Blogy

Stručně Tento blog bude poněkud delší a dost možná v něm prozradím více, než by měl potenciální divák vědět, proto na úvod stručné shrnutí. Na Noční se vyplatí vyrazit proto, že se "mláďatům" podařilo vystihnout cosi, co se v současné době snaží uchopit režiséři zvučných jmen s herci zvučných jmen na scénách zvučných jmen... A mnohdy s výrazně horšími výsledky. Noční od OLDstars je inscenace aktuální, vtipná a svižná, přesto hluboká a působivá, nabízející navíc minimálně jeden dechberoucí výkon. Rozvlekle A teď ta delší verze. Existují různé druhy divadelních zážitků, po zhlédnutém představ...

Muzikál je osvědčená klasika, fungující, odehraná s úspěchy už v mnoha státech. V tomto případě ale nedokázali plně využít její potenciál. Prosto Fora Karlín není právě divadelně vděčný; v Hybernii tomu prostor přeci jen trochu víc pomohl;scéna byla dobrá, byť ničím extra zvláštní; choreografie, které mají být v tomto díle stěžejní, ale nezaujaly v podstatě vůbec, tuctové, nezajímavé, jediný zajímavější prvek byly taneční postavy Nenávisti a Zla, které jsou ale v českém muzikálu vytrvale opakované, které jsme už mockrát viděli a více či méně všechny připomínají draculovské Krvinky - v tomto p...

Po krátkém uvádění ve Fóru Karlín se česká verze populárního francouzského muzikálu Romeo a Julie přesunula do Divadla Hybernie. A nutno podotknout, že se jedná o velmi povedený kousek, v Praze lze v současné době vidět jen málo podobně kvalitních produkcí. Největší devízou je hudba Gérarda Presgurvice. Neobsahuje jen tklivé árie, ale i několik rychlejší songů, které mají na to stát se hity (především úvodní Verona nebo výborně ztvárněná píseň Jsme v tom až po bradu). Potěšující je, že se velmi povedlo i české přebásnění Jana Fischera. Ve většině případů se přesně trefuje do hudby a vyhýbá se...

Divadlo je týmová práce. Platí to všude. Ve studentském generačním divadle o to víc. Jak je důležitá souhra mezi dramaturgem a režisérem jsem si popovídala s Marcelou Magdovou a Tomášem Staňkem, kteří vedou studentskou uměleckou skupinu OLDstars a stojí za uvedením titulů současné ruské dramatiky v české premiéře ve sklepním prostoru H2O na pražském Žižkově. Kam sahají počátky vaší společné práce?Tomáš: Poprvé jsme se potkali na festivalu studentského divadla Modrý kocour v Turnově. Marcela byla okouzlena hereckými výkony „mých chlapců" v inscenaci Slyšet hlasy (Matyáš Řezníček, Jeník Tyl a T...

Náš geneticky zakódovaný strach z neznámého. Strach z odlišnosti, jejíž podstatě nerozumíme, která ale může ohrozit něčí osobní, podnikatelské, politické a jiné zájmy bez ohledu na to, nakolik jsou etické, či neetické. Úměrně tomu, čím jsou tyto zájmy sobečtější, pak vygraduje prvotní instinktivní strach jedince v davovou a mediální hysterii, v níž schopnost rozeznat poctivost od podvodu zaniká. Kdo je tady nepřítel a kdo lid? Tak stojí otázka, k níž míří koncepce inscenace Ibsenova Nepřítele lidu v podání divadla Narodowy Stary Teatr z Krakova. Společenské drama z roku 1882 o střetu lékaře, j...

 100%. Velmi pocedená inscenace na repertoáru VČD. Zdařilý výběr hry, už samotný text nenechá diváka se nudit a když se přidá herecká bravura a přirozenost nepřekvapující u P. Borovce a P. Janečkové a trochu pro mě překvapivě u P. Dohnala a M. Sikorové má divák možnost zažít nezapomenutelný zážitek. Ve hře funguje skvělé herecké partnerství mezi dvěma hlavními dvojicemi a to P.Dohnalem a P. Janečkovou a P. Borovcem a M. Sikorovou. zábavnost hře dodávají řekl bych spíše ,,epizodní roličky" D. Novotné a T. Lněničky (alternace: R. Madeja). Zapomenout nesmím ani na vtipný vstup R. Chvalové jako an...

Studentská umělecká skupina OLDstars, která sestává ze studentů a absolventů uměleckých škol, ve svém sklepním divadelním prostoru H2O na Žižkově přichází s novou vlnou premiér. A na co že se můžete těšit? Ještě koncem května se herecké studio představí s radikální úpravou rozhlasové hry Miloslava Stehlíka Linka důvěry, zde uváděné pod názvem Noční „jste ty sebevraždy?". Dialogy po telefonu. 15 rozhovorů, 14 příběhů, 1 noční služba. „Postavy se navzájem nevidí, ale divák ano, a to dokonce v intimních situacích, které nejsou určené k vidění. Takže je to taková hra s viděním/neviděním na mnoha r...

V sobotu 21. května 2016 uvedlo Klicperovo divadlo v Hradci Králové poslední premiéru letošní sezony. Opět se na hradeckém jevišti objevilo autorské divadlo Davida Drábka, jenž stvořil hru Unisex, která divákovi vkládá do hlavy místo brouka jeden velký otazník. Či spíše mnoho velkých otazníků. A jak se uvádí v programu, nedává na ně vždy úplné odpovědi.Sledujeme příběh tří podivínů – tradiční prvek Drábkových fantazií – kteří oplývají zvláštními schopnostmi. Nevzhledná učitelka přezdívaná Želva (Marie Poulová), která ví, kdy člověk zemře, nepříliš chytrý mladík Egon (Vojtěch Dvořák), jenž vycí...

Ukulelem se neohání pouze Iva Pazderková, ale tento nástroj se stal signifikantním už v roce 1959, kdy s ním stanula na stříbrném plátně sama Marilyn Monroe. Příběh sám se od té doby stal notoricky známým a je hezké, jak se daří stále udržovat jeho aktuálnost. Joe s Jerrym si tak můžou zaglosovat o schopnosti úřadu práce někomu zprostředkovat zaměstnání nebo o... ale nebudu vyzrazovat drobné nuance, kterými byl vyšperkován původní text. Bylo by nošením dříví do lesa, kdybych chválil osvědčené tváře (Štěpán, Jurásek, Bureš, Janíková, Mazák), v Sugar se jedná o výhru Ivany Odehnalové, která zda...

Škola základ života je prazvláštní útvar. Autorka se rozhodně nachází v odlišné sféře myšlení než já a zároveň považuje za vtipné jiné věci, než já bych za vtipné měl. Údajně se jedná o komedii, ale já se pouze jednou pousmál. Po zbytek času jsem marně čekal na děj, který jaksi absentuje. Hra mi spíše připomínala televizní silvestr (v horším slova smyslu) se směsí izolovaných scének a hudebních výstupů. Ostatně v samotném presskitu se nachází přiznání: "Žákova divadelní verze se stala rovněž základem adaptace Hany Burešové; jsou do ní navíc dějově zakomponovány populární písničky třicátých le...

Ukrajinská krajina uprostřed druhé světové války zalehlá smrtí k nenadechnutí.Země, kde není kam utéct. Konečná stanice. Tři vojáci, čtyři dívky, zajatec bez tváře, jedno sirotčí hříbě a nekonečné množství trosek.Jen domy se možná dají postavit znovu.Lidé zde jsou už po smrti, zbyly jen stíny v uniformách a cáry plující po řece.Postavy bloudící zemí bez bot.Drama bosé až na dřeň. Jeden z domů, které přežily, je v příběhu důležitý.Jsou do něj přiváženy dívky ze Sorok, neboť válkou přemožení vojáci se potřebují rozptýlit.A dívkám začne pomalu odkapávat dvacet dní. Po dvaceti dnech budou vyměn...

Věta, kterou často slýcháme. Věta kterou často používáme. Ale taky název skvělého představení, které se aktuálně hraje v pražském divadle Palace.Už dlouho jsem toužila tenhle titul navštívit, ale až teď zřejmě nazrál ten správný čas. Celé představení vlastně nemá žádný děj, je to sled scének a písniček z partnerského života. Cílený útok na vaše bránice, kaleidoskop skvěle vypointovaných situací. Pobavíte se, ale občas vás i zamrazí náhlý pocit "tohle přeci znám!!!" Divákovi je představena celá historie života v partnerském vztahu - příprava na první schůzku, čekání na telefonát od toho pravéh...

Čičvákova inscenace Bratrů Karamazových se rámcově inspirovala dramatizací Evalda Schorma, formálně i obsahově se ovšem tvůrci snažili "obléci" ji do současného hávu. Scéna Hanse Hoffera je takřka prázdná, veškerý mobiliář (patrně dědictví po starém Karamazovi) leží naházené před první řadou sedadel. Na jevišti je hojně využívána hrazda, tyč i zadní stěna, na kterou jsou promítány kamerou naživo snímané obrazy nebo je tam mokrým hadrem opakovaně kreslena silueta oběšené kočky. Kostýmy jsou současné - u pánů spíše nenápadné, u žen podtrhující jejich erotickou vyzývavost. Pro diváka je ideální...

PidiFest 2016 skončil, inscenace jsou dohrány, ceny rozdány, Bobík nalezen (a odvezen za hranice), alkohol vypit, místní i přespolní (doufám) v pořádku dorazili domů, spánkový deficit se časem dožene, co zbývá? Pro mě osobně se ještě jednou ohlédnout a podat písemné svědectví, snad o něco méně zmatené než mé živé vystoupení, forma blogu je mi přece jen výrazně bližší. Nebudu si ale hrát na kritika, který z objektivních výšin shrne dění těch čtyř dnů, berte následující jako zápisky člověka, "který byl u toho" (aspoň někdy). Motto letošního ročníku bylo "Divadlo spojuje." a myslím, že se (ne nu...

Myslím, že jsem se absolutně potkal s režijním pojetím, takže nebudu moc objektivní. Hra mě bavila od začátku do konce, přesto bych uvítal drobné zkrácení i s ohledem na běžného diváka (je to dlouhé, navíc bez přestávky). Výborná výprava i kostýmy, kde každý prvek zastupuje hned několik symbolů, nic není zbytečné a všechno se maximálně rozehrává (jen ten, ji od pohledu předražený a komplikovaný, svítící rám symbolizující EU mi přišel nějak zbytečný a spíše rušivý - navíc po dosednutí (a přeměně v řečnický pult) zabudované zářivky osvětlovali jen a pouze kolena herců). Poutavé vizuály jsou dalš...

Národní divadlo uvedlo na Nové scéně hru Caryl Churchillové Láska a informace. Když divák nahlédne do programu, zjistí už z rozložení textu, že se nejedná o klasickou divadelní hru. Text je rozčleněn do krátkých celků, které na sebe nijak logicky nenavazují a ve kterých nejsou nijak definovány ani postavy. Při čtení by asi na recipienta měla dýchnout přehlcenost informacemi, která je pro dnešní dobu typická a která vede k jistému odcizení v mezilidských vztazích, k psychickým onemocněním všeho druhu. Britská autorka se zkrátka snaží s ironií vyprávět o neduhách dnešní civilizace. Upřímně řeče...

Duben se chýlí ke konci, blíží se první máj. Někdo se těší na polibek pod rozkvetlou třešní, někdo se snad chystá oslavit práci, část pražské divadelní kritiky však už teď jistě chladí šampaňské, aby ho mohla bouchnout z radosti nad tím, že z Pařízkovy svatyně konečně vyfičeli nedomrlí pohrobci té osvětlovačky z Ostravy. Divadlo Komedie sice bude po neurčitě dlouhou dobu zavřené a jeho další osud je nejasný, ale to ničemu nevadí, nabízí se důstojné alternativní využití, totiž zatarasit dolní foyer obrovskou dřevěnou kostkou, tu každý měsíc rozsekat/rozřezat a podpálit a na této hranici skutečn...

Miro Gavran je v současnosti asi nejznámější chorvatský žijící dramatik s jehož tvorbou se můžete setkat na českých jevištích. Nyní se jeho hra Vše o ženách dostala také na prkna malé scény příbramského divadla. Režijní nabídku přijala Kateřina Fixová, sama herečka a dramaturgyně. I přípravu scény a kostýmů má na svědomí žena, a to Agnieszka Pátá-Oldak. A jak jinak než plně ženské je i obsazení. Tři ženy si mezi sebe rovným dílem dělí 15 postav. A jelikož v inscenaci není rolí hlavních a vedlejších, seřadím je na úvod abecedně: Helena Karochová, Ivana Krmíčková a Monika Timková. Dělám to má...

Ve vinohradském D21 se po Čapkovi či Ibsenovi pustili do dalšího klasika. Hry Antona Pavloviče Čechova má pravidelně na repertoáru snad každé kamenné divadlo a Racka je (nebo ještě nedávno bylo) možné vidět v Praze minimálně ve dvou slušných nastudováních - v Národním divadle v režii Michala Dočekala a v Dejvickém divadle, kde hru připravil Michal Vajdička. Obě inscenace považuji za velmi povedené, ale je jasné, že malý soubor, jakým je D21, musí jít trochu jiným směrem. Tvůrci se rozhodli hru výrazně zkrátit, takže oproti Dejvicím, kde Racek trvá přes 3,5 hodiny, to v D21 stihnou za necelé d...

Penis pravdy jsem nejdříve zhlédl při první repríze a výstupem byl tento komentář: "Inscenace, jež mi spíše než coby živý organismus přijde jako důsledek ošklivé autonehody, po němž zůstalo na silnici maso zábavy a z něj trčící obnažené kosti hlubších myšlenek. Přijmete-li tuto divadelní dělenou stravu, není to nakonec vůbec marné." Jenže stejně jako se na začátku hry Emil po skoku ze střechy paneláku zvedne a začne tak výprava hodná Společenstva Prstenu, i tato inscenace se z mého hodnocení otřepala, aby se při derniéře zaskvěla způsobem mnou nečekaným. A to si zaslouží pár slov. Pavel Göbl ...