Vladimír10

Příběh jednoho starodávného domu, ve kterém se proplétají osudy hrdinů z 19. století s těmi ze současnosti. Hra poukazuje na chování lidí, které se za 150 let vlastně vůbec nezměnilo a využívá při tom různorodé vyjadřovací prostředky. Režijně i scénograficky je inscenace na velmi vysoké úrovni. Působivá je také tajemná hudba Pavla Helebranda, která dotváří surreálnou atmosféru představení. Herecky vyčnívají Evellyn Pacoláková a Henrieta Hornáčková, které jsou ve svých světech vzájemnými protiklady. Zaujmou ale i A. Procházka a L. Veselý, také D. Syslová a D. Batulková.

Ve srovnání s ostatními inscenacemi tamější scény je toto dílo skutečným unikátem. Není totiž založeno pouze na tvorbě Suchého a Šlitra, ale na jeviště se dostávají rovněž neméně melodické skladby Voskovce a Wericha. Za vrchol večera pak považuji scénku v lázních a píseň Blázen a dítě v podání hostujícího M. Malátného. Vedle něj mezi všemi vyčnívají Z. Říhová a J. Molavcová. Sám J. Suchý občas zapomene text, je však takový formát, že tento neúprosný fakt, který je poplatný věku, dokáže před diváky s humorem přiznat. Jeho dlouholetá jevištní partnerka mu tak občas slouží i jako nápovědka.

Směle konstatuji, že excelentní výkon J. Vlasáka v této hře lze označit za to nejlepší, co pražská divadelní scéna v současnosti nabízí. Představitel hlavní role totiž dokázal věrohodně vykreslit skličující i útočné emoce člověka, kterého nemilosrdně zasáhla Alzheimerova choroba. Závěrečných dvacet minut jsem pak díky doyenovi souboru zhlédl v slzách, což se mi v divadle již velmi dlouho nestalo. Nejen proto jsem byl poměrně překvapen vlažnou reakcí publika, které herce za jeho nasazení, dle mého názoru, dostatečně neodměnilo. Z ostatních protagonistů bych rád vyzdvihl i V. Gajerovou.

Tradiční Shakespeare, v neúměrně zkráceném pojetí DnJ. Kostýmy skvělé, hudba vystihující. Z herců podali nejlepší výkony pan Holub a Hruška, též paní Jeníková. Ústřední dvojice v podání Martina Sitty a Terezy Němcové mě naopak vůbec nezaujala. Výkon pana Sitty, který příliš přehrával, byl zcela jednoznačně nejhorší. Velice pěkné zpracování opilecké básně o krejčím v podobě písně. Ale inscenace je i přes některé oživující výkony nudná a místy i velice trapná. Příliš velké zkrácení hře vůbec neprospělo a duch této hry se na Jezerce zcela vytratil. Jedna z nejhorších režií pana Hrušínského.

Při každé návštěvě nového představení ''národní'' činohry se mi hrůzou klepou kolena, protože nedokážu odhadnout, s jakým rádoby moderním výstřelkem režisér, v tomto případě budoucí šéf souboru, přijde. Daniel Špinar v tomto ohledu nezklamal. Celý text přílišnými škrty znepřehlednil a repliky, které do textu přidal zejména postavě J. Bouškové, by ve Stavovském divadle vůbec neměly zaznít. Pakliže si chtěl vybít své nechutné rasistické postoje vůči černochům, nemusí je prezentovat ve hře W. Shakespeara. Výborní K. Dobrý a A. Švehlík nemohli již tak stupidní inscenaci svými výkony zachránit.

Duo hereckých bardů se ocitá v charakterových polohách, v nichž bych si oba účinkující asi těžko představil. V P. Kostkovi je ještě tolik energie, že dokáže bez problému zahrát obhroublého osmdesátiletého chlípníka, který za zády podvádí svoji celoživotní partnerku. Všechny jeho výstupy jsou však uvěřitelné. Roli uhlazeného a stále připraveného gentlemana vystřihl jako z pohádky F. Němec. Původní text by ovšem bez výjimečného hereckého projevu a jasného režijního záměru neměl patřičnou šťávu. Takto se ale na téměř prázdném jevišti udál pečlivě propracovaný činoherní koncert.

Velmi pěkné představení, ve kterém chtěl nejspíš Miroslav Hanuš přenést poetiku Divadla v Dlouhé na jeviště Městských divadel pražských. Různorodá písnová čísla byla dobře propojena s činoherními vstupy a tvořila spolu se všemi tanci kompaktní celek. Oldřich Vízner nedostal v inscenaci tolik prostoru, kolik bych vzhledem k jeho postavě očekával, naopak každá z figur měla stejný prostor k vyjádření svého charakteru. Z herců zaujmou pánové Vízner, Szymik a Písařík, též dámy Poláková, Gajerová a Smutná. Nejméně výrazný byl Jaroslav Vlach, který nejspíš nepochopil režijní záměr.

Angažování režisérky H. Burešové této scéně jenom prospělo. V jednu chvíli mi dokonce připadalo, že se na jevišti Stavovského divadla ocitl soubor Divadla v Dlouhé. Scéna, která se skládala ze čtyř světelných čtverců, které byly umístěny na otáčivém kole, byla jednoduchá, ale k představení se hodila. Kostýmy K. Štefkové mě zaujaly. Václav Postránecký podává mimořádný výkon, který v jednu chvíli rozesměje a v té druhé přivádí k pláči. Dále podávají dobré výkony O. Pavelka, P. Beretová a J. Pidrmannová. Zpěvy a jejich zpracování vybočovaly z tvaru inscenace a dodávaly jí i moderního ducha.

Báječně zpracovaná Ahlforsova hra s nepřekonatelnou Bohdalkou v hlavní roli. Na představení jsem byl již třikrát a z obsazení bych vyzdvihl vedle paní Bohdalové též paní Švormovou a Štěpánkovou, i pana Satoranského a Nováka, který roli opilce Roberta zvládl na jedničku. Zdeněk Maryška se k této figuře naopak vůbec nehodí. Bohužel jsem v tomto skvělém představení neviděl Simonu Stašovou, která v něm již neúčinkuje. Hudba byla velice pěkná a kostýmy tradiční. Líbily se mi především nádherné červené šaty paní Bohdalové v 2. polovině představení. Z celé inscenace bylo asi nejlepší 3. dějství.

Pakliže je jakýkoliv titul založen pouze na příběhu, u něhož je každému divákovi předem jasné, jak dopadne, jsou zbylé scény a mnoho povídání okolo naprosto k ničemu. Je bez debat, že L. Smoček vytvořil mnoho pozoruhodných inscenací, ale tato mezi ně rozhodně nepatří. Zdlouhavé a neopodstatněně protahované prodlevy mezi všemi dějstvími, tragické neherectví hostujícího P. Křiváčka, ale také naprosto mdlé dějové zvraty mě přinutily kouknout se na hodinky vícekrát, než je nutné při zajímavějším představení. Závěrečný výstup I. Chýlkové byl snad jediným okamžikem, jež mě výrazněji zaujal.

Tvůrčí tým v čele s K. Duškovou inscenoval Přidalův text se zjevným důrazem na symbiózu slova, hudby a pohybu. Na tyto prvky se pak divák může zaměřit především díky náznakové scéně či neokázalým kostýmům, které neodvádějí jeho pozornost nepatřičným směrem. Třešničkou na dortu jsou ale výjimečné výkony všech tří zúčastněných hereček, díky nimž lze návštěvu tohoto představení označit za dechberoucí divadelní zážitek. Vyzdvihnout si však zaslouží zejména A. Talacková, která nejenže bravurně zvládla složitou choreografii, ale dokázala emoce své postavy velmi dobře přenést i na přítomné publikum.

Zabít genia loci divadla se autorovi a inscenátorům povedlo s přehledem. Něco tak stupidně vulgárního jsem už dlouho neviděl, jelikož jsem se ocitl v prapodivných končinách zcela neukočírovaného exhibicionismu. Koho, sakra, zajímá úplně nahý herec, jenž se promenáduje po jevišti pokrytý vrstvou pěny na holení, která zakrývá jeho genitálie? Odpověď zní, že nikoho. Většina diváků pak odcházela z představení s pocitem, který se silně blížil příznakům ochabnutí dolního svěrače jícnu. Mladí bohémští umělci již evidentně nevidí přípustné hranice, přestože je jejich herectví na poměrně vysoké úrovni.

Rozhodně nezavrhuji všechny nové pokusy o napsání kvalitní tragikomedie. Zde ovšem, jako u mnohých jiných, musím prohlásit, že autor nacpal do textu všechno, co ho napadlo. Když vzletné slovní obraty družiček z nejspodnějších vrstev společnosti přestávaly mít šťávu, byla představitelka Meredith povinna při zhasnutém světle odhalit své poprsí. Nová posila Fidlovačky Aneta Krejčíková s tím neměla zjevně jakýkoliv problém. Ke konci hry již autor houbu svých nevkusných nápadů vyždímal úplně. Na scéně se tedy objevila jediná mužská postava, která byla uměle naroubována na dosud probíhající děj.

Jsem rád, že se v Divadle ABC opět objevila hravá inscenace určená pro děti, ale i jejich rodiče. Režisér dokázal do děje zakomponovat nejen velmi pěkná hudební čísla, ale i skryté fórky odkazující např. na ruské otravy jedem novičok. Dekorace umístěná na točně kvůli použitým barvám působí ovšem poněkud kýčovitě. Díky souhře všech aktérů a jejich spolupráci s dětským publikem jsem ale schopen tento drobný nedostatek přehlédnout. Mezi herci nejvíce zaujme M. Donutil a K. M. Fialová. Naopak představitelka víly Zvoněnky, T. Krippnerová, v několika "pěveckých" číslech až příliš tlačí na pilu.

Jakkoliv zbožňuji většinu režisérských počinů Juraje Herze, zde se vše nezdařilo podle plánu. Krokem vedle bylo především obsazení přehrávající T. Němcové do role prostitutky, která pobíhala značnou část svých výstupů na jevišti polonahá. Přeobsazení a celkové seškrtání role by bylo jen ku prospěchu. Další herci však pod přísnou taktovkou podávají mimořádné výkony. Role Štěpy byla v inscenaci obohacena o něco zcela nového. Pavel Malina byl zahrán R. Holubem profesionálně, ovšem zdaleka se nevyrovnal legendárnímu Petru Čepkovi. Procítěné herectví crčí i z R. Jelínka, M. Hlavicy a V. Udatného.

Každý z nás zřejmě nepochybuje o tom, že láska kvete v každém věku. Tato věta patrně nejlépe charakterizuje vše, co se na jevišti vůbec událo. Neprávem opomíjenou hru F. Šrámka se vinohradskému ansámblu podařilo se ctí oprášit a vzniklo tak představení, které je skutečným činoherním koncertem. Mezi aktéry ovšem přece jen vynikají J. Šťastný a P. Kostka. Obsazení A. Linhartové však považuji za fatální omyl. Tato mladá slečna bohužel nejenže neumí pořádně vyslovovat, ale její herecké schopnosti jsou přinejmenším pochybné. Z Ančky totiž vytvořila místo dívky opojené láskou potrhlou puberťačku.