Vladimír Rogalewicz

Představení jsem navštívil hlavně ze zvědavosti;jaký je další Kunderův text a proč je hra nyní uváděná?Na své otázky jsem odpověď nedostal.Nevím, proč Kundera souhlasil s inscenací,když vydávání svých knih v Česku váží na lékárnických vahách.Sama hra je hodně schématická,černobílá,ukazuje,kdo se (za okupace) postavil na správnou a kdo na špatnou stranu.Snad v tom v době premiéry publikum vidělo určitou paralelu k aktuální situaci,hra se ale příliš nevymyká jiným dobově tendenčním textům.Režie je nevýrazná,ale standardní a nerušící,herecky je hra mírně nadprůměrná (pravděpodobně se už usadila).

Inscenace se vzdaluje od filmu i románové předlohy. Vzhledem ke skvěle obsazené hlavní trojici by to nevadilo, pokud by děj neztratil tempo. Zatímco první třetina udrží při ospalém rytmu uvedení do děje pozornost, druhá třetina - přestože hercům asi nejde nic vytknout - se strašně táhne. Poslední třetina po přestávce je pak poutavá a plná akce, ale (pravděpodobně úmyslně) bez jasného závěru. Určitě by prospěly další dramaturgické zásahy. Moc pěkná scéna dobře navazující pocit kalifornského venkova. A kočka v podání Renáty Matějíčkové je rozkošná a stylotvorná. Celkový dojem rozpačitý.

Poměrně úspěšný pokus o zdramatizované encyklopedické heslo. To je však na celovečerní hru poměrně málo. Tolik na vrub autora. Nicméně inscenátorům není co vytknout. Představení je vysoce profesionálně a pečlivě odvedené a zejména obě představitelky Almy Mahlerové jsou skvělé.

Velká benefice Miroslava Donutila, který se položil do role natolik, že z ní nedokázal vystoupit minimálně do poloviny děkovačky. Stejně silné postavy vytvořila i Zuzana Kronerová a Viktor Dvořák. Téma totálního vysátí člověka nelidskou kapitalistickou společností a jeho následné odhození dnes ale už nerezonuje - v Česku, v Evropě, ale do značné míry i v Americe již žijeme ve velmi sociální společnosti, kde nikdo nezůstane ve stáří bez prostředků. Jak téma, tak tvar dramatu jsou dnes již překonané.

Představení vědomě pojaté co možná nejtradičněji, "tak jako ve staré Anglii". Nicméně Jan Burian zvolil režii s pomrkáváním (že jako jo, tak asi si polovinu 20. století v Anglii představujeme, a ještě to nepatrně zkarikujeme), a většina herců jeho záměr dodržela (snad až na Petra Matyáše Cibulku). Je z toho milé představení, které by v jiném divadle s moderními inscenacemi bylo příjemným osvěžením, ale na Vinohradech to zapadá do množství velice konzervativních inscenací pro maloměstské publikum. Je smutné, že to na Vinohradech v současné době patří k vrcholu.

Opět velice dobrá inscenace.Dramatizace je mrazivá, neustále vyvolávající těžké otázky (jak se to mohlo tak snadno stát) a také tentokrát zcela cíleně poukazující na podobné tendence v současnosti (já jsem bohužel viděl zcela konkrétní české politické osobnosti a události nedávné doby i současnosti).První polovina je uchvacující a téměř bezchybná,ve druhé polovině spadl řetěz.Větší část druhé poloviny tvoří skvělý zcizující monolog Jana Bárty, který vystoupí z role a snaží se poukázat právě na otisk do současnosti.Nicméně co se týče příběhu Oppenheimerů, je druhá polovina až příliš zkrácena, zkratkovitá, zcela odlišná od první poloviny.Škoda.

Viz můj blog (https://www.i-divadlo.cz/blogy/vrg/predstaveni-coby-soukroma-terapie-reziserky).

Typicky nekorektní Drábek stavící absurdní situace, jen aby v nich trefně komentoval naši každodenní realitu. Představení je nevyrovnané. Zatímco první polovina je téměř dokonalá (90 %), znamenitě se bavíte a každá replika je útočná a trefná, ve druhé polovině jakoby autor už nevěděl, co s tím; situace jsou místy trapné, místy rozvleklé a (to je nejhorší) místy velmi laciné (50 %). Hodnotím tedy jako průměr obou částí. Skvělé herecky (jak je v současných MDP už standardem), Vanda Hybnerová a zejména Aleš Bílík excelují a své role si zjevně užívají.

Derniéra. Příběh mě nezaujal a víceméně nudil. Ovšem všechny smysly zaměstnalo jevištní kouzlení (jak to zde někdo nazval). Skvělá scéna Dragana Stojčevskiho, detailní práce s rekvizitami, kde jste stále překvapováni, jak je lze ještě využít a nakolik jsou všechny maličkosti mnohonásobně propojeny, zobrazovací i zvuková technika, to vše ovládané herci přímo před publikem (většinu detailů si uvědomíte až zpětně). Michal Dočekal zde ukázal své vrcholné režisérské umění a trojice herců skvělou souhru.

Hra je zajímavou sondou do psychologie dnešních rodičů, v porovnání s názory na výchovu jejich rodičů. Všichni herci jsou ve svých rolích uvěřitelní, zejména obě dámy jsou skvělé. Nicméně (i vzhledem k prostředí Divadla Kampa) má představení spíš ráz rozhlasové inscenace. Stojí to za návštěvu, ale nepřekvapí.

Příjemně strávený letní večer na Novém světě. Pamatuji si, jaká to byla bomba na konci 60. let v Činoherním klubu. Dnes mi námět i příběh připadají víceméně zapomenutelné. Nicméně nasazení obou protagonistů si budu dlouho pamatovat.

Hra, která se s narůstajícím časem stává nudnou. Příběh, který žena vypráví, je naprosto tuctový a nezajímavý. Nicméně Klára Oltová a Jan Sklenář jsou ve svých rolích natolik okouzlující, nikde nevypadnou ze svých stylizací a hrají tak přesvědčivě, že jen to stojí za návštěvu.

75 %. Představení kladenskému divadlu sluší a mohlo by se stát jeho vizitkou. Velmi slušně napsaný scénář, i když by si zasloužil výrazné škrty, aby nepůsobil tak edukativně (zejména v první polovině, ale já bych škrtal i na prodlužovaném konci). Vyznění nejvíce uškodila popisná nenápaditá režie, naopak mu pomohlo kvalitní vyrovnané obsazení všech podstatných rolí. Ota Pavel si takové představení zasloužil!

Zvláštní hra, která doznívá dlouho po skončení představení. Jednak vyvolává úvahy na prvoplánová témata viny a odpuštění, která jsou však ve hře podána v hodně nejasných konturách a záměrně znejišťována. To "rozmazání" tématu je tak zásadní, že vnímavý divák přemýšlí, o čem se to vlastně hraje a dokonce jak dalece je text dílem Daniela Majlinga. Skvěle zahrané, skvělá scéna, skvělá hudební složka,... A vůbec, není to ze strany DD na nás diváky jen bouda?

Viz hodnocení Jana Pařízka, je naprosto výstižné.

Viz výstižný komentář Pavla Širmera.
Poznámka navrch: překlad obsahuje výrazně víc vulgarizmů, než bylo kvůli ději třeba. Některé z textu vyloženě trčí, to by nemělo být.

65% - Na základě zdejších hodnocení jsem čekal mnohem víc.Velice klipovité,děj je místy posouván pouze jednovětými,často sarkastickými komentáři.Působí to jako (nadměrně dlouhá) upoutávka na celý soubor knih.Přestože to trvá skoro pět hodin,kromě druhé poloviny třetí části má hra spád a dává zapomenout na čas.Nicméně vše důležité ze ságy se do inscenace nevešlo,a tak nám hra neřekla nic nového:že dvě dívky měly nerovné celoživotní přátelství,obyvatelé Neapole žili extrémně chudě a těžce,vládla tam mafie,a pak několik stereotypů o Itálii: fotbal,hádky,rvačky mladíků,machističtí muži.Skvělé Nina Horáková a Renáta Matějíčková neslezou z jeviště.

Jsem značně rozpolcený. Představení je jednoznačně herecky kvalitní, má nápaditou decentní režii. Přesto mě nudilo. Asi je to v předloze; co šokovalo v Německu na konci 70. let a v Československu na konci 80. let, je dnes obecně známé. Navíc jsme se s touto problematikou po Sametové revoluci setkali i v reálu. To téma zřejmě už na představení nestačí. Řada hodnotících zdůrazňuje, že se jedná o představení pro mládež. Opravdu? Může jim to zprostředkovat něco nového? Nedokážu to úplně posoudit. Dnes byla v publiku většina středoškoláků. Potlesk byl vřelý pro herce, ale rychle opadl a rozhodně nesvědčil o tom, že by představení velmi rezonovalo.

Inscenace pravděpodobně mnohem více rezonuje v domácí Ostravě, kde si publikum dobře pamatuje Josefa Janíka, na jehož počest celé představení vzniklo. V Praze, kde se jedná o neznámou historii, bylo mnohem těžší ponořit se do představení. Rozjezd byl mimořádně nudný a zdlouhavý, ale od poloviny (rozhovor redaktorky s režisérem), to byla parádní jízda. (Švandovo divadlo, Praha, 10.4.2024)

65 %. Představení mě velice bavilo díky nápadité režii, výpravě (scéna i kostýmy) a skvělým hercům. Od divadelního představení však očekávám, že mě intelektuálně obohatí, a to tady (téměř) absentovalo. Autor zobrazuje nepravděpodobné setkání představitelů dvou zcela antagonistických společenských bublin, kde se "normální" člověk v životě nesetká a nemůže identifikovat ani s jednou stranou a obě strany jsou stejně odporné. To je na 90minutové představení neskutečně málo.