekajícího na své objevení. Oproti knize navíc rozehrála více počátky milostného hledání ústřední dvojice. A tím vnesla do hry, spolu s komediálním pojetím padouchů, více humoru. Hanuš Nápravník jako roztržitý vědec byl skvostný a výstižný. Jen škoda, že se zjevoval se svojí milou hrdinům i jako duch, retrospektivní vzpomínání na něj na základě nalezených dokumentů bylo daleko lepší.

Je až neuvěřitelné, jak hra z odtažitého prostředí katolického kléru, dokáže klást divákovi nelehké otázky důležité i pro jeho život. A to vše ve vyváženém řetězu skvělých dialogů od třaskavě humorných po lidsky jímavé. Oba herci byli ve svých rolích naprostou většinu doby přesvědčiví. Podařilo se jim vytvořit živoucí postavy, se kterými bylo lehké souznít a mít pochopení pro jejich, často antagonistické, postoje a chování.

Koláž scének z hereckého života na různé úrovni zajímavosti. Herecký projevy od skvělé fresky po trapné přehrávání. Občas jsem se zasmál (někdy jako jediný), asi dvakrát dojmul a jednou zamyslel (nad diskusí starého herce se studenty DAMU). Ale jinak až překvapivá nuda a nevzrušivost. A to se leckdo na jevišti svlékal nebo byl svlékán. Bohužel ovšem jen muži, takže to pro mě inscenaci nezachránilo.

Jako didaktická ukázka pro výuku angličtiny, že i z malou slovní zásobou se dá hrát velké divadlo, bezesporu dokonalé. Dokreslování děje bohatou pantomimou a hráním si s přízvukem bezesporu osvěžující. Jako parodie na hloubkové výklady Shakespeara vcelku ucházející. Stereotyp moderní české interpretace šílenství válením po zemi velice nudně splněn. Ale jinak je představení více než zbytečně dlouhé. Žádný hluboký divadelní zážitek se nekonal.

Přenést na jeviště tak komplexní literární dílo chce odvahu. A v ABC se to nad očekávání povedlo. Z Tolstého jsou vypíchnuty složité milostné vztahy mladé ruské šlechty. Ale díky výkonu herců se z toho nestává červená knihovna. Naprosto skvělé jsou pak předvedeny dvě významné bitvy napoleonských válek. A to především za pomocí moderních divadelních postupů, které u jiných pokusů o modernizaci historického díla tak trapně selhávají. Dlouhé představení, které ale v žádném okamžiku nenudí. A občas donutí i k zamyšlení nad životem a vztahy. Jen mi uniklo, co mi hra měla jako celek přinést.

Není to určitě fér. Ale nemohu jinak než porovnat tuto inscenaci stejného textu s vynikající inscenací Divadelního spolku Kašpar (hráno pod názvem Vincenc). Tu jsem hodnotil na 90%, protože vytěžili z textu této komedie i neuvěřitelně silné emoce ukryté v hloubi příběhů jednotlivých postav. To se v této inscenaci Divadla Kalich rozhodně nedařilo. I když zněla stejná slova a stejné příběhy. Tvůrcům této inscenace šlo evidentně o zábavu a smích diváků. A v tom byli úspěšní i u mě.

Zajímavé zpracování, které se snaží více rozpracovat nejen autorem zamýšlenou ústřední manželskou dvojici, ale i zbylé dvě. Každý divák tak má možnost chápat tento vzájemný emotivní souboj po svém. Pro mě byla například Maggie v bravurním podání Anny Fialové jen zdatná manipulátorka jdoucí si tvrdě za svým. Ať již jde o získání rodinného majetku či potrestání manžela za jeho latentní homosexualitu. Dítě je pro ní jen nástroj v této hře. Ale věřím, že mnozí ji vidí jinak, pozitivně. A v této nejednoznačnosti u všech postav je právě hloubka této inscenace. Škoda jen, že poslední dějství bylo vlastně zbytečné. Nikam již hru neposunulo.

Fascinujícím způsobem podaná koláž ze života Sigmunda Freuda kombinovaná z naší idealizovanou představou zábavy ve vykřičených domech na konci 19. století. Povětšinou velice dobré herecké výkony, občas jen zbytečné manýristické přehrávání. Výborná scénografie i hudební podkres. Obsahově zajímavé a dávající nejeden námět k zamyšlení. A to nejen ten prvoplánově zamýšlený o sexuálním zneužívání dětí. Bohužel ovšem představení trpí značně tím, že postrádá závěrečnou katarzí či vyvrcholení. Prostě jen koláž, ne dramatické dílo.