Vladimír10

Každá dramatizace, která je inscenována podruhé, se musí nutně obávat srovnání se zpracováním prvním. To patří ke klenotům tvorby ND s vynikajícími výkony J. Vinkláře, J. Somra či B. Rösnera. Na Fidlovačce se snažili titul pojmout minimalisticky. Hraje se totiž na prázdném jevišti, na němž je všemožně přeskupováno mnoho dřevěných lavic. Již tento režijní záměr hře neprospěl a škrty v replikách, ploché pojetí některých figur nebo přílišný optimismus ho jen prohloubily. Jestliže v původní inscenaci M. Krobota podávali všichni dechberoucí výkony, zde výrazněji zaujme jen L. Županič a M. Randová.

Srovnat současnou agenturní inscenaci s verzí vinohradského divadla bohužel nemohu. I přesto si myslím, že celý titul stojí na výborném herectví V. Vydry a kdyby byla jeho role přeobsazena, rozhodně by již za návštěvu nestál. Jeho komediální talent nejvíce souzní s těmi, kdo si zahráli i v původním představení, M. Zahálkou a J. Malou. Naopak L. Hruška již zjevně neví, co by si do textu přidal, a tak se to na jevišti pomyslnými "voly" jen hemží. Záhrobní tématika byla režisérem R. Lipusem zpracována tak jemně, že kostlivci vylézající ze skříně nemohli polekat jediného diváka v hledišti.

Ačkoliv je hra samotná doslova přeplněná tolika vulgárními výrazy, že jsem je po chvíli bral jako samozřejmost, tak jsem si z inscenace odnesl poměrně pozitivní zážitek. Osobnosti realitních makléřů a jiných podobných dealerů v reálném světě totiž přímo vyžadují jistou dávku arogance či opovržení vůči normálním lidem. Jiný charakterový typ si na tomto pracovišti snad ani nedokáži představit. Výborně své role odehráli M. Finger, J. Dulava, ale dokonce i nepatrně improvizující komerční šašek M. Suchánek. Mé představení bylo též trošičku jiné díky solidnímu záskoku O. Sokola za P. Kikinčuka.

Jak je známo, tak představení pod taktovkou J. Menzela si drží svoji vysokou úroveň i po značně dlouhou dobu. Zdejší inscenace taktéž není výjimkou. Humorné výstupy stále na publikum pozitivně působí a obzláště výkony Z. Žáka a V. Freimanové dodávají všemu správný říz, přestože zde nevystupují v rolích manželů, ale spíše vzájemných rivalů. Naopak Barboru Leichnerovou bych zařadil do kategorie největších šmíráků českého scénického umění. Nevědomky totiž kazí snažení všech svých kolegů. Upřímně nechápu, co na ní pan režisér vidí, když ji obsazuje do mnoha svých počinů ve filmu i na divadle.

Střípky osudů hrabalovských postav se před zraky diváků skládají do smysluplné mozaiky, pro níž je spojovacím bodem stará sběrna papíru. Miroslav Hanuš se v inscenaci neukazuje pouze jako obratný herec a režisér, ale i jako skvělý dramatik, který je schopný přenést na jeviště i ty nejsložitější povídky. Některé z nich by však mohly být o něco méně popisné. Vedle Hanti ovšem předvádějí mistrovské herectví i M. Táborský a J. Pokorná. Netradiční jevištní uspořádání, kdy aktéři hrají také mezi publikem a za ním, bylo využito daleko efektivněji než v případě inscenace 1789 v Národním divadle.

Udivilo mě, že bylo hlediště zaplněné jen z poloviny, přestože obsazení umělci jsou bezpochyby legendami české činohry. Problém však není v nich, ale spíše v textu samotném. Především S. Zindulka musel ze své figury vytvořit něco více než jen živoucí mrtvolu, jejíž obličej se díky perfektní práci maskérů ocitá v pokročilé fázi rokladu. Režisér herce nejdříve staví do polohy obhroublého vesnického dědka jen proto, aby se mohl až v závěru představení znenadání proměnit ve člověka nanejvýš citlivého. Z těchto důvodů je herecký výkon B. Bohdanové v méně obtížné roli daleko přesvědčivější.

Důvodů, proč ocenit tuto inscenaci, je hned několik. Je totiž více než obdivuhodné, jaká energie vychází z herců, přestože vědí, že se titul dočká jen omezeného počtu repríz. Příběhy zkarikovaných figur celosvětového mezinárodního dění té doby byly navíc vhodně doplněny písněmi, jejichž doprovod vytvářeli sami účinkující. Králem hudebních nástrojů a celého večera se však bezpochyby stal J. Vondráček, který mistrně ovládá hru na housle, kytaru či banjo. Za zmínku ještě stojí, že tvůrci vykreslili skvěle atmosféru roku 1913 pomocí rekvizit, o jejichž existenci nemohli mít tehdy lidé ani potuchy.

Mohu pouze konstatovat, že se jedná o příjemný klasicky zpracovaný muzikál, jehož tvůrci se zaměřili bohužel spíše na komické situace, než na celkové poselství příběhu. Ondřej Sokol má bezpochyby nadání pro vytvoření neobvyklých humorných situací či poměrně netradiční choreografie, ale jeho práce s některými herci má v tomto případě své mezery. Znát je to obzvláště na rutinním herectví I. Chýlkové, které při zpěvu není téměř rozumět, jelikož velmi špatně artikuluje. Její jevištní protihráč, J. Dulava, proto na sebe strhává pomocí zcela přirozeného projevu veškerou pozornost publika.

Rozhodně se nejedná o přelomovou událost české činohry, ale spíše o tuctovou inscenaci s rozvláčným průběhem, kterou svým výkonem zpestřil snad jen J. Vyorálek. Typově jsou však oba aktéři vybráni dobře. Nutné je pochopitelně poznamenat, že mé představy o skutečném umění se značně rozcházejí s vizemi nového vedení DnZ. Na jevišti se odehrála jakási scénická koláž, která poodhaluje téměř výhradně soukromý život V + W po roce 1948. Jejich tvorba, která je mnohem důležitější, je odsunuta bohužel až na druhou kolej. Všemožné moderní symboly rovněž s jejich korepondencí nijak nekorespondují.

Pokud se nějaký titul pravidelně uvádí po dobu více jak 25 let, je na snadě otázka, jestli může být nyní kvalita jednotlivých repríz tak vysoká jako pár dní po premiéře. Domnívám se, že ne. Problém tkví již v samotném textu, který staví na prvoplánové fraškoidní zápletce o uťápňuté dcerce, staré panně, a její ještě natvrdlejší matince, jež vyhodí kvůli svatbě svého dítěte rodinného přítele z podnájmu. V první půlce střídá jeden podbízivější fór druhý na pozadí relativně primitivního děje. Po pauze však přijde zvrat a do nudného textu se konečně opře přirozený komediální talent Bolka Polívky.

Každá z částí představení je diametrálně odlišná od té druhé. Pakliže jsme v té první sledovali svižný komediální příběh z Prahy na počátku 20. století, tak po pauze se odehrála na jevišti spíše hudební revue s minimálním dějovým obloukem. Většina písní byla navíc převzata z téměř totožné hry Na poříčí dítě křičí, která měla premiéru v 80. letech. Jiří Suchý se zde však ukázal jako herec v mnohem lepším světle než jako režisér. Role pana Půlpána je tedy vtipná hlavně díky jeho stařecké naivitě. Důstojně si rovněž vedli M. Sovová a L. Černíková. Slečna M. Mrázková by ovšem raději zpívat neměla.

V kontextu ostatní tvorby D. Špinara je tato inscenace vskutku v něčem odlišná. Režisér se totiž překvapivě nezaměřuje výhradně na co nejmodernější scénickou ambaláž, přestože se jedná v mnoha chvílích o kabaret, ale spíše na vytvoření zvrácených charakterů jednotlivých postav. Ty jsou součástí rozpadající se lidské společnosti, jež se neodvratně přibližuje ke svému konci. Depresivní druhá polovina, která se odehrává na prázdném "bílém" jevišti, pak zcela vybočuje ze standardního uvažování výše jmenovaného inscenátora. K solidnímu vyznění hry přispělo i obsazení V. Beneše a J. Pidrmanové.

Komponovaný večer se rozhodně nedá hodnotit jako regulérní inscenace. Na jevišti se během dobře strukturovaných dvou hodin příjemné zábavy odehraje jakési vyznání J. Suchého a J. Molavcové z lásky k hudbě a divadlu. Je též zajímavé, že jejich samostatné výstupy nejsou nikdy tak perfektní, jako když nějakou píseň zazpívají společně. V rámci skladeb dostali velký prostor i přítomní hudebníci, z nichž si každý zahrál alespoň jedno sólo. Toto nesmyslné natahování výstupů bylo dle mého názoru zcela bezúčelné a po dvacáté již značně nudné. Tím však nechci nijak zpochybnit kvality zdejších muzikantů.

Hry, v nichž je divák vrhán z jedné časové roviny do druhé, jsou samy o sobě velmi náročné na pochopení, a právě proto je ještě větším oříškem to, aby byly srozumitelně zinscenovány. Končící šéf činohry M. Dočekal se však nesnadného úkolu ujal se ctí. Na honosné prostorné scéně pro něj nebylo vůbec žádným problémem přenést diváka pomocí světelného designu a měnících se výrazových prostředků herců z 2. světové války až na přelom tisíciletí i zpět. Ze všech akterů mě nejvíce zaujala K. Winterová, která musela svým různorodým výkonem vystihnout doslova celý život jedné obyčejné německé ženy.

Jako v jedné z mála inscenací se zde ukazuje, co mohou kvalitní herecké výkony učinit ze čtyř nepříliš záživně napsaných a navíc nijak nepropojených monologů o E. Destinnové. Přestože by se mělo jednat, jak se na webu píše, o nesmírně vtipnou hru, tak o komediální zpestření se postarala snad jen J. Synková s pomocí svého jadrného jevištního projevu. Role D. Černé a D. Kolářové jsou naopak koncipovány spíše do polohy kultivované, jež je prosta jakéhokoliv odlehčení. Nevím, jestli autorka čerpala z reálií dané doby, ale výsledná podoba textu působí rozpačitě včetně dobových záznamů zpěvu.

Estetická modernizace, která má hlavu a patu, může notoricky známé hře někdy i značně prospět. Zdejší inscenace je právě onou zářnou výjimkou. Neokázalé scénické proměny doplněné propracovanou choreografií vytvářejí transcendentní atmosféru temného lesa, kde jsou všechna kouzla dovolena. Celkový obraz rovněž vylepšují herecké výkony D. Prachaře a C. Kassaie. Výstupy, v nichž se objevují potulní herci, jsou již pojaté trochu povrchněji, protože si kladou za cíl pouze publikum pobavit a nepřináší žádné hlubší sdělení. Jak M. Daniel, tak J. Polášek by proto mohli upustit od svých "improvizací".