Vladimír Rogalewicz

Soustředěný výkon obou protagonistů udrží napětí a pozornost, hra nemá hluchá místa. (Pouze nezajímavé hudební předěly s hrou příliš nesouzněly.)

Pro mě je to zejména návrat toho Karla Dobrého, kterého si pamatuju ze Zábradlí Léblovy doby. Opravdu strhující výkon! Sama hra je sice vcelku působivá, ale stále přemýšlím, nakolik je to pouhý intelektuální konstrukt.

Solidní, ale ničím výjimečná inscenace. Od Petra Zelenky podvědomě čekáme víc. Hře by prospěl zásah dramaturga (škrtat! škrtat!) a jiného režiséra, který by pietne neuchovával každý přihlouplý nápad dramatika.

Tři nesourodé části.První část je vědomě šokující,založená na světě,myšlení i nekultivované mluvě dnešní generace iPhonů,facebooku a youtuberů.Překvapivě dobře to drží pohromadě a baví.Druhá část je vlastní Sofoklovo drama.Je drasticky,ale umně ohlodáno na kost,ale předvedeno s obrovskou mírou invence a režijního i hereckého umu.Inscenaci skvěle slouží hudba Ivana Achera.Taneční epilog jakoby k předchozímu nepatřil.Nutno říct,že inscenátoři neberou ohled na publikum,které nechávají dvě a půl hodiny sedět bez přestávky na nepohodlných lavicích,z nichž není úniku.Možná i proto třetí část v zásadě nudí a výrazně snižuje dojem z celého večera.

Vše už bylo řečeno. Vřele doporučuju!

Paralelou mezi ruským "zbytečným člověkem" a dnešní generací nerozhodných mladíků udělali Frič s Ferenzovou objev a pojmenovali jev, který je nanejvýš aktuální. Vlastní představení: první polovina zajímavá s několika velice působivými obrazy, druhá polovina to zcela zabila.

Představení vykazuje všechny znaky ostatních ibsenovských projektů dvojice Nebeský-Trmíková. Množství místy superrealistických, místy naopak surrealistických prvků v součtu hluboce působí. Text oholený na dřeň. Bylo zajímavé podívat se do kláštera sv. Gabriela, ale výběr lokality nebyl tentokrát tak výrazným stylotvorným prvkem. To spíš scéna, hudba a jako vždy ulítlé kostýmy.

Opět velice dobrá inscenace.Dramatizace je mrazivá, neustále vyvolávající těžké otázky (jak se to mohlo tak snadno stát) a také tentokrát zcela cíleně poukazující na podobné tendence v současnosti (já jsem bohužel viděl zcela konkrétní české politické osobnosti a události nedávné doby i současnosti).První polovina je uchvacující a téměř bezchybná,ve druhé polovině spadl řetěz.Větší část druhé poloviny tvoří skvělý zcizující monolog Jana Bárty, který vystoupí z role a snaží se poukázat právě na otisk do současnosti.Nicméně co se týče příběhu Oppenheimerů, je druhá polovina až příliš zkrácena, zkratkovitá, zcela odlišná od první poloviny.Škoda.

Postmoderní směs všech možných i nemožných režisérových nápadů, které někdy mají, ale většinou nemají nic společného s tématem hry. Snůška ošklivostí (v nichž si Divadlo Na Zábradlí v poslední době libuje). Antická tragedie se takovému pojetí naprosto zpěčuje. Výsledek je vyloženě špatný. Dvacet procent pro herce, kteří hráli moc dobře, dojem však zachránit nemohli. Dočkají se někdy normální hry?

Znamenitě zahrané, na maličké komorní scéně velice intimní. První polovina (120 minut!) přináší stále nové a nové překvapivé motivy. Divák je držen v napětí, jak se bude hra dále vyvíjet a kam se příběh bude ubírat. Druhá polovina výrazně slabší, hra ztrácí jakýkoli půdorys a končí do ztracena (marně jsem čekal na to překvapení). Celkový dojem: tři (V.Kotek jakoby zmizel) vyšinuté charaktery, snůška perverzit, nahozené motivy se nepropojí. Výplod ujetého grafomana. Škoda času.

Velmi povedené představení, dvě třetiny bezchybné (vyzdvihl bych výkon Dušana Urbana), poslední třetina byla v Činoherním klubu přeci jen přesněji vypointovaná. (Divadlo v Celetné, Praha, 15.3.2015)

Představení stojí a padá s úžasnou kreací Jana Vlasáka v hlavní roli. Dobře napsaná hra přibližuje jak stavy nemocného, tak problémy, které musí řešit jeho rodina. Některé reakce publika naznačovaly, že tyto problémy, o nichž se obecně málo píše a o nichž řada z nás nechce příliš mluvit, jsou ve společnosti časté. Díky za příspěvek k diskusi o Alzheimerově nemoci. Režijně je hra zpracovaná standardně a s výjimkou dobré Veroniky Gajerové zůstali představitelé ostatních rolí daleko za průměrem.

Asi nejlepší produkce ND posledních několika let. Špinarovi se inaugurační režie povedla. Vysoce moderní představení, které však nepopírá Shakespeara. Funkční a nápaditá scéna, dobré kostýmy, nadprůměrné herecké kreace. Takto by měl vypadat standard Národního divadla.

Na tomto představení je nejlepší, že vzniklo a že při přenosu do kin (vida, jde to i doma) dostaly tisíce lidí příležitost vyjádřit, co si o Čtveráčkovi i jeho Ovčákovi myslí. Vlastní provedení přineslo přesně to, co slibovalo, ale ani o píď víc. Téma v podstatě zůstalo nevyužito. Rozhodně to ale není šmíra - je to kvalitní představení, jen očekávání byla výrazně vyšší. (Přenos z derniéry do kin, 7.2.2017)

Poctivý a vcelku sympatický pokus o hrabalovské představení, které ale končí, jak je tomu u Hrabala často, trochu nudným blábolením. Jak to Jiří Menzel dělal, že vždy dokázal inscenovat Hrabala zajímavě, netriviálně a s přesahem? Toto představení ukázalo, že to vůbec není jednoduché. (Ze záznamu.)

S Pavlem Širmerem se shoduju v procentech i slovním komentáři.

Představení mělo rozhodně mnohem větší ambice, než jaký je výsledek. Hudební čísla jsou vtipná a zajímavá, ale chybí jim bezprostřednost a radost z muzicírování. Pane Hanuši, ABC není Dlouhá; když dva dělají totéž...
Smutné ale je, že tím jsem vyčerpal zajímavější část inscenace. Nejslabším článkem je vlastní dramatizace. Text je založen na prvoplánových vtipech, vytratil se vlastní příběh, ale i veškeré jazykové jemnosti z předlohy. Herci sice hrají velice solidně (snad pouze s výjimkou pana Vlacha), ale slabý text nemohou zachránit. Estráda pro nenáročné publikum.

Hra založená na krutosti a násilí na dětech, které se zde explicitně předvádí. Autor v této hře podle mne překročil etické hranice a její uvádění považuji z morálního hlediska za sporné (alespoň v našem kulturním kontextu). Nicméně ve srovnání s Vajdičkovou inscenací,se kterou v Praze hostovalo Slovenské národní divadlo v roce 2005,působí pojetí MDP přeci jen méně drsně (inscenaci Činoherního klubu jsem neviděl,byl jsem z představení SND natolik otřesen,že jsem nechtěl zážitek opakovat). Po inscenační stránce se provedení v MDP příliš nepovedlo, působí značně amatérsky (režie, herecké výkony), místy je zdlouhavé, asi by pomohlo i více hudby.

Zneužití jména Ladislava Fukse i názvu knihy, když se hraje o něčem úplně jiném. Horanského text (výklad?) ani režie mě neoslovily. Postmoderně přeintelektualizováno. Hodně náročné fyzické představení - máme ale obdivovat, co vše herci dokáží, nebo to má skromně a bez zbytečného upozorňování sloužit sdělení?