Profil uživatele

J.S.

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Michal Novák: 13 % (35)
Lukáš Dubský: 14 % (28)
Jan Pařízek: 15 % (43)
Jiří Landa: 16 % (63)
Pavel Širmer: 16 % (70)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 5 > >>

(zadáno: 26.10.2019)
Hodnocení tohoto neobvykle dlouhého představení je poněkud ambivalentní. Nesporným kladem je inscenačně výborně zvládnutá předloha, uvedená se scénografickou a režijní zručností. Problémem je samotný text (apokalyptická vize USA 80. let 20. st.), který přes svou působivost vyvolává v současném divákovi pocit kulturního anachronismu. Herecky vyniká T. Havlínek, stylizace V. Dvořáka spíše připomíná W. Allena, karikaturní pojetí O. Pavelky pak dělá ze zloducha postavu komickou. Uvedení hry je určitě zajímavým, inscenačně i divácky náročným počinem, o událost sezóny však rozhodně nejde.
(zadáno: 9.10.2019)
Je zjevné, že z tak rozsáhlého a komplexního románu, jakým je Dostojevského Idiot, lze převést do divadelní podoby jen některé postavy a konflikty. Klíčem pro dramatizaci v MDP se stal vztah knížete Myškina k Nastasje Filippovně, která je zobrazena jako výrazná femme fatale. Tento klíč k inscenování Idiota se ukázal jako neobyčejně šťastný. Představení vyniká jak přesně vystiženými charaktery postav, tak dekadentní atmosférou života aristokratické smetánky. Po herecké stránce je třeba pochválit představitele všech rolí, stejně tak je třeba pochválit jednoduchou a účinnou scénografii.
(zadáno: 20.9.2019)
Mozaika situací z posledních let života Karla Čapka nápadně připomíná Skalského film Člověk proti zkáze. Na rozdíl od něho však z inscenace čpí tezovitost situací a opakování klišé. Dobové aktualizace jsou dosti násilné a nevytvářejí věrohodnou paralelu (scény s Havlem) nebo působí nepatřičně (závěrečný odkaz na Zemana). Herecky jsou výborní Hána (přestože jeho Čapek se chvílemi pohybuje v poloze zpomaleného snílka) a Dvořák (zejména jako exaltovaný K. Mann). Kladně lze hodnotit emocionální sílu inscenace, jejíž zaujetí se výrazně přednáší na diváky. Celek však vyznívá až příliš didakticky.
(zadáno: 29.6.2019)
Silnou stránkou dramatizace Vančurovy novely je vystižení atmosféry předlohy. Přispívá k tomu scéna s realistickou plovárnou a skutečnou vodou, kouzelnická a akrobatická čísla, zdařilá jevištní práce s Vančurovým jazykem, živá hudba a interaktivní přestávka, ve které dojde za pomoci hospody ke zrušení hranice mezi jevištěm a hledištěm. Inscenaci nelze vyčítat oslabenou dějovost (Vančurova předloha je prakticky nedějová). Co však úroveň inscenace snižuje, jsou některé herecké výkony, které se chvílemi blíží ochotnickému divadlu. Představení herecky drží především zásluhou M. Hanuše.
(zadáno: 16.6.2019)
Inscenace vytváří poetický obraz světa Hrabalových povídek: nacházení krásy a životní síly v malosti, všednosti a ošklivosti života na dně uprostřed 50. let. Nejde vyloženě o dramatizaci, ale o koláž motivů z různých povídek rámcově zasazenou do sběrných surovin Barona prášila. Inscenátorům se podařilo vytvořit autentickou atmosféru, ke které přispívá netradiční uspořádání jevištního prostoru (rampa do hlediště) a herecké výkony M. Hanuše a M. Táborského. Atmosféra a tempo představení je nešťastně destruováno nekonečným monologem tanečnice a rozhovorem pacientů na motivy povídky Podvodníci.
(zadáno: 15.6.2019)
Hra je velmi volnou adaptací některých motivů z Dostojevského románu. Nedá se příliš mluvit o dramatizaci, jednotlivé situace jsou rozehrávány jen na principu evokací tematických prvků z románu. Klíčovou myšlenkou se stává závěrečná replika: "Vítejte v pekle". Inscenace sice zaujme hereckými výkony a množstvím režijních nápadů, avšak celek postrádá smysl. Rozpadá se do nesrozumitelného kaleidoskopu různě efektních fragmentů (situací), které dohromady působí dojmem zmatečnosti a režijní nabubřelosti.
(zadáno: 14.6.2019)
Ústředním motivem dramatu je rodinná zátěž v podobě domu, ke kterému jsou jedinci připoutáni, přestože v něm nejsou šťastni. Dramaturgicky a režijně je výborně zvládnuto prolínání různých časových rovin a jejich postupné sestavování do jednoho příběhu. Některé situace (nejen ty z minulosti) působí sice poněkud tezovitě, ale hra jako celek není významově doslovná, naopak podněcuje diváka k různým interpretacím. Nejsilnější se mi jevily závěrečné scény (spor o dědictví a monolog D. Bambase). Autorka hru okořenila mnoha aluzemi (mj. na Sňatky z rozumu), účinný je také rámcový motiv kácení stromu.
(zadáno: 11.6.2019)
Inscenace je tvořena montáží výstupů (tragikomických situací viděných z pohledu dospívajícího chlapce) a písniček v retro stylu 80. let. Znovu se ukazuje, že tato inscenační metoda je účinným atraktivizujícím divadelním prostředkem. Úroveň hudebních vložek tu přitom značně převyšuje činnoherní výstupy, které chvílemi působí spíše kabaretně nebo až ochotnicky. M. Matějka dokázal najít pro ztvárnění postavy Adreana Molea přesvědčivou polohu, ostatní účinkující už jsou přesvědčiví méně.
(zadáno: 2.6.2019)
Nastudování Jiráskovy hry je bezesporu výborné. Režijní výklad se v souladu s autorem drží klasického pohádkového rámce a vhodně využívá všech silných motivů, které text nabízí (komediální vítací scéna, strašidelná scéna v lese atd.). Drobné ironické vsuvky (směrem k "českému mýtu") paradoxně spíš účinnost situací snižují, než aby je umocňovaly (např. závěrečná galerie osobností českých dějin nivelizuje sílu předchozího klíčového monologu kněžny). Scénografie funkčně evokuje tradiční pohádkový prospekt. Z hereckého souboru, který bohužel není vyrovnaný, vyniká M. Hanuš a J. Vondráček.
(zadáno: 28.5.2019)
Psychologické drama o následcích soucitu (na místo lásky) se proměnilo v expresionistické vidění světa. Expresionismus je v tomto případě (na rozdíl od jiných počinů ND) funkční a výsledkem je kvalitní inscenace - herecky zdařilá a scénicky náročná. Nedá se však hovořit o dramatizaci Zweigova románu, ale jen o jakési variaci na něj. V expresionismu se redukuje postava na určitý rys, zatímco Zweig postihuje plasticky psychologii jedince. Bylo by jistě přínosem, kdyby současná činohra ND netrvala v každé inscenaci na expresionistickém pojetí a zkusila někdy inscenační výklad v souladu s textem.
(zadáno: 25.5.2019)
Tématem hry je nevěra spíše jako logický problém než cokoliv jiného. Myšlenkové kombinace s jistou mírou pravděpodobnosti připomínají Borgesovy povídky. Samotné scénické ztvárnění pak stojí na mimořádné úrovni herectví J. Lábuse (které kontrastuje s praktickým neherectvím ostatních představitelů). Po tolika letech uvádění je patrná "přehranost" jednotlivých situací (včetně kontaktních situací s publikem), avšak navzdory tomu inscenace vykazuje stále solidní úroveň. Při případném přezkoušení by kvalitě představení výrazně pomohlo zkrácení (zejm. úvodní scény).
(zadáno: 4.5.2019)
Kulisy Prodané nevěsty jsou jen vnější slupkou pro zastavení se nad několika historickými událostmi spojenými s ND. Představení je kompaktní, má vnitřní sílu a je nabité množství intertextových odkazů. Sympatická je rovněž zdařilá scénografie a snaha o boření hráze mezi jevištěm a hledištěm. Jisté otazníky vzbuzuje poněkud redukovaný pohled na historii, která v pojetí souboru končí revolucí 1989. Vše mravně problematické jako by se zastavilo v tomto roce, což svádí k poněkud moralizujícím interpretacím některých událostí (v tomto ohledu působí kontrastně silně záznam hlasu J. Štěpničky).
(zadáno: 14.4.2019)
Tragikomický text vystavěný na vrtochu bohaté excentrické ženy stát se navzdory absenci talentu pěvkyní. Komorní inscenace akcentuje smířlivé tóny. Jejím zásadním režijním nedostatkem je statičnost (či přílišná strnulost), na scéně chybí pohyb a dynamika. Vše se odehrává v jakémsi mírném přátelském konverzačním poklidu, při kterém divák získává pocit, že se omílá stále totéž dokola. Tomu přispívá i netemperamentní herectví představitelů jednotlivých rolí (včetně J.Sedláčkové, jejíž hlavní silnou stránkou jsou antipěvecká čísla). Naopak velmi účinným a působivým efektem je živá hra na klavír.
(zadáno: 14.4.2019)
Klíčem k Oněginovu příběhu se stal inscenátorům motiv zbytečného (znuděného) člověka, který svou životní přesyceností a cynickým postojem působí bolest sobě, jiným a nakonec znovu sobě. Inscenace využívá provokativní výrazové prostředky (nahotu, nečekané změny hudebního stylu, podivnou postavu Zareckého s nejednoznačnou symbolikou, vícehlasé recitace některých veršů atd.),přesto plyne až příliš poklidně. Divák sleduje zajímavou a příjemnou recitační podívanou, nedostavuje se však pocit emočního vytržení nebo citového pohnutí (nejpůsobivěji paradoxně působí efektní užití Šostakovičova valčíku).
(zadáno: 14.4.2019)
Těžko říci, jaký má Drábkův text smysl. Inscenace je vytvořená na principu montáže scének (situací), které těží humor ze snahy šokovat svou absurdní nepřiměřeností, nekorektností a vulgaritou. Postupně se v představení dostává více prostoru politické satiře a moralizujícímu postoji. Nápadům však chybí inteligentní humor a scénky sklouzávají jen ke stupidním klišé (jak scénickým, tak verbálním). V něčem inscenace připomíná někdejší Českou sodu, avšak pouze co do metody, nikoliv do kvality. Pozitivem inscenace je sympatické figurkaření většiny herců včele s J. Hánou.
(zadáno: 6.4.2019)
Vysoce působivá inscenace na motivy Bergmanova filmového opusu. Režijně zdařilé představení účelně prolíná dětský svět fantazie s událostmi dospělého světa. Šťastně zvolená scénografie (včetně efektního oddělení radostného světa rodiny a mrazivého světa biskupa) přidává na účinnosti divadelního zážitku a podtrhuje závěrečný happyend. K výjimečnosti inscenace přispívá nejen její délka a náročnost (kladená i na diváka), ale také vyrovnané herecké výkony (až na krátký výstup J. Žáka). Drobným nedostatkem je mírná ztráta tempa po famózním začátku, ale kvalitu celého představení to nesnižuje.
(zadáno: 5.4.2019)
Ztvárnění klasického Čechovova textu překvapí účelnou scénickou jednoduchostí, poctivým výkladem textu, který se vhodně drží dramatikova autorského záměru (bez módního hledání expresivních konotací), a především profesionálními hereckými výkony. Šťastné bylo obsazení D. Klapky do role Firse, jenž dodává věkově homogennímu souboru potřebnou plasticitu. Inscenace ukazuje sílu klasicky vyloženého dramatického textu a je příslibem výborného hereckého ročníku.
(zadáno: 30.3.2019)
Ibsenův dramatický text je východiskem pro scénickou expresi, jejímž cílem není inscenovat Ibsena, ale uskutečnit jakési režisérovo sebepojetí světa. Vše se tu odehrává výhradně v rovině symbolů a zcizujících efektů. Na mnoha místech se text takovému výkladu doslova příčí, pak vzniká nechtěně komický kontrast mezi slovem a převáděným. Režisér popírá logiku chování postav, kauzalitu, morální dilemata. Jde mu jen o to, jaké symboly mohou jednotlivé situace konotovat. Tomu přispívá i herecký styl T.Dočkalové založený na necivilním (expresivním) přehrávání. Z dramatu se stává kabaret na téma Nora.
(zadáno: 16.3.2019)
Hra se zdá být jakousi novozákonní parabolou zasazenou do současné slovenské reality. Fakticky však jde o groteskní všehochuť, jejíž jednotlivé dramatické situace připomínají scény z televizních sitcomů a nekonečných seriálů. Zásadní rozpor vidím mezi nízkou úrovní textu a vynikající prací inscenačního týmu (pochvala patří dramaturgii, režii, scénografii a hercům za jejich výkony). Navzdory slabému textu (včetně nevhodného překladu: knižní čeština na jevišti působí nevěrohodně) vzniklo kvalitní představení, které sice diváka nenadchne, ale na druhou stranu ho ani nezklame.
(zadáno: 16.3.2019)
Klíčové scény monumentálního francouzského románu jsou kompaktním zachycením obrazu zrůdnosti jedince i chování celé společnosti. Dramaturgické a režijní uchopení akcentuje sílu (naštěstí méně už emocionální popisy hrůz) literární předlohy a nabízí výjimečně silný divadelní zážitek, který v divákovi rezonuje ještě dlouho po skončení představení. Účinnost vyznění zesiluje závěrečný monolog oslovující svědomí každého. Silnou stránkou inscenace je též scénografie (efektní práce s kolmými světelnými zdroji, posuvnou zadní stěnou a realistickými hostinami) a výrazově přesný herecký výkon J.Teplého.
(zadáno: 8.3.2019)
Text jinak výborně napsané situační komedie, kde hlavního hrdinu pronásleduje kolotoč situací, jejichž prostřednictvím se stále více zaplétá do neřešitelných lží, se zcela minul s inscenační složkou. Fakticky došlo k nepochopení žánru situační komedie. Inscenačním principem se stalo karikaturní pitvoření herců, které je však pro tento typ her zcela nevhodné. Humor vystavěný na situacích (nikoli na klauniádě) to neunese, herci musí naopak vytvářet zdání serióznosti a vážnosti. Namísto mechanismu gradace situací se divák ve vinohradské inscenaci stává svědkem bezduché a nevěrohodné estrády.
(zadáno: 21.2.2019)
Dojem z inscenace je poněkud rozporuplný: na jednu stranu je třeba ocenit vynikající klasickou scénografii a snahu vyhnout se muzikálovým manýrám,na stranu druhou inscenaci provází řada nedostatků,které znehodnocují výsledek: ať už jde o nepřirozené ozvučení (zvuk bicích v úvodu přehlušuje zbytek orchestru),výrazné nepřesnosti jak v činoherních,tak ve zpívaných výstupech,estrádní vložky kankánu a výstupů Břínkové,vypuštění 2. sloky Vilji či nevhodné obsazení hlavních rolí (u Bragagnola a Kopperové je nedostatek zkušeností evidentní).Nosková s Kořínkem v rolích druhého páru jsou naopak výborní.
(zadáno: 19.2.2019)
Hra je založena na nápadu,na který jsou nabalené různorodé situace,hudební čísla a scénky. Tato různorodost je jedním z hlavních problémů inscenace. Celé to (i ve srovnání s předchozími Suchého hrami) elementárně nedrží pohromadě. Divák si už po prvním jednání pokládá otázku, jak jednotlivé obrazy spolu vlastně souvisí? Druhým vážným problémem je vyložený amatérismus, který je zvláště patrný v nekonečných činoherních výstupech. Silnou stránkou hry je naopak profesionální hudební provedení a výstupy Suchého a Molavcové. Hra by potřebovala dramaturgické zásahy, zkrácení obrazů a zrychlení tempa.
(zadáno: 18.2.2019)
Setkání dvou stárnoucích mužů na okraji společnosti se závanem mládí reprezentovaným párem milenců, jejichž vztah se definitivně rozpadá. Inscenace působí velmi kompaktním dojmem (z hlediska scénického ztvárnění a hereckých výkonů), udržuje si potřebné tempo i intenzitu diváckého napětí. Z herců je třeba vyzdvihnout M. Frösslovou, která dokáže v těsném kontaktu s divákem vytvořit emocionálně silnou figuru. Představení patří k tomu nejlepšímu, co je v současnosti možné na Vinohradech vidět.
(zadáno: 18.2.2019)
Adaptace populárního románu je poskládána ze situací vycházejících ze vzdorování nedostatku v době hospodářské krize. Situace se odvíjejí v poklidném lineárním sledu bez výraznějších dramatických zvratů nebo stupňování napětí. To vede k určitému pocitu monotónnosti a místy i nudě. Kvalitě inscenace nepřispívá ani ochotnická scéna (pro letní venkovní představení přijatelná, v tradičních divadelních prostorách však nikoliv). Představení zachraňují profesionální herecké výkony všech účinkujících. Rozpor mezi vynikajícím herectvím a ochotnickým scénickým rámcem je až příliš markantní.

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 5 > >>