Vladimír10

Padouchem, jenž se jen tak nevidí, by se měl stát představitel každého Richarda v jakékoliv inscenaci tohoto díla. Jiří Langmajer v tomto ohledu nesahá svému předchůdci z Národního divadla, R. Krajčovi, ani po kotníky, protože se chová spíše jako umanuté děcko, které křičí, když každý nevyplní to, co chce. Fenomenální, až hororový, um dokázali předvést K. Issová, ale i K. Dobrý, K. Halbich a P. Nečas, kteří by se na titulní roli hodili mnohem více. Režírující M. Huba hru přijatelně zkrátil a doplnil ji výstupy, které vycházejí z Richardových vzpomínek a připomínají klíčové repliky.

Intriky všeho druhu nejsou typickým znakem pouze 19. století, ale mají také zřetelný přesah do současnosti. Vpravdě královská podívaná s dobovými kostýmy se stala znamenitým prostorem pro zúročení exkluzivních hereckých schopností především Petra Štěpánka, Zlaty Adamovské a Jany Malé. Přestože byly pro Ch. Poullain do textu přidány francouzské pasáže, s těmi českými si po roční pauze v uvádění někdy nevěděla rady. Vznikala tak nechtěná faux pas, která dokázala vyvést z míry postavy přítomné na scéně. Skutečným zpestřením byl ovšem malý ohňostroj, který se rozzářil na temné stráni Nového světa.

Spojit dohromady nadání P. Nárožného pro situační komiku a schopnost S. Stašové střídat bez jakéhokoliv zádrhelu různorodé nátury se mohlo podařit pouze důkladnému tvůrci, za kterého Z. Kaloče považuji. Jeho další spolupráce s představitelkou všech tří ženských rolí přináší své ovoce. Ta zvládá přejít od prosté padesátnice, přes šílenou poběhlici až k přecitlivělé dámě tak mistrně, že by nikomu ani nepřišlo na mysl, že na jevišti stojí stále tatáž herečka. Její kolega je stále ve formě a vstupuje do nečekaně vtipných poloh, ve kterých jsem ho já osobně ještě nikdy neměl tu čest vidět.

Mnoho moudrých inscenátorů již vyslovilo myšlenku, že improvizace do pravého Shakespeara nepatří. O čem dumal Ľ. Kostelný, když vymýšlel své zdlouhavé výstupy zcela odbočující od hlavní dějové linie, pravděpodobně už nikdo nepřijde. Faktem bohužel zůstává, že pocházely z úplně jiné komedie. Zabrousit v případě této hry do muzikálových vod se bezpochyby vyplatilo. Přidané písně překvapivě obhájily svůj význam a akrobatická choreografie E. Kodešové na visuté obruči se stala pomyslnou třešničkou na dortu. Nakonec však nápady režiséra a Podpicha převážily myšlenky autora, což správně určitě není.

Časový posun bez hlavy a paty se M. Langovi při jeho druhém setkání s touto komedií příliš nezdařil. Vévodství se stává temným bunkrem jako vystřiženým ze 2. světové války. A Ardenský les? Ten je spíše statkem z období nedávno minulého. Pokud by se scénografický pelmel neprolnul s úctyhodnými výkony ostravských činoherců, kdo ví, jak to mohlo dopadnout. Všechny trumfnout se podařilo A. Mohylové. Komediální um se nedá upřít ani V. Polákovi či P. Lorencové. Dlouhá stopáž je způsobena zachováním pasaží, které jsou plné písniček zhudebněných samotným režisérem. Ty však děj nikam neposouvají.

Nalézt téma, které by se nepatrně shodovalo s minulostí Marty Kubišové, a zároveň se k ní bezchybně hodilo zřejmě nebylo pro M. Heina a jeho sestru nic složitého. K vytvoření výhradně zpívaného muzikálu jim postačil příběh S. Nádherné doplněný o figuru mladé baronky. Korunní hvězda Ungeltu tak vzala pod svá křídla A. Langerovou, jež má k jevišnímu umění opravdu blízko. Pečlivostí při výběru obsazení tak vzniklo duo skvěle ladících hlasů. Ve třech menších a charakterově rozličných rolích se neztratil ani I. Orozovič. Sám pan ředitel by však měl uvážit zda obsadit sebe nebo někoho jiného.

Přísná režie Jiřího Menzela dokázala i z těch nejméně talentovaných herců vyždímat bravurní scénické umění. Pod širým nebem v zákoutích hradu vzniklo dílo přesně podle W. Shakespeara. Přisprostlá aktualizace a moderní hudba zde nenašly prostor. Nejen proto se divák mohl houpat na vlnách úchvatné melancholie a tónů hudby z 19. století. Kvalitní herectví předvedli P. Horváthová, P. Nový či V. Beneš. Celému večeru však vévodí P. Čtvrtníček, který se dokázal oprostit od svých improvizací a držel se výhradně toho, co bylo předepsáno v replikách. Na komediálnosti to roli Puškvorce pouze přidalo.

Nenadálá dramaturgická změna vnesla na jeviště Rokoka místo mistrovského Vlkodlaka pokleslou zábavu, která se dá srovnávat s podbízivými komerčními produkcemi. Zápletka textu staví na nedomyšlených intrikách, jež se do hlediště valí v tempu autorova neukočírovaného myšlení. Proč se zločinecká organizace jmenuje jako jeden z největších výrobců vysavačů, čili ETA, zůstane pro mladší generaci možná záhadou. Humor se ztrácí do neznáma a ''komické'' situace znějí z úst silně přehrávajícího R. Kalvody a H. Hornáčkové nepřesvědčivě. Všichni ostatní jsou oběti nezdařilého režisérského útoku.

Romantický příběh dvou velkých antických básníků byl herci prodán obecenstvu v těžkopádném balení. V textech T. Vondrovice je totiž od prvopočátku zakořeněn jeden zásadní nešvar. Autor se snaží neskromně vyrovnat ve svých nudných monolozích například Shakespearovi, což se mu skutečně nedaří. Dokázal však odlišit lásku vynucenou od té nešťastně planoucí nejen pomocí modré a červené barvy dekorace, ale též díky zřetelné proměně výrazových prostředků obou aktérů. Ti se mohou pořádně rozmáchnout až po přestávce, kdy tempo vyprávění konečně přestává stagnovat.

Po strmém poklesu úrovně profilových inscenací činohry se opět objevilo dílo zcela nevídané. Neocitáme se totiž na louce, ale v kruté realitě dnešního zrychleného lidského života, jenž ten hmyzí bezpochyby připomíná. Povahy postav zůstávají stejné, pouze jsou převtěleny do typických profesí současnosti. Přestože jsem zastáncem úcty k takovým velikánům jako jsou bratři Čapkové, tak mi zde aktualizace vadila pouze v drobných detailech a část po přestávce mě dokonce mile pobavila. Herci si zde ztřeštěný teambuilding jako mravenci, nebo spíš zaměstnanci fast foodu, skutečně užívají.

Stupiditu vrcholové politiky popisuje Mametova hra s moderní satirickou nadsázkou, v níž nechybí ostřejší humor, který průkazně nastavuje zrcadlo pánům poslancům, senátorům, ale i současné hlavě státu. Ústřední hrdina je vlastně zcela jednoduchý člověk, jenž nemá vůbec ponětí ani o znalostech na úrovni základní školy. Michal Dlouhý se s náročným úkolem pečlivě vypořádal, ale nemohu se zbavit pocitu, že jeho artikulace má své hlubší mezery. Do jeho vskutku zasvěcených monologů zavítávají i znatelně kratší ozvěny ostatních. Rovněž J. Hána a Z. Vencl jsou těmi, kteří jsou si jistí v kramflecích.

Úroveň vinohradské komedie se konečně vyšplhala na stupeň příjemné nostalgické zábavy. Juraji Deákovi však náhlý přechod na prestižní veřejnoprávní scénu, kde se může patřičně rozmáchnout, nesvědčí. Jeho režijní nápady jsou totiž inscenaci od inscenace sterilnější. Pokud by neměl hrstku kvalitních umělců, zřejmě by vše dopadlo o poznání hůře. Silně zakroucené fraškovité meandry textu se zázračně napřímily zásluhou přesvědčivých výkonů I. Řezáče, J. Čapky či V. Vydry a jejich komerční podtext nebyl již tak znatelný. Silnou bouři na řece replik vyvolala pouze odpudivá J. Jiskrová.

Zabít genia loci divadla se autorovi a inscenátorům povedlo s přehledem. Něco tak stupidně vulgárního jsem už dlouho neviděl, jelikož jsem se ocitl v prapodivných končinách zcela neukočírovaného exhibicionismu. Koho, sakra, zajímá úplně nahý herec, jenž se promenáduje po jevišti pokrytý vrstvou pěny na holení, která zakrývá jeho genitálie? Odpověď zní, že nikoho. Většina diváků pak odcházela z představení s pocitem, který se silně blížil příznakům ochabnutí dolního svěrače jícnu. Mladí bohémští umělci již evidentně nevidí přípustné hranice, přestože je jejich herectví na poměrně vysoké úrovni.

Naplácat dodatečně na předem vytvořenou choreografii smysluplný text bylo zjevně náročné pro všechny, kdo se na něm podíleli. Veškeré repliky jsou pouze jakýmisi výkřiky ze tmy, jež odkazují v několika větách na díla J. Haška a K. Krause, ale dohromady tvoří nudný a nekompaktní celek. Tuto těžkopádnost však povětšinou přehlušuje Wilsonova souhra prostoru, světel a kostýmů, která je naopak o to pozoruhodnější. Jedná se ovšem o divadelní pohlednici, jež by měla věrohodně zobrazovat válku? Možná, i když režijní výklad odkazuje spíše na komiku Voskovce a Wericha než na smrt a utrpení.

Ve zdejší dramatizaci bych ono mistrovské umění Karla Poláčka vystihnout charaktery malých kluků z obyčejného města raději nehledal. Je to spíše typická hra A. Goldflama, která se knihou pouze letmo inspiruje. Místo uvolněného návratu do poklidných chvil dětství, musí v divákovi propukat deprese, jež narůstají při halucinacích hlavního hrdiny a poslechu nešikovně umístěných operních árií. Přestože celou pětici hochů ztvárňují dospělí, skutečnou zábavu mi dopřál pouze cukrář Svoboda J. Szymika, což je žalostně málo. Vedle něj stojí za zmínku snad jen J. Vlach a V. Fridrich.

Uvést právě zde nezáživně pojatou dramatizaci ještě fádnějšího románu je tah, který diváky na Letní scénu rozhodně nepřitáhne. Představení je naproti zaběhnutým standardům nudné a nepatřičně natahované stále se opakujícími výstupy, které dějovou náplň nikam neposouvají. Jejich obsah spočívá pouze ve vyznání lásky stárnoucí hrdličky přitažlivému, ale též přelétavému holoubkovi. Okamžiky, kdy se Ch. Poullain ovíjí v pozlacené posteli po I. Orozoviči, jsou tak na hranici ubohosti. Třetí element titulu, Regina Rázlová, se vrací na divadelní prkna díky roli, jež je dle mého názoru pod její úroveň.

Transponovat komedii do podoby odlehčené letní dovolené několika bohatých pánů je výklad, který bezpochyby není špatný, ale velice mu uškodilo doplnění o vulgární narážky, novodobé písně a ostudné scény s dutými policisty. Pakliže chtělo vedení připravit pěknou roli pro V. Zavřela k jeho jubileu, tak mu věnovali pouze danajský dar, díky němuž, i přes kvalitní herectví, ze sebe dělá na jevišti blba a trdlo zároveň. Pokud by se postupně podařilo odstranit přemrštěné výstřelky, na které nejsem právě ve zdejším divadle zvyklý, byl bych spokojen nejenom s J. Vondráčkem a K. Sedláčkovou.

Patrně jsem v tomto případě dosti neobjektivní, ale kouzlo neopakovatelného divadelního mámení ve mně po dlouhé době vyvolalo dojem, který je hoden sta procent. Obrovskou zásluhu na tom má mistrovské herecké umění J. Štěpánkové, která září v roztomile komické poloze jako za mlada. Být v sále spolu s ní je samo o sobě půvabné. Její výkon je navíc propojen pod přesnou režijní taktovkou L. Smočka se Z. Adamovskou. To vše samozřejmě na základě toho nejdůležitějšího, hodnotného textu, jenž je na svou dobu mezi všemi nesmyslnými novátorskými výplody skutečným originálem.

Něco tak stupidního a podbízivého se nemělo na veřejnoprávním jevišti vůbec objevit. Do vulgárního libreta bylo bezmyšlenkovitě naflákáno větší než malé množství písní skupiny Lucie, které vůbec nesouvisely s probíhajícím dějem. Ten je ke všemu obohacen o trapný improvizovaný výstup P. Lišky. Kdysi tak proslulá hudební scéna se bohužel stále přibližuje ke komerční produkci typu TV Nova. Povrchně napsané postavy rodičů, dělající z jejich představitelů totální vymaštěnce, jí navíc dělají mezi řádky reklamu na nekonečné seriály. Jediným, co se dá pochválit, je scéna s létající B. Polákovou.

Pod hlavičkou činohry vznikla zcela zbytná inscenace, která degraduje kvalitní herce do rolí, jež si skutečně nezaslouží. Perfektní M. Stehlík a J. Preissová dělají pouze jakési křoví hostujícím břídilům z jiných divadel. Nikdo mi nenamluví, že by se pro roli Mařky nenašla vhodnější představitelka ve stálém souboru. Natálie Řehořová mluví se zvláštním přízvukem, který nedonutí k jakémukoliv citovému hnutí ani toho největšího sangvinika. Hledištěm probleskne občas zoufalý smích jednotlivců, ale mnoho dalších minut je ticho jako v márnici. To ukazuje, že je něco špatně již v samotné dramaturgii.

Zvláštností právě tohoto dramatu je fakt, že diváka neustále překvapuje novými skutečnostmi a z celkem nevinného uvolněného příběhu se stává složitá detektivka. Důkazy, které Betty usvědčují z vraždy, jsou předkládány s rozmyslem prostřednictvím jejího bratra. Svým výkonem u mě jednoznačně zvítězila Z. Adamovská. Zvláště závěr celé inscenace je díky ní mimořádně silný. Masky šlechetného kuchtíka Jiříka ze Zlatovlásky se P. Štěpánek již nejspíš nezbaví. Typově zcela odlišná postava je jím zde odehrána velmi slušně, ale příště bych ho do ní nejen kvůli vulgárním replikám rozhodně neobsazoval.

Duo hereckých bardů se ocitá v charakterových polohách, v nichž bych si oba účinkující asi těžko představil. V P. Kostkovi je ještě tolik energie, že dokáže bez problému zahrát obhroublého osmdesátiletého chlípníka, který za zády podvádí svoji celoživotní partnerku. Všechny jeho výstupy jsou však uvěřitelné. Roli uhlazeného a stále připraveného gentlemana vystřihl jako z pohádky F. Němec. Původní text by ovšem bez výjimečného hereckého projevu a jasného režijního záměru neměl patřičnou šťávu. Takto se ale na téměř prázdném jevišti udál pečlivě propracovaný činoherní koncert.

Gradující děj nutí přes úvodní poklidnou korespondenci až po vyhrocenou pomstu bývalému společníkovi diváka k neustálému přemýšlení o moci Adolfa Hitlera, který dokázal svými nesnesitelnými projevy ovládnout široké masy lidí. Jiří Dvořák proměnu ze slušného člověka ke slizkému příznivci velkoněmecké říše dovedl s lehkostí až k smutnému závěru. Jeho protihráč, který žije v Americe, naopak vyvolá svým klidem a smysluplnou rozvahou ohledně židovské otázky pomstu, která jeho přítele zcela zničí. Jevištní výkon J. Hartla je obdivuhodný. Mezi řádky dokáže v textu najít i špetku potřebného humoru.

Z L. Lagronové se stává jedna z největších českých dramatických spisovatelek třetího tisíciletí. Její nová hra je toho důkazem. Prostor Divadla Viola je pro tento typ komorních dramat předurčen. Pro Radovana Lipuse se staly hlavním motivem celé inscenace zavařovací sklenice, kterých je na scéně opravdu mnoho. Díky nim mohou postupně pohasínat svíce stejně jako touhy tří žen. V nejmenší roli podává nejvýraznější výkon L. Štěpánková, ale ani M. Málková neusnula na vavřínech. A. Veldová herečkou velkých rolí však není. Nedokáže jim vdechnout emoce, které jsou v lidském životě bezpochyby na místě.

Hlediště Ungeltu vždy praská ve švech, u tohoto titulu tomu tak bohužel není. Na tento žánr jsem zvyklý nejen já, ale i ostatní diváci spíše na jiných scénách. Přesto se i zde povedlo vytvořit zábavnou hudební koláž. Té dominuje herectví R. Holuba, který dokáže na každém představení překvapit a rozesmát i své jevištní kolegy. Pro něj je v částečných improvizacích vysvětlení, proč je vůbec Zeus Cojs, Herkules lepidlo a Hera sestra másla zcela jednoduché. Skvěle pěvecky vybaveny jsou J. Malá i D. Zázvůrková. Na jevišti silných příběhů by se ty fraškovitější měly zkrátka inscenovat častěji.