Profil uživatele

J.S.

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 15 % (48)
Lukáš Dubský: 15 % (33)
Michal Novák: 15 % (40)
Jiří Landa: 16 % (67)
Helena Grégrová: 17 % (55)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 5 > >>

(zadáno: 6.3.2020)
Duchařská komedie s chytrým textem. Komika se realizuje prostřednictvím dialogů i situací, hra se přitom dotýká také vážných momentů, avšak vždy s působivým nadhledem. Představení hodnotím jako velmi povedené. Režijní koncepce s iluzivní scénou odpovídá žánru hry a navzdory několika předvídatelným efektům (které stále na diváka účinkují) se brání podbízivosti. Za dobře režijně zvládnutý považuji i závěrečný happyend. Z herců nejvíce zaujmou L. Molínová a S. Pogodová.
(zadáno: 28.2.2020)
Postava Dona Quijota je v Dykově pojetí metaforou snů, ideálů a imaginace; pokud z nich jedinec procitne a příjme realitu, pak už není důvod, proč žít. Vinohradská inscenace se vyznačuje vysokou mírou vnitřní nevyrovnanosti - pohádkově imaginativní první část kontrastuje s civilní druhou částí, která sklouzává k monotónnosti a nezáživnosti. Čičvák se snaží druhou část oživovat pomocí prostředků, které jsou mu blízké (včetně využití živé kamery); tyto pokusy však nedosahují očekávaného efektu. Kladně lze hodnotit obsazení i herecké výkony, představení však schází srozumitelná režijní koncepce.
(zadáno: 22.2.2020)
Představení je zdařilou přehlídkou písniček z různých her, které jsou vhodně pospojované mluvenými a tanečními výstupy. Protagonisty pásma je vedle J. Suchého a J. Molavcové celá plejáda současných semaforských herců. Představení se odvíjí v solidním tempu a vyzařuje z něho pozitivní atmosféra, která se přenese na publikum.
(zadáno: 22.2.2020)
Hra je především klauniádou dvou hereckých osobností a touto perspektivou je jí nutné vnímat a hodnotit. Skutečnost, že text hry je slabý, a to obzvláště výrazně ve druhé části, která působí jen jako nenápadité nastavování již řečeného, nesnižuje kvalitu inscenace. Kaiser a Lábus jsou jedineční ve svých studiích lidských typů, ve ztvárňování jejich myšlení, chování, verbálního projevu a gest. Vrcholem jsou chvíle, kde mohou text dotvořit, přidat něco ze sebe sama, improvizovat a pracovat s publikem. Tyto situace hru dotvářejí a oživují.
(zadáno: 15.2.2020)
Dramatizace Dostojevského románu je nastudována tak, aby dala příležitost mladým hercům rozehrát jednotlivé charaktery. Je prosta režijního exhibicionismu (narážím na Čičvákovu režii této dramatizace v ČK), což kladně přispívá k dějové sevřenosti a srozumitelnosti jevištního sdělení. Pro zvládnutí hloubky charakterů postav u takto náročného dramatu však ještě hercům evidentně schází dostatek životní zkušenosti. Zatím se jim daří spíše figurkaření (jako v případě Vaculíkova otce Karamazova).
(zadáno: 15.2.2020)
Ústřední dějovou osu dramatizace románu tvoří příběh postavy Rybáře a jeho přerodu z úspěšného a uznávaného muže v mravního a sociálního zoufalce. Spolu s příběhy dalších postav se podařilo vytvořit vysoce působivý deziluzivní obraz venkovské komunity na konci 19. století. Jednoduchá, ale účinná scéna a vyrovnané výborné výkony všech účinkujících (z nichž mě osobně zaujal M. Hruška v roli starosty) dodávají dramatizaci na účinnosti a působivosti. Inscenace se odvíjí v epizodickém rytmu s dostatečným tempem a dramatickým nábojem. Rok na vsi v DPP patří ke skutečným diváckým zážitkům.
(zadáno: 9.2.2020)
Komedie s klasickou situační zápletkou záměn postav domnělých za postavy skutečné. Navzdory evidentním slabinám textu, který po většinu času jen plytce klouže po povrchu, se podařilo vytvořit divácky vděčnou inscenaci. Zásluhu na tom má citlivost Svojtkovy režie a profesionalita herců. Dobré úrovni představení napomáhá také efektní scénografie.
(zadáno: 8.2.2020)
Hra s tématem prolamování tabu mezi rodiči a dětmi. Vstupní zápletka je o dost zajímavější než její další rozvinutí, kdy text sklouzává k tezovitosti situací a předvídatelnému moralizování (prostitutka jako bytost, která mravně převyšuje dvojici spořádaných snobů). Sokolova realistická režie se snaží zvýšit účinnost textu, nezabrání však pocitu monotónnosti či zdlouhavosti dialogů v jednotlivých výstupech. Nejefektivněji nakonec působí znepokojující světelný zkrat na konci každého výstupu. Ačkoliv je představení ve všech složkách poctivě odvedené, schází mu dynamika předchozích inscenací ČK.
(zadáno: 6.1.2020)
Klímův text je karikaturním podobenstvím a současně filozofickou disputací o lidském údělu a smyslu života. Jevištní působivost je pak odvozena spíš od míry přidaných scénických efektů a režijních nápadů. Inscenátoři v tomto ohledu odvedli výbornou práci. Přestože hra není pro diváka jednoduchá (dvě přestávky naštěstí recepci výrazně usnadňují), předvedené situace nutí k přemýšlení ještě dlouho po skončení představení. Lidská tragikomedie v Dlouhé je zdařilým počinem.
(zadáno: 4.1.2020)
Bernhardův text je osobitě monologickou variací absurdního dramatu. Ve Stavovském divadle však nejde o samotný text, ale o jeho režijní interpretaci. Přestože počtu režijních nápadů a ani hereckým výkonům není co vytknout, představení chybí cosi podstatného, co by se dalo označit jako "srozumitelnost sdělovaného". Nejasná je již volba české názvu (má snad být odkazem na Hostinu u Petronia?) V ND se stalo pravidlem, že se text absolutně podřizuje režii. Bohužel se ukazuje, že inscenátorům chybí cit pro charakter textu a že týmž expresivním způsobem přistupují k výkladu jakékoliv předlohy.
(zadáno: 14.12.2019)
Adaptace klasického románu stojí na dvou opěrných pilířích: na vynikající práci s herci jako představiteli individuálních postav i jako součásti chóru (M. Isteník je téměř dokonalým představitelem titulního hrdiny) a na scénické podobě (iluzivní scéna umocňuje dramatickou účinnost a divácký prožitek). Šťastná je rovněž interpretace Oblomova nikoliv tradičně jako lenocha nebo zbytečného člověka, ale jako zranitelného snílka s dětskou duší, dospělého, který zůstal dítětem a kterému vnitřní nejistota (snad deprese) brání normálnímu životu. Inscenace přináší nevšedně silný divadelní zážitek.
(zadáno: 14.12.2019)
Adaptace vynikajícího psychologického románu o projevech zla v člověku narazila na mantinely ambiciozní režie. Hlavním kamenem úrazu je stylová nejednotnost (podtržená zrušením iluzivní scény ve druhé části) a proměna realistického přístupu v expresionistický. I když záměr je zjevný (boření iluzí), výsledkem je jen oslabení věrohodnosti a snížení účinnosti druhé části. Z divadla se stává performance a z tajemného napětí ukřičená nuda. Nevhodně pojatá je navíc postava Petra, namísto strůjce zla se zde jeví jako oběť šílené rodiny. Hlavní postavou inscenace je tak Soňa výborné P. Tenorové.
(zadáno: 26.10.2019)
Hodnocení tohoto neobvykle dlouhého představení je poněkud ambivalentní. Nesporným kladem je inscenačně výborně zvládnutá předloha, uvedená se scénografickou a režijní zručností. Problémem je samotný text (apokalyptická vize USA 80. let 20. st.), který přes svou působivost vyvolává v současném divákovi pocit kulturního anachronismu. Herecky vyniká T. Havlínek, stylizace V. Dvořáka spíše připomíná W. Allena, karikaturní pojetí O. Pavelky pak dělá ze zloducha postavu komickou. Uvedení hry je určitě zajímavým, inscenačně i divácky náročným počinem, o událost sezóny však rozhodně nejde.
(zadáno: 9.10.2019)
Je zjevné, že z tak rozsáhlého a komplexního románu, jakým je Dostojevského Idiot, lze převést do divadelní podoby jen některé postavy a konflikty. Klíčem pro dramatizaci v MDP se stal vztah knížete Myškina k Nastasje Filippovně, která je zobrazena jako výrazná femme fatale. Tento klíč k inscenování Idiota se ukázal jako neobyčejně šťastný. Představení vyniká jak přesně vystiženými charaktery postav, tak dekadentní atmosférou života aristokratické smetánky. Po herecké stránce je třeba pochválit představitele všech rolí, stejně tak je třeba pochválit jednoduchou a účinnou scénografii.
(zadáno: 20.9.2019)
Mozaika situací z posledních let života Karla Čapka nápadně připomíná Skalského film Člověk proti zkáze. Na rozdíl od něho však z inscenace čpí tezovitost situací a opakování klišé. Dobové aktualizace jsou dosti násilné a nevytvářejí věrohodnou paralelu (scény s Havlem) nebo působí nepatřičně (závěrečný odkaz na Zemana). Herecky jsou výborní Hána (přestože jeho Čapek se chvílemi pohybuje v poloze zpomaleného snílka) a Dvořák (zejména jako exaltovaný K. Mann). Kladně lze hodnotit emocionální sílu inscenace, jejíž zaujetí se výrazně přednáší na diváky. Celek však vyznívá až příliš didakticky.
(zadáno: 29.6.2019)
Silnou stránkou dramatizace Vančurovy novely je vystižení atmosféry předlohy. Přispívá k tomu scéna s realistickou plovárnou a skutečnou vodou, kouzelnická a akrobatická čísla, zdařilá jevištní práce s Vančurovým jazykem, živá hudba a interaktivní přestávka, ve které dojde za pomoci hospody ke zrušení hranice mezi jevištěm a hledištěm. Inscenaci nelze vyčítat oslabenou dějovost (Vančurova předloha je prakticky nedějová). Co však úroveň inscenace snižuje, jsou některé herecké výkony, které se chvílemi blíží ochotnickému divadlu. Představení herecky drží především zásluhou M. Hanuše.
(zadáno: 16.6.2019)
Inscenace vytváří poetický obraz světa Hrabalových povídek: nacházení krásy a životní síly v malosti, všednosti a ošklivosti života na dně uprostřed 50. let. Nejde vyloženě o dramatizaci, ale o koláž motivů z různých povídek rámcově zasazenou do sběrných surovin Barona prášila. Inscenátorům se podařilo vytvořit autentickou atmosféru, ke které přispívá netradiční uspořádání jevištního prostoru (rampa do hlediště) a herecké výkony M. Hanuše a M. Táborského. Atmosféra a tempo představení je nešťastně destruováno nekonečným monologem tanečnice a rozhovorem pacientů na motivy povídky Podvodníci.
(zadáno: 15.6.2019)
Hra je velmi volnou adaptací některých motivů z Dostojevského románu. Nedá se příliš mluvit o dramatizaci, jednotlivé situace jsou rozehrávány jen na principu evokací tematických prvků z románu. Klíčovou myšlenkou se stává závěrečná replika: "Vítejte v pekle". Inscenace sice zaujme hereckými výkony a množstvím režijních nápadů, avšak celek postrádá smysl. Rozpadá se do nesrozumitelného kaleidoskopu různě efektních fragmentů (situací), které dohromady působí dojmem zmatečnosti a režijní nabubřelosti.
(zadáno: 14.6.2019)
Ústředním motivem dramatu je rodinná zátěž v podobě domu, ke kterému jsou jedinci připoutáni, přestože v něm nejsou šťastni. Dramaturgicky a režijně je výborně zvládnuto prolínání různých časových rovin a jejich postupné sestavování do jednoho příběhu. Některé situace (nejen ty z minulosti) působí sice poněkud tezovitě, ale hra jako celek není významově doslovná, naopak podněcuje diváka k různým interpretacím. Nejsilnější se mi jevily závěrečné scény (spor o dědictví a monolog D. Bambase). Autorka hru okořenila mnoha aluzemi (mj. na Sňatky z rozumu), účinný je také rámcový motiv kácení stromu.
(zadáno: 11.6.2019)
Inscenace je tvořena montáží výstupů (tragikomických situací viděných z pohledu dospívajícího chlapce) a písniček v retro stylu 80. let. Znovu se ukazuje, že tato inscenační metoda je účinným atraktivizujícím divadelním prostředkem. Úroveň hudebních vložek tu přitom značně převyšuje činnoherní výstupy, které chvílemi působí spíše kabaretně nebo až ochotnicky. M. Matějka dokázal najít pro ztvárnění postavy Adreana Molea přesvědčivou polohu, ostatní účinkující už jsou přesvědčiví méně.
(zadáno: 2.6.2019)
Nastudování Jiráskovy hry je bezesporu výborné. Režijní výklad se v souladu s autorem drží klasického pohádkového rámce a vhodně využívá všech silných motivů, které text nabízí (komediální vítací scéna, strašidelná scéna v lese atd.). Drobné ironické vsuvky (směrem k "českému mýtu") paradoxně spíš účinnost situací snižují, než aby je umocňovaly (např. závěrečná galerie osobností českých dějin nivelizuje sílu předchozího klíčového monologu kněžny). Scénografie funkčně evokuje tradiční pohádkový prospekt. Z hereckého souboru, který bohužel není vyrovnaný, vyniká M. Hanuš a J. Vondráček.
(zadáno: 28.5.2019)
Psychologické drama o následcích soucitu (na místo lásky) se proměnilo v expresionistické vidění světa. Expresionismus je v tomto případě (na rozdíl od jiných počinů ND) funkční a výsledkem je kvalitní inscenace - herecky zdařilá a scénicky náročná. Nedá se však hovořit o dramatizaci Zweigova románu, ale jen o jakési variaci na něj. V expresionismu se redukuje postava na určitý rys, zatímco Zweig postihuje plasticky psychologii jedince. Bylo by jistě přínosem, kdyby současná činohra ND netrvala v každé inscenaci na expresionistickém pojetí a zkusila někdy inscenační výklad v souladu s textem.
(zadáno: 25.5.2019)
Tématem hry je nevěra spíše jako logický problém než cokoliv jiného. Myšlenkové kombinace s jistou mírou pravděpodobnosti připomínají Borgesovy povídky. Samotné scénické ztvárnění pak stojí na mimořádné úrovni herectví J. Lábuse (které kontrastuje s praktickým neherectvím ostatních představitelů). Po tolika letech uvádění je patrná "přehranost" jednotlivých situací (včetně kontaktních situací s publikem), avšak navzdory tomu inscenace vykazuje stále solidní úroveň. Při případném přezkoušení by kvalitě představení výrazně pomohlo zkrácení (zejm. úvodní scény).
(zadáno: 4.5.2019)
Kulisy Prodané nevěsty jsou jen vnější slupkou pro zastavení se nad několika historickými událostmi spojenými s ND. Představení je kompaktní, má vnitřní sílu a je nabité množství intertextových odkazů. Sympatická je rovněž zdařilá scénografie a snaha o boření hráze mezi jevištěm a hledištěm. Jisté otazníky vzbuzuje poněkud redukovaný pohled na historii, která v pojetí souboru končí revolucí 1989. Vše mravně problematické jako by se zastavilo v tomto roce, což svádí k poněkud moralizujícím interpretacím některých událostí (v tomto ohledu působí kontrastně silně záznam hlasu J. Štěpničky).
(zadáno: 14.4.2019)
Tragikomický text vystavěný na vrtochu bohaté excentrické ženy stát se navzdory absenci talentu pěvkyní. Komorní inscenace akcentuje smířlivé tóny. Jejím zásadním režijním nedostatkem je statičnost (či přílišná strnulost), na scéně chybí pohyb a dynamika. Vše se odehrává v jakémsi mírném přátelském konverzačním poklidu, při kterém divák získává pocit, že se omílá stále totéž dokola. Tomu přispívá i netemperamentní herectví představitelů jednotlivých rolí (včetně J.Sedláčkové, jejíž hlavní silnou stránkou jsou antipěvecká čísla). Naopak velmi účinným a působivým efektem je živá hra na klavír.

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 5 > >>