Vladimír10

Patrně jsem v tomto případě dosti neobjektivní, ale kouzlo neopakovatelného divadelního mámení ve mně po dlouhé době vyvolalo dojem, který je hoden sta procent. Obrovskou zásluhu na tom má mistrovské herecké umění J. Štěpánkové, která září v roztomile komické poloze jako za mlada. Být v sále spolu s ní je samo o sobě půvabné. Její výkon je navíc propojen pod přesnou režijní taktovkou L. Smočka se Z. Adamovskou. To vše samozřejmě na základě toho nejdůležitějšího, hodnotného textu, jenž je na svou dobu mezi všemi nesmyslnými novátorskými výplody skutečným originálem.

Něco tak stupidního a podbízivého se nemělo na veřejnoprávním jevišti vůbec objevit. Do vulgárního libreta bylo bezmyšlenkovitě naflákáno větší než malé množství písní skupiny Lucie, které vůbec nesouvisely s probíhajícím dějem. Ten je ke všemu obohacen o trapný improvizovaný výstup P. Lišky. Kdysi tak proslulá hudební scéna se bohužel stále přibližuje ke komerční produkci typu TV Nova. Povrchně napsané postavy rodičů, dělající z jejich představitelů totální vymaštěnce, jí navíc dělají mezi řádky reklamu na nekonečné seriály. Jediným, co se dá pochválit, je scéna s létající B. Polákovou.

Pod hlavičkou činohry vznikla zcela zbytná inscenace, která degraduje kvalitní herce do rolí, jež si skutečně nezaslouží. Perfektní M. Stehlík a J. Preissová dělají pouze jakési křoví hostujícím břídilům z jiných divadel. Nikdo mi nenamluví, že by se pro roli Mařky nenašla vhodnější představitelka ve stálém souboru. Natálie Řehořová mluví se zvláštním přízvukem, který nedonutí k jakémukoliv citovému hnutí ani toho největšího sangvinika. Hledištěm probleskne občas zoufalý smích jednotlivců, ale mnoho dalších minut je ticho jako v márnici. To ukazuje, že je něco špatně již v samotné dramaturgii.

Zvláštností právě tohoto dramatu je fakt, že diváka neustále překvapuje novými skutečnostmi a z celkem nevinného uvolněného příběhu se stává složitá detektivka. Důkazy, které Betty usvědčují z vraždy, jsou předkládány s rozmyslem prostřednictvím jejího bratra. Svým výkonem u mě jednoznačně zvítězila Z. Adamovská. Zvláště závěr celé inscenace je díky ní mimořádně silný. Masky šlechetného kuchtíka Jiříka ze Zlatovlásky se P. Štěpánek již nejspíš nezbaví. Typově zcela odlišná postava je jím zde odehrána velmi slušně, ale příště bych ho do ní nejen kvůli vulgárním replikám rozhodně neobsazoval.

Duo hereckých bardů se ocitá v charakterových polohách, v nichž bych si oba účinkující asi těžko představil. V P. Kostkovi je ještě tolik energie, že dokáže bez problému zahrát obhroublého osmdesátiletého chlípníka, který za zády podvádí svoji celoživotní partnerku. Všechny jeho výstupy jsou však uvěřitelné. Roli uhlazeného a stále připraveného gentlemana vystřihl jako z pohádky F. Němec. Původní text by ovšem bez výjimečného hereckého projevu a jasného režijního záměru neměl patřičnou šťávu. Takto se ale na téměř prázdném jevišti udál pečlivě propracovaný činoherní koncert.

Gradující děj nutí přes úvodní poklidnou korespondenci až po vyhrocenou pomstu bývalému společníkovi diváka k neustálému přemýšlení o moci Adolfa Hitlera, který dokázal svými nesnesitelnými projevy ovládnout široké masy lidí. Jiří Dvořák proměnu ze slušného člověka ke slizkému příznivci velkoněmecké říše dovedl s lehkostí až k smutnému závěru. Jeho protihráč, který žije v Americe, naopak vyvolá svým klidem a smysluplnou rozvahou ohledně židovské otázky pomstu, která jeho přítele zcela zničí. Jevištní výkon J. Hartla je obdivuhodný. Mezi řádky dokáže v textu najít i špetku potřebného humoru.

Z L. Lagronové se stává jedna z největších českých dramatických spisovatelek třetího tisíciletí. Její nová hra je toho důkazem. Prostor Divadla Viola je pro tento typ komorních dramat předurčen. Pro Radovana Lipuse se staly hlavním motivem celé inscenace zavařovací sklenice, kterých je na scéně opravdu mnoho. Díky nim mohou postupně pohasínat svíce stejně jako touhy tří žen. V nejmenší roli podává nejvýraznější výkon L. Štěpánková, ale ani M. Málková neusnula na vavřínech. A. Veldová herečkou velkých rolí však není. Nedokáže jim vdechnout emoce, které jsou v lidském životě bezpochyby na místě.

Hlediště Ungeltu vždy praská ve švech, u tohoto titulu tomu tak bohužel není. Na tento žánr jsem zvyklý nejen já, ale i ostatní diváci spíše na jiných scénách. Přesto se i zde povedlo vytvořit zábavnou hudební koláž. Té dominuje herectví R. Holuba, který dokáže na každém představení překvapit a rozesmát i své jevištní kolegy. Pro něj je v částečných improvizacích vysvětlení, proč je vůbec Zeus Cojs, Herkules lepidlo a Hera sestra másla zcela jednoduché. Skvěle pěvecky vybaveny jsou J. Malá i D. Zázvůrková. Na jevišti silných příběhů by se ty fraškovitější měly zkrátka inscenovat častěji.

Aby v ansámblovém divadle tvořili tři čtvrtiny aktérů některé z inscenací pouze hostující umělci je vskutku ojedinělé. Hra přestála několik změn vedení na scéně Rokoka a hraje se jistě se srovnatelnou vervou i po patnácti letech. Nejpřesvědčivěji působí Taťána Medvecká a Jan Vlasák.

Komedie zde přestává být komedií a z původní frašky se spolu s gradujícím dějem stává expresivní podívaná. Režisér M. Dočekal opět akcentoval motiv pesimismu, jenž je zpodobněn i v překrásné scénické hudbě. Vše je podtrženo kvalitně propracovanými výkony I. Bareše, V. Beneše a P. Beretové. Ivě Janžurové však již mozkové závity nejedou tak, jak by měly. Při jejích replikách byla neustále slyšet z portálu nápověda, přestože se premiéra uskutečnila teprve před dvěma týdny. Rozčilovala nejen diváky, ale i své herecké kolegy. Tento výkon shazuje celkový dojem z relativně příjemné inscenace.

Spousta diváků si pod Čechovovým dílem představuje pouze patos, pesimismus a stres. Jeho povídky pojednávají však o něčem úplně jiném. Jsou nadčasovou sondou do nitra pokrytecké a závistivé lidské společnosti. Tento problém je přiměřeně zlehčován pečlivě dávkovaným humorem. Přestože se titul poslední dobou příliš nereprízuje, herci byli perfektně připraveni a nezaznamenal jsem v jejich projevu sebemenší zaškobrtnutí. Svým poloimprovizovaným výstupem mě nejvíce pobavila Lilian Malkina, ale i zbylí aktéři odvedli dobrou práci. Propojení povídek písněmi přineslo i trochu té ruštiny.

Rocková opera, ve které se pouze zpívá a činohra hraje až druhé housle, byla možná pro mnoho mladých komerčně zhýčkaných diváků nečekaným problémem. Karlínské divadlo však konečně předvedlo inscenaci na úrovni, za kterou by se nemusela stydět žádná ze světových hudebních scén. Ve srovnání s Aidou od téhož režiséra vyhrává Jesus na plné čáře. Živý orchestr byl bohužel přesunut až za dekorace do hlubin jeviště, proto hudba následně působí tak, jako kdyby byla pouštěna ze záznamu. Mistrně jsou vymyšleny triky při smrti Jidáše a Ježíše. Suverénní výkony předvádí K. Střihavka a L. Krämer.

Výkony Veroniky Gajerová a Aleše Procházky jsou nezaměnitelné. Stávají se při vzájemné souhře důvěrnými kopiemi autorových představ.

Židovský holocaust nenechává lidské city chladné ani 70 let po smrti Hitlera. V příběhu je evropské válečné dění sledováno dvěma povahově rozdílnými ženami, které však žijí až za velkou louží. Úctyhodně se figur ujaly nejen Zuzana Bydžovská a Hana Maciuchová, ale překvapivě i jejich mladičká kolegyňka S. Rojková. Přestože v jiných inscenacích se mi zdála dosti nevýrazná, zde byla vskutku nepřehlédnutelná. Spolupráce s takovými divadelními osobnostmi jí jistě napomohla k vypilování jejího herectví. Text si pohrává s myšlením diváka a promlouvá k němu svými veselými, ale také vážnými tóny.

Vidět takového P. Kostku alespoň chvíli rapovat nebo svádět ženu rozličnými způsoby je skutečně u tohoto noblesního umělce sám o sobě nezapomenutelný zážitek. Hry Joe DiPietra se vyznačují pečlivým přemýšlením o povahách postav všech věkových kategorií, jejichž životní peripetie jsou i zde vystavěny na silném dějovém základu. Pro aktéry je jistě radostí s takovýmto textem pracovat. Hudba operních árií s texty a zároveň znovu zpívaná J. Bochňákem vyzněla do ztracena. Opravdu dechberoucí a nejvíce procítěné výkony předvedla sehraná manželská dvojice P. Kostka a C. Mayerová.

Ruské dílo je zdramatizováno na úrovni, za kterou by se nemuselo stydět žádné z větších kamenných divadel. Tam však nejsou hluboké studnice lidských povah obvykle inscenovány. Přestože nebylo hlediště naplněno tak, jak jsem u Violy zvyklý, myslím si, že ve výpravnější scénografii by novela měla srovnatelný úspěch. Pro mě dosud neznámý R. Valenta mě svým šarmem a přesnou prací s jednotlivými replikami přesvědčil o cítění své postavy přeci jen o něco více než jeho jevištní partnerka. Tereza Kostková sice zahrála zjevnou úzkost Nastěnky, ale v mnoha plačtivých chvílích působila až nepřirozeně.

Upravený, ale též velmi nepřesný název inscenace vystihuje snad pouze její druhou polovinu. V první je dosti nezáživnou formou předčítána vzájemná korespondence A. de Saint Exupéryho a jeho matky. Celková struktura je navíc nesmyslně obohacena o přesná data napsání dopisů, což se stává, nejen pro děti 2. stupně, ale i pro starší diváky, nepřekousnutelným problémem. Při poslechu jsem si připadal, jak na nějaké odborné literární přednášce. Značně proškrtané texty z Malého prince vnesly do replik bezpochyby svěží vítr. Svým duchovním přesahem stále nutí k zamyšlení.

Astronomické rozměry nebesky hulvátské představivosti režiséra se opět projevily v plném rozsahu. Moliérův Tartuffe je doslova masakrován motorovou pilou. Záměr je jasný, provrtat několik děr do textu, aby sdělení i myšlenkové hodnoty šly do háje. Původní překlad je stmelen několika rádoby směšnými výstupy, které obohacují hru mj. o náznaky homosexuálního análního i normálního sexu. Písně napsané speciálně pro zdejší zpracování mají dobrou hudbu, ale to je asi tak jediné, co se na nich dá pochválit. Herectví a zpěv je u všech zúčastněných, snad kromě V. Postráneckého, na hranici šmíráctví.

Hlavním lákadlem zdejší inscenace je nejspíše osobnost H. Maciuchové. Ta ovšem, přestože má ke konci hry jeden opravdu strhující moment, působí povětšinou až příliš afektovaně. Proto zde hraje prim Jaromír Meduna. Antický spisovatel Eurípidés je v jeho podání skvěle manipulovatelnou loutkou s rozpolcenou osobností, ale také se sklonem k mnoha slastným neřestem. Děj graduje v Daňkově textu pozvolna a diváka udržuje v neustálém napětí. Přechází od odlehčenějších, humorných, situací k těm, které jsou náročnější na pochopení, ale zároveň bych je označil za myšlenkově hluboké a dojemné.

Zastávám názor, že do divadla nechodíme kvůli tomu, abychom si prohlédli zcela nahé herce. K tomu jsou určeny jiné instituce. Naturální exhibice O. Rychlého, je bezpochyby pro ženy, ale i některé muže, ozvláštněním náročného textu. Patří však do malého pochybného podniku, kterým DnV rozhodně není. Přestože se prý inscenační tým pokusil převulgarizovaný text zmírnit, tak jsem žádnou razantní změnu nezaregistroval. Nebýt kvalitních výkonů O. Brouska, D. Kolářové a S. Skopala, úroveň titulu by byla přinejmenším povážlivá. Mladá Sabina Rojková by měla ubrat na sebevědomí. Ještě se má co učit.

Když se chce, tak to jde! Zdánlivě nesourodá dvojice dostala konečně k dispozici kvalitně vystavěný dějový rámec, se kterým mohla bezchybně pracovat a využít k jeho předání publiku všech možností svých hereckých rejstříků. Místo téměř patnáctiletého pitvoření s Albeeho Hrou o manželství, která snad ani samotné herce nebaví, by měl být dán prostor tomuto skvostnému titulu. Skvěle vystupňované tragické momenty se v něm mísí s těmi radostnějšími, v nichž se ukazuje důvěrná známost Ch. Poullain a J. Schmitzera. Ten občasným zasahováním do textu přivádí svoji kolegyni do jazykových rozpaků.

Kdyby oba účinkující projevili snahu a celou hru se naučili nazpaměť, nemusela by působit ve výsledku roztříštěně. Protagonisté stále pobíhají od jednoho portálu ke druhému, protože právě tam stojí židle, na nichž jsou položeny texty. Dramatické momenty ze života slavného spisovatele následně nemají tu správnou šťávu a jsou zbytečně statické. Zabíhání do přílišných podrobností je v tomto žánru též poněkud nepatřičné. Konec představení je hodně strmý a neočekávaný. Taťjana Medvecká si však představení zjevně užívá a vkládá do role celé své já. U jejího partnera tomu tak bohužel není.

Pokud bych měl zpracování L. Engelové porovnávat s někdejší inscenací Kabaret Prévert Bulis Divadla v Dlouhé, která se nesla v podobném duchu, tak se Viola jednoznačně řadí až na druhé místo. Příjemný poetický večer byl ozvláštněn pouze jedním kabaretním výstupem, což se mi zdá poněkud málo. Četbou jednotlivých textů opět oslnil Josef Somr, přestože se ho v mnoha případech pokoušel dohonit i D. Novotný. B. Poláková ukázala, že umí obstojně hrát na klavír. Občas se mi zdálo, že jednotliví aktéři mezi sebou dětinsky soupeří o to, kdo získá za jedno představení nejvíce potlesků.

Všem dětem z mateřských školek, které evidentně nevěděly, jak se má v takovém divadle chovat, dal obsah představení i jisté mravní poučení. Dramatizace však pobaví i mnohé rodiče. Velmi neotřele jsou zpracováni i zahráni synové, ale také dcery učitelových. V ostatních případech si komunikaci s publikem, které bylo plné malých ratolestí, dokázali udržet hlavně V. Fridrich a J. Hána. Úlohu Barky rozhodně nezávidím H. Doulové, která byla v průběhu druhé poloviny vláčena v pytli po jevišti téměř celým osazenstvem inscenace. Její odrzlé kreace jsou ovšem nezapomenutelné.