Vladimír10

Když se D. Prachař nezaměřuje pouze na prvoplánové improvizace, může jeho herectví vyniknout daleko lépe. Pamatovat si tolik složitých monologů, kterých má právě on v této inscenaci nesčetně, je vskutku oříškem. Navíc jsem zjistil, že umí obstojně hrát na saxofón, ale i piáno. Pravým klavírním velmistrem je tady však především E. Viklický. Přestože by se přítomnost hudebníka na jevišti mohla zdát zanedbatelná, tak zde se stává více či méně rovnocenným partnerem svému kolegovi z činohry. Překvapilo mě též, že se několik scén odehrává přímo v hledišti, tedy blíže k divákům.

V Semaforu vznikl vkusně pojatý remake známé operety s původní hudbou, která se však stala základem pro nově vzniklé texty od Jiřího Suchého. Přestože považuji J. Molavcovou za jednu z hlavních tváří tohoto divadla, tak zde se uchylovala k prvoplánovému přehrávání a nevkusným hlasovým brikulím, jež vyloženě tahaly za uši. Mnohem lepší dojem proto zanechali v důležitějších rolích V. Kopta či M. Sovová. Nejen v závěrečném výstupu se ukázalo, že i s malým ansámblem se dají na jevišti vytvořit velké hudební počiny, které divákům zaručeně vykouzlí dlouhotrvající úsměv na tváři.

Nová premiéra ukazuje nejen složitou historii divadla Semafor, ale i nešvary doby spojené se socialismem, ale i kapitalismem. Skrz mnoho kabaretních či činoherních scének následujících po sobě v nepříliš uspořádaném sledu se autor snaží nalákat obecenstvo na další tituly svého hudebního svatostánku. Nejedná se tedy o hru v pravém slova smyslu, ale spíše pořad se zpěvy spojený s trochou té reklamy a neskrývaného politického protestu. Scénograf a kostýmní výtvarník v jedné osobě si dobře poradil s rozpůlenou kronikou, kdy využil značně neotřelý jevištní trik. Herecky vyniká J. Molavcová.

Přehlídka mnoha lidských povah byla na scéně zahrána s grácií téměř všemi zúčastněnými. Ladislav Smoček se dokázal, jako u mnoha dalších textů, dostat až na dřeň replik a vytlačit z nich, to nejlepší, co se z nich vůbec získat dá. Za zmínku však stojí zejména O. Vetchý a P. Nárožný, kteří se postarali i o zpestření závěrečné děkovačky, či vynikající J. Dulava. Ale i ostatní umělci, jako např. L. Veselý, v mnohdy malých a nevděčných figurách předvádějí prvotřídní výkony. Netroufám si však odhadovat, jaký by měla samotná hra úspěch, kdyby se jí neujal právě zdejší inscenační tým.

Neokázale zpracovaná hra stojí a padá především s výkony O. Brouska, T. Töpfera a P. Kostky. Zcela nepřirozeně však vyznívá celkový herecký projev Dagmar Havlové. Ta si je bohužel až příliš vědoma své popularity a stojí jako obvykle při děkovačce v samém středu, čímž naprosto nehorázně upozaďuje důležitější postavu Leona, která narozdíl od její téměř neopustí jeviště. Dramaturg přistupoval k textu příliš pietně. Některé menší postavy či nepodstatné scény vyznívají do prázdna. Výsledkem je pak značně přepísknutá stopáž první poloviny, která se bezmála přiblížila dvěma hodinám.

Na jevišti se přede mnou začal odehrávat děj, který patří k těm nejmorbidnějším, jež jsem měl tu čest v divadlech vidět. Aby byli dva herci ze čtyř hlavních postav připoutáni téměř celé představení k části dekorace jsem též dosud nezažil a pro samotné účinkující to jistě též není nic příjemného. Temná a pochmurná atmosféra byla navíc umocněna tak, že bylo po celé scéně rozsypáno několik usekaných rokládajících se rukou. Tím byla všemu nasazena koruna a celé hlediště jen trnulo, kolik postav zemře. Naštěstí nebyla zabita ani jedna. Excelentní herectví předvedli M. Taclík a M. Stehlíková.

Hravá hudební inscenace se v mnohém přiblížila legendární Malé vánoční povídce. Do dění bylo navíc zapojeno početné dětské publikum. To bylo jako na trní, když ho J. Vlčková požádala o vylosování dalšího přání z onoho záhadného škapulíře. Herci si titul patřičně užívají a nevyvede je z míry ani náhlý řev v hledišti. Režie nádherně propojila světoznámé hity opatřené novými českými texty s drobnými příběhy, které měly co říct také divákům o něco starším. Pro mě se však stala největším překvapením obrovská vzducholoď na dálkové ovládání, která se v jednu chvíli začala vznášet nad hledištěm.

Čičvákův pohled na Amadea na mě zdaleka nezapůsobil tak jako výklad V. Morávka, který stejný titul inscenoval v Brně. Zde je pozornost věnována především hereckým výkonům, které jsou bezpochyby excelentní. Hvězdami večera se tak stávají J. Dvořák a O. Brousek, jenž zvládá hru na klavír i ve značně neobvyklých polohách. Představení mě však, přestože jde o jeden z nejsmutnějších divadelních příběhů, nepřinutilo k žádné výraznější citové pohnutce. Tento fakt způsobilo v první řadě komické zjednodušování děje prostřednictvím postav Větříčků, jejichž alter egy se staly epizodní postavy hry.

Z režisérských rukou J. Menzela opět vzešla inscenace, na níž zub času nezanechal své stopy ani po sedmi stovkách repríz. Umělci v čele s vynikajícími J. Cardou a V. Vydrou vnášejí na scénu humorné uvolnění, které je však následně v závěru hry vystřídáno obrazem zcela jiným, tragickým, jež dává dění naprosto rozdílný rozměr. U takto zaběhnutého titulu je samozřejmostí, že si účinkující navzájem dělají nevinné naschvály, které jejich partnera na malý okamžik vyvedou z míry. Přináší to dosti neobvyklé situace. Pokud by se však vyškrtla postava Jany Švandové, byl by výsledný dojem daleko lepší.

Slovensko českou koprodukci, kde jsou slyšet oba jazyky, jsem dosud neviděl, a zároveň mě potěšilo, že tyto řeči spolu dokonale souzní i 25 let po rozdělení obou zemí. Herecká esa večera, B. Polívka a M. Lasica, předvádí umění, které je hodno pravých mistrů. Svým přirozeným talentem k načasování humorných situací však zbytečně neupozaďují vážný tón mnoha pasáží. Krása Harwoodova textu ovšem spočívá hlavně v důvěryhodném tragikomickém obrazu divadla během jednoho večera, v průběhu reprízy Shakespearovy hry, jež divákům umožňuje nahlédnout do nelehkého života divadelníků za druhé světové války.

Pochroumaný stav nejen české kultury je v představení vyobrazen bez jakéhokoliv obalu. Nejenom hercům, ale i publiku je tak nastaveno neúprosné zrcadlo, které pokrývá též zadní část scény. Juraj Kukura v jeho blízkosti pronáší skvostný monolog, ve kterém se ostře vymezuje vůči umění "nekonečných" seriálů. Nevinným svědkem tohoto lamentování, jež nikdy nebude vyslyšeno, je sám režisér inscenace ztvárněný J. Hájkem. Díky bližšímu propojení hlediště a jeviště skrze nápovědku či postavy sedící mezi diváky vyznívá hra značně komorně. Tento pocit umocňuje naturalistická loutka hlavního aktéra.

Ve srovnání s ostatními inscenacemi tamější scény je toto dílo skutečným unikátem. Není totiž založeno pouze na tvorbě Suchého a Šlitra, ale na jeviště se dostávají rovněž neméně melodické skladby Voskovce a Wericha. Za vrchol večera pak považuji scénku v lázních a píseň Blázen a dítě v podání hostujícího M. Malátného. Vedle něj mezi všemi vyčnívají Z. Říhová a J. Molavcová. Sám J. Suchý občas zapomene text, je však takový formát, že tento neúprosný fakt, který je poplatný věku, dokáže před diváky s humorem přiznat. Jeho dlouholetá jevištní partnerka mu tak občas slouží i jako nápovědka.

Hlavní role v mistrovsky zpracované dramatizaci románu K. Manna se stala neokázalou příležitostí pro J. Langmajera, v níž může ukázat i tragickou stránku svého hereckého rejstříku. Musím přiznat, že tak přesvědčivý výkon jsem v jeho případě nečekal. Vedle něj jsou též nepřehlédnutelní R. Přibil, K. Issová a J. Skopeček. Mrzí mě však, že herci, jež byli obsazeni do menších rolí, nepočkali v divadle ani na derniéře až do bouřlivé děkovačky. Obsah samotný, jež popisuje dobu, kdy se Hitler dostával k moci, by měl donutit diváka k zamyšlení, jestli se něco podobného nemůže stát i dnes.

Po usilovných snahách jiných divadel uvádět klasiku v rádoby moderním pojetí se alespoň T. Töpfer rozhodl vytvořit inscenaci, která vnáší na vinohradské jeviště Čapkův text ve zpracování, jež by potěšilo i samotného autora. Jelikož se soubor po mnoha personálních obměnách již vzpamatoval, je zde k vidění precizní herecká práce, v níž není malých rolí. Na hereckém žebříčku se ovšem umístila nejvýše symbolicky obsazená dvojice v podání H. Maciuchové a J. Satoranského, kteří s přehledem převálcovali i představitele větších rolí. Létající ptactvo nad jevištěm může však na někoho působit kýčovitě.

Málokterá hra má tak výstižný název jako právě "Ptákovina". Její dramatický oblouk je totiž tak naivně nepravděpodobný, že kdyby se něco podobného stalo, nemělo by to patrně v dějinách školství obdoby. Mistrně napsaná zápletka však kvůli záhadnému kosočtverci nenalezne své diváky nikde jinde než v Čechách či na Slovensku, což je samo o sobě její unikum. Jelikož jsem v roli Ředitele viděl jak O. Vetchého, tak M. Fingera, musím prohlásit, že první jmenovaný si s poetikou L. Smočka rozumí daleko lépe. Jeho alternant je již pouze slabou náhražkou. Mimo něj stojí za zmínku J. Dulava a P. Kikinčuk.

Již pouhý fakt, že L. Skořepová dokáže ve svém úctyhodném věku strávit na jevišti sama bez opory jediného svého kolegy bezmála hodinu a půl, je více než mimořádný. Toto monodrama však, co se obsahu týče, rozhodně není žádným převratným dílem. Svoji duši, která je pro něj více než důležitá, dostává až skrze osobnost a cítění toho či onoho dramatického umělce. Herečka si ve skromném prostoru Malé scény ABC pohrává s každým slovem tak obezřetně, že ani "trapnější" repliky z jejích úst nevyznívají komicky, ba spíše naopak. Její spolupráce s publikem též pozitivně ovlivňuje atmosféru představení.

Pokračování této komedie je mnohem přirozenější především z toho důvodu, že postavy hry dospěly do stádia, kdy jsou jejich představitelé stejně staří jako ony samy. Je vidět, že i samotní herci mají již s některými problémy pokročilého věku své zkušenosti, a proto se dokázali se scénkami lépe ztotožnit. Jestliže v titulu Každý rok ve stejnou dobu hrála prim V. Freimanová, tak zde ji s přehledem trumfnul Z. Žák, který umí "stárnout" přeci jen trochu rychleji. Stejně jako u prvního dílu rovněž oceňuji výběr hudby, která smysluplně navozuje atmosféru doby, v níž se milostné schůzky odehrávají.

Na tvorbu V + W je zde nahlíženo s přijatelnou režijní invencí, díky níž jsou některé písně obecenstvu představeny ve zcela novém hábitu. Herci zvládají složitější choreografii spojenou se hrou na všemožné hudební nástroje úctyhodně. Jako divák však považuji za nejobtížnější společnou hru čtyř účinkujících na dva klavíry a vytvoření melodie pomocí předmětů denní potřeby. Autor těchto výstupů, J. Janouch, má zkrátka vkus pro vytvoření opravdových hudebních specialit. Co se činoherní stránky týče, tak na výši stojí především poloimprovizované forbíny V. Fridricha, R. Kalvody a Z. Kaliny.

Každý z nás zřejmě nepochybuje o tom, že láska kvete v každém věku. Tato věta patrně nejlépe charakterizuje vše, co se na jevišti vůbec událo. Neprávem opomíjenou hru F. Šrámka se vinohradskému ansámblu podařilo se ctí oprášit a vzniklo tak představení, které je skutečným činoherním koncertem. Mezi aktéry ovšem přece jen vynikají J. Šťastný a P. Kostka. Obsazení A. Linhartové však považuji za fatální omyl. Tato mladá slečna bohužel nejenže neumí pořádně vyslovovat, ale její herecké schopnosti jsou přinejmenším pochybné. Z Ančky totiž vytvořila místo dívky opojené láskou potrhlou puberťačku.

Po dvou letech strmého poklesu úrovně jednotlivých inscenací se na scéně StD z čista jasna objevil titul, který díky scénografii velmi dobře koresponduje se samotným prostorem, kde je uváděn. Královna Alžběta II. se ve zřetelně odlišených časových rovinách setkává s mnoha svými premiéry, mezi nimiž herecky září I. Bareš, V. Postránecký a T. Medvecká. Iva Janžurová se pod vedením hostující režisérky vrátila na svoji obvyklou úroveň herectví, pro níž je typický precizně naučený text a upuštění od hlasových manýr. Patrně se bude však jednat na delší dobu o poslední činoherní klenot zde vzniklý.

Dechberoucí herecký duel J. Bouškové a J. Štěpničky o rozpadu jednoho skomírajícího manželství vnesl na Novou scénu skutečné divadlo. První jmenovaná navíc předvádí výkon, který převyšuje její obvyklý komediální standard a ukazuje i jiné polohy jejího činoherního rejstříku. Kdyby byla lépe vybrána hudba, která iritovala svým provedením a doprovodnými slovy snad každého, kdo seděl v hledišti, mohl být zážitek ještě o něco intenzivnější. Upřímně též nepovažuji za nutné vyvyšovat hrací prostor nad samotné jeviště do jakési krychle a ubírat tak titulu zbytečně na jeho komorním charakteru.

Text T. Williamse byl dramaturgií DpP značně proškrtán a inscenován v klasičtějším duchu než v Činoherním klubu, přestože byla do titulní role obsazena herečka podstatně vyspělejší, než by asi samotná Blanche měla být. Ostatně většina herců spadala výhradně mezi populaci, která prochází krizí středního věku. Zuzana Slavíková však předvádí bravurní výkon, jenž v mnohém předčí schopnosti její kolegyně, Lucie Žáčkové, v inscenaci L. Smočka. Nepřehlédnutelní byli na jevišti rovněž M. Stránský a K. Issová. Celkově depresivní náladu navíc dotvářela povedená scénická hudba z pera P. Mankoveckého.

Surový pohled na to, jak dnešní společnost uvažuje o smrti, je jedním z mála výjimečných počinů, který se na scéně DNz mezi všemi novými inscenacemi objevil. Rozdílné obrazy přecházejí od zdánlivě nesmyslného hereckého monologu přes všemožné absurdity až k morbidnímu závěru. V tomto okamžiku se stávají všichni "požitkáři" pouhými loutkami v rukou jediné přeživší ženy. Režisér tentokrát díkybohu omezil zbytečné využívání vulgarismů a soustředil se výhradně na vytvoření pocitu absolutního znechucení. Nejsolidnější výkony pak předvádějí nové posily souboru, tj. J. Žáček a J. Plodková.

Samotné téma hry asi napovědělo představiteli Sira a režisérovi v jedné osobě, K. Heřmánkovi, že své stupidní vtípky bude muset tentokrát odsunout na druhou kolej. Jeho podbízivé herectví je kromě toho přijatelně umírněné a to až do té podoby, že dokáže obsáhnout i složitější psychologické scény z Harwoodovy hry. Přestože se přisprostlé narážky v textu občas objeví, rozhodně nezkazí celkový dojem. Možná by též stálo za úvahu, vyškrtnout tři epizodní postavy, které nemají pro děj zásadnější význam. Pro tamější zpracování je rovněž obohacením přizvání skvělých hereček, D. Syslové a B. Kodetové.

Činoherní předloha hudební verze Hello, Dolly! má daleko barvitější obsah než onen slavný muzikál. Postavy, které v jiných zpracováních slouží pouze jako komparz, ve hře T. Wildera dostávají svůj zasloužený prostor. Za zmínku však stojí výkony hlavních akterů, E. Balzerové a Z. Maryšky. Jiné figury jsou bohužel stále tak nepodstatné, že by jejich vykšrtnutí děj výrazně zpřehlednilo. Na Fidlovačce vznikla i v tomto případě klasická inscenace, která se přesně drží autorových myšlenek, dramaturgie do struktury replik téměř nezasahuje a herci se nesnaží o zbytečné šaškování na úkor textu.