Vladimír10

Režijním vedením se podařilo vytvořit představení, které je na hranici mezi náznakovým a klasickým činoherním divadlem. K tomuto příspívá především zajímavě zpracovaná scéna, jejíž strop z trámů slouží v každém obraze jako jiná část dekorace. Mile mě překvapilo, že hudba M. Štědroně byla nahrána v poutavějším stylu, než je známa z filmové verze. Taneční kreace byly skromné, ale přesto úchvatné. Z herců podal nejlepší výkon Pavel Nečas, jelikož jeho styl herectví je pro záporné hrdiny přímo stvořený. Dále zaujme L. Županič, ale také M. Badinková a L. Malkina. Výkon Marka Holého je podprůměrný.

Erdmanovu politickou hru z dvacátých let minulého století se v Rokoku podařilo pojmout velice dobře. Hlavní zásluhu na tom má dokonalý Jiří Hána, který podává mimořádný herecký, ale i fyzický výkon. Ve většině případů se hercům podařilo překonat mdlou režii O. Zajíce a vykřesat z textu hry vtipnou satirickou komedii. Mezi herci vyčnívají vedle Jiřího Hány J. Vlasák, P. Juřica a M. Málková. Příjemným zpestřením je i furiantské skákání se židlí v podání Stanislava Lehkého. Pouze jsem nepochopil, co chtěli inscenátoři vyjádřit odhalením opěrné kovové konstrukce při konečné přestavbě scény.

Příběh jednoho starodávného domu, ve kterém se proplétají osudy hrdinů z 19. století s těmi ze současnosti. Hra poukazuje na chování lidí, které se za 150 let vlastně vůbec nezměnilo a využívá při tom různorodé vyjadřovací prostředky. Režijně i scénograficky je inscenace na velmi vysoké úrovni. Působivá je také tajemná hudba Pavla Helebranda, která dotváří surreálnou atmosféru představení. Herecky vyčnívají Evellyn Pacoláková a Henrieta Hornáčková, které jsou ve svých světech vzájemnými protiklady. Zaujmou ale i A. Procházka a L. Veselý, také D. Syslová a D. Batulková.

Poklidnou neuspěchanou atmosféru první republiky přijímá divák v této hře plnými doušky. Spojením několik povídek Karla Čapka se podařilo A. Goldflamovi vytvořit fungující a celistvý příběh. Rozhodně se nejedná o svéráznou adaptaci, nýbrž o klasické zpracování, které je však ozvláštněno o výjevy z posmrtného života hlavních hrdinů. Tradiční písňová a taneční čísla zpestřují průběh představení. Z herců si zaslouží pochvalu v první řadě Jiří Hána, který postavu dr. Klapky zvládl bravurně, i když měl k nazkoušení své role výrazně méně času. Výborní jsou i J. Vlasák, D. Batulková a H. Doulová.

Vytvořit z příběhu bez dějové linky nabité drama je opravdové umění. Právě to se povedlo Radovanu Lipusovi. První polovina byla přesto v mnoha ohledech zřetelně slabší než druhá především kvůli odborným monologům, kterým by prospělo razantní zkrácení. Scénografie využívá pro složitý děj všech dostupných jevištních možností. Nejlepší výkon podal Jan Šťastný. Sebejistě působí i S. Postlerová a S. Skopal. Dětští rádoby herci by si měli ovšem uvědomit, že základem divadelního umění je s pocity odříkat přirozená slova, ale ne se jen naučit text, který na jevišti následně jen mechanicky oddrmolí.

Saturnin je opravdu jedna z nejlepších inscenací v Divadle ABC. Úvod dramatizace mě hodně překvapil, jelikož začínala úvahou o koblihách a jejich následným rozdáváním divákům. V průběhu představení se účinkující k publiku obraceli ještě několikrát. Zaujalo mě též zpracování tenisového zápasu. Tenisový míček, který tvořila hlava M. Zbrožka, byl zajímavě vrhán zpomaleným tempen na obě strany. Herci jako celek působí mimořádně sehraně. Po taneční a pohybové stránce vyniká Jan Meduna. Herecky jsou nepřehlédnutelní Jiří Hána, Jan Szymik a Jitka Smutná. Orchestr Melody Makers též nezklamal.

Poměrně zdlouhavá adaptace rozsáhlého románu je v představení přehlušena inscenačním zpracováním. Za zmínku stojí především scéna. Snímací stůl, na němž účinkující kreslí různé obrazce související s dějem, jenž se následně promítají na plátnu, dodává ději surreálnou atmosféru. Využití barevných světel v jarmarečních pasážích na mě však působilo rušivým dojmem. Inscenátoři si mohli s jednotlivými pasážemi ovšem více pohrát a většinu z nich i seškrtat. Pro některé diváky je pak titul příliš nudný a nedokáží pochopit jeho podstatu. Mezi herci vynikají J. Smutná, J. Schwarz a E. Pacoláková.

Vůbec jsem nepochopil, proč se některým rádoby kritikům zdá, že příběh pojednávající velmi vážně o životě Karla Hašlera nepatří na toto jeviště. Nová hra P. Kohouta velmi vkusně spojila písně s dramatickými a kabaretními výstupy formou divadla na divadle. Režisér T. Töpfer je součástí hry a dokazuje i ve svých krátkých výstupech, že umí na takto malém poli publikum zaujmout. Všechny herecké, pěvecké i taneční výkony jsou excelentní. Pozornost však nejvíce upoutají P. Rychlý, O. Brousek, J. Meduna a J. Malá. Scénu, ve které hrají hlavní úlohu projekce, nepovažuji za příliš zdařilou.

Obávám se, že tato pašijová hra se nestala tím pravým ořechovým pro pravidelné publikum Divadla v Dlouhé. Inscenačně se však jedná o malý skvost, který zajímavě pracuje i s obtížnými postavami Marienek. Vpravdě mysteriózní umění předvádí M. Táborský a M. Zimová, jejíž uhranutá Blandina a její následné psychické proměny neztrácejí nic na síle ani v průběhu dalších repríz. Komediální chvíle vnáší do hry Jan Vondráček. Některé dílčí prvky, mezi které patří Mickey Mouse, svítící mlýn či bezdomovkyně A. Mankabéna, ubírají ovšem hororovému rázu příběhu mnoho z jeho tragické morbidnosti.

Skláním se před impozantním výkonem Kláry Sedláčkové Oltové, který tuto inscenaci pozvedl nad velmi slušný průměr. Nedokáži si představit, jak by představení vyznělo s opačnou alternací. Velmi dobré výkony podali i H. Čermák, D. Batulková a P. Klimeš. Význam dvou minirolí S. Lehkého jsem však nepochopil. Zvládl by je jistě i nějaký statista. Režie O. Zajíce mě zde ovšem poprvé sama o sobě zaujala, protože konečně dokázala vést k výkonům, které si herci nemuseli upravovat k obrazu svému. Za zmínku stojí i bělostná scéna A. Pitry, kterou tajemně svým stínem zahalovala část velrybí kostry.

Obsadit některé role mladými břídily nepovažuji za dobrý nápad. K. Lang, K. Šildová či V. Veselá se nedaly v některých chvílích vůbec poslouchat, jelikož v činoherních výstupech se za každou replikou objevilo uchichtnutí, které bylo doprovázeno značným přehráváním. Tyto žabaře ovšem svým komediálním nasazením válcují v malé roli především V. Zavřel a M. Šteindler. Po všech uměleckých stránkách vyniká M. Absolonová. Zaujmou i J. Dulava, L. Olšovský, I. Chýlková a M. Sobotka. V textech písní je však znát hluboká pasivita překladatele, který dokázal najít k některým slovům pouze trapné rýmy. (více v článku na blogu)

Nový autorský muzikál Nevěsta se mi, přestože disponuje velmi jednoduchou dějovou linkou, skutečně zalíbil. Všichni zúčastnění vkládají do představení většinu svých schopností a obohacují kvalitní hudbu o náročné taneční choreografie. Nejvíce zazářil D. Ratajský. Excelentní výkony předvádí i D. Rous, B. Mošnová či N. Horáková, kterým však nebyl dán dostatečný prostor. Možná bych obsadil jinou herečkou roli, kterou hraje s příliš velkým despektem k předloze M. Sovová. Ta mi k naivní A. Black moc nesedí. Vtipným prvkem je paralela mezi peklem a nebesy pomocí rolí D. Devillforda a Pána s růží.

Jakkoliv zbožňuji většinu režisérských počinů Juraje Herze, zde se vše nezdařilo podle plánu. Krokem vedle bylo především obsazení přehrávající T. Němcové do role prostitutky, která pobíhala značnou část svých výstupů na jevišti polonahá. Přeobsazení a celkové seškrtání role by bylo jen ku prospěchu. Další herci však pod přísnou taktovkou podávají mimořádné výkony. Role Štěpy byla v inscenaci obohacena o něco zcela nového. Pavel Malina byl zahrán R. Holubem profesionálně, ovšem zdaleka se nevyrovnal legendárnímu Petru Čepkovi. Procítěné herectví crčí i z R. Jelínka, M. Hlavicy a V. Udatného.

Jak krásným pocitem je zaposlouchat se do nestárnoucích melodií Polské krve. V karlínské inscenaci je tato nádhera umocněna kostýmy, scénou, ale též neprovokující choreografií. Účinkující se též několikrát přiblížili k divákům a hlediště bylo využito jako další vstupní portál. Nemile mě překvapil okamžik, kdy se M. Vojtko posadil na nic netušícího diváka v 1. řadě. Politické narážky vztahující se k úsporným opatřením bych nemilosrdně vyškrtl. Po stránce operní i činoherní stojí na výši T. Bartůněk, A. Kalivodová a M. Severová. Požitek z celého představení zkazila pouze příšerná K. Lang.

Sarah Bernhardtová, žena, která si zpříjemňuje podzim svého hereckého života tím, že nutí svého tajemníka, aby se převtěloval do osob, se kterými se blíže seznámila. Tento zdánlivě jednoduchý příběh excelentně rozehrávají H. Maciuchová a J. Satoranský. Tomu byla svěřena po mnoha letech opravdu velká, ale též náročná role. Napodobování umanuté matky, zakřiknuté abatyše či opilého režiséra mu šlo opravdu velmi dobře. Divadlo na Vinohradech by se mělo stydět za to, že tohoto herce vytrvale obsazuje jen do samých štěků. Výkon H. Maciuchové dodává inscenaci naopak krásný tragický tón.

Atmosféru slavných četnických filmů s Louisem de Funésem přenáší inscenátoři na jeviště skutečně v příjemném rodinném balení. Pro HdK nebylo jistě nic jednoduššího než zkopírovat povedenou inscenaci a obsadit role zvučnými jmény. Brněnská hvězda Radka Coufalová vkládá do role Denisy celé své já. Stává se z ní nadějná operetní diva, která si hravě poradí i se složitými výškami. V. Beneš má zase roli pečlivě zpracovanou až do sebemenších grimas, jenž vyvolávají oprávněné salvy smíchu. Po všech stránkách jsou též dobře vybaveni T. Trapl a M. Vojtko. Zcela nevýrazný je B. Kotiš v úloze Célestina.

Přestože se jedná o vzorově zpracovanou inscenaci, text rozhodně nepovažuji za brilantní. Jestli se tyto smluvní postupy praktikují ve Velké Británii, tak prosím. Ale s něčím podobným jsem se vskutku v České republice nesetkal. Já osobně bych podal výpověď hned na počátku takovéto nevkusné buzerace, i s tou vyhlídkou, že bych nenašel jiné zaměstnání. Člověk by si měl přece udržet alespoň elementární míru hrdosti. Dějově je tedy samotná hra téměř nereálná. Obě herečky ovšem podávají velmi dobré výkony. D. Černá aroganci nadřízené vystihla výborně, ale více se mi líbila J. Stryková.

Jistě by se dalo spekulovat o tom, zda by byla inscenace lepší s O. Kaiserem nebo nyní s P. Křížem. Já tvrdím, že O. Kaiser se do role homosexuálního učitele tance s hrubším slovníkem hodí typově více, ale dle mého názoru neumí tak dobře tancovat. U nynějšího protagonisty je tomu přesně naopak. Záleží tedy hlavně na vkusu každého jednotlivého diváka. Ženská polovička hry v podání Ch. Poullain je přizpůsobena zčásti jejímu velmi silnému francouzskému přízvuku, který zde ovšem není vůbec na škodu. Oba dva účinkující působí mimořádně sehraně při tanečních i činoherních kreacích.

Přínosem pro toto scénické čtení je fakt, že Olbrachtovy texty jsou napsány úchvatným nepatrně archaickým jazykem. Nesmrtelné příběhy Mojžíše, Davida či Mardochea jistě všichni známe. Představení by se tak mohlo stát i nenásilným způsobem pro studenty, jak se naučit hlavní dějové linky posledních čtyř částí Tóry. Účinkující dostávají srovnatelný prostor po své jevištní umění. Barbora Munzarová se ukázala jako zdárná pokračovatelka herecké rodiny. Až dosud jsem ji měl bohužel zaškatulkovanou do skupiny méně výrazných hereček. Hlas Josefa Somra se sám o sobě nádherně poslouchá.

Pokud chtěl M. Holý vzdát hold hereckému umění M. Kopeckého, mohl být úvod celého představení odehrán poněkud důstojněji. M. Vajdička kvalit legendární inscenace nedosáhl ani náhodou. Především čtveřice rádců zrádců by se měla podívat na záznam výjimečných výkonů svých předchůdců Haničince, Skládala, Schánilce a Hanzlíka. Závěrečné ovace ve stoje si plně zasloužil pouze bezchybný Jiří Dvořák. Inscenace samotná k nim má poměrně daleko. Přeobsazení role Giovanniho na poslední chvíli vypovídá o tom, že původní soubor již nechce hrát samé čurdy. Roli tedy ochotně převzal inspicient L. Zacharník.

Tři nominace na prestižní cenu Thálie pro všechny tři účinkující v jedné inscenaci bezpochyby svědčí o tom, že kvalita představení se pohybuje skutečně vysoko. Ve hře se mísí drsný anglický humor s nejjemnějšími lidskými city, které jsou umocněny poklidnou atmosférou. Přestože je cenami v této inscenaci nejvíce ověnčen záletný sukničkář Cecil Františka Němce, je mi povahově i lidsky bližší postava sluhy, která je zahrána na pomezí tragiky a komiky Petrem Kostkou. Režisér textové obraty připomínající frašku bez milosti vyškrtal a vkusně je nahradil rozpohybovanými komickými scénami.

Příběh byl zasazen do rámce, v němž se stal J. Štěpnička v mnoha mužských rolích zároveň průvodcem dějem. Jeho výkon, především v roli chiromanta, patří bezpochyby k perlám na scéně Divadla Viola. Herecký projev J. Hány v hauptce tohoto titulu je příjemný, avšak neustále stejný. Nepřináší žádný nový pohled na komediální typ postav. Zcela opačně vyznělo umění D. Syslové, která role všemožných drben odehrála na výbornou. Dramatizace díla využívá brilantních citátů O. Wildea, původního děje a také pasáží posunující děj výrazně kupředu, jež jsou předčítány přímo z knihy.

Bezpochyby se jedná o skvělý dramaturgický tah, kterým M. Hein opět obohatil repertoár Ungeltu o kvalitní komorní tragikomický titul. V jímavém příběhu staršího barového hudebníka a jeho dvou osudových žen, které jsou zároveň matka s dcerou, exceluje především Lucie Štěpánková. Tuto expresivní polohu však jistě zvládá i její alternantka Jana Stryková. Nezklame ani Zlata Adamovská. Předstíraná hra na klavír v podání P. Štěpánka je tak autentická, že pokud bych neseděl v první řadě, tak bych si ani nevšiml reproduktoru, z něhož se ve skutečnosti libozvučné tóny nesly. Klobouk dolů!

Všem dětem z mateřských školek, které evidentně nevěděly, jak se má v takovém divadle chovat, dal obsah představení i jisté mravní poučení. Dramatizace však pobaví i mnohé rodiče. Velmi neotřele jsou zpracováni i zahráni synové, ale také dcery učitelových. V ostatních případech si komunikaci s publikem, které bylo plné malých ratolestí, dokázali udržet hlavně V. Fridrich a J. Hána. Úlohu Barky rozhodně nezávidím H. Doulové, která byla v průběhu druhé poloviny vláčena v pytli po jevišti téměř celým osazenstvem inscenace. Její odrzlé kreace jsou ovšem nezapomenutelné.

Když se chce, tak to jde! Zdánlivě nesourodá dvojice dostala konečně k dispozici kvalitně vystavěný dějový rámec, se kterým mohla bezchybně pracovat a využít k jeho předání publiku všech možností svých hereckých rejstříků. Místo téměř patnáctiletého pitvoření s Albeeho Hrou o manželství, která snad ani samotné herce nebaví, by měl být dán prostor tomuto skvostnému titulu. Skvěle vystupňované tragické momenty se v něm mísí s těmi radostnějšími, v nichž se ukazuje důvěrná známost Ch. Poullain a J. Schmitzera. Ten občasným zasahováním do textu přivádí svoji kolegyni do jazykových rozpaků.