Vladimír10

Hra, která neurazí, ale ani nenadchne. V této době takový slušný režijní nadprůměr Ivana Rajmonta. Nijak složitá scéna, která byla složena ze čtyř židlí v rozích jeviště, které bylo potaženo červenou tapetou. Zajímavé bylo využití červených světel a mikrofonů. Kostýmy odpovídaly typu hry. Z herců podal nejlepší výkon Jan Hartl, který dokázal roli Hoedera dotáhnout do tragického konce. Z dalších herců zaujmou především pánové Pyško a  Kačer, též paní Salzmannová a Podzimková. Naopak herectví hostujícího Petra Buchty bylo příliš křečovité a zcela jednoznačně nejhorší.

Inscenaci jsem viděl z TV záznamu, ale asi bych už nenašel odvahu na ni zajít. První polovina představení je poměrně svižnou komedií, ale druhá půlka se pro mě stala ukázkou toho, jak se divadlo rozhodně nemá dělat. Tomáš Tőpfer zahrál svoji roli sice obstojně, ale dramaturgie si nedokázala poradit s úpravou replik této figury, které o její povaze a drsném slovníku hodně vypovídají. Nejlepší herecký výkon podala nakonec Eliška Balzerová. Scénické řešení domu Ragnara a Anneli není též nijak reprezentativní. Rozum mi zůstává stát především nad tím, že inscenace vydržela na repertoáru pět let.

Nevím přesně, co si mám pod tímto typem textu představit. Chtěli snad inscenátoři vytvořit trapně nudnou besedu nebo svižný kabaret? Tento dojem ve mně vzbuzovalo především rychlé střídání pěveckých, vypravěčských a činoherních výstupů, které do sebe v některých případech moc nezapadly. Květa Fialová, byť je hlavním aktérem inscenace, mě příliš nezaujala a její výstupy působily v mnoha případech trapně. Herecky mě přesvědčily jen dámy Batulková a Pacoláková, které měly na rozdíl od hlavní představitelky osvojený text a dokázaly ho reprodukovat. K. Fialová totiž celé představení improvizovala.

Nepochopil jsem, proč si DNF vybralo jednu z nejhorších Simonových komedií, ve které bych dobrý humor hledal jako jehlu v kupce sena. Celkový dojem z představení nakonec vytáhlo režijní vedení P. Šimáka, který se pokusil o zpestření nudného textu. První půlka představení se mi tedy poměrně líbila a chvílemi jsem se i pobavil. Ve druhé polovině se na mě začalo hrnout nedůstojné a přehrávané herectví M. Kužela, ale především trapné R. Krninské. Ale policisté byli na scéně naštěstí jen chvilku! Z herců mě zaujali O. Brousek, D. Rous a P. Nečas. Nejzajímavější byly ale výstupy Milana Kačmarčíka.

Neschopnost autora je v této hře zakrývána zcela nemístnými sprosťárničkami, které znějí z úst noblesního umělce velmi nepřirozeně. Spisovatel se totiž v ději motá stále kolem jednoho problému, jenž je možná ze začátku zajímavý, ale ke konci již značně nezáživný. Atraktivitou již vůbec neoplývá ani prostředí, kde se děj odehrává. Nad hranici propadáku inscenaci vytahuje herectví Dany Syslové. František Němec se sice snaží, ale pokulhávající rádoby vzletné textové obraty si nedokázal adekvátně upravit. Pro takto dobrého divadelního herce je role pana Smithe dle mého názoru danajským darem.

V první části je na přítomné diváky chrlen stupidní humor, který vzniká v postupně se hroutícím manželském svazku. O marginálním problému deníku vášnivého milování během třiceti let vztahu dokázal autor bezmyšlenkovitě tlachat téměř dvacet minut. Reakce publika byla ovšem k mému překvapení pozitivní. Po přestávce však přichází obrat o 360 stupňů. Z celé inscenace se stává nudná a jednotvárná podívaná, díky níž víčka i těch největších konzumentů tupých vtipů postupně klesají. Oba herci svůj text oddrmolili bez většího zápalu. Kdyby však určitý zájem projevili, mohl být výsledek možná lepší.

Nenadálá dramaturgická změna vnesla na jeviště Rokoka místo mistrovského Vlkodlaka pokleslou zábavu, která se dá srovnávat s podbízivými komerčními produkcemi. Zápletka textu staví na nedomyšlených intrikách, jež se do hlediště valí v tempu autorova neukočírovaného myšlení. Proč se zločinecká organizace jmenuje jako jeden z největších výrobců vysavačů, čili ETA, zůstane pro mladší generaci možná záhadou. Humor se ztrácí do neznáma a ''komické'' situace znějí z úst silně přehrávajícího R. Kalvody a H. Hornáčkové nepřesvědčivě. Všichni ostatní jsou oběti nezdařilého režisérského útoku.

Když dva dělají totéž, není to totéž. V tomto případě tato věta platí doslova. Jestliže legendární představení DnV sklízelo dlouhé ovace ve stoje za pečlivě promyšlené situace z politického života, tak zdejší zpracování bylo oceněno pouze vlažnou děkovačkou. Aby ne, když dvojici Preiss & Němec, nahradili K. Heřmánek a J. Carda, kteří hráli pomocí typických charakterových rysů postavu toho druhého. Tento problém vychází již ze samotného textu, v němž je vrcholem trapnosti příchod velvyslance nereálného státu Kumranistánu, který svými sexuálními požadavky zdržuje podepsání klíčové smlouvy.

Text je moderní obdobou Feydeauových či Moliérových komedií. Ovšem zde je vše na úplně jiném levelu. Muži i ženy si prohazují své společenské role v situacích tak vzdálených od reálného života, že to snad ani sám autor nemohl myslet vážně. Každý aktér se ocitne na jevišti alespoň jednou jenom ve spodním prádle. Ale někdy ani to ne! Pokud by se to stalo pouze náhodou, pak bych to považoval za selhání jednotlivce, ale aby mezi šesti postavami bylo šest perverzníků je vážně moc. Chápu, že se jedná o hru z psychiatrické léčebny, ale žádný blázen není tak bláznivý jako tato Čičvákova inscenace.

Zhlédl jsem tuctovou inscenaci, která se snaží na sebe upoutat pozornost pomocí fantaskních prvků, jež do tohoto žánru příliš nepasují. Tlachání o milostných či profesních vztazích tak po pauze přechází v repliky, které si kladou za cíl, vymyslet tu nejpitomější fantasmagorii. Ani jeden z herců po 16 letech uvádění svoji roli již nijak výrazněji neprožívá. Nejvíce přehrává K. Heřmánek, na jehož tupé fóry publikum paradoxně reaguje nejpozitivněji. Do jeho kolegů B. Klepla a Z. Žáka bych zase neřekl, že dokáží zahrát tak nezáživně. V Divadle Bez Zábradlí jsou jistě k vidění interesantnější kusy.

Tvůrci doslova zabili jedinečnou příležitost vytvořit po delší době ve zlaté kapličce kvalitní inscenaci. Opulentní výpravy a neokázalá jevištní pojetí z pera V. Morávka mám opravdu rád, jenže zde mě ten přílišný pathos vyloženě iritoval. Herci nemluvili, ale spíše řvali nejen z jevišti, ale i lóží, balkónů, galerií či zcela nevhodně umístěné rampy. Ta prodlužovala hrací prostor do hlediště a diváci v předních řadách, tj. na nejdražších místech, na ni vůbec neviděli. Nejvíce mě však mrzí, že takoví herci jako J. Hartl nebo V. Postránecký musí mrhat svým uměním v takto primitivním představení.

Při každé návštěvě nového představení ''národní'' činohry se mi hrůzou klepou kolena, protože nedokážu odhadnout, s jakým rádoby moderním výstřelkem režisér, v tomto případě budoucí šéf souboru, přijde. Daniel Špinar v tomto ohledu nezklamal. Celý text přílišnými škrty znepřehlednil a repliky, které do textu přidal zejména postavě J. Bouškové, by ve Stavovském divadle vůbec neměly zaznít. Pakliže si chtěl vybít své nechutné rasistické postoje vůči černochům, nemusí je prezentovat ve hře W. Shakespeara. Výborní K. Dobrý a A. Švehlík nemohli již tak stupidní inscenaci svými výkony zachránit.

Ryze komerční aktovky od W. Allena řeší na rozdílně navrženém půdorysu příběhu stále tentýž problém, tj. sex. Nevím, jak na jiných reprízách, ale při mé byl komický účin mnoha laciných vtipů zakomponovaných do textu naprosto minimální. Krajně podbízivý, až trapný, byl závěrečný ''taneční'' výstup pod roztočenou diskokoulí. Opravdu nevím, koho takto ubohá choreografie napadla. Všichni účinkující vypadají značně otráveně. Korunu všemu však nasazují příšerné herecké výkony D. Morávkové a K. Heřmánka. Ten zkrátka potřebuje pevnou ruku režísérovu, které by ho odradila od jeho neustálého přehrávání.

Vytvořit představení plné laciného humoru jen proto, abych do něj mohl zakomponovat jednu opravdu pěknou skladbu, tj. Kdykoliv kdekoliv známou ze seriálu České televize Život je p(l)es, je krokem vskutku neuváženým. Tato píseň bohužel vůbec nesouvisí s tím, co se na jevišti děje ve zbytku času. Životem otrávené blanické rytíře totiž navštíví nejen Felix Holzmann, jenž je nevěrohodně imitován D. Šírem, ale také dealer Gripenů či "moderní" česká děvčata. Hlavní zápletka, která se točí převážně kolem milostného vzplanutí sedmdesátiletého rytíře ke dvacetileté studentce, vyznívá rovněž trapně.

Naprosto nereálnému obsahu hraničícímu spíše s pokleslejším absurdním dramatem bulvární režijní rukopis K. Heřmánka výrazně uškodil. Ten obsazením silně přehrávající D. Morávkové, které v oblbování diváckých mozků zdatně sekundoval J. Carda, s přehledem zabil vše, na co by se ještě dalo s ironickým úsměvem na tváři koukat. Tím však nechci nijak obhajovat hru samotnou, jež rozhodně nepatří mezi jevištní veledíla. Kýčovitě zcela jednoznačně vyzněl závěrečný "taneček" pod září točící se diskokoule. Snad jen Z. Žák a J. Tesařová napomohli tomu, aby hlediště po pauze neprořídlo mnohem víc.

Netuším, proč je právě tato česká parodie na historii 20. století zvána na mezinárodní festivaly a opěvována kritiky. Jan Mikulášek nevytvořil inscenaci zdaleka tak objevnou, jak je všemi deklarováno. Několik poddajných aktérů staví totiž do hereckých poloh, k jejichž provedení by umělec na úrovni měl přinejmenším výhrady. Jsme poté svědky bláznivého třeštění na téma Evropa a její politické i sexuální nešvary. V určitém smyslu byly některé okamžiky vskutku komické, ale to jen proto, že jsem si v duchu říkal, co všechno se na jevišti asi odehraje, aby byla naplněna představa pana režiséra.

Podobné expresionisticky laděné inscenace na prkna Stavovského divadla rozhodně nepatří, a to i za situace, kdy je původní text poměrně kvalitní. Z hereckých výkonů zaujme pouze ten S. Rašilova. Jeho dvě kolegyně, bohužel, značně přehrávají. Neřkuli, že představení s téměř dvouhodinovou stopáží je hráno zcela nepochopitelně bez pauzy a divák si poté při nejlepším zapamatuje pouze scénu s požíráním žloutkových věnečků spolu se značným množstvím rozbitého porcelánu a nepřiměřeně hlasitým "hudebním" doprovodem v podání bubeníka, který má, bůh ví proč, obličej zmalovaný k nepoznání.

Dle fotografií se zdejší Manon může jevit jako poměrně klasická inscenace. Z tohoto zjevného omylu mě však vyvedla již první scéna situovaná do muzea umění. Pravý zlom pak nastal ve chvíli, kdy se děj přesunul do "Duvalova domu". Ten totiž připomínal spíše novodobý bordel, v němž se mezi plastovými židlemi svíjeli muži i ženy v erotickém prádelku. Kromě J. Pidrmanové a V. Beneše navíc ztvárnili všichni aktéři svěřené figury bez většího nasazení. Pochvalu ale zaslouží alespoň pěkná hudba či některé klasické kostýmy, což ale nestačí k tomu, aby se dalo hovořit o skutečném divadelním zážitku. (více v článku na blogu)

Burajův Kosmos je po Příliš drahém jedu dalším kusem, v němž se roztrhl pytel s videoprojekcemi. Děj se i zde odehrává z velké části na plátně s tím, že některé aktéry si divák může pořádně prohlédnout až při děkovačce. Zároveň mě mrzí, že se publikum opět nemohlo dívat především na živé herce a bylo nuceno sledovat jejich zploštělé obrázky přenášené několika kamerami ze zázemí Nové scény či interiéru domku stojícího na jevišti. Text jako takový rovněž postrádá smysluplný děj, a proto celá hra vyznívá do prázdna. Pamatovat si budu snad jen ohlušující "hudbu" a solidní výkon O. Pavelky.

Již dlouho se mi v divadle nestalo, abych se při představení nudil do té míry, že bych se každých deset minut musel dívat na hodinky. Zde u mě však toto nutkání vyvolalo hned několik scén, v nichž aktéři pouze monotónně reprodukovali sáhodlouhé texty, čímž se z jejich výstupů vytratily jakékoliv emoce. Vyznění inscenace by tedy nesmírně pomohlo, kdyby se všechny zbytné dialogy výrazně proškrtaly. Výše uvedené negativní dojmy u mě ovšem umocnilo i několik stupidních nápadů pana režiséra včetně obsazení mužů do ženských rolí či navlečení herců do "plynových masek" při přesunu děje do archivu.