Vladimír Rogalewicz

Zneužití jména Ladislava Fukse i názvu knihy, když se hraje o něčem úplně jiném. Horanského text (výklad?) ani režie mě neoslovily. Postmoderně přeintelektualizováno. Hodně náročné fyzické představení - máme ale obdivovat, co vše herci dokáží, nebo to má skromně a bez zbytečného upozorňování sloužit sdělení?

Velmi nepovedená dramatizace: bez detailního studia knihy těsně před představením je dějová linka nesrozumitelná. Rušivé aktualizace, nefunkční nahota. Jak píše Hana Rubišarová, herci podávají silné, mnohdy až expresivní, herecké výkony. Ty však slouží zvrhlým představám režiséra. (Divadlo v Dlouhé, Praha, 21.11.2016. Nedá mi to, abych zde nezmínil znamenitou inscenaci Hany Burešová v tomto divadle; dnes se bohužel zázrak nekonal.)

Poprvé nedokážu body přidělit, tato inscenace se s mým vkusem a mým vnímáním estetiky zcela minula. (Je to mým věkem lehce nad 60? To by ale bylo pro generaci 20-30 smutné a nelichotivé.) Systém nedovoluje uložit komentář bez bodového hodnocení - proto těch 50 bodů jako výraz tápání. Takto snad té inscenaci neublížím, když jí nerozumím. Tvůrci hrají jako o život a dokázali, že pro ně není problém připravit inscenaci zcela na úrovni Tarantinových filmů. Podobně jako v těch filmech v tom ale není žádné poselství, žádná estetika, jen naprostá dekadence.

Úžasné divadlo, které má vše, co je na divadle přitažlivé. I přes několik (zanedbatelně málo) méně vydařených momentů je to jedno z nejlépe připravených představení (režie, masky, scéna), jaké lze v současnosti v Praze vidět.
Vyznění textu se mnou nesouznělo (ale s kým souzní?). Proto se mé nadšení s ubíhajícím časem trochu snižovalo. Představení pro mne znamená pokračování poetiky Slečny Jairové, a budu rád, pokud tato minisérie bude pokračovat.

Soubor doplněný o několik hostů je jako obvykle mimořádně muzikální a skvěle swinguje.Spojovací text je ale řídký a hloupý.Snaha o výchovně-vzdělávací rámec je díky naivitě a edukativnosti téměř nesnesitelná.Rozhodně se nejedná o divadelní hru;na formu by dobře seděl název text-appeal.Autoři však nedodržují ani jeho pravidla: v chytrém textu vše jemně naznačit a dát divákovi iluzi, že na souvislosti přišel sám (což dodnes znamenitě umí Jiří Suchý).Přes dobrou hudební složku hodnotím představení jako promarněnou příležitost a zájemcům o swing doporučuju Havelkovo představení v Národním divadle.

Shakespeare bez velkých dramaturgických zásahů, ale přesto moderně inscenovaný a excelentně zahraný. Režie udržuje herce i diváky v určitém odstupu. tento přístup se překvapivě ukazuje jako vcelku šťastný a pomáhá překonat nelogičnost a archaičnost textu. Správný počin v roce autorova výročí.

Ano, činnost "slovenské sekce" Divadla v Dlouhé stojí za sledování. Mně se líbila zejména třetí minihra začínající jako nezávazná banalita, která se pak mění na jemnou satiru glosující velice závažná témata týkající se soužití v EU i slovenské (české?) politické sféry. Drobné aktualizace jsou pak chutnou třešničkou na dortu.

Vše už bylo řečeno. Vřele doporučuju!

Vlastnímu představení lze těžko něco vyloženě vytknout, scéna, kostýmy, hudba i režie jsou nevýrazné, ale kultivované. Kryštof Hádek uvěřitelný. Avšak hra sama je tak slabá a bezobsažná (na úrovni tlachání u kadeřníka nebo v podřadných ženských časopisech), že shodila vše, včetně herectví Ivy Janžurové. Nedoporučuju!

Milé překvapení. Čekal jsem maloměstský bulvár a potkal jsem milý inteligentní text (pravda, nijak zvlášť překvapivý) a solidní řemeslo. Pro Čecha, který nezná přesně všechny zákruty britské moderní historie a mnohé ho ani nezajímají, zbytečně dlouhé, v druhé polovině začíná chvílemi nudit. Výteční herci to však více než vyváží.

V centru všeho je ústřední dvojice (trojice). Verše a sentiment se z našeho světa začínají vytrácet - zde je jich pořádná dávka a publikum se jich nemůže nabažit (dnes Štorková, Polívka a samozřejmě Mácha - všichni tři výborní).
V druhém plánu provokace v mezích zákona. Přesně na hranici, kolik toho Zlatá kaplička vydrží. Špinar mě baví a baví mě, že vymetá z Národního pavučiny. Na jeho Opus magnum si ale ještě musíme počkat.
Za zvláštní zmínku stojí funkční a citlivé zkrácení textu a znamenité kostýmy.

Přestože hra poměrně dobře vystihuje pocity generace třicátníků, je ve své podstatě banální, neobjevná, nepřekvapivá. Solidní provedení (režie i herci) ji posouvá do lehoučce nadprůměrných vod.

Při vhodném (mladém a nekonformním) obsazení najednou režie Jana Friče znamenitě funguje (napadlo mě, jaké by to bylo, kdyby byl podobně obsazen Oblomov na Zábradlí). Neskutečně ujeté provedení jen zesiluje jednotlivé peripetie (zčásti smyšleného) příběhu a hrůzy 50. let se zhmotní před očima. Znamenitý výkon všech herců, kteří na malé scéně nemají, kam se schovat.

Paralelou mezi ruským "zbytečným člověkem" a dnešní generací nerozhodných mladíků udělali Frič s Ferenzovou objev a pojmenovali jev, který je nanejvýš aktuální. Vlastní představení: první polovina zajímavá s několika velice působivými obrazy, druhá polovina to zcela zabila.

Těžko se hledá nějaké pozitivum. Asi je hodně slabá už předloha. Chybějící dramaturgie a prakticky nulová režie dokonaly dílo. Z hereckého pohledu naprostá šmíra, postavy jsou parodií samy na sebe. Druhá polovina je přeci jenom trochu lepší, ale na víc bodů to nevydá.

Zábavné, víceméně zájezdové představení, které stojí na znamenitém výkonu obou protagonistů. Potěší.

Viděno na závěr festivalu Smějící se bestie v pražské Arše. Možná jsem měl nešťastnou ruku při výběru představení z této série happeningů: Bubiland spíš podprůměrný, Směšná interpretace na hranici snesitelnosti a na závěr Dvojí proměna. Naprostá destrukce. Hořký konec kdysi znamenitého divadla. (Pokud si chce někdo dělat z druhého legraci, musí být jeho produkce zajímavější, vtipnější a chytřejší. Publikum se nezasmálo ani jednou a Zdeněk Troška nemusí zvažovat žalobu, protože není, co žalovat. Bohužel.) (Archa, Praha, 18.4.2016)

Další vítězství formy nad obsahem. Dobře rozehraná partie se vzápětí nějak rozplizne a nespěje k vůbec žádné katarzi. Nejsem si jist, jestli by to Milan Kundera považoval za poctu... (Archa, Praha, 17.4.2016)

Ano - ptákovina, úžasná jízda, happening...
Mezi přízemním humorem čas od času vykoukne přesně načasovaná aktuální hláška.
Improvizaci tahle parta umí dokonale.
Za mne palec nahoru!

Lépe to snad ani inscenovat nejde. Jako obvykle u Buchet a loutek nepřeberný gejzír nápadů, loutkařského umu i osobního nasazení účinkujících. Příjemně strávený večer. Přeci jen ale jde o hříčku bez větších mimodivadelních ambicí. Taková povedená besídka všech přítomných.

Je to spíše edukativní představení, kde formální stránka (snaha ukázat techniku herectví) převládá nad sdělením. Na to jsem nebyl připraven (po přečtení ostatních komentářů na této stránce) a proto také relativně nižší hodnocení. Od Aleny Štréblové se však jedná o mimořádně soustředěný výkon, který je radost celou hodinu sledovat; díky ní představení nakonec nenudí.

Znamenitá inscenace, herci Divadla v Dlouhé hrají jak o život, ale nevyváží to prázdnotu a nudu Drábkova textu.

Mrzí mě, že jsem toto představení viděl týden po uzavření ankety. Určitě by si nominaci zasloužila Marie Štípková, Martin Františák za režii i Marek Cpin za kostýmy. Znamenitá byla souhra celého souboru! Moderní divadlo, někde mezi Pařízkovou Komedií a Mikuláškovým Zábradlím, ale vše je tu na rozdíl od jmenovaných scén laskavé a slouží účelu. Do takového divadla je radost chodit - kladenský magistrát ale už zřejmě rozhodl o jiném směřování této scény. Škoda!

Vše už bylo řečeno.

Znamenitá dramatizace, která dokázala udržet temnou atmosféru knihy. V dobrém smyslu typicky provázkovská inscenace. Výsledek je však přeci jen poměrně "studený", představení jsem sledoval víc rozumem než citem. (Archa, Praha, 21.1.2016)