Vladimír10

Po usilovných snahách jiných divadel uvádět klasiku v rádoby moderním pojetí se alespoň T. Töpfer rozhodl vytvořit inscenaci, která vnáší na vinohradské jeviště Čapkův text ve zpracování, jež by potěšilo i samotného autora. Jelikož se soubor po mnoha personálních obměnách již vzpamatoval, je zde k vidění precizní herecká práce, v níž není malých rolí. Na hereckém žebříčku se ovšem umístila nejvýše symbolicky obsazená dvojice v podání H. Maciuchové a J. Satoranského, kteří s přehledem převálcovali i představitele větších rolí. Létající ptactvo nad jevištěm může však na někoho působit kýčovitě.

Žádný hlubší výklad, ani zajímavější režijní zpracování za Lucernou Tomáše Töpfera nehledejme. Představení, které je skutečně určeno převážně pro mládež studující na 2. stupni základní školy, nemůže stoprocentně uspokojit náročnějšího diváka. Scénické proměny byly však zajímavé. Nevhodně byl ovšem zpracován ústřední motiv celé hry, stará lípa, jež byla vyrobena z provazů a sportovní sítě. Zaskakující Martin Stránský inscenaci dosti oživil. Petr Rychlý ve stejné roli předvádí rutinní výkon. V původním obsazení se našla odvaha o obohacení textu pouze u P. Nečase, S. Pogodové a V. Svobody.

Tleskám H. Burešové za to, že i v dnešní době našla odvahu k vytvoření klasické inscenace Jiráskova textu, jenž je nepochybně klenotem českého dramatu. Do představení režisérka navíc obsadila takřka celý zdejší ansámbl, který vyniká nejen nebývalou sehraností, ale i hudebním talentem. Ten tvůrci beze zbytku využili především u čtveřice šumařů, kteří hru na housle či klarinet nepředstírají, jak je tomu obvykle zvykem, ale dokáží své nástroje skutečně rozezvučet. Závěrem nelze opominout ani jedinečný výkon Miroslava Hanuše či dojemné výstupy mladé kněžny v podání zaskakující V. Lazorčákové.

Něco tak stupidního a podbízivého se nemělo na veřejnoprávním jevišti vůbec objevit. Do vulgárního libreta bylo bezmyšlenkovitě naflákáno větší než malé množství písní skupiny Lucie, které vůbec nesouvisely s probíhajícím dějem. Ten je ke všemu obohacen o trapný improvizovaný výstup P. Lišky. Kdysi tak proslulá hudební scéna se bohužel stále přibližuje ke komerční produkci typu TV Nova. Povrchně napsané postavy rodičů, dělající z jejich představitelů totální vymaštěnce, jí navíc dělají mezi řádky reklamu na nekonečné seriály. Jediným, co se dá pochválit, je scéna s létající B. Polákovou.

Dalo by se říci, že se jedná o jeden z nejlepších režijních výtvorů Ivana Rajmonta za posledních pět let. Herci podali poměrně slušné výkony. Zaujala mě paní Salzmannová, i pánové Maryška, Štrébl a Rajmont. Právě skrze postavu poslance Vojty došlo k přímé konfrontaci dnešní KSČM a bývalé KSČ. Hudební složka nebyla nijak výrazná. Scénu tvořila jedna veliká STBácká vyšetřovna, která když se otevřela, objevila se za ní slunná Austrálie. Nejhorší výkon předvedl Rudolf Stärz, který se do role drsného majora zcela nehodí, protože mu není v některých chvílích vůbec rozumět.

Až po druhém zhlédnutí této inscenace jsem dokázal ocenit její neutuchající kvalitu. Všechny metaforické prvky razantní úpravy J. Mikuláška v tomto skotském Shakespearově hlavolamu do sebe zázrakem najednou nádherně zapadaly. Herci předváděli takové výkony, ze kterých až běhal mráz po zádech a občas se do očí vháněly slzy. Duch alžbětinské Anglie na moderní scéně dokázali udržet výjimečným herectvím hlavně J. Vondráček, K. Sedláčková, M. Hanuš a T. Turek. To vše bylo zahaleno téměř omamujícím hudebním podkladem. Cigarety na jevišti mi však v klasickém dramatu stále vadily.

Po jazykové a básnické stránce je nesporně Máj jedním z klíčových děl české literatury. Otázkou však zůstává, v jaké formě ho uvést na komorním jevišti a koho obsadit do role vypravěče. Oceňuje sice, že B. Hrzánová uměla celý text zpaměti, ale její usměvavý přednes s psychologickou lyricko - epickou skladbou vskutku nesouzní. Recitátorka totiž nepříliš důsledně vystavěla pocit úzkosti a odloučení od okolního světa. Způsob, jakým si tvůrci tohoto poetického večera vyložili Máchovo dílo, zkrátka není v souladu s tím mým, který byl po prvním přečtení textu mnohem citově zabarvenější.

Upravený, ale též velmi nepřesný název inscenace vystihuje snad pouze její druhou polovinu. V první je dosti nezáživnou formou předčítána vzájemná korespondence A. de Saint Exupéryho a jeho matky. Celková struktura je navíc nesmyslně obohacena o přesná data napsání dopisů, což se stává, nejen pro děti 2. stupně, ale i pro starší diváky, nepřekousnutelným problémem. Při poslechu jsem si připadal, jak na nějaké odborné literární přednášce. Značně proškrtané texty z Malého prince vnesly do replik bezpochyby svěží vítr. Svým duchovním přesahem stále nutí k zamyšlení.

Atmosféru slavných četnických filmů s Louisem de Funésem přenáší inscenátoři na jeviště skutečně v příjemném rodinném balení. Pro HdK nebylo jistě nic jednoduššího než zkopírovat povedenou inscenaci a obsadit role zvučnými jmény. Brněnská hvězda Radka Coufalová vkládá do role Denisy celé své já. Stává se z ní nadějná operetní diva, která si hravě poradí i se složitými výškami. V. Beneš má zase roli pečlivě zpracovanou až do sebemenších grimas, jenž vyvolávají oprávněné salvy smíchu. Po všech stránkách jsou též dobře vybaveni T. Trapl a M. Vojtko. Zcela nevýrazný je B. Kotiš v úloze Célestina.

V Semaforu vznikl vkusně pojatý remake známé operety s původní hudbou, která se však stala základem pro nově vzniklé texty od Jiřího Suchého. Přestože považuji J. Molavcovou za jednu z hlavních tváří tohoto divadla, tak zde se uchylovala k prvoplánovému přehrávání a nevkusným hlasovým brikulím, jež vyloženě tahaly za uši. Mnohem lepší dojem proto zanechali v důležitějších rolích V. Kopta či M. Sovová. Nejen v závěrečném výstupu se ukázalo, že i s malým ansámblem se dají na jevišti vytvořit velké hudební počiny, které divákům zaručeně vykouzlí dlouhotrvající úsměv na tváři.

Zastánci improvizovaného heretcví si zde jistě přijdou na své. Komedie se totiž hraje již osm let a zvláště R. Holub nemá problém s přidáváním zcela nesouvisejících replik či posunků. Tímto zpestřováním dokáže s přehledem odbourat např. T. Němcovou, která v jednu chvíli kvůli nepředstíranému smíchu nevěděla, co má říkat. Holubovy výstupy proto, i přes trochu podbízivější typ komiky, opravdu probleskují mezi mdlými artefakty herectví u Z. Sajfertové či J. Hrušínského. Zakomponované italské operní árie byly zcela vytržené z původního kontextu a uměle natahovaly příliš krátké představení.

Dle fotografií se zdejší Manon může jevit jako poměrně klasická inscenace. Z tohoto zjevného omylu mě však vyvedla již první scéna situovaná do muzea umění. Pravý zlom pak nastal ve chvíli, kdy se děj přesunul do "Duvalova domu". Ten totiž připomínal spíše novodobý bordel, v němž se mezi plastovými židlemi svíjeli muži i ženy v erotickém prádelku. Kromě J. Pidrmanové a V. Beneše navíc ztvárnili všichni aktéři svěřené figury bez většího nasazení. Pochvalu ale zaslouží alespoň pěkná hudba či některé klasické kostýmy, což ale nestačí k tomu, aby se dalo hovořit o skutečném divadelním zážitku. (více v článku na blogu)

Sice zmodernizovaná, ale přesto v mnohém tradiční inscenace Marie Stuartovny. V prvním dějství mi sice vadilo, že se většina děje odehrávala za průhlednou plastovou stěnou, která diváky odděluje od herců. Zvláštní hudební složka, která se skládala ze stále se opakujících skladech, se k představení moc nehodila. Ale modernizace byla vcelku zajímavá. Dobrým nápadem bylo především schovávání dopisů Marie do jakéhosi zvláštního lustru. Skvělý výkon podala Dagmar Havlová v titulní roli. Z dalších účinkujících bych vyzdvihl pány Satoranského, Šťastného, Medunu a Řezáče.

Vančurovo dílo patří bezesporu ke klenotům novodobější české literatury. Otázkou je, jak ho dramatizovat? Třináctou komnatu jménem Markéta Lazarová se totiž podařilo V. Maškové odemknout jen zčásti. Když si v pokračování dramatizace již nevěděla rady, nasadila až přílišnou popisnost jednotlivých situací, která ji krkolomně dovedla k dalšímu obrazu. Tyto části jsou následně odříkávány aktéry strnule do mikrofonů. Nejlepší výkon podal L. Jurek. Přizvání exhibicionistického M. Kačmarčíka jsem nepochopil. Režisér však svoji inscenaci, až na některé choreograficky vlezlé výstupy, pojal obstojně.

Nebýt chvil, v nichž dokáže P. Beretová diváka emocionálně zasáhnout, jednalo by se o další tuctovou zmodernizovanou hru zdejšího ansámblu. Právě díky představitelce titulní role mohu napsat, že alespoň něco stojí na této inscenaci za zhlédnutí, byť i postava Maryši působí zpočátku rozpačitě, a to hlavně díky výstupu, v němž se prochází po scéně polonahá. Tím ale výčet pozitiv končí, neboť zbytek osazenstva je režisérem donucen kupříkladu k rozhazování mouky po jevišti, rozstřikování vody ze sifonových lahví nebo k válení se po zemi. Na kvalitní herectví pak již, bohužel, nezbývá čas.

Přehlídka mnoha lidských povah byla na scéně zahrána s grácií téměř všemi zúčastněnými. Ladislav Smoček se dokázal, jako u mnoha dalších textů, dostat až na dřeň replik a vytlačit z nich, to nejlepší, co se z nich vůbec získat dá. Za zmínku však stojí zejména O. Vetchý a P. Nárožný, kteří se postarali i o zpestření závěrečné děkovačky, či vynikající J. Dulava. Ale i ostatní umělci, jako např. L. Veselý, v mnohdy malých a nevděčných figurách předvádějí prvotřídní výkony. Netroufám si však odhadovat, jaký by měla samotná hra úspěch, kdyby se jí neujal právě zdejší inscenační tým.

10. 03. 2024, 14:00, alt. Juráčková, Němec, Křížová, Vaňková, Ressler, Gazdíková, Jícha

Původní Brechtovo drama se odehrává v letech 1624 až 1636, tj. v době, kdy zuřila třicetiletá válka. Jedná se tedy o smyšlený příběh zasazený do reálných historických událostí, které jsou důležité i pro naše národní dějiny. Z tohoto konceptu ovšem nezůstalo ve zdejší inscenaci v podstatě vůbec nic. Režisér děj zasadil do divného bezčasí, doplnil jej zcela nepochopitelně kulisami připomínajícími americký western a text obohatil přemírou bezúčelných vulgarismů či stupidních odrhovaček, které byly často zpívány v němčině. Pozitivně lze hodnotit snad jen obsazení E. Salzmannové do titulní role. (více v článku na blogu)

Hlavní role v mistrovsky zpracované dramatizaci románu K. Manna se stala neokázalou příležitostí pro J. Langmajera, v níž může ukázat i tragickou stránku svého hereckého rejstříku. Musím přiznat, že tak přesvědčivý výkon jsem v jeho případě nečekal. Vedle něj jsou též nepřehlédnutelní R. Přibil, K. Issová a J. Skopeček. Mrzí mě však, že herci, jež byli obsazeni do menších rolí, nepočkali v divadle ani na derniéře až do bouřlivé děkovačky. Obsah samotný, jež popisuje dobu, kdy se Hitler dostával k moci, by měl donutit diváka k zamyšlení, jestli se něco podobného nemůže stát i dnes.

Složitě napsaná dramata by měli inscenovat pouze precizní režiséři. M. Františák se v tomto ohledu ukázal jako nepříliš zručný amatér, který nedokázal vystihnout charaktery postav. Pouze je nechal vyjadřovat své pocity jakousi souhrou předvídatelných opileckých gest. Některé části představení pak působí celkem nudně. Nejvíce si s rolí pohrál Svatopluk Skopal, jenž se pokusil zakrýt režijní nedokonalosti. Druhý muž Měsíce, M. Novotný, hraje dobře, ale přespříliš naslouchá režii. Josie Hoganové v podání L. Polišenské se ovšem nedostává správného irského naturelu, který je zde dosti potřebný.

Kdyby autorka kladla větší důraz na nadpřirozené jevy a naopak zredukovala množství zbytných replik, mohl bych nepochybně o uvedené hře prohlásit, že je nevšední. Osobně však zhlédnuté považuji spíše za milou konverzační komedii, v níž je transcendentno, bohužel, až na druhé koleji. Tento fakt ovšem nikterak nesnižuje poctivou práci zdejších tvůrců, kteří se snažili původní příběh obohatit například několika jevištními triky, z nichž mě asi nejvíce překvapily samovolně se třesoucí skleničky či létající vánoční řetěz. Mezi herci pak svými výkony jednoznačně vyčnívají L. Pečenka a E. Maximová.