Vladimír10

Jedna z her Národního divadla, která skutečně stojí za zhlédnutí, především díky skvělým hereckým výkonům všech účinkujících. Strhující Iva Janžurová, nádherně osobitý František Němec a dětinsky upjatý Saša Rašilov! Scéna, jež se skládala ze dvou dřevěných příček, ze kterých se během inscenace vysouvala lednice, sporák a například malý odkládací stolek, byla též velice nápaditá. Kostýmy byly převážně pěkné a vystihující. Jen se mi nelíbil převlek I. Janžurové v 2. polovině představení, který mi kimono téměř nepřipomínal. Hudba nebyla v inscenaci využita, ale byla nahrazena všemožnými zvuky.

Patrně jsem v tomto případě dosti neobjektivní, ale kouzlo neopakovatelného divadelního mámení ve mně po dlouhé době vyvolalo dojem, který je hoden sta procent. Obrovskou zásluhu na tom má mistrovské herecké umění J. Štěpánkové, která září v roztomile komické poloze jako za mlada. Být v sále spolu s ní je samo o sobě půvabné. Její výkon je navíc propojen pod přesnou režijní taktovkou L. Smočka se Z. Adamovskou. To vše samozřejmě na základě toho nejdůležitějšího, hodnotného textu, jenž je na svou dobu mezi všemi nesmyslnými novátorskými výplody skutečným originálem.

Když se chce, tak to jde! Zdánlivě nesourodá dvojice dostala konečně k dispozici kvalitně vystavěný dějový rámec, se kterým mohla bezchybně pracovat a využít k jeho předání publiku všech možností svých hereckých rejstříků. Místo téměř patnáctiletého pitvoření s Albeeho Hrou o manželství, která snad ani samotné herce nebaví, by měl být dán prostor tomuto skvostnému titulu. Skvěle vystupňované tragické momenty se v něm mísí s těmi radostnějšími, v nichž se ukazuje důvěrná známost Ch. Poullain a J. Schmitzera. Ten občasným zasahováním do textu přivádí svoji kolegyni do jazykových rozpaků.

Velice zajímavá inscenace, až na začátek druhé půlky, kdy se na jevišti objeví nevkusný Adam s Evou v podání Polišenské a Holíka s odhalenými pohlavními orgány. Dál mohu však jen chválit ztrojení Tekly, v podání pana Stropnického, paní Juřičkové a Polišenské bylo báječné. Scéna zajímavá a kostýmy odpovídající. Z herců bych rád vyzdvihl především pana Vydru a Preisse, dále pak pana Štastného a Stropnického, také paní Juřičkovou. A chválím i zaskakujícího neherce režiséra Vladimíra Morávka, který postavu Nenažraného zvládl na jedničku. I když text hry četl z divné tabulky.

Jak správně převést na jeviště klasický divadelní text jasně ukazuje Jan A. Pitínský ve svém nestárnoucím představení. Základem celého úspěchu je především silné obsazení. Herci velkých rolí jako V. Postránecký, J. Štěpnička, M. Donutil či T. Medvecká se pod jednou taktovkou bezchybně doplňují. Furiantům ovšem vévodí Ondřej Pavelka a David Prachař. Svými improvizacemi dokáží pobavit celé hlediště Národního divadla i po mnoha reprízách. Výstupy jsou totiž pokaždé trochu jiné. K poklidné atmosféře přispívají též vhodně vybrané úryvky z oper Jakobín a Tajemství.

Velice komediálně pojatí Naši furianti. Vedle naprosto skvělých hereckých výkonů (Táborský, Hanuš, Dvořáková, Vondráček, Zavřel), zde stály výkony velice trapné, takže celkově takový neutrál, který ovšem pobaví, i když výkony některých herců nebyly úplně dotažené (Doležalová, Matejka, Lokajová). Též se mi velice líbily nové texty písní a okořenění textu hry o vtipné narážky. Obdivuji výkon Jiřího Wohanky, který i ve svém pokročilejším věku dokazuje, že je stále ve formě. Toto představení vřele doporučuji, odromantizovaní furianti jsou občas lepší než ti klasičtí.

Tradiční koncept zdejších rodinných titulů je v této inscenaci naprosto zbytečně narušen nevkusnými a mnohdy až kýčovitými kostýmy J. Prekové, kterou bych osobně vůbec nezapojoval do přípravy her pro dětské publikum. Tento zjevný nedostatek ovšem v průběhu představení zastínily jak skvělé herecké výkony, tak jednoduchá scéna evokující nebe i peklo skrze pouhou změnu způsobu nasvícení. Za vskutku nečekané zpestření lze ale označit především dvojitý záskok v podání J. Vondráčka a Š. Fingerhutové, z jejichž výstupů snad ani nebylo poznat, že své role nastudovali během několika málo dní.

Spousta diváků si pod Čechovovým dílem představuje pouze patos, pesimismus a stres. Jeho povídky pojednávají však o něčem úplně jiném. Jsou nadčasovou sondou do nitra pokrytecké a závistivé lidské společnosti. Tento problém je přiměřeně zlehčován pečlivě dávkovaným humorem. Přestože se titul poslední dobou příliš nereprízuje, herci byli perfektně připraveni a nezaznamenal jsem v jejich projevu sebemenší zaškobrtnutí. Svým poloimprovizovaným výstupem mě nejvíce pobavila Lilian Malkina, ale i zbylí aktéři odvedli dobrou práci. Propojení povídek písněmi přineslo i trochu té ruštiny.

Zjištění, že si někteří umělci, zde konkrétně S. Pogodová, na představení vyřizují své soukromé oslavy, je pro mě zcela novou zkušeností. Při děkovačce jsou následně zastiňováni ostatní účinkující, což by si dotyčná a její ''nejlepší kamarádky'' měly uvědomit. Excelentní výkon ve své roli však nepředvedla občas značně přehrávající S. Pogodová, nýbrž M. Randová. V menší roli arogantního a sebestředného manžela na sebe ovšem strhává veškerou pozornost P. Nečas. Přes některé nedostatky, které byly snad součástí pouze mé reprízy, by si herci zasloužili více než z jedné třetiny zaplněné hlediště.

Nová premiéra ukazuje nejen složitou historii divadla Semafor, ale i nešvary doby spojené se socialismem, ale i kapitalismem. Skrz mnoho kabaretních či činoherních scének následujících po sobě v nepříliš uspořádaném sledu se autor snaží nalákat obecenstvo na další tituly svého hudebního svatostánku. Nejedná se tedy o hru v pravém slova smyslu, ale spíše pořad se zpěvy spojený s trochou té reklamy a neskrývaného politického protestu. Scénograf a kostýmní výtvarník v jedné osobě si dobře poradil s rozpůlenou kronikou, kdy využil značně neotřelý jevištní trik. Herecky vyniká J. Molavcová.

Neschopnost autora je v této hře zakrývána zcela nemístnými sprosťárničkami, které znějí z úst noblesního umělce velmi nepřirozeně. Spisovatel se totiž v ději motá stále kolem jednoho problému, jenž je možná ze začátku zajímavý, ale ke konci již značně nezáživný. Atraktivitou již vůbec neoplývá ani prostředí, kde se děj odehrává. Nad hranici propadáku inscenaci vytahuje herectví Dany Syslové. František Němec se sice snaží, ale pokulhávající rádoby vzletné textové obraty si nedokázal adekvátně upravit. Pro takto dobrého divadelního herce je role pana Smithe dle mého názoru danajským darem.

Inscenátorům se podařilo opět vytvořit klasickou převlekovou komedii, která je však pro tuto scénu až příliš typická. Hře by možná prospěl razantnější dramaturgický zásah, který by z textu vyškrtal prvoplánové vtipkování R. Cooneyho. Scénu tvořilo jen apartmá hotelu Westminster, které bylo však mnohoúčelně využito. Kostýmy odpovídaly londýnskému stylu ve 20. století. Hereckými výkony vyčnívají V. Svoboda, P. Herrmann a L. Molínová. Za herecký propadák tohoto představení však považuji otřesný výkon Ivy Pazderkové. Ani Lumír Olšovský se neukázal v příliš dobrém světle.

Šéfdramaturgovi se podařilo najít ten možná nejhorší typ tragikomického textu, ve kterém se snoubí nudnost s nevkusností a vulgarita s trapností. Ve chvílích, kdy již režisér nevěděl, co udělat s postavami dál, uchyloval se k nesnesitelným homosexuálním a křečovitým polohám. Herectví P. Baťka a V. Jílka je především kvůli tomu vskutku nesnesitelné. Scénograf si vůbec neuvědomil, že by měl zakrýt technické zázemí a nechal nesnesitelnou scénu s diskokoulemi a televizory nedokončenou. T. Töpferovi se tak díkybohu nepovedlo předběhnout Národní divadlo s kvalitní inscenací Levinovy hry.