Vladimír10

Skvěle inscenovaná hra, které hodně pomáhá strhující výkon E. Salzmannové. Především se mi líbil nápad s hlínou, kterou měli oba účinkující na obličeji. Ta postupně mizela po tom, co si Emil Hácha své výčitky svědomí vyříkal tváří v tvář s němým Tomášem G. Masarykem. Zpracování průvodců podsvětím nebylo špatné. Průvodci vítali diváky při vstupu do hlediště a byly jakýmisi vodiči T. G. Masaryka a E. Háchy. Nešikovné bylo však to, že diváci byli vpuštěni do hledišti až pět minut před začátkem představení. Na konci představení mě zaujalo rozhazování knih z polystyrenu a sušenek po scéně.

Dalo by se říci, že se jedná o jeden z nejlepších režijních výtvorů Ivana Rajmonta za posledních pět let. Herci podali poměrně slušné výkony. Zaujala mě paní Salzmannová, i pánové Maryška, Štrébl a Rajmont. Právě skrze postavu poslance Vojty došlo k přímé konfrontaci dnešní KSČM a bývalé KSČ. Hudební složka nebyla nijak výrazná. Scénu tvořila jedna veliká STBácká vyšetřovna, která když se otevřela, objevila se za ní slunná Austrálie. Nejhorší výkon předvedl Rudolf Stärz, který se do role drsného majora zcela nehodí, protože mu není v některých chvílích vůbec rozumět.

Zajímavá hra, která představuje Čechovovo dílo zcela jinou formou, a to pomocí jeho milostné korespondence s herečkou Knipperovou. Inscenace se do prostor nové zkušebny DnV více než hodí. Kdyby se uváděla na velkém jevišti asi by to nebylo ono. Herecké výkony jak pana Freje, tak paní Kolářové byly vynikající, až na to, že jsem moc nepochopil, proč seděla nápovědka přímo na jevišti (na jeho okraji) a neustále hercům potichu napovídala. Nevím, jestli se jedná o záměr, nebo jestli herci opravdu neuměli svoje texty. Scénické řešení se záclonami, které sloužily jako určité rekvizity, bylo zajímavé.

Velice komediálně pojatí Naši furianti. Vedle naprosto skvělých hereckých výkonů (Táborský, Hanuš, Dvořáková, Vondráček, Zavřel), zde stály výkony velice trapné, takže celkově takový neutrál, který ovšem pobaví, i když výkony některých herců nebyly úplně dotažené (Doležalová, Matejka, Lokajová). Též se mi velice líbily nové texty písní a okořenění textu hry o vtipné narážky. Obdivuji výkon Jiřího Wohanky, který i ve svém pokročilejším věku dokazuje, že je stále ve formě. Toto představení vřele doporučuji, odromantizovaní furianti jsou občas lepší než ti klasičtí.

Typicky české inscenace se rozhodně nedají srovnávat s opulentními a přesně nazkoušenými projekty R. Wilsona, který umělce vede k jasně danému tvaru. Ten zde rozhodně zachován nebyl. Figaro byl při derniéře dostylizován do podoby rockera s téměř metrovým čírem, jež se bilo s celkovým výtvarným zpracováním. Potlesky vynucené P. Beretovou též nebyly zcela na místě. Hudba A. Březiny však citlivě čerpala z Mozartovy opery. Čistým jevištním uměním vynikají J. Boušková, M. Donutil a V. Beneš. Pro R. Krajča a P. Beretovou zde platí bohužel pravidlo: ''Čím více repríz, tím podbízivější výkon.''

Velice vtipná a svižná zápletková komedie v přesné režii Tomáše Tőpfera. Z herců bych vyzdvihl především Václava Svobodu, Petra Rychlého a Daniela Rouse, bez kterých by tato komedie nebyla komedií. Naopak herecký projev Lilian Malkiny byl jako obvykle naprosto nesnesitelný. Scénické řešení nebylo příliš zajímavé, ale naproti tomu bylo mnohoúčelné. Vystihující hudba Ondřeje Brouska dodávala inscenaci správnou atmosféru. Kostýmy byly velice pěkné a k inscenaci se převážně hodily. Jen kostým Normana Basseta v 1. polovině inscenace nebyl příliš vkusný.

Inscenátorům se podařilo opět vytvořit klasickou převlekovou komedii, která je však pro tuto scénu až příliš typická. Hře by možná prospěl razantnější dramaturgický zásah, který by z textu vyškrtal prvoplánové vtipkování R. Cooneyho. Scénu tvořilo jen apartmá hotelu Westminster, které bylo však mnohoúčelně využito. Kostýmy odpovídaly londýnskému stylu ve 20. století. Hereckými výkony vyčnívají V. Svoboda, P. Herrmann a L. Molínová. Za herecký propadák tohoto představení však považuji otřesný výkon Ivy Pazderkové. Ani Lumír Olšovský se neukázal v příliš dobrém světle.

Jedna z klasičtějších režií Daniela Špinara, který se v této inscenaci zaměřoval především na obsah textu a ne na jeho prudkou modernizaci. Scéna tvořená třemi stěnami, na kterých byla vyfocena příroda norských zemí, dobře charakterizovala místo děje. Kostýmy byly zajímavě zpracovány a k typu inscenace se hodily. Jen kostým A. Veldové byl trochu přitažený za vlasy. Hudba, která byla tvořena jednotlivými tóny, vystihovala probíhající cítění postav. Z herců u mě jednoznačně zvítězila Jana Stryková, která roli Hedy dotáhla do skvělého závěru. Mimořádné výkony předváději i L. Veselý a M. Pechlát.

Žádný hlubší výklad, ani zajímavější režijní zpracování za Lucernou Tomáše Töpfera nehledejme. Představení, které je skutečně určeno převážně pro mládež studující na 2. stupni základní školy, nemůže stoprocentně uspokojit náročnějšího diváka. Scénické proměny byly však zajímavé. Nevhodně byl ovšem zpracován ústřední motiv celé hry, stará lípa, jež byla vyrobena z provazů a sportovní sítě. Zaskakující Martin Stránský inscenaci dosti oživil. Petr Rychlý ve stejné roli předvádí rutinní výkon. V původním obsazení se našla odvaha o obohacení textu pouze u P. Nečase, S. Pogodové a V. Svobody.

Představení, které stojí za zhlédnutí pouze v případě, že se chcete královsky pobavit a vychutnat si herectví Miroslava Donutila. Určitý typ inscenací, mezi které patří i tento titul, se však nedá hrát skoro dvacet let! Ale přesto obdivuji Truffaldina, že ho toto představení i po 500. repríze stále ještě baví. Některé vtipy se již tak ohrály, že se je inscenátoři snaží zpestřit vulgárními posunky a narážkami, což ve většině případů neprospívá celku. Charisma si dokázali udržet především M. Donutil, F. Rajmont a P. Pelzer. Až na některé drobnosti, se mi tak inscenace líbila i v roce 2012.

Opět se jedná o typ komedie, na který jsem si v Divadle Na Fidlovačce již zvykl, a proto jsem se velmi přijemně pobavil. Velikou zásluhu na tom mají především nadprůměrné herecké výkony obou dam, ale i P. Rychlého a V. Svobody. Naopak nepřesvědčivý a místy i trapný herecký projev D. Háka kladný dojem o něco zhoršil. Režijně není představení nijak výrazné, ani aktualizované. Scénické zpracování je zajímavě barevně sladěno, ale i správně výškově koncipováno. Díky tomu je dobře vidět do všech částí dekorace. Moje kladné hodnocení však nedoporučuji číst divákům, kteří nemají rádi moderní frašky.

Inscenační úpravu textu L. Havlíkové a M. Porubjaka nepovažuji za příliš zdařilou. Krásný Simonův příběh byl osekán do nejasných tvarů a v mnoha případech byl zbaven i komediálnosti. Nejhoršího zpracování se dočkal doktorský skeč, který byl scénicky nevýrazný a režijně trapný. Ostatní části inscenace se staly nadprůměrnými především díky výstupům Viktora Preisse, který opět využil svůj nesmrtelný komediální talent. Dobrý výkon předvedl ale i Tomáš Töpfer. Trapný herecký projev Ivany Uhlířové v roli blonďaté ušišlané zdravotní sestřičky radši nebudu komentovat.

V mnohém zajímavé představení, které vyniká poměrně odvážným textem, ale zároveň je oslabováno zcela nevýrazným inscenačním zpracováním. Nejhorším prvkem představení je především scéna Tomáše Moravce. Vybraná hudba, ale i kostýmy se do představení hodí. Všechny tyto nedostatky překonala většina hereckých výkonů. Některé role byly sice obsazeny režisérem proti typu, ale i tak působily starší herečky jako celek kompaktně. Z účinkujících bych vydvihl V. Gajerovou, D. Batulkovou a J. Smutnou. Zajímavým zpestřením jsou i velmi krátké výstupy L. Skořepové a J. Drbohlavové.

Nikdy neuvěřím, že bych mohl dát po zhlédnutí Krále Leara v Národním divadle nadprůměrné hodnocení některé z inscenací Jana Nebeského. Ale stalo se! Hlavní zásluhu na tom má Jan Vondráček, který předvádí v roli Alfréda Allmerse mimořádný výkon. Jeho nasazení však bylo narušeno těžkým zraněním, a proto jsem neviděl představení napoprvé až do konce. Skvěle hrála též Lucie Trmíková. Pominu-li nevkusné sexistické kostýmy Jany Prekové, která se na hercích opět vyřádila, je Eyolfek pěkný i po vizuální stránce. Závěr s nahou zadnicí a růžovoučkými želízky si ovšem režisér mohl odpustit.

Řekl bych, že je tato inscenace Gogolovy grotesky v něčem zajímavější, ale také v mnohém trapnější než perfektní zpracování Divadla v Dlouhé. Někteří z účinkujících se již po mnoha reprízách uchylují k přílišné uřvanosti a přehrávání. Výklad Ichareva jako psychicky narušeného ruského inteligenta mi přišel poměrně neotřelý. Stejně jako ztvárnění této postavy Michalem Dlouhým. Ale i M. Písařík a J. Szymik dokáží pobavit. Mnohé režijní vtípky Petra Svojtky jsou ovšem nevkusné a do klasického příběhu se nehodí. Za všechny bych jmenoval pokreslení portrétu rodiny Glovových vulgárními obrázky.

Pesimistické cítění postav působí v představení dosti depresivně. Michal Dočekal nepojal Strýčka Váňu příliš zdařile, a proto mnoho diváků odcházelo z divadla poměrně znechuceno moderním pojetím. Lví podíl na tom má nevkusná scéna M. Chocholouška, který zde využil fragmentů rekvizit z Racka. Toto ve mně vyvolalo dojem, že Národní divadlo snad již nemá peníze na nákup nových dekorací. Hlavním cílem každého dějství bylo však vytvořit na jevišti co možná největší skladiště rozházených předmětů. Herecky nejvíce vyniká Igor Bareš. Velmi slušné výkony podali i M. Pechlát a F. Němec.

Zakomponování Shakespearovy světoznámé komedie do současného Řecka mi na první pohled připadalo jako špatný vtip, a proto jsem byl celkovým zpracováním více než mile překvapen. Text byl velice svérázně upraven a antičtí řemeslníci byli změněni na nezaměstnané flákače, které jsem i přes jisté avantgardní výstupy překousl. Sexistické víly bych ovšem vypustil. Pojetí Puka jako hybatele děje je však velmi zdařilé především v okamžiku, kdy malým modelem scény ovládá pohyby mileneckých párů na jevišti. Výjimečnými výkony představení zpestřují H. Hornáčková, H. Bor, J. Schwarz a P. Juřica.

I v pokročilém věku se dokázala D. Kolářová přizpůsobit režisérově představě do takové míry, že spolu s M. Holým hraje jednu scénu v negližé. Její partner však působil ve spodním prádle přinejmenším trapně. Ovšem všechny ostatní části inscenace se bez těchto výstřelků obešly a výsledkem byla příjemná tragikomická podívaná. Tu zpestřila dobře pojatá opilecká scéna. Bravurně své role odehráli D. Kolářová, K. Halbich a V. Svoboda. Nevděčných rolí se velcí herci O. Vlach a J. Plachý zhostili též na výbornou. Snížení málo využívaného orchestřiště zlepšilo viditelnost do jednotlivých částí scény.

M. Hanuš se pokusil vytvořit druhého Kaplana. To se ovšem povedlo jen zčásti. Mladí herci tančí tango téměř profesionálně, ale zpěv některých účinkujících je tak falešný, že i člověka s minimálním hudebním sluchem tahá za uši. Jedná se hlavně o Radku Fidlerovou a Hanu Doulovou. Po herecké stránce nepřineslo představení nic objevného. Mnozí herci ztvárňují své postavy v zaběhnutém stylu. Dosti vtipným zpestřením jsou výstupy J. Drbohlavové a L. Lipského, jenž má bohužel jen němou roli. Komediálně inscenace okořenili i V. Dvořák, Z. Vencl a E. Pacoláková. Nepřirozená je pouze H. Hornáčková.

Ředitel Zajíc se bohužel nezapře. Celé představení postrádalo jakýkoliv jasný režijní výklad složitého díla B. Friela. Hra se tak stává pro diváky, ale v tomto případě i pro účinkující, poměrně nudnou vitrínou, ve které by měly být vystaveny monology v poutavém hereckém balení. D. Batulková a A. Procházka tohoto dosahují temperamentem sobě vlastním. V. Fridrich se však drží, u něj po tuto sezónu typického, modelu kašpárka, jenž mi do psychologického dramatu příliš nepasuje. Snažení svých kolegů tímto zároveň znehodnocuje. Slepota Molly byla na počátku nádherně umocněna poměrně dlouhou tmou.

Jazykově bohatý příběh K. Poláčka zasadil inscenační tým P. Šimáka do originálního rámce, kdy příběhem provází jakoby sám autor. Vyprávěné texty byly v podání C. Götze poutavé, i když chápu, že se starším divákům právě toto zrovna líbit nemusí. Srovnávat představení s filmem, jenž vznikl před více než šedesáti lety, není zrovna rozumné. Herečky v menších rolích občas šíleně přehrávají. Excelentně své role však odehráli V. Svoboda, P. Rychlý a B. Slováček. Taneční vstupy jednotlivých aktérů jsou v inscenaci rozumně rozloženy. Za všechny jmenuji tanec O. Brouska na kolečkových bruslích.

Musím si přiznat, že po zhlédnutí ukázek jsem očekával naprostý inscenační úlet. Výsledek ovšem značně předčil má očekávání. Všechny dámy si muzikál skutečně užívají a vnášejí do něj své herecké osobnosti. Problémy s intonací ve výškách měla občas pouze M. Randová. Výjimečný komediální výkon předvádí Zora Jandová. Režie se též soustředila na blízkou spolupráci s publikem, jež nepůsobila, na rozdíl od jiných inscenací, vynuceně. Pomyslnou třešničkou na dortu byly mimořádně důvěryhodné filmové dotáčky, ve kterých prostupují jeptišky do scén zahraničních snímků.

Petr Kostka předčítá Čapkovu úvahu o vzniku divadelní inscenace s humorem sobě vlastním. Má pro tyto texty zjevný cit a pochopení. Druhá polovina se tak stala alfou i omegou celého literárního večera. Ukázky Carmen Mayerové v první části byly naopak značně nesourodé. Někteří diváci nebyli bohužel schopni udržet alespoň elementární míru pozornosti. Režisér se snažil natáhnout délku představení samostatnými dobovými hudebními proklady. Toto ovšem zdržuje účinkující v jejich projevu. Mně, ale na první pohled i oběma hercům, tyto zdlouhavé hudební pasáže vadily.

Kdyby se do autorské úpravy zbytečně nevkládaly hnusné bolševické a travestiální výstupy v podání V. Jopka, J. Panznera a P. Beretové mohl být celkový dojem ještě o něco lepší. Role těchto herců by se daly okamžitě vyškrtnout. David Drábek ovšem text obohatil i o poutavé obraty, které by se daly srovnávat i s dnešní dobou. Zvláště zajímavě jsou přepracovány příjezdy starých mládenců. Nesouhlasím však s názorem, že by původní Šamberkův text nyní u diváků neobstál. Kostýmům, scéně a perfektní hudbě nelze nic vytknout. Bravurní komediální výkony předvádějí S. Rašilov a D. Prachař.