Vladimír Rogalewicz

Herecky výtečně zvládnutá, režijně přesto nepatrně nedotažená fraška z konce 60. let. Nejzábavnější je představovat si, jaké pozdvižení tehdy muselo každé představení vyvolat. Dnes už nás taková hra nešokuje, Orton však dokáže velice přesně mířit na pokrytectví a přetvářku všech vrstev společnosti. Výtečná scéna.

Za řemeslo 100%, za obsah a vyznění 0%.
Umělec má na svůj názor právo. Já mám právo nesouhlasit s ním:
(i) Jana Mikuláška nezajímá, jaká 70. léta byla, on chce jen dát najevo opovržení všemi, kdo tehdy žili; on by se byl bouřil.
(ii) Snažit se ospravedlňovat čin Olgy Hepnarové dobou je nechutné.
(iii) Opět bylo na pódiu mnohem víc hnusu, než do divadla patří (jak rozdílné oproti včerejšímu 1984, kde Mikuláškovi stačily k mnohem silnějšímu pocitu znechucení pouhé náznaky).

Ze všech Mikuláškových inscenací jsou nejpůsobivější ty ostravské.
Tento možná až příliš drsný příběh zpracoval dokonale; vše je podřízeno požadovanému dojmu na diváka. (Divadlo v Celetné, Praha, 31.10.2013) Pozn.: doslovné aktualizace mě také rušily, ale na hostování v Praze jich bylo minimálně (pravděpodobně už jsou vyškrtané).

Viz hodnocení Jana Pařízka.

Hold třem architektům ze zlaté doby pražské architektury. Dokonalé vystižení charakterů. Jednotlivosti třeba trochu ruší, ale jako celek je to téměř dokonalé.

Milé, nenásilné, nepatetické. Jasný důkaz, že šanson má v Čechách druhý domov.

Znamenitá Stoppardova hra (kterou však běžný návštěvník Vinohradského divadla pravděpodobně neocení), výrazně horší výsledek inscenace, která je k textu málo citlivá. Nezajímavá režie, v řadě obrazů rušivá scéna, nevěrohodná Simona Postlerová. Výrazně lépe se svých rolí zhostili pánové, Jiří Dvořák exceluje.

Příjemně strávený večer.
Janu Medunovi uvěříte, že je Oldřichem Novým, Stanislavem Hložkem i Karlem Gottem a všemi těmi dalšími zpěváky. Písně jsou dobře vybrány, nápaditě inscenovány a s obrovskou chutí interpretovány. Horší je to se spojovacím textem. Na inscenaci mě rušil její "výchovný" charakter a velice prvoplánový scénář. Je opravdu nutné všechno explicitně (a deklamativně) vysvětlit?

Ty fláky od Pepíka Kainara jsou fakt dobrý. Úžasná příležitost, jak strávit příjemný večer.

Osmdesát minut pseudointelektuální exhibice režiséra. Herecká akce neměla nic společného s vlastním obsahem, takovými nápady lze zaplnit libovolný text. Nuda. (Nápad s několikanásobně zobrazeným hrdinům se opakuje z Kafky. Proč?) Posledních deset minut bylo zajímavých, ale celkový dojem nenapravilo. O existenci Pavla Juráčka jsem před představením jen tušil. Jeho deníky ovšem nejsou obrazem šedesátých let. Takto jsme je neprožívali (a i ta normalizační tečka byla jiná). Je to výpověď o depresí a pochybnostmi zmítaném jedinci, nikoli o té době.(Švandovo divadlo, Praha, 24.4.2013)

Velice tradiční ztvárnění známé grotesky, ovšem při kvalitách souboru Divadla v Dlouhé se jedná o herecký koncert. Mě to k vysokému hodnocení tentokrát stačí.

Možná se tu vychvalovanou produkci nepodařilo přenést do Prahy beze zbytku. Vedle znamenitě zvládnuté scény, choreografie, kostýmů a režie (tedy složek převzatých z velké části z původní produkce) také naprosto neposlouchatelná hudba (jakoby hudebníci spolu ten večer hráli poprvé, a z listu), falešný zpěv některých sólistů a nesoulad v taneční company. A překvapivě špatný překlad Jiřího Joska! (Hybernia, Praha, 19.4.2013)

Lze jen obdivovat neuvěřitelný gejzír výtvarných nápadů dvojice Petrželková-Labajová. Na rozdíl od Tichého Tarzana se však tentokrát nesložily do přesvědčivého výsledného tvaru, a to navzdory znamenitým a jako vždy bezchybným hercům DPB. Představení mě nepřesvědčilo a v druhé polovině už výslovně nudilo. Jiří Havelka přečetl předlohu mnohem lépe. (Divadlo v Celetné, Praha, 18.4.2013)

Viz komentář Pavly Haflantové. Já jen nejsem tak shovívavý. Prvoplánové vtípky utáhnou půlhodinový sitcom, ale nikoli dvouhodinové představení.

V zásadě velice povedené. Skvělá Pavla Tomicová, dobří všichni herci, forma kabaretu zde dobře vyvažuje vážnou podstatu celé hry. Zápory: dramaturgie - všechny scény mohly být minimálně o třetinu kratší, ne každý nápad přebujelé fantazie autora a režiséra musí zůstat ve výsledném tvaru; stylizace redaktora jako senilního staříka - nefunkční, rušivá, místy až urážlivá; vystoupení Petra Kotvalda v závěru - naprosto neopodstatněné, opět nefunkční, shazující celou dobře vystavěnou hru. Ryzí (televizní) kabaret - zde sice funguje, ale podruhé bych ho nesnesl. (Divadlo v Celetné, Praha, 3.4.2013)

Skvěle realizovaný originální nápad.

Ke komentáři Pavly Haflantové není mnoho co dodat. Těch mých 80 % je za dokonalou reminiscenci doby, kdy mě bylo tolik, kolik je dnes hercům, a Vianova kniha pro nás byla zjevením. Ta nálada se mi dnes vrátila. Je to zamilované, poetické, plné imaginace.

Na plný počet procent by stačil už jen výkon Lucie Žáčkové. Znamenitě však hrají všichni herci, pod neokázalou, ale promyšlenou a detailní režií Ladislava Smočka. Silný text a neexperimentující, ale obrovsky soustředěné herecké divadlo stačily na jeden z mých největších divadelních zážitků posledních sezón.

Ondřej Havelka má cit pro výběr písní i jejich inscenování (i když bylo zvláštní vidět jeho známé figury v podání jiných herců). Ani nevadilo, že písně mají blíž ke swingu než k trempingu. Neodpustitelný je ale text. Čekal jsem pouze vatu spojující hudební čísla; musel jsem však přežít vtipy na úrovni Kameňáku (a ty nejkošilatější a nejotřepanější opakovaně!). Publikum to vítalo a dobře se bavilo, mně bylo trapně. Přesto dávám 60 % za vykouzlení úžasné prvorepublikové retro-atmosféry a za živé muzicírování.

Generační výpověď nás narozených v 50. letech. Lépe už to nešlo. Ano, to jsme my. Srdcová záležitost.
(Objektivně bych musel ubrat, zejména druhá polovina si zasloužila razantní zásah dramaturga. Ale stejně by hodnocení zůstalo vysoko, někde kolem 85 %.)

Zapomenutelné ztvárnění zapomenutelné hry.

Takhle ne!!
Režijní koncepce sebrala postavám veškeré charakteristiky a ponechala pouze ploché karikatury, jejichž jednání nemá žádné opodstatnění. Jediným cílem je opět realisticky zobrazit co nejvíce hnusu a ušpinit se jím. (Archa, Praha, 17.2.2013)

Jako by v Redutě ta představení klonovali. Dramatizace zajímavého textu. Znamenití herci. Dobře zvolený hudební doprovod. Pár dobrých režijních nápadů, ale slouží opět samoúčelnému celku. X-té opakování téhož působí nudně, prázdně a bezúčelně ošklivě. (Švandovo divadlo, Praha, 7.2.2013)

Pokud milujete dekadenci a ošklivost, toto představení je právě pro vás. Co naplat, že režisér umí a znamenití herci dokonale plní jeho záměry. Jakékoli sdělení (bylo-li tam vůbec někdy) mizí pod hromadou výkalů. (Divadlo v Dlouhé, Praha, 4.2.2013)

Derniéra hry, která na Fidlovačce patřila k tomu lepšímu. Realita dohonila některé dialogy tak, že diváci tají dech. Jedno období Fidlovačky s touto hrou končí.

Ty body patří hercům, mezi nimiž vyčnívala paní Balzerová. Pokud bych měl hodnotit režii, hodnocení by bylo podstatně nižší. Méně je často více, doříct každý naznačený motiv je cesta do pekel. Divadlo by se mělo podívat po modernějším režisérovi, než je Juraj Deák.